Mocný a ctnostný koloběh nauky Kristovy

Před lety jsem se s manželkou Ruth, dcerou Ashley a dalšími turisty zúčastnil v americkém státě Havaj organizované vyjížďky na kajacích. Kajak je nízký člun podobný kánoi, ve kterém člověk sedí čelem dopředu a pomocí dvoulistého pádla zabírá zepředu dozadu na jedné a pak na druhé straně. Plánem bylo dopádlovat na dva malé ostrůvky u pobřeží ostrova Oahu a poté zase zpátky. Věřil jsem si, protože jako mladý muž jsem jezdíval na kajaku na horských jezerech. Přílišné sebevědomí ale nikdy nevěstí nic dobrého, že ano?

Náš průvodce nám dal instrukce a ukázal nám oceánské kajaky, na kterých jsme měli jet. Ty se lišily od těch, na kterých jsem jezdíval dříve. Měl jsem sedět nahoře na kajaku, ne dole v něm. Když jsem na kajak nasedl, moje těžiště bylo výše, než jsem byl zvyklý, a měl jsem tak na vodě menší stabilitu.

Když jsme vyrazili, pádloval jsem rychleji než Ruth a Ashley. Po chvíli jsem byl daleko před nimi. I když jsem byl na své hrdinské tempo hrdý, přestal jsem pádlovat a čekal jsem, až mě dojedou. Náhle do mého kajaku udeřila velká vlna – asi 13 centimetrů,¹ která můj kajak převrátila a já jsem spadl do vody. Než jsem kajak obrátil a s obtížemi vylezl zpět nahoru, Ruth a Ashley mě předjely – já jsem však byl příliš vyčerpaný na to, abych pokračoval v pádlování. Než jsem stačil popadnout dech, narazila do mého kajaku další vlna, tentokrát opravdu obrovská – nejméně 20 centimetrů,² a znovu jsem se převrátil. Než se mi podařilo kajak narovnat, byl jsem tak zadýchaný, že jsem se bál, že nedokáži vylézt nahoru.

Když průvodce viděl mou situaci, připlul k mému kajaku a stabilizoval ho, takže se mi na něj lezlo snadněji. Když viděl, že jsem stále příliš zadýchaný na to, abych pádloval sám, připevnil k mému kajaku vlečné lano, začal pádlovat a táhl mě za sebou. Brzy jsem znovu popadl dech a začal jsem přiměřeně pádlovat. Odpojil lano a já jsem bez další pomoci doplul k prvnímu ostrůvku. Když jsem tam dorazil, padl jsem vyčerpáním do písku.

Když si skupina odpočinula, průvodce mi tiše řekl: „Pane Renlunde, když budete nadále pádlovat a udržovat si hybnou sílu, tak to podle mě zvládnete.“ Řídil jsem se jeho radou a dopádlovali jsme k druhému ostrůvku a pak zpět na místo, odkud jsme vypluli. Dvakrát kolem mě průvodce projel a řekl mi, že si vedu skvěle. Do kajaku mi narážely ještě větší vlny, ale nepřevrátil jsem se.

Tím, že jsem bez ustání pádloval, jsem si udržoval hybnost a plul jsem vpřed, čímž jsem zmírňoval účinky vln, které do mě narážely. Tatáž zásada platí i v našem duchovním životě. Když zpomalíme, a zvláště když zastavíme, stáváme se zranitelnými.³ Udržujeme-li si duchovní hybnost neboli duchovní energii tím, že neustále „pádlujeme“ směrem ke Spasiteli, jsme ve větším bezpečí, protože náš věčný život závisí na naší víře v Něj.⁴

Duchovní energie či hybnost se vytváří „po celý život, zatímco znovu a znovu přijímáme nauku Kristovu“.⁵ President Russell M. Nelson učil, že díky tomu vzniká mocný a ctnostný koloběh.⁶ Je pravdou, že prvky nauky Kristovy – jako je například víra v Pána Ježíše Krista, pokání, vstup do smluvního vztahu s Pánem prostřednictvím křtu, přijetí daru Ducha Svatého či vytrvání do konce⁷ – nemáme prožívat jako jednorázové události, které si lze po splnění odškrtnout. Konkrétně „vytrvání do konce“ není v nauce Kristově ve skutečnosti samostatným krokem – jako bychom měli splnit první čtyři prvky a poté se schoulit do klubíčka, zatnout zuby a čekat, až zemřeme. Nikoli, vytrvat do konce znamená opětovně a opakovaně uplatňovat ostatní prvky nauky Kristovy, a vytvářet tak onen „mocný a ctnostný koloběh“, který popsal president Nelson.⁸

Opětovně znamená, že se s prvky nauky Kristovy setkáváme znovu a znovu v průběhu celého života. Opakovaně znamená, že s každým opakováním stavíme na tom předchozím a zlepšujeme se. I když tyto prvky opakujeme, netočíme se jen v kruzích bez jasné trajektorie vpřed. Místo toho se pokaždé v průběhu koloběhu přibližujeme k Ježíši Kristu.

Hybnost zahrnuje jak rychlost, tak směr.⁹ Kdybych na kajaku pádloval intenzivně špatným směrem, vytvořil bych značnou hybnost a energii, ale nedosáhl bych zamýšleného cíle. Podobně i my musíme v životě „pádlovat“ směrem ke Spasiteli, chceme-li k Němu přijít.¹⁰

Je třeba, abychom svou víru v Ježíše Krista vyživovali každý den.¹¹ Vyživujeme ji každodenní modlitbou, každodenním studiem písem, každodenním přemítáním o dobrotivosti Boží, každodenním pokáním a každodenním následováním nabádání Ducha Svatého. Stejně jako není zdravé odkládat konzumaci veškerého jídla až na neděli a pak se přejíst týdenním přídělem živin, není ani po duchovní stránce zdravé omezit chování, jež vyživuje naše svědectví, na jeden den v týdnu.¹²

Když převezmeme zodpovědnost za své svědectví,¹³ získáme duchovní hybnost a energii a postupně si vypěstujeme skálopevnou víru v Ježíše Krista a nauka Kristova se stane ústředním bodem účelu našeho života.¹⁴ Hybnost roste i tím, že se snažíme být poslušni zákonů Božích a činit pokání. Pokání je radostné a umožňuje nám učit se z chyb, což je způsob, jak dosahujeme věčného pokroku. Nepochybně nastanou chvíle, kdy se s kajakem převrátíme a ocitneme se v hluboké vodě. Díky pokání se můžeme dostat zase nahoru a pokračovat bez ohledu na to, kolikrát jsme spadli.¹⁵ Důležité je, abychom se nevzdávali.

Dalším prvkem nauky Kristovy je křest, který zahrnuje křest vodou a prostřednictvím konfirmace také křest Duchem Svatým.¹⁶ Ačkoli křest je jedinečná událost, svou smlouvu křtu obnovujeme opakovaně, když přijímáme svátost. Svátost nenahrazuje křest, ale propojuje první prvky nauky Kristovy – víru a pokání – s přijetím Ducha Svatého.¹⁷ Když svědomitě přijímáme svátost,¹⁸ přivoláváme do svého života Ducha Svatého, stejně jako když jsme se dali pokřtít a konfirmovat.¹⁹ Když dodržujeme smlouvu popsanou v modlitbách svátosti, Duch Svatý se stává naším společníkem.

Zatímco Duch Svatý získává v našem životě stále větší vliv, postupně a opakovaně rozvíjíme křesťanské vlastnosti. Naše srdce se mění. Náš sklon činit zlo slábne. Náš sklon činit dobro sílí, až do bodu, kdy chceme jen „neustále činiti dobro“.²⁰ A tím získáváme přístup k nebeské moci potřebné k tomu, abychom vytrvali do konce.²¹ Naše víra se prohloubila a my jsme připraveni tento mocný a ctnostný koloběh zopakovat znovu.

Duchovní hybnost a energie nás pohánějí také k tomu, abychom uzavřeli další smlouvy s Bohem v domě Páně. Různé smlouvy nás přibližují ke Kristu a ještě silněji nás s Ním spojují. Díky těmto smlouvám máme lepší přístup k Jeho moci. Aby nedošlo k omylu – křestní a chrámové smlouvy nejsou samy o sobě zdrojem moci. Zdrojem moci jsou Pán Ježíš Kristus a náš Nebeský Otec. Uzavírání a dodržování smluv vytváří prostředek, kterým do našeho života může proudit Jejich moc. Když podle těchto smluv budeme žít, staneme se nakonec dědici všeho, co má Nebeský Otec.²² Hybnost a energie vytvořené životem podle nauky Kristovy nejenže pohánějí přeměnu naší božské podstaty v naše věčné určení, ale také nás motivují k tomu, abychom vhodným způsobem pomáhali druhým.

Vzpomeňte si, jak mi pomohl průvodce poté, co jsem se převrátil s kajakem. Nezakřičel z dálky nějakou neužitečnou otázku, jako například: „Pane Renlunde, co to děláte v té vodě?“ Nepřipádloval ke mně a nevynadal mi: „Pane Renlunde, nebyl byste v téhle situaci, kdybyste byl fyzicky zdatnější.“ Nezačal můj kajak táhnout pryč, když jsem se na něj snažil vylézt. A nenapomínal mě před celou skupinou. Místo toho mi poskytl pomoc, kterou jsem právě v té době potřeboval. Dával mi rady ve chvíli, kdy jsem byl přístupný. A snažil se mě všemožně povzbudit.

Zatímco sloužíme druhým, nemusíme jim klást neužitečné otázky ani říkat něco, co je očividné. Většina lidí, kteří s něčím zápolí, dobře ví, že zápolí. Nemáme druhé soudit; naše souzení není ani užitečné, ani vítané a většinou se zakládá na nedostatečných informacích.

Srovnávání se s druhými nás může vést k ničivým chybám, zvláště pokud dojdeme k závěru, že jsme spravedlivější než ti, kteří s něčím zápolí. Takové srovnávání je jako beznadějně se topit ve třech metrech²³ vody, a přitom vidět někoho jiného, jak se topí ve čtyřech metrech²⁴ vody, a kvůli tomu ho soudit jako většího hříšníka a mít ze sebe dobrý pocit. Konec konců, každý z nás s něčím svým způsobem zápasí. Nikdo z nás si spasení nemůže zasloužit.²⁵ To nikdy nebude možné. Jákob v Knize Mormonově učil: „Pamatujte poté, co se [smíříme] s Bohem, že je to pouze milostí Boží a skrze ni, že [jsme] spaseni.“²⁶ Všichni potřebujeme Spasitelovo nekonečné Usmíření, ne jen jeho část.

Při jednání s lidmi kolem sebe vskutku potřebujeme veškerý svůj soucit, empatii a lásku.²⁷ Ti, kteří s něčím zápolí, „potřebují pociťovat čistou lásku Ježíše Krista, která se odráží [v našich] slovech a skutcích“.²⁸ Když sloužíme, často druhé povzbuzujeme a nabízíme pomoc. I když někdo není naší pomoci přístupný, sloužíme mu i nadále podle toho, jak nám to umožní. Spasitel učil, že takovým „budete nadále sloužiti; neboť nevíte, zda se jednou nevrátí a nebudou činiti pokání a nepůjdou ke mně s celým úmyslem srdce a já je neuzdravím; a vy budete prostředkem k tomu, aby jim bylo přineseno spasení“.²⁹ Spasitelovým úkolem je uzdravovat. Naším úkolem je milovat – milovat a sloužit tak, aby to druhé přibližovalo k Ježíši Kristu. Toto je jeden z plodů mocného a ctnostného koloběhu nauky Kristovy.

Vyzývám vás, abyste opětovně, opakovaně a vědomě žili podle nauky Kristovy a pomáhali druhým na jejich cestě. Svědčím o tom, že nauka Kristova je ústředním bodem plánu Nebeského Otce; je to koneckonců Jeho nauka. Když uplatňujeme víru v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření, pohání nás to vpřed po cestě smlouvy a motivuje nás to pomáhat druhým stát se věrnými učedníky Ježíše Krista. Můžeme se stát dědici v království Nebeského Otce, což je vyvrcholením věrného života podle nauky Kristovy. Ve jménu Ježíše Krista, amen.