Důvěřujte Pánu

V naší rodině občas hrajeme hru, které říkáme „bláznivý test důvěry“. Možná jste ji už také hráli. Dva lidé stojí krok od sebe a jeden je k druhému zády. Na pokyn hráče, který stojí vzadu, padá druhý hráč vzad do připravené náruče svého kamaráda.

Důvěra je základem všech vztahů. Základní otázka jakéhokoli vztahu zní: „Mohu tomu druhému důvěřovat?“ Vztah se vytvoří pouze tehdy, když jsou lidé ochotni začít si vzájemně důvěřovat. Pokud jedna osoba druhé plně důvěřuje, ale ta druhá nikoli, o vztah se nejedná.

Všichni jsme milovaní duchovní synové nebo dcery milujícího Nebeského Otce.¹ Ačkoli tento duchovní původ představuje určitý základ, sám o sobě hodnotný vztah s Bohem nevytváří. Vztah lze vybudovat jedině tehdy, když se rozhodneme Bohu důvěřovat.

Nebeský Otec si přeje vybudovat s každým ze svých duchovních dětí blízký osobní vztah.² Ježíš toto přání vyjádřil, když se modlil: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“³ Vztah, který si Bůh přeje mít s každým svým duchovním dítětem, je vztah, který je tak blízký a osobní, že se v něm bude moci podělit o vše, co má a čím je.⁴ Takovýto hluboký trvalý vztah se může rozvinout pouze tehdy, je-li postaven na dokonalé a absolutní důvěře.

Nebeský Otec se nám od samého počátku snaží sdělit, že má absolutní důvěru v božský potenciál každého ze svých dětí. Důvěra je základem Jeho plánu pro náš růst a pokrok, který nám představil již před naším příchodem na zemi. Bude nás učit věčným zákonům, stvoří zemi, poskytne nám smrtelné tělo, dá nám dar rozhodovat se sami za sebe a dovolí nám učit se a růst prostřednictvím našich vlastních rozhodnutí. Přeje si, abychom se rozhodli řídit se Jeho zákony a vrátit se k Němu a k Jeho Synovi, abychom se mohli těšit z věčného života s Nimi.

Protože věděl, že se ne vždy rozhodneme správně, připravil také způsob, jak budeme moci uniknout důsledkům špatných rozhodnutí. Poskytl nám Spasitele – svého Syna Ježíše Krista – aby usmířil naše hříchy a učinil nás opět čistými pod podmínkou pokání.⁵ Vyzývá nás, abychom drahocenný dar pokání využívali pravidelně.⁶

Každý rodič ví, jak obtížné je důvěřovat svému dítěti natolik, aby ho nechal rozhodovat se samo za sebe, zejména když tento rodič ví, že dítě bude nejspíše dělat chyby a bude kvůli tomu trpět. Nebeský Otec nám však umožňuje činit taková rozhodnutí, která nám pomohou dosáhnout našeho božského potenciálu! Starší Dale G. Renlund učil: „[Jeho] cílem… jakožto rodiče není přimět své děti dělat to, co je správné; je jím přimět své děti, aby se rozhodly dělat to, co je správné, a nakonec se staly takovými, jako je On.“⁷

Avšak navzdory důvěře, kterou v nás Bůh má, může náš vztah s Ním růst jen do té míry, nakolik jsme my ochotni důvěřovat Jemu. Potíž je v tom, že žijeme v padlém světě a všichni zažíváme zklamání důvěry v důsledku nečestnosti, manipulace, nátlaku nebo jiných okolností. Jakmile nás jednou někdo zradil, může být pro nás těžké znovu důvěřovat. Tyto negativní zkušenosti s důvěrou v nedokonalé smrtelníky mohou ovlivňovat i naši ochotu důvěřovat dokonalému Nebeskému Otci.

Před několika lety moji dva přátelé, Leonid a Valentina, projevili zájem stát se členy Církve. Když se Leonid začal učit evangeliu, bylo pro něj těžké se modlit. Leonid zažil, že s ním nadřízení manipulovali a snažili se ho ovládat, a tak si vypěstoval nedůvěru k autoritám. Tyto zkušenosti ovlivnily jeho schopnost otevřít se Nebeskému Otci a vyjádřit Mu své pocity. V průběhu času a díky studiu více porozuměl tomu, jaký Bůh je, a začal pociťovat Jeho lásku. Nakonec se pro něj modlitba stala přirozeným způsobem, jak vyjadřovat vděčnost a lásku, kterou k Bohu choval. Jeho čím dál větší důvěra v Boha nakonec vedla k tomu, že on i Valentina uzavřeli posvátné smlouvy, aby tak posílili svůj vztah s Bohem i mezi sebou navzájem.

Pokud vám zkušenost se ztrátou důvěry brání důvěřovat Bohu, řiďte se prosím Leonidovým příkladem. Trpělivě dál poznávejte Nebeského Otce, Jeho povahu, Jeho vlastnosti a Jeho záměry. Vyhledávejte a zaznamenávejte zážitky, kdy v životě pociťujete Jeho lásku a moc. Náš žijící prorok, president Russell M. Nelson, učil, že čím více se toho o Bohu dozvíme, tím snadněji Mu budeme moci důvěřovat.⁸

Někdy nejlepší způsob, jak se naučit důvěřovat Bohu, je prostě Mu důvěřovat. Podobně jako v případě „bláznivého testu důvěry“ musíme být někdy zkrátka ochotni padnout dozadu a nechat Boha, aby nás chytil. Náš smrtelný život je zkouškou. Výzvy, které nás nutí překonávat sami sebe, přicházejí často. Když je naše vlastní poznání a chápání nedostatečné, přirozeně hledáme pomoc jinde. Ve světě přesyceném informacemi není nouze o zdroje propagující svá řešení našich problémů. Tu nejlepší radu nám však poskytují jednoduchá a časem prověřená slova z Přísloví: „Doufej v Hospodina celým srdcem svým.“⁹ Důvěru v Boha projevujeme tím, že když čelíme životním těžkostem, obracíme se nejprve k Němu.

Když jsem dokončil studium práv v Utahu, naše rodina stála před důležitým rozhodnutím, kde budu pracovat a kde se usadíme. Když jsme se poradili společně i s Pánem, pocítili jsme, že se máme přestěhovat na východ Spojených států, daleko od rodičů a sourozenců. Zpočátku se vše dařilo a měli jsme pocit, že naše rozhodnutí se potvrzuje. Ale pak se vše změnilo. V advokátní kanceláři došlo ke snižování počtu zaměstnanců a já čelil riziku, že nebudu mít práci ani pojištění právě v době, kdy se nám narodila dcera Dora s vážnými zdravotními problémy a dlouhodobými speciálními potřebami. Zatímco jsem se potýkal s těmito obtížemi, byl jsem vyzván sloužit v povolání, které by vyžadovalo mnoho času a velké nasazení.

Ještě nikdy jsem takové výzvě nečelil a měl jsem pocit, že je nad mé síly. Začal jsem pochybovat o našem rozhodnutí i o potvrzení, které ho doprovázelo. Měli jsme tehdy důvěru v Pána a vše přece mělo dopadnout dobře. Padal jsem dozadu, ale teď mi připadalo, že mě nikdo nechytá.

Jednoho dne mi do mysli a do srdce zřetelně vstoupila tato slova: „Neptej se proč; ptej se, čemu chci, aby ses naučil.“ Teď jsem byl zmatený ještě víc. Právě v okamžiku, kdy jsem zápolil se svým dřívějším rozhodnutím, mě Bůh vybízel, abych Mu důvěřoval ještě více. Když se ohlížím do minulosti, uvědomuji si, že to byl rozhodující okamžik mého života – byl to okamžik, kdy jsem si uvědomil, že nejlépe se můžeme naučit Bohu důvěřovat prostě tím, že Mu budeme důvěřovat. V následujících týdnech jsem s úžasem sledoval, jak Pán zázračně odhaluje svůj plán, jak naší rodině žehnat.

Dobří učitelé a trenéři vědí, že intelektuální růst a fyzická síla se dostavují jen tehdy, když namáháme mysl a svaly. Podobně nás i Bůh vybízí, abychom rostli tím, že budeme důvěřovat Jeho duchovnímu školení, jež probíhá prostřednictvím namáhání naší duše. Proto si můžeme být jisti, že ať jsme již v minulosti projevili v Boha jakkoli velkou důvěru, čeká nás další zážitek, který naši důvěru procvičí. Bůh se zaměřuje na náš růst a pokrok. Je to Mistr Učitel, dokonalý trenér, který vždy napíná naše schopnosti, aby nám pomohl dosáhnout něčeho více z našeho božského potenciálu. Vždy to bude zahrnovat budoucí výzvu, abychom Mu důvěřovali ještě o trochu více.

Kniha Mormonova učí vzoru, který Bůh používá, aby napínal naše schopnosti, a vybudoval si tak s námi pevný vztah. V příručce Pojď, následuj mne jsme nedávno studovali pasáže o tom, jak byla Nefiova důvěra v Boha podrobována zkoušce, když bylo jemu a jeho bratrům přikázáno, aby se vrátili do Jeruzaléma a získali mosazné desky. Když jejich první pokusy selhaly, jeho bratři to vzdali a byli připraveni se vrátit bez desek. Nefi se však rozhodl vložit veškerou svou důvěru v Pána, a díky tomu se mu získat desky podařilo.¹⁰ Tento zážitek pravděpodobně posiloval Nefiovu důvěru v Boha, když se mu zlomil luk a rodině hrozilo hladovění v pustině. Nefi se opět rozhodl důvěřovat Bohu, a rodina byla zachráněna.¹¹ Tyto po sobě jdoucí zkušenosti dodaly Nefimu ještě pevnější důvěru v Boha, kterou potřeboval pro nesmírný a důvěru procvičující úkol, kterému měl zanedlouho čelit – postavit loď.¹²

Prostřednictvím těchto zkušeností Nefi posiloval svůj vztah s Bohem tím, že Mu důsledně a neustále důvěřoval. Tentýž postup používá Bůh i u nás. Předává nám osobní výzvy, abychom posilovali a prohlubovali svou důvěru v Něj.¹³ Pokaždé když Jeho výzvu přijmeme a jednáme podle ní, naše důvěra v Něj vzroste. Pokud výzvu ignorujeme nebo odmítneme, náš pokrok se zastaví do té doby, než budeme připraveni zareagovat na novou výzvu.

Dobrou zprávou je, že ať jsme se již v minulosti rozhodli důvěru v Boha vložit, či nikoli, můžeme se rozhodnout Bohu důvěřovat dnes a každý další den. Slibuji vám, že pokaždé, když tak učiníme, Bůh bude nablízku, aby nás chytil, a náš vztah důvěry bude čím dál silnější, až nastane den, kdy budeme zajedno s Ním a Jeho Synem. Poté budeme moci prohlásit jako Nefi: „Ó Pane, důvěřoval jsem v tebe a budu v tebe důvěřovati na věky.“¹⁴ Ve jménu Ježíše Krista, amen.