Jak se stát svědkem Krista

Být svědkem Ježíše Krista v tom základním slova smyslu znamená mít spolehlivé a osobní svědectví, že On je Syn Boží, Spasitel a Vykupitel světa. Dávní apoštolové věděli, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, a na základě osobní zkušenosti mluvili o Jeho doslovném vzkříšení. Nicméně svědek Krista nemusí Ježíše vidět nebo vstoupit do Jeho přítomnosti. Když Petr svědčil Ježíšovi: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého,“ Pán odpověděl, že toto poznání Petr nezískal díky své fyzické blízkosti nebo díky zážitkům s Ježíšem, ale protože mu to Jeho Otec v nebi zjevil (viz Matouš 16:15–17). Ježíš jasně vysvětlil Tomášovi, že člověk může získat totéž přesvědčení nebo svědectví, jako získal Tomáš, aniž by se Ho dotkl nebo Ho viděl: „Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ (Jan 20:29.)

Naše svědectví o Kristu obvykle začíná svědectvím někoho jiného – lidí, které známe, nebo o kterých jsme slyšeli a kterým důvěřujeme. Máme zaznamenané svědectví apoštolů, že „toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehož my všickni svědkové jsme“ (Skutkové 2:32). Máme Starý a Nový zákon o Jeho předustanovení, o Jeho službě a usmíření. Máme další svědectví, Knihu Mormonovu, jejíž hlavní účel spočívá v „přesvědčení Židů a pohanů, že Ježíš je Kristus, Věčný Bůh, zjevující se všem národům“.¹ Máme svědectví proroka Josepha Smitha, že viděl a slyšel Otce, jak ukazuje na Ježíše a prohlašuje: „Toto je můj Milovaný Syn“ (Joseph Smith–Životopis 1:17), a jeho pozdější slova dokládající, že „po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije! Neboť jsme ho viděli, vpravdě na pravici Boží; a slyšeli jsme hlas vydávající svědectví, že je Jednorozeným Otcovým“. (NaS 76:22–23.) Máme zvláštní svědky i v naší době, kteří žijí mezi námi a od nichž svýma vlastníma očima a ušima přijímáme potvrzující svědectví. Mnozí jsou také požehnáni tím, že slyší svědectví svých rodičů, prarodičů a věrných přátel.

Ti, kteří uzavírají smlouvu křtu, získávají zvláštní obdarování víry v Ježíše Krista, a společně s darem Ducha Svatého přichází potvrzení, že svědectví, která jsme přijali ohledně Krista, jsou pravdivá. Nefi nás ujistil, že se stane toto: „A pak jste na této těsné a úzké cestě, jež vede k věčnému životu; ano, vy jste na ni vstoupili touto branou; učinili jste podle přikázání Otce a Syna; a obdrželi jste Ducha Svatého, jenž svědčí o Otci a Synu, aby se naplnil slib, který on dal, že vstoupíte-li touto cestou, máte obdržeti Ducha Svatého.“ (2. Nefi 31:18; zvýraznění přidáno.)

Věřit slovům druhých je duchovní dar, a dalším darem daným „Duchem Svatým, [je] věděti, že Ježíš Kristus je Syn Boží a že byl ukřižován pro hříchy světa“. (NaS 46:13.)

Toto svědectví často přichází ve formě pocitu – hřejivý pocit, klid, pocit ujištění, osvícení. Pán dal Oliveru Cowderymu svědectví ohledně Knihy Mormonovy duchovními pocity, které mu potvrdily, „že slova neboli dílo, které píšeš, je pravdivé“. (NaS 6:17.) Poté Pán dodal: „Přeješ-li si dalšího svědectví, obrať mysl svou k oné noci, kdy jsi volal ke mně v srdci svém, abys mohl znáti pravdu o těchto věcech. Nevnesl jsem pokoj do mysli tvé ohledně této záležitosti? Jaké větší svědectví můžeš míti než od Boha?“ (NaS 6:22–23.) Duch vnášející pokoj do mysli člověka nepředstavuje jediný způsob, kterým přichází svědectví, ale pokud je to od Boha, žádné větší neexistuje. Když hodujeme na slovech Kristových v písmech, můžeme „svědčiti, že [jsme] slyšeli [Jeho] hlas a [poznali Jeho] slova“ (NaS 18:36). Právě tak můžeme také svědčit díky potvrzujícím duchovním pocitům od Boha, že známe Jeho Syna a že víme, že On žije.

Spasitel během svého působení na západní polokouli dal toto přikázání: „Vyzdvihněte světlo své, aby mohlo svítiti světu. Vizte, já jsem to světlo, které budete vyzdvihovati – to, co jste mne viděli činiti.“ (3. Nefi 18:24.) Lidé by měli být schopni vidět v nás něco z Ježíše Krista. To, jak jednáme, mluvíme, díváme se, a dokonce i to, jak přemýšlíme, bude odrážet Krista a Jeho život. Alma to popsal jako prožití mocné změny v srdci a přijetí Jeho obrazu do své tváře (viz Alma 5:14). V tomtéž duchu Pán přikázal, abychom byli dokonce takovými, jako je On (viz 3. Nefi 27:27). Ačkoli jsme nebyli s Ním během Jeho služby, když bádáme v písmech, můžeme v nich vidět Ježíše i to, co řekl a udělal. A když následujeme tento příklad, vydáváme tím svědectví o Něm.

Vzpomínám si na příklad jednoho katolického kněze, kterého jsem poznal, když jsme společně pracovali ve veřejně prospěšných aktivitách v Nashvillu ve státě Tennessee. Otec Charles Strobel připravil projekt, který pomáhal přivést vždy několik bezdomovců z ulice a zapojit je do školicího programu, díky němuž získali dovednosti důležité pro život, a také pracovní příležitosti. Zasvětil bezpočet hodin tím, že pomáhal těmto lidem, aby svůj život natrvalo změnili k lepšímu a stali se soběstačnými. S překvapením jsem se dozvěděl, že před pár lety jeho matku zabil bezdomovec. Křesťanská láska otce Strobela se vztahovala dokonce i na tyto bezdomovce, mezi nimiž byl ten, který násilným způsobem ukončil život jeho milované matky.

Apoštolové a proroci za všech dob hlásali jako své ústřední poselství nutnost činit pokání, abychom získali odpuštění hříchů skrze usmíření Ježíše Krista. Naše pokání vydává svědectví o Něm a o moci Jeho milosti, která nám odpouští a očišťuje nás. Aby naše svědectví bylo platné, nemusíme dosáhnout dokonalosti, pokud se jen snažíme žít v souladu se Spasitelovými měřítky. President Ezra Taft Benson (1899–1994) nám moudře radil, abychom v tomto procesu byli trpěliví i pilní:

„Stát se podobným Kristu je celoživotní úsilí, a velmi často zahrnuje růst a změnu, která je pomalá, téměř nepostřehnutelná…

… Na každého Pavla, na každého Enose a na každého krále Lamoniho připadají stovky a tisíce lidí, kteří shledávají, že proces pokání je mnohem jemnější, mnohem méně nápadný. Den za dnem se přibližují Pánu a téměř si neuvědomují, že budují život podobný Bohu. Žijí nenápadným životem naplněným dobrotivostí, službou a oddaností. Jsou jako Lamanité, o nichž Pán řekl, že byli ,pokřtěni ohněm a Duchem Svatým, a nevěděli o tom‘. (3. Nefi 9:20; kurzíva přidána.)“²

Nefi radostně vylíčil: „Mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“ (2. Nefi 25:26.) I my můžeme aktivně pomáhat druhým, a zvláště svým dětem, přicházet ke Kristu.

Nefiho slova „mluvíme o Kristu“ naznačují, že se nezdráháme mluvit o svých pocitech ohledně Spasitele, když mluvíme s druhými a v běžných každodenních situacích. Často to jsou situace, kdy s někým můžeme v osobním rozhovoru otevřeně a přátelsky diskutovat o tom, kdo On je, co vykonal a čemu učil, a kdy můžeme druhé vyzvat, aby Ho rovněž milovali a následovali.

„Radujeme se v Kristu“ znamená, že náš život naplňuje radostný postoj, který odráží naši víru v Krista. Víme, že „milost jeho [je] postačující“, abychom byli vykoupeni ze smrti a z hříchu a byli v Něm zdokonaleni (viz Moroni 10:32–33). I když se setkáváme se zklamáním a dokonce s tragédiemi, víme, že díky Němu máme zajištěno věčné štěstí. Když z nás vyzařuje víra v Ježíše Krista, ukazujeme tím druhým, kteří pracují a jsou obtíženi, jak v Něm najít odpočinutí (viz Matouš 11:28–30).

Slova „kážeme o Kristu“ se zcela jistě vztahují na misionářskou práci misionářů na plný úvazek i na misionářskou práci členů, ale také to zahrnuje to, co děláme na našich shromážděních, ve třídách Nedělní školy a při podobných příležitostech, kdy se o Něm učíme. Naše působení jako učitelů i studentů je součástí našeho vydávání svědectví o Něm, a naše osobní studium, na němž je toto působení založeno, vydává další svědectví o našem náboženském přesvědčení.

Výraz „prorokujeme o Kristu“ znamená, že o Něm vydáváme svědectví mocí Ducha (viz 1. Korintským 12:3). „Svědectví… Ježíšovo jestiť duch proroctví.“ (Zjevení 19:10.) Podobně jako ti, kteří v dávné době prorokovali o Jeho prvním příchodu, potvrzujeme i my slovem i skutkem proroctví o Jeho druhém příchodu. Tím, že vykonáváme křty a další posvátné obřady pro své předky skrze kněžskou pravomoc znovuzřízenou Eliášem v očekávání velikého a hrozného dne Páně (viz Malachiáš 4:5–6; viz také NaS 2; 128:17–18), svědčíme o tom, že Kristus znovu přijde a že naše srdce se musí obrátit k našim otcům, abychom se připravili na Jeho příchod (viz Malachiáš 4:6; NaS 2:2).

„A píšeme podle proroctví svých“ naznačuje moudrost spočívající v tom, že vytváříme trvalý záznam o svém svědectví o Kristu. Víme, že svědectví, která vydáváme, jsou zaznamenávána „v nebi pro anděly, aby na ně hleděli; a oni se nad [námi] radují“ (NaS 62:3). Naši potomci i další mohou pohlížet na naše svědectví o Kristu zapsané nebo zaznamenané k jejich užitku dokonce i předtím, než se někteří z nich narodili, a mohou se z těchto svědectví radovat.

Když pociťujete Svatého Ducha vydávajícího svědectví o Něm, které je znovu a znovu potvrzováno vašemu duchu skrze mnoho různých zážitků a situací, když se den za dnem snažíte pozvedat světlo Jeho příkladu ve svém životě a když vydáváte svědectví druhým a pomáháte jim učit se o Něm a následovat Ho, jste svědkem Ježíše Krista. Kéž vám Bůh splní přání vašeho srdce, abyste byli počítáni k těm, „kdož přijali svědectví o Ježíšovi“ (NaS 76:51) a byli věrni tomuto svědectví po celý svůj smrtelný život (viz NaS 138:12).