Moje neočekávaná velikonoční hostina

Když jsem vyrůstala, byly pro mne každé Velikonoce výjimečným svátkem. Po shromáždění mívali rodiče rodinnou lekci o usmíření a vzkříšení a večer jsme vždy měli báječnou večeři. Často k nám na večeři přišli i naši přátelé, takže to byla radostná událost a zároveň lahodné jídlo. Díky těmto tradicím byly Velikonoce můj oblíbený svátek – byl to posvátný čas strávený s rodinou, při němž jsme slavili Spasitelovo vzkříšení.

Pak jednou, když jsem studovala v Londýně, jsem se o Velikonocích ocitla sama. Sbor, do kterého jsem chodila, měl shromáždění až pozdě odpoledne, a tak jsem měla dopoledne hodně času. Myslela jsem na svou rodinu, která byla tisíce mil daleko a slavila tento den beze mě, a pociťovala jsem prázdnotu a smutek.

Nejprve jsem se chtěla ponořit do pocitů sebelítosti, ale pak jsem začala přemýšlet, co smysluplného bych mohla ten den dělat. Vzpomněla jsem si na lidi v přeplněných stanicích metra, kolem nichž jsem denně chodila. Podobně jako v mnoha jiných velkoměstech byly i zde stanice metra často útočištěm mužů a žen bez domova, kteří žebrali o peníze. V srdci jsem je často litovala, a tak jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo tráví Velikonoce v Londýně sám. Najednou mě napadlo, že snaha pomoci neznámým lidem by byla dobrým způsobem, jak projevit svou vděčnost za nádherné Velikonoce, které jsem měla jako dítě vždy ráda.

Připravila jsem několik sáčků s obědem, který se skládal ze sendvičů, ovoce, sušenek a pití. Pak jsem vyrazila do metra a hledala jsem lidi, kterým jsem se někdy vyhýbala. Většina z nich byla za jídlo opravdu vděčná. Každému jsem přitom popřála veselé Velikonoce.

Když už mi zbýval poslední sáček, narazila jsem na muže, který vypadal zvlášť zbídačeně. Měl na sobě špinavé oblečení, na tváři se mu zračila bolest a v očích měl hluboký smutek. Když jsem mu nabídla sáček s obědem, překvapeně se na mě podíval.

„Co to je?“ zeptal se.

„To je oběd, pane,“ odvětila jsem.

„Děkuji, moc vám děkuji,“ řekl. Výraz jeho obličeje se najednou změnil a vyzařovala z něj radost a vděčnost. Dychtivě chňapl po sáčku a držel ho, jako kdyby to byl nějaký vzácný poklad.

„Není zač,“ řekla jsem a byla jsem dojata tím, co jsem viděla v jeho obličeji. „Veselé Velikonoce, pane.“

„Veselé Velikonoce!“ odpověděl.

Cestou domů se mi v duchu vybavila slova krále Beniamina: „Neboť vizte, nejsme snad všichni žebráky?“ (Mosiáš 4:19.) Uvědomila jsem si, že bez Spasitele bychom my všichni byli vyvrženi, zbídačeni a opuštěni. Ale Spasitel nám podává pomocnou ruku a nabízí nám něco, po čem zoufale toužíme: naději, že můžeme být čistí, že budeme žít znovu a že se k Němu jednoho dne vrátíme.

Tváří v tvář hříchu a smrti i já stojím před Spasitelem jako žebrák. On mi podává ruku a nabízí milosrdenství. Až před Ním budu jednou stát, v mé tváři se bude zračit hluboká vděčnost, kterou jsem v určitém malém měřítku letmo zahlédla ve tváři onoho pokorného muže.

Cestou domů a jsem se rozplakala. Má osamělost byla pryč a vystřídala ji radost a hlubší porozumění slovům krále Beniamina a Spasitelovu milosrdenství. V duchu jsem děkovala Pánu za tento nečekaný dar, který mi dal tento muž. Já jsem mu nabídla pouze oběd, a on mi na oplátku připravil skutečnou velikonoční hostinu.