KOŠÍK PLNÝ LÁSKY

Poté, co jsem měla úraz, musím chodit pomalu a s holí. Chůze do schodů je pro mne velmi obtížná. Měla jsem vždy strach z toho, že ve sborovém domě spadnu ze schodů – až jednou v neděli jsem zaslechla jemný hlásek a pocítila, jak něčí malá ruka uchopila tu mou: „Neboj se. Půjdu s tebou.“

Podívala jsem se dolů a uviděla jsem přesvědčivý úsměv devítiletého Gabriela.

„Tak dobře,“ řekla jsem. „Od nynějška jsi můj pomocník. Pojďme!“

Gabriela za mnou nikdo neposlal. Prostě jen viděl jednu babičku, která potřebovala pomoc, a tak šel za ní.

Dnes chodím s Gabrielem každou neděli ze schodů bez obav.

Později jsem řekla jeho rodičům: „Neztratila jsem obavy díky tomu, že má dost fyzické síly. Ale díky košíku plnému lásky, který mi každou neděli dává. Gabriel je laskavost sama!“