Usmíření v akci

Vroce 1992 jsem v Nizozemí vstoupila do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Můj manžel se však nestal členem a nedovolil ani našim dětem, Alexovi a Petře, aby byly pokřtěny (jména byla změněna). Přesto jsme ale my tři chodili na shromáždění a měli jsme pravidelné rodinné domácí večery.

Několik let všechno fungovalo dobře, dokud Alex, kterému tehdy bylo 13 let, neoznámil, že už na shromáždění chodit nechce a že se ani nechce účastnit rodinných domácích večerů. Čím byl starší, tím se vše zhoršovalo. Bylo pro mne těžké udržet si s Alexem blízký vztah, protože začal pít a kouřit, a také lhal. Zlomilo mi to srdce, a stálo mě to hodně slz, a v modlitbách jsem prosila Nebeského Otce, aby mému synovi pomohl.

Když jsem jednou večer seděla v tichosti v chrámu, viděla jsem v duchu obraz mladého muže, jak roznáší svátost. Zdálo se, že Pán mi připomíná, že Jeho usmíření je skutečné a mocné, a že mě povzbuzuje, abych svého syna měla ráda a byla mu nablízku.

Nicméně, jak čas ubíhal, vše se ještě zhoršovalo. Poté, co jsme se s manželem rozvedli, Alex měl velké deprese. Věděla jsem, že potřebuje pomoc, ale on o mou pomoc nestál, a když jsem se s ním snažila mluvit, neposlouchal mě.

Jednou večer se president naší odbočky zeptal, zda by si mohl přijít promluvit s Alexem. Alexe to rozčílilo, ale s rozhovorem souhlasil. Po tomto setkání byl Alex na presidenta odbočky rozzlobený, protože president odbočky ho vyzval, aby sloužil na misii. Alex namítal: „Kdyby byl president odbočky skutečně mužem Božím, neříkal by to. Věděl by, že nejsem hoden jít na misii – tak proč by mě s tím otravoval?“ Onoho večera jsem věděla, že Pán má určitý plán.

A když mě jednou zavolali z místní policejní stanice, začal tento plán nabývat neobvyklých rysů. Alex byl zadržen. S mým novým manželem jsme si vzali na sebe kabáty a uprostřed noci jsme jeli vyzvednout Alexe z policejní stanice. Neztropili jsme žádnou scénu; ve skutečnosti jsme toho s Alexovým nevlastním otcem moc nenamluvili.

Když jsme dorazili domů, Alex nám řekl, co se stalo, když společně s kamarádem ukradli motocykl. Litoval toho, co udělal. Poprvé jsem ho viděla jako zdrceného mladého muže.

Zatčení bylo pro Alexe zásadním zlomem, a on si začal uvědomovat následky svých činů, a také směr, kterým se ubíral. Od onoho dne k nám začala přicházet mnohá požehnání.

Druhý den nám Alex vyprávěl, že požádal policistu, aby nám zavolal, protože věděl, že ho máme rádi. Také si uvědomoval, jak moc nás tím zranil, a byl vděčný za to, že jsme zůstali klidní.

Alex měl několik přátel-členů, kteří mu podali pomocnou ruku. Jeden ho zval na církevní akce. Jiný mu dal Knihu Mormonovu a vyzval ho, aby ji četl. A i když má Alex problémy s dyslexií, viděla jsem ho, jak ji občas čte.

Dalším požehnáním – pokud je vůbec dokážu spočítat – bylo to, když nás Alex požádal, zda bychom mu mohli koupit oblek, protože se rozhodl, že chce chodit na shromáždění. Myslela jsem, že má na mysli jen shromáždění o Vánocích. Ale k mému velkému překvapení chodil na shromáždění i po vánočních svátcích.

Další požehnání mi připadalo téměř nepochopitelné. Alex oznámil, že se dá pokřtít. Nepotřeboval žádnou pomoc ode mě, všechno si zařídil sám s pomocí přátel a misionářů, kteří ho učili. Skoro jsem nevěřila vlastním očím, když ten den nastal, a já viděla svého syna oblečeného v bílém, jak uzavírá posvátné smlouvy.

Později, když vyprávěl o svém obrácení, jsem si uvědomila, že Alexova bolest a zármutek byly veliké, ale také mu pomohly dostatečně se pokořit, aby poklekl a prosil o pomoc. Alex vyprávěl: „Když jsem jednou večer cítil, že moje břímě je až příliš těžké, vzpomněl jsem si na slova jednoho dobrého přítele, který mi připomínal, že se vždy mohu modlit o pomoc. Onoho večera jsem se rozhodl, že to zkusím. Neměl jsem již nic jiného na výběr, a protože mě maminka učila, jak se mám modlit, poklekl jsem a zavřel jsem oči. Když jsem začal prosit o pomoc, pocítil jsem něco úžasného. Nikdy na ten pocit nezapomenu; cítil jsem čistou lásku Kristovu. Pocítil jsem, že moje problémy jsou ze mě sňaty. Pocity zoufalství se mi již od té doby nevrátily, a já jsem byl požehnán svědectvím o Ježíši Kristu. Srdce se mi změnilo a měl jsem touhu následovat Ježíše Krista.“

Alex byl po křtu, konfirmaci a vysvěcení ke kněžství požádán, aby roznášel svátost – posvátné symboly Spasitelovy oběti. To, co jsem před tolika lety viděla v chrámu, se přímo před mýma očima stalo skutečností. V duchu jsem děkovala Nebeskému Otci za to, co jsem prožívala. Byl to pro mne posvátný okamžik.

Mé vyprávění by tím mohlo skončit, ale naštěstí neskončilo. Jsem stále svědkem toho, jak usmíření nadále působí v životě mého syna. Vzpomínáte na našeho inspirovaného presidenta odbočky? Svědectví mého syna rostlo a výzva od našeho presidenta odbočky se stala skutečností. Alex nedávno dokončil svou službu jako misionář na plný úvazek. Strávil dva roky tím, že vyhledával druhé a pomáhal jim – podobně jako Pán pomáhal jemu.

Jsem vděčná, že jsem Alexova matka, ale ještě vděčnější jsem za usmíření Ježíše Krista, které působí v životě nás všech.