Usmíření Ježíše Krista

Starší Orson F. Whitney (1855–1931), který později sloužil v Kvoru dvanácti apoštolů, měl jako mladý misionář sen, který byl tak mocný, že navždy změnil jeho život. Později o tom napsal:

„Jednou v noci jsem měl sen,… že jsem byl v zahradě getsemanské a byl jsem svědkem Spasitelova utrpení… Stál jsem za stromem v popředí… [a] Ježíš s Petrem, Jakubem a Janem vešli po mé pravici malou dřevěnou brankou. Poté, co Ježíš řekl apoštolům, aby poklekli a modlili se, opustil je, přešel na druhou stranu a také poklekl a modlil se…: ,Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.‘

Zatímco se modlil, po tváři, která byla [obrácena] směrem ke mě, mu stékaly slzy. Byl jsem tak dojat tím, co jsem viděl, že jsem také plakal – z ryzího soucitu s Jeho velikým utrpením. Celým svým srdcem jsem byl s Ním. Miloval jsem Ho celou svou duší a toužil jsem tak po tom, abych byl s ním, jako jsem netoužil po ničem jiném.

Zanedlouho vstal a šel tam, kde klečeli apoštolové – a oni tvrdě spali! Jemně s nimi zatřásl, vzbudil je a s jemnou výtkou v hlase, bez sebemenšího projevu hněvu či pokárání, je požádal, zda by s Ním nemohli bdít jednu hodinu…

Vrátil se na své místo, znovu se modlil a pak šel zase zpátky a znovu je našel, jak spí. Opět je probudil, napomenul je a vrátil se a modlil se jako předtím. Toto se stalo třikrát, dokud jsem nebyl dokonale obeznámen s Jeho vzezřením – s jeho tváří, podobou a pohyby. Měl vznešenou postavu a majestátní vystupování… skutečný Bůh, kterým byl a kterým je, a přesto poddajný a pokorný jako malé dítě.

Najednou se zdálo, že se situace změnila… Místo před ukřižováním bylo nyní po ukřižování, a Spasitel spolu s oněmi třemi apoštoly nyní stál po mé levici. Chystali se odejít a vystoupit na nebe. Již jsem to nemohl déle vydržet. Vyběhl jsem zpoza stromu, padl jsem Mu k nohám, objal jsem Ho kolem kolen a úpěnlivě jsem Ho prosil, aby mě vzal s sebou.

Nikdy nezapomenu na to, jak se laskavě a jemně sklonil, zdvihl mě a objal. Bylo to tak živé, tak skutečné, že jsem cítil teplo Jeho hrudi, na níž jsem spočíval. Potom řekl: ,Ne, můj synu; tito již dokončili své dílo a mohou jít se mnou; ale ty musíš zůstat a dokončit to své.‘ Přesto jsem se Ho stále držel. Hleděl jsem Mu do tváře – neboť byl vyšší než já – a nanejvýš naléhavě jsem Ho prosil: ,Slib mi tedy, že nakonec k Tobě přijdu.‘ On se jemně a něžně usmál a odvětil: ,To bude záviset zcela na tobě.‘ Probudil jsem se se slzami v očích a bylo ráno.“¹

Tento dojemný osobní náhled na Spasitelovu láskyplnou oběť je vhodnou předmluvou k pojednání o významu usmíření Ježíše Krista. Usmíření Jednorozeného Syna Božího v těle je vskutku klíčovým základem, na němž spočívá veškerá křesťanská nauka, a je tím největším vyjádřením božské lásky, která kdy tomuto světu byla dána. Důležitost usmíření nelze v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů dostatečně zdůraznit. Každá další zásada, přikázání a ctnost znovuzřízeného evangelia odvozuje svou důležitost od této stěžejní události.²

Usmíření byl předustanovený, avšak dobrovolný čin Jednorozeného Syna Božího, při němž obětoval svůj život a prošel duchovním utrpením, čímž zaplatil výkupné za účinky pádu Adamova na celé lidstvo a za osobní hříchy všech těch, kteří činí pokání.

Doslovný význam anglického slova Atonement [usmíření] je zcela zřejmý – „at-one-ment“ [„v-jedno-tnost“], což znamená sjednocení toho, co bylo rozděleno neboli odloučeno. Usmíření Ježíše Krista bylo nepostradatelné kvůli Adamovu přestupku, neboli pádu, který nás rozdělil a který do světa vnesl dva druhy smrti poté, co Adam a Eva požili ovoce ze stromu poznání dobra a zla.³ Fyzická smrt způsobila oddělení ducha od těla a duchovní smrt způsobila odloučení ducha i těla od Boha. V důsledku pádu všichni lidé, kteří se rodí do smrtelnosti, zakusí oba druhy smrti. Musíme však mít na paměti, že pád byl nezbytnou součástí božského plánu Nebeského Otce. Bez pádu by se Adamovi a Evě nenarodily smrtelné děti a neexistovala by lidská rodina, která by mohla poznávat protiklad a mohla by růst, která by mohla poznávat morální svobodu jednání a radost ze vzkříšení, vykoupení a věčný život.⁴

To, že bylo zapotřebí tohoto pádu a usmíření, které by pád kompenzovalo, bylo vysvětleno v předsmrtelné radě v nebi, které se účastnili duchové celé lidské rodiny a které předsedal Bůh Otec. A právě v této předsmrtelné radě se Kristus dobrovolně nabídl, že bude respektovat morální svobodu jednání celého lidstva, dokonce i tím, že uskuteční usmíření za jejich hříchy. Přitom veškerou slávu za tento projev vykupující lásky odevzdá Otci.⁵

Toto nekonečné usmíření Kristovo se mohlo uskutečnit díky tomu, že Kristus 1) byl jediným bezhříšným člověkem, který kdy žil na této zemi, a proto nebyl podroben duchovní smrti, která je důsledkem hříchu; 2) byl Jednorozený Otcův, a proto měl božské vlastnosti, které Mu daly moc nad fyzickou smrtí⁶; a 3) byl zřejmě jediným, kdo byl v oné předsmrtelné radě dostatečně pokorný a ochotný, aby byl k této službě předustanoven.⁷

Některé dary vyplývající z usmíření jsou univerzální, nekonečné a bezpodmínečné. Mezi ně patří Kristovo výkupné za Adamův prvotní přestupek, takže žádný člen lidské rodiny nenese za tento hřích odpovědnost.⁸ Dalším univerzálním darem je vzkříšení z mrtvých, které se týká každého muže, ženy a dítěte, který žije, který kdy žil nebo který kdy bude na zemi žít.

Jiné stránky Kristova daru usmíření jsou podmínečné. Závisejí na tom, jak je člověk pilný v dodržování Božích přikázání. I když je například všem členům lidské rodiny zdarma udělena milost ohledně Adamova hříchu, aniž by proto museli něco udělat, není jim udělena milost ohledně jejich vlastních hříchů, ledaže se zaváží, že budou mít víru v Krista, že budou z těchto hříchů činit pokání, že budou pokřtěni v Jeho jménu, že přijmou dar Ducha Svatého a budou konfirmováni do Kristovy Církve a budou se tlačit kupředu a věrně vytrvají po zbytek své životní pouti. O této osobní výzvě Kristus řekl:

„Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já.“⁹

Kromě toho, ačkoli je vzkříšení těla bezplatným a univerzálním darem od Krista – důsledkem Jeho vítězství nad smrtí – povaha vzkříšeného těla (neboli „stupeň slávy“, který je mu dán), stejně jako doba vzkříšení člověka, je přímo ovlivněna věrností daného člověka v tomto životě. Například apoštol Pavel vysvětlil, že ti, kteří jsou plně oddáni Kristu, ve vzkříšení „vstanou nejprv铹⁰. Novodobé zjevení objasňuje různé stupně vzkříšených těl¹¹ a slibuje nejvyšší stupeň slávy pouze těm, kteří lpí na zásadách a obřadech evangelia Ježíše Krista.¹²

Samozřejmě, že jak bezpodmínečná, tak i podmínečná požehnání plynoucí z usmíření jsou dostupná pouze skrze milost Kristovu. Je zřejmé, že bezpodmínečná požehnání vyplývající z usmíření dostáváme, aniž bychom si je museli něčím zasloužit, avšak ani ta podmínečná nejsou plně zasloužená. Když člověk žije věrně a dodržuje přikázání Boží, může obdržet dodatečné výsady, ale i ty jsou udíleny bezplatně – technicky vzato nedostáváme je proto, že bychom si je zasloužili. Kniha Mormonova důrazně prohlašuje, že „není žádného těla, jež může dlíti v přítomnosti Boží, aniž by to bylo skrze zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše“.¹³

Toutéž milostí Bůh zajišťuje spasení malých dětí, těch, kteří jsou mentálně postižení, těch, kteří žili, aniž slyšeli o evangeliu Ježíše Krista, a tak dále. Ti jsou vykoupeni univerzální mocí Kristova usmíření a budou mít příležitost přijmout plnost evangelia po smrti, v duchovním světě, kde duchové přebývají a čekají na vzkříšení.¹⁴

Bezhříšný Kristus vstoupil do zahrady getsemanské, aby začal plnit požadavky usmíření – jak to ve snu viděl starší Whitney – a aby tam zakusil duševní agónii, kterou mohl snést jedině On. „Počal se lekati a velmi teskliv býti,“ a k Petrovi, Jakubovi a Janovi pravil: „Smutnáť jest duše má až k smrti.“¹⁵ Proč? Protože vytrpěl „bolesti všech lidí, ano, bolesti každého živého stvoření, jak mužů, tak žen a dětí, kteří patří do rodiny Adamovy“.¹⁶ Zakusil „pokušení a bolest těla, hlad, žízeň a únavu, dokonce více, nežli člověk může vytrpěti, aniž by mu to přivodilo smrt; neboť viz, krev poteče z každého póru, tak veliká [byla] úzkost jeho“.¹⁷

Ježíš, skrze své utrpení, vykoupil duše všech mužů, žen a dětí, „aby nitro jeho mohlo býti naplněno milosrdenstvím podle těla, aby poznal podle těla, jak pomoci lidu svému podle slabostí jeho“.¹⁸ Tím Kristus „sestoupil pod všechny věci“ – včetně každého druhu nemoci, slabosti a ponurého zoufalství, které prožívá každá smrtelná bytost – aby mohl postihnout „všechny věci, aby mohl býti ve všech věcech a skrze všechny věci světlem pravdy“.¹⁹

Když naprostá osamělost a trýznivá bolest spojená s usmířením, jež započala v Getsemanech, dosáhla svého vrcholu, Kristus, po nevyslovitelném týrání ze strany římských vojáků a ostatních, zvolal z kříže: „Eli, Eli, lama zabachtani? To jest: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“²⁰ Kvůli hloubce oné agónie se i samotná příroda zmítala v křečích. „I stala se tma po vší zemi… I zatmělo se slunce.“²¹ „A aj, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů, a země se třásla, a skálé se pukalo,“²² což mnohé přivedlo ke zvolání: „Bůh přírody trpí.“²³ Nakonec, dokonce i to zdánlivě nesnesitelné Ježíš snesl, a pravil: „Dokonánoť jest.“²⁴ „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“²⁵ Jednou, na určitém místě, bude každý člověk vyzván, aby svým jazykem vyznal to, co vyznal římský centurio, který toho všeho byl svědkem: „Jistě Syn Boží byl tento.“²⁶

Pro přemýšlivou ženu a muže je to „neobyčejně udivující věc“²⁷, že by dobrovolná a milosrdná oběť jediné bytosti mohla uspokojit nekonečné a věčné požadavky spravedlnosti, usmířit každý lidský přestupek a špatný čin, a tak přenést veškeré lidstvo do náruče Jeho milosrdného objetí. Přesto tomu tak je.

Cituji presidenta Johna Taylora (1808–1887): „Způsobem, který je pro nás nepochopitelný a nevysvětlitelný, nesl tíhu hříchů celého světa; nikoli pouze hříchů Adamových, ale jeho potomstva; a tím otevřel království nebeské nejen pro všechny věřící a všechny ty, kteří jsou poslušni zákona Božího, ale více než polovině lidské rodiny, která zemřela dříve, než dosáhla věku zralosti, a také [těm], kteří… [zemřeli] bez zákona.“²⁸

Kéž máme ohledně tohoto majestátného daru a ohledně jeho dárce stejné pocity, jako měl starší Whitney: „Byl jsem tak dojat [tímto darem], že jsem… plakal – z ryzího soucitu. Celým svým srdcem jsem byl s Ním. Miloval jsem Ho celou svou duší a toužil jsem tak po tom, abych byl s Ním, jako jsem netoužil po ničem jiném.“ Kristus za nás nabídl usmíření, a tím vykonal svou část, aby tuto touhu skutečně naplnil. Ta zbývající část závisí zcela na nás.