Cena duší je veliká v očích Božích

Během let se mým koníčkem stalo soustružení dřeva. Postupně jsem se v tomto zájmu učil, poznával nové způsoby soustružení a lepší nástroje, a tím se stávaly i mé výrobky lepší a pěknější.

To, co se ale nezměnilo, je skutečnost, že jedním ze základů pro dobrý a pěkný výrobek je správný kus dřeva, který se dá opracovat. Připravit takový pěkný kus dřeva dá hodně práce s pilou. Počínaje skácením stromu, rozřezáním na vhodné kusy, konče podélným nařezáním kmene a odkorováním. Takto připravené dřevo se dá zpracovat buď mokré, nebo se musí před soustružením vysušit. V obojím případě hrozí, že při sesychání dřevo praskne.

Pociťuji vždy velké zklamání a lítost, když se po vší vynaložené námaze při řezání a ošetření dřeva proti zkroucení objeví v připravené ploše dřeva trhlina – prasklina, která se během sesychání dřeva může rozšířit i na více než 10 mm. Je to tak velké znehodnocení připraveného dřeva, že představy o krásné míse, která z něho může být, se rozplynou. Nezbývá, než toto dřevo naštípat a použít do krbu na topení.

Při pohledu na takovou prasklinu ve znehodnoceném dřevě, které mělo svůj konkrétní účel a byla v něm již skrytá mísa, jsem si uvědomil, jak podobné pocity má náš Nebeský Otec, když vidí v našem životě naše nedokonalosti, chyby, hříchy a naši pýchu, což nám, jako Jeho dětem, brání růst, poznávat, pociťovat štěstí a hlavně se k Němu vrátit, abychom s Ním mohli pokračovat dál po celou věčnost. Jak to vyjádřil Jákob v podobenství o olivovníku: „A stalo se, že pán vinice plakal a pravil služebníkovi: Co více jsem mohl pro vinici svou učiniti?“ (Jákob 5:41.)

Přemýšlel jsem, co mohu já se dřevem učinit více? Hledal jsem a zjistil jsem, že dřevo se dá zcelit epoxidem. Kdy se dá prasklina zalít a po jejím zatvrdnutí se dá soustružit, jako by dřevo bylo bez porušení. Epoxid může být různých barev, a tak se taková zalitá prasklina v míse stane dekorací a ozdobou, která původně znehodnocený kus dřeva přemění na krásnou dekoraci a výrobek, který má v sobě i něco více než mísa z čistého dřeva.

Potřebujeme i my ve svém životě takový „epoxid“? Takové uzdravení našich prasklin a trhlin, které přichází tím, jak v životě dospíváme a zrajeme?

Rád čtu v písmech příběh o uzdravení ženy, kterou od 12 let sužovala nemoc: „Nebo řekla sama v sobě: Dotknu-li se jen toliko roucha jeho, uzdravena budu. Ježíš pak obrátiv se, a uzřev ji, řekl: Doufej, dcero, víra tvá tě uzdravila. I ozdravěla ta žena té chvíle.“ (Matouš 9:21–22.)

Nebo příklad u ženy přistižené při cizoložství: „Ženo, kde jsou ti, kteříž na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil? Kteráž řekla: Žádný, Pane. I řekl jí Ježíš: Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a nehřeš více. A žena oslavovala Boha od oné hodiny a věřila ve jméno jeho.“ (Jan 8:10–11; kurzívou přidán Překlad Josepha Smitha.)

Co může pán vinice udělat více? Dal nám „ten vinný kmen pravý“ (Jan 15:1), který nás uschopňuje k tomu, abychom mohli nést to správné ovoce.

Nejdříve nám umožní, aby naše praskliny a trhliny života, ať ty fyzické, nebo ty duchovní, byly zceleny skrze naši víru a pokání: „Tudíž, každý, kdo činí pokání a nezatvrzuje srdce své, bude míti nárok na milosrdenství skrze Jednorozeného Syna mého, na odpuštění hříchů svých; a tito vejdou v odpočinutí mé.“ (Alma 12:34.)

Potom nás vyzývá, abychom se napojili na Něj – na pravý vinný kmen – a nesli ovoce mnohé: „Zůstaňtež ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti. … Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-liť v vás, což byste koli chtěli, proste, a staneť se vám. V tomť bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedlníci. Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém.“ (Jan 15:4–5, 7–9.)

Tak jako nedostatek prasklého dřeva, který byl změněn v prvek krásy, mění hodnotu mísy, stejně tak pokání a změna našeho srdce a přilnutí k našemu Spasiteli zcela mění hodnotu každého z nás v očích Božích, neboť „cena duší je veliká v očích Božích. … A jak veliká je radost jeho z duše, která činí pokání!“ (NaS 18:10, 13.)

Kéž nejen hledáme „praskliny“ ve svém životě, ale hlavně kéž nacházíme odvahu a sílu k pokání. Kéž máme víru, abychom se zlomeným srdcem dokázali přijít k Otci a skrze odpuštění mohly být naše rány zhojeny a zceleny.

I v mém životě bylo zhojeno a zceleno mnoho ran a „prasklin“ skrze pokání, odpuštění a lásku našeho Spasitele a Jeho smírnou oběť. Jsem za to velmi vděčný a svědčím vám, že tyto změny a láska milujícího Otce v nebi mi do života přinesly radost. Právě tyto zcelené rány se staly poklady mého života, protože jsem při jejich hojení pocítil lásku Boží a Jeho blízkost.