První vidění - Otec a Syn se zjevují Josephu Smithovi

Joseph Smith–Životopis 1:5, 7–13: „V místě, kde jsme žili, [byl] neobvyklý rozruch ve věci náboženství. Započalo to metodisty, ale brzy se to rozšířilo mezi všechny sekty v oné oblasti. Vskutku, celý okrsek se zdál býti tím zasažen a veliké zástupy se připojovaly k různým náboženským společnostem, což vyvolalo nemalý vzruch a rozdělení mezi lidmi, z nichž někteří volali: ,Hle, sem!‘ a jiní ,Hle, tam!‘ Někteří hájili víru metodistů, někteří presbyteriánů a někteří baptistů. …

V té době mi šlo na patnáctý rok. Rodina mého otce byla obrácena na presbyteriánskou víru a čtyři z nich se k oné církvi připojili, a to moje matka Lucy; moji bratři Hyrum a Samuel Harrison a moje sestra Sophronia.

Během tohoto období velikého rozruchu byla moje mysl pobízena k vážnému uvažování a k velikému neklidu; ale i když mé pocity byly hluboké a často naléhavé, přesto jsem se držel stranou všech těchto společností, i když jsem navštěvoval jejich různá shromáždění tak často, jak to okolnosti dovolovaly. V průběhu času byla moje mysl poněkud nakloněná sektě metodistů a cítil jsem určité přání připojiti se k nim; ale tak veliké byly zmatek a potyčky mezi různými denominacemi, že bylo nemožné pro osobu tak mladou jako já, a tak neobeznámenou s lidmi a věcmi, dojíti k jakémukoli určitému závěru, kdo má pravdu a kdo je na omylu.

Moje mysl byla občas velice rozrušena, křik a rozbouření bylo velmi veliké a nepřetržité. Presbyteriáni byli nejvíce předpojati proti baptistům a metodistům a používali veškerou moc jak rozumu, tak sofistiky, aby dokázali jejich omyly, nebo, přinejmenším, aby přiměli lidi, aby si mysleli, že jsou na omylu. Podobně na druhé straně byli baptisté a metodisté stejně horliví v úsilí utvrditi svá vlastní dogmata a vyvrátiti všechna ostatní.

Uprostřed této války slov a rozbouření názorů jsem si často říkal: Co se má učiniti? Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu? Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?

Zatímco jsem se potýkal s nesmírnými nesnázemi způsobenými spory těchto společností církevníků, jednoho dne jsem četl epištolu Jakubovu, první kapitolu a pátý verš, který zní: Jestliže se komukoli z vás nedostává moudrosti, nechť prosí Boha, kterýž dává všem lidem štědře a nekárá; a bude dána jemu.

Nikdy nevstoupil žádný úryvek písma s větší mocí do srdce člověka než v této době tento do mého. Zdálo se, že vstoupil s velikou silou do každého pocitu mého srdce. Uvažoval jsem o něm znovu a znovu věda, že potřebuje-li nějaká osoba moudrost od Boha, jsem to já; neboť co činiti jsem nevěděl, a pokud bych nemohl dostati více moudrosti, než jsem tehdy měl, nevěděl bych to nikdy; neboť učitelé náboženství různých sekt chápali tytéž úryvky písma tak různě, že zničili veškerou důvěru ve vyřešení otázky odvoláním se na Bibli.

Posléze jsem došel k závěru, že buď musím zůstati v temnotě a zmatku, nebo jinak musím učiniti to, co Jakub uvádí, to jest prositi Boha. Posléze jsem došel k předsevzetí prositi Boha, protože jsem došel k závěru, že dává-li moudrost těm, jimž se moudrosti nedostává, a bude-li dávati štědře a nebude-li kárati, mohu se toho odvážiti.“⁴

Joseph Smith–Životopis 1:14–16: „Tedy, v souladu s tím, svým rozhodnutím prositi Boha, odebral jsem se do lesa, abych se o to pokusil. Bylo to z rána krásného jasného dne, časně na jaře osmnáct set a dvacet. Bylo to po prvé v mém životě, kdy jsem takový pokus učinil, neboť uprostřed všech svých úzkostí jsem se dosud nikdy nepokusil modliti se nahlas.

Poté, co jsem se odebral na místo, kam jsem si dříve naplánoval jíti, a poté, co jsem se rozhlédl kolem sebe a shledal jsem, že jsem sám, poklekl jsem a počal jsem Bohu předkládati přání svého srdce. Sotva jsem tak učinil, byl jsem ihned uchvácen nějakou mocí, která mne zcela přemohla a měla na mne tak udivující vliv, že mi svázala jazyk, takže jsem nemohl mluviti. Kolem mne se soustředila hustá temnota a po nějaký čas se mi zdálo, jako bych byl odsouzen k náhlému zničení.

Ale použiv veškerou svou moc, abych volal k Bohu, aby mne vysvobodil z moci tohoto nepřítele, který mne uchvátil, a právě v té chvíli, kdy jsem propadal zoufalství a poddával se zničení – ne domnělé záhubě, ale moci nějaké skutečné bytosti z neviditelného světa, jež měla tak podivuhodnou moc, jakou jsem nikdy dříve v žádné bytosti nepocítil – právě v té chvíli velikého strachu jsem spatřil sloup světla přesně nad svou hlavou, převyšující jas slunce, který ponenáhlu sestupoval, dokud nespočinul na mně.“⁵

Joseph Smith–Životopis 1:17–20: „Jakmile se objevil, shledal jsem, že jsem vysvobozen od nepřítele, který mne poutal. Když světlo spočinulo na mně, spatřil jsem dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nade mnou ve vzduchu. Jedna z nich ke mně promluvila, nazývajíc mne jménem, a řekla, ukazujíc na druhou – Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!

Přišel jsem se dotázati Pána se záměrem dozvěděti se, která ze všech sekt je správná, abych mohl věděti, ke které se mám připojiti. Jakmile jsem se, tudíž, vzpamatoval, takže jsem byl schopen mluviti, zeptal jsem se Bytostí, jež stály ve světle nade mnou, která ze všech sekt je správná (neboť v této době nikdy nevstoupilo do mého srdce, že všechny jsou na omylu) – a ke které se mám připojiti.

Bylo mi odpověděno, že se nesmím připojiti k žádné z nich, neboť všechny jsou na omylu; a Bytost, jež mne oslovila, řekla, že všechna jejich kréda jsou v jejích očích ohavností; že oni vyznavači se všichni mýlí; že se přibližují ke mně rty svými, ale srdce jejich je daleko ode mne, učí jako nauky přikázání lidská, majíce podobu božskosti, ale popírají moc její.

Opět mi zakázal připojiti se k jakékoli z nich; a mnoho dalších věcí mi řekl, které nemohu zapsati v této době. Když jsem opět přišel k sobě, shledal jsem, že ležím na zádech hledě vzhůru do nebe. Když se světlo vzdálilo, neměl jsem žádnou sílu; ale brzy se vzchopiv do určité míry, šel jsem domů. A když jsem se opřel o krb, matka se zeptala, co se stalo. Odpověděl jsem: ,Nedělej si starosti, všechno je v pořádku – je mi docela dobře.‘ Potom jsem matce řekl: ,Zjistil jsem sám pro sebe, že presbyteriánství není pravdivé. ‘ Zdá se, jako by si protivník byl vědom, na samém počátku mého života, že jsem byl určen, abych se projevil jako rušitel a sužovatel jeho království; proč by se jinak moci temnoty spolčily proti mně? Proč ten odpor a pronásledování, jež vyvstaly proti mně, téměř v mém dětství?“⁶

Joseph Smith–Životopis 1:21–26: „Několik málo dnů poté, co jsem měl toto vidění, jsem se náhodou ocitl ve společnosti jednoho metodistického kazatele, jenž byl velmi činný ve dříve zmíněném náboženském rozruchu; a rozmlouvaje s ním o náboženských věcech, využil jsem příležitosti, abych mu podal zprávu o vidění, které jsem měl. Byl jsem velice překvapen jeho chováním; stavěl se k mému sdělení nejen lehkovážně, ale s velikým pohrdáním řka, že to všechno je od ďábla, že v těchto dnech nejsou takové věci jako vidění nebo zjevení; že všechny tyto věci ustaly s apoštoly a že nikdy více nebudou.

Brzy jsem však shledal, že mé vyprávění tohoto zážitku vzbudilo proti mně mezi vyznavači náboženství velmi značnou zaujatost a bylo příčinou velikého pronásledování, které nadále vzrůstalo; a i když jsem byl bezvýznamným chlapcem, pouze ve věku mezi čtrnácti a patnácti lety, a mé poměry v životě byly takové, že neučinily chlapce ve světě důležitým, přesto muži vysokého postavení věnovali pozornost postačující pro rozjitření veřejného mínění proti mně a vyvolání těžkého pronásledování; a toto bylo běžné mezi všemi sektami – všechny se spojily, aby mne pronásledovaly.

To mne tehdy, a od oné doby často, vedlo k vážnému uvažování, jak je velmi podivné, že bezvýznamný chlapec, ve věku něco přes čtrnáct let, a také ten, jenž byl odsouzen k nutnosti získávati skrovné živobytí svou denní prací, má býti považován za postavu natolik důležitou, aby přitáhl pozornost významných lidí z nejoblíbenějších sekt oněch dnů, a to způsobem, že to v nich vyvolalo ducha nanejvýš těžkého pronásledování a spílání. Ale ať to bylo podivné nebo ne, bylo tomu tak a bylo to pro mne často příčinou velikého zármutku.

Přesto však bylo skutečností, že jsem spatřil vidění. Od té doby jsem myslíval na to, že se cítím velmi podobně jako Pavel, když pronášel svou obhajobu před králem Agrippou a podával zprávu o vidění, které měl, když viděl světlo a slyšel hlas; ale přesto bylo jen málo těch, kteří mu uvěřili; někteří řekli, že je nepoctivý, jiní řekli, že je šílený; a vysmívali se mu a spílali mu. Ale toto všechno nezničilo skutečnost jeho vidění. On viděl vidění, on věděl, že ho viděl, a žádná pronásledování pod nebem to nemohla změniti; a i když ho pronásledovali až k smrti, přesto věděl, a věděl to až do svého posledního dechu, že viděl světlo i slyšel hlas mluvící k němu, a veškerý svět ho nemohl přinutiti, aby myslel nebo věřil jinak.

Tak tomu bylo se mnou. Skutečně jsem viděl světlo a uprostřed onoho světla jsem viděl dvě Bytosti a ony opravdu mluvily ke mně; a i když jsem byl nenáviděn a pronásledován kvůli tomu, že jsem řekl, že jsem viděl vidění, přesto bylo pravdivé; a zatímco mne pronásledovali, spílali mi a mluvili lživě proti mně všeliké zlo kvůli tomu, že jsem to řekl, byl jsem pohnut, abych si v srdci řekl: Proč mne pronásledujete kvůli tomu, že mluvím pravdu? Skutečně jsem viděl vidění; a kdo jsem já, abych mohl odporovati Bohu, nebo proč si svět myslí, že mne přinutí popříti to, co jsem skutečně viděl? Neboť jsem viděl vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti; přinejmenším jsem věděl, že kdybych tak učinil, prohřešil bych se proti Bohu a došel odsouzení.

Moje mysl byla nyní upokojena ohledně sektářského světa – že není mou povinností připojiti se ke kterékoli z nich, ale že mám pokračovati, jak jsem, dokud nebudu dále poučen. Shledal jsem, že svědectví Jakubovo je pravdivé – že člověk, jemuž se nedostává moudrosti, může prositi Boha a obdržeti, a nebude kárán.“⁷