Srdce naplněné láskou a vírou – Prorokovy dopisy rodině

„Pamatuj na to, že jsem na věky opravdovým a věrným přítelem – Tvým i dětí. Mé srdce je spojeno s tvým na věky věku. Kéž vám všem Bůh žehná.“

Ze života Josepha Smitha

Joseph Smith musel ve svém prorockém povolání často cestovat, aby se staral o potřeby rychle rostoucí organizace. Poté, co v létě 1831 označil Independence ve státě Missouri za místo pro vybudování Sionu, Církev v této oblasti začala rychle růst. Stejně tak rostla i v Kirtlandu ve státě Ohio. V letech 1831 až 1838 měla Církev dvě střediska populace – jedno v Missouri a druhé v Kirtlandu, kde Prorok bydlel. Během tohoto období se Prorok pětkrát vydal na obtížnou, 1500 kilometrů dlouhou, cestu do Missouri, aby tam dohlédl na růst Církve.

V roce 1833 a znovu v roce 1837 navštívil Joseph Smith Horní Kanadu, kde učil evangeliu a posiloval odbočky. V roce 1834 a 1835 navštívil členy Církve ve státě Michigan. V průběhu let kázal evangelium a věnoval se církevním záležitostem ve Springfieldu ve státě Illinois; v Bostonu a v Salemu ve státě Massachusetts; v kraji Monmouth ve státě New Jersey; v New York City a v Albany ve státě New York; v Cincinnati ve státě Ohio; ve Filadelfii ve státě Pensylvánie; ve Washingtonu, D.C. a v mnoha dalších oblastech.

Jeho cesty i pronásledování, kterému opakovaně čelil, ho často zavedly daleko od domova a od rodiny. Mnohokrát byl neprávem zatčen a vězněn a byl obětí desítek neopodstatněných soudních líčení. Například 27. července 1837 se Prorok a několik dalších církevních vedoucích vydali z Kirtlandu navštívit Svaté v Kanadě. Když dorazili do Painesville ve státě Ohio, byli celý den „drženi ve vazbě kvůli zákeřným a zlomyslným soudním řízením“. Vzhledem k tomu, že nebyli daleko od Kirtlandu, vyrazili domů, aby si odpočinuli a aby se pak na cestu vydali následujícího dne. „Asi při západu slunce jsem nastoupil do povozu, abych se vrátil domů do Kirtlandu,“ napsal Prorok. „V tom okamžiku do povozu naskočil šerif, vzal mi opratě a předal mi další soudní předvolání.“¹

Prorokova častá nepřítomnost byla pro něj i pro jeho rodinu náročnou zkouškou. Z dopisů Emmě je zřejmé, jak na něj doléhala samota a jak moc si přál být s ní a s jejich dětmi. Vždy psal o své velké lásce k rodině a o své víře v Boha. Vždy také svou rodinu povzbuzoval a uklidňoval a navzdory protivenstvím, kterým čelil, se o budoucnosti vyjadřoval optimisticky.

1. dubna 1832 se Prorok, pouhý týden poté, co ho lůza natřela dehtem a peřím, a pouhé dva dny po smrti jejich adoptivního syna, vydal na svou druhou cestu do státu Missouri. Zcela jistě byl v srdci zarmoucen a dělal si starosti o svou ženu Emmu a o své jediné žijící dítě Julii. Když se následující měsíc vracel domů – nedočkavý, až znovu uvidí svou rodinu – musel se zdržet několik týdnů v Greenville ve státě Indiana. Biskup Newel K. Whitney, jeden z Prorokových společníků, kteří s ním putovali, si totiž vážně zranil nohu při nehodě dostavníku a potřeboval se před dalším cestováním zotavit. Během té doby se Prorok z nějaké příčiny přiotrávil, což způsobilo tak urputné zvracení, že si vykloubil čelist. Šel proto za biskupem Whitneym, který, ač dosud připoután na lůžko, dal Josephovi kněžské požehnání. Prorok byl okamžitě uzdraven.

Krátce po tomto zážitku Prorok napsal své manželce: „Dorazil sem bratr Martin [Harris] a přinesl radostnou zprávu o tom, že když odjížděl, naše rodiny byly v pořádku, což nás potěšilo u srdce a zvedlo nám náladu. Děkujeme Nebeskému Otci za jeho dobrotivost, kterou nám i vám všem projevuje… Jsem ve velmi nepříjemné situaci, ačkoli se budu snažit být s pomocí Páně spokojen… Rád bych viděl malou Julii a znovu ji vzal na klín a povídal si s tebou… Tvůj oddaný manžel. Kéž ti Pán žehná, pokoj s tebou, sbohem, dokud se nevrátím.“²

Učení Josepha Smitha

Členové rodiny se modlí jeden za druhého, vzájemně se utěšují a posilují.

Emmě Smithové, 13. října 1832, z New York City ve státě New York: „Dnes jsem kráčel tou nejnádhernější části New Yorku. Budovy jsou vskutku velké a pozoruhodné, každého pozorovatele musejí naplnit úžasem… Poté, co jsem viděl vše, co jsem si vidět přál, jsem se vrátil do svého pokoje, abych přemítal a uklidnil svou mysl; a viz, myšlenky na domov, na Emmu a Julii, zaplavují mou mysl jako povodeň a já bych si přál být na okamžik s nimi. Nitro mé je naplněno všemi možnými pocity a něžností, které může rodič a manžel pociťovat – kdybych tak mohl být s Tebou, hodně bych Ti toho pověděl…

Rád bych Ti něco řekl, abych Tě utěšil ve Tvé nelehké situaci a v současných strastech [Emma byla v oné době těhotná]. Doufám, že Ti Bůh dá sílu, abys neumdlévala. Modlím se k Bohu, aby obměkčil srdce těch kolem Tebe, aby k Tobě byli laskaví a aby sňali, do té míry, do jaké je to možné, břímě z Tvých beder, a netrápili Tě. Soucítím s Tebou, neboť znám Tvoji situaci a vím, že ostatní ji neznají, ale musíš se utěšovat vědomím, že Bůh je Tvůj přítel na nebi a že máš jednoho opravdového a žijícího přítele na zemi – svého manžela.“³

Emmě Smithové, 12. listopadu 1838, z Richmondu ve státě Missouri, kde byl Joseph Smith vězněn: „Obdržel jsem Tvůj dopis, který jsem si četl znovu a znovu; velmi mne potěšil. Ó Bože, dej, abych měl výsadu vidět znovu svou milou rodinu a těšit se z plodů sladké svobody a společenského života. Kdybych je tak mohl sevřít v náručí a zlíbat jejich tváře, mé srdce by se naplnilo nevyslovitelnou vděčností. Řekni dětem, že jsem naživu a že věřím, že je zanedlouho uvidím. Potěš je, jak jen můžeš, a snaž se být také co nejklidnější…

PS. Piš mi co nejčastěji, a je-li to možné, přijď za mnou na návštěvu a přiveď děti, je-li to možné. Jednej dle svých pocitů a dle svého nejlepšího úsudku a snaž se být klidná, je-li to možné – věřím, že se vše v dobré obrátí.“⁴

Emmě Smithové, 4. dubna 1839, z žaláře v Liberty ve státě Missouri: „Drahá Emmo, stále myslím na Tebe i na děti… Rád bych viděl malého Fredericka, Josepha, Julii a Alexandera, Johannu [sirotka, který žil se Smithovými] i starého Majora [jejich psa]. A pokud jde o Tebe, chceš-li vědět, jak moc bych Tě chtěl vidět, zkoumej své city, jak moc bys Ty chtěla vidět mne, a posuď to sama. S radostí bych odtud vyrazil pěšky, bosý a prostovlasý a napůl nahý, abych Tě viděl, a pokládal bych to za velké potěšení a naprosto ne za námahu… Snáším veškerý svůj útisk statečně; a stejně tak ho snášejí i ti, kteří jsou zde se mnou. Nikdo z nás dosud nepodlehl.“⁵

Emmě Smithové, 20. ledna 1840, z kraje Chester ve státě Pensylvánie: „Jsem celý nedočkavý, abych se s Tebou na tomto světě znovu viděl. Připadá mi, že již dlouho je mi odepřena Tvá přítomnost, ale budiž Pán mým pomocníkem, již to nebude moc dlouho trvat… Cítím neustále úzkost, a budu se tak cítit, dokud se nedostanu domů. Modlím se, aby vás Bůh všechny zachoval, dokud se nedostanu domů. Má drahá Emmo, v srdci jsem spojen s Tebou i s těmi maličkými. Chtěl bych, abys na mě pamatovala. Řekni všem dětem, že je mám rád a že se co nejdříve vrátím domů. S láskou, Tvůj manžel.“⁶

Zodpovědnost učit své děti bude na nás spočívat vždy.

Emmě Smithové, 12. listopadu 1838, z Richmondu ve státě Missouri, kde byl Joseph Smith vězněn: „Řekni malému Josephovi, že musí být hodný chlapec; tatínek ho má rád dokonalou láskou. Je nejstarší a nesmí ubližovat těm, kteří jsou menší než on, ale musí je utěšovat. Řekni malému Frederickovi, že tatínek ho má z celého srdce rád; je to roztomilý chlapec. Julia je půvabná holčička. Také ji mám rád. Je to nadějné dítě. Řekni jí, že tatínek si přeje, aby na něj pamatovala a aby byla hodná holčička. Řekni všem ostatním, že na ně myslím a že se za všechny modlím… Stále myslím na malého Alexandra. Má laskavá Emmo, rád bych, abys pamatovala na to, že jsem na věky opravdovým a věrným přítelem – Tvým i dětí. Mé srdce je spojeno s Tvým na věky věků. Kéž vám všem Bůh žehná, amen. Tvůj manžel, který je v poutech a ve strastech.“⁷

Emmě Smithové, 4. dubna 1839, z žaláře v Liberty ve státě Missouri: „Chtěl bych, abys nedopustila, aby na mě ty malé děti zapomněly. Řekni jim, že tatínek je má rád dokonalou láskou a že se ze všech sil snaží uniknout lůze, aby za nimi mohl přijít. Uč [děti] všemu, co znáš, aby byly bystré mysli. Buď k nim něžná a laskavá; nezlob se na ně, ale naslouchej jejich potřebám. Řekni jim, že tatínek si přeje, aby byly hodné a aby poslouchaly maminku. Má drahá Emmo, spočívá na Tobě veliká zodpovědnost, aby sis před nimi uchovala svou čest a rozvahu a abys je učila tomu, co je správné, abys utvářela jejich mladou a křehkou mysl, aby vykročily na správnou cestu a neposkvrnily se tím, že budou v mládí vidět bezbožné příklady.“⁸

Emmě Smithové, 9. listopadu 1839, ze Springfieldu ve státě Illinois: „Dokud nedostanu zprávu, jak se Ti daří, a zvlášť malému Frederickovi, budu mít o Tebe i o děti neustále starost. Bylo velmi bolestné opouštět ho, když byl nemocný. Doufám, že budeš opatrovat tyto křehké děti tak, jak se sluší na matku a na svatou, a že se budeš snažit zušlechťovat jejich mysl, že je budeš [učit] číst a že je povedeš k tomu, aby byly rozvážné. Nedopusť, aby byly vystaveny nepřízni počasí, aby se nenachladily, a snaž se co nejvíce odpočívat. Bude to dlouhé a osamělé období, během mého odloučení od vás… Buď trpělivá, dokud nepřijdu, a dělej to nejlepší, co dokážeš. Nemohu napsat, co si přeji, ale věř mi, chovám k vám všem ty nejlepší city.“⁹

Bůh je nás přítel, a v dobách protivenství Mu můžeme důvěřovat.

Emmě Smithové, 6. června 1832, z Greenville ve státě Indiana: „Téměř každý den chodím do lesíka, který je hned za městem, kde mohu být v ústraní a skryt před zrakem jakéhokoli smrtelníka, a tam vylévám všechny pocity svého srdce v meditaci a v modlitbě. Vzpomínám na všechny uplynulé chvíle svého života a pociťuji zármutek a prolévám slzy žalu kvůli tomu, že jsem pošetile dovolil nepříteli své duše, aby nade mnou měl v uplynulém čase takovou moc. Bůh je však milosrdný a odpustil mi hříchy, a já se raduji z toho, že sesílá Utěšitele všem těm, kteří věří a pokořují se před ním…

Pokusím se být spokojen se svým osudem, neboť vím, že Bůh je můj přítel. V něm najdu útěchu. Odevzdal jsem svůj život do jeho rukou. Jsem připraven odejít, až mne povolá. Toužím být s Kristem. Nepovažuji svůj život za cenný, [ledaže] činím jeho vůli.“¹⁰

Emmě Smithové, 4. června 1834, od břehů řeky Mississippi v západní části státu Illinois; Prorok Joseph byl na cestě se Sionskou výpravou: „Tu a tam se naše myšlenky utíkají s nevyslovitelnou starostlivostí k našim manželkám a k našim dětem – k našim příbuzným podle těla, se kterými jsme spojeni srdcem – a také k našim bratřím a přátelům… Řekni otci Smithovi a celé rodině a bratru Oliverovi [Cowderymu], aby byli klidní a aby vyhlíželi onen den, kdy zkoušky a strasti tohoto života skončí a my všichni se [budeme] těšit z ovoce své práce, budeme-li věrni až do konce, o což se modlím, aby bylo šťastným osudem nás všech.“¹¹

Emmě Smithové, 4. listopadu 1838, z Independence ve státě Missouri, kde byl Joseph Smith vězněn: „Má drahá a milovaná společnice mého srdce ve strastech a v soužení, rád bych Ti sdělil, že jsem v pořádku a že jsme všichni v dobré náladě, pokud jde o náš úděl… Dělám si velkou starost o Tebe i o své roztomilé děti. Mé srdce truchlí a krvácí kvůli bratřím a sestrám a kvůli zabíjení lidu Božího… Nevím, co pro nás Bůh může udělat, ale za všech okolností vždy doufám v to nejlepší. I když půjdu na smrt, budu důvěřovat v Boha. Nevím, jaké násilnosti může lůza spáchat, ale očekávám, že se bude krotit jen málo, nebo vůbec. Ó, kéž je k nám Bůh milosrdný… Bůh dosud ušetřil některé z nás; snad nám do určité míry bude projevovat milosrdenství i nyní…

Nedokážu s jistotou posoudit situaci, v níž se nalézám, a mohu se jen modlit o vysvobození, dokud nepřijde, a brát vše, co přichází, trpělivě a statečně. Doufám, že budeš naplněna vírou a že budeš hodna veškeré důvěry. V situaci, ve které se nacházím, nemohu moc psát. Spravuj všechny záležitosti tak, jak okolnosti a potřeby vyžadují. Kéž Ti dá Bůh moudrost a prozíravost a rozvahu – a mám důvod věřit tomu, že toto vše budeš [mít].

Přemítám neustále o těch malých dětech. Řekni jim, že tatínek je dosud naživu. Kéž mu Bůh dopřeje, aby se s nimi znovu viděl. Ó Emmo,… neopusť mě, ani pravdu, ale pamatuj na mne; nesetkám-li se s Tebou znovu v tomto životě, kéž Bůh dá, abychom se mohli setkat v nebi. Nedokáži vyjádřit své pocity; mé srdce je naplněno. Sbohem, má laskavá a milující Emmo. Jsem Tvůj navěky, Tvůj manžel a opravdový přítel.“¹²

Emmě Smithové, 21. března 1839, z žaláře v Liberty ve státě Missouri: „Má drahá Emmo, jsem si moc dobře vědom Tvé namáhavé práce a soucítím s Tebou. Pokud Bůh ještě jednou ušetří můj život, abych měl výsadu se o Tebe postarat, ulevím Tvým starostem a přičiním se, abych utěšil Tvé srdce. Chtěl bych, aby ses co nejlépe postarala o rodinu. Věřím, že uděláš vše, co je v Tvých silách. Když jsem se dozvěděl, že Frederick je nemocný, bylo mi to líto, ale věřím, že je opět v pořádku a že vy všichni jste v pořádku. Rád bych, aby ses pokusila najít si čas a napsala mi dlouhý dopis a sdělila mi vše, co můžeš, i to, jestli je ještě starý Major naživu a co říkají ti malí štěbetálci, kteří se Tě drží kolem krku… Řekni jim, že jsem ve vězení, aby jejich život byl ušetřen…

Bůh panuje nad všemi věcmi v souladu s tím, co mu radí jeho vůle. V něj skládám svou důvěru. Spasení mé duše je pro mě nanejvýš důležité, jelikož s jistotou vím o věčných věcech. Pokud nebesa otálejí, nevadí mi to. Svou [loď] musím řídit bezpečně, a právě to mám v úmyslu dělat. Chtěl bych, abys dělala totéž. Tvůj na věky.“¹³

Emmě Smithové, 16. srpna 1842, poblíž Nauvoo ve státě Illinois; Prorok Joseph se skrýval před svými nepřáteli: „Využívám tuto možnost nabídnout Ti své upřímné díky za dvě zajímavé a útěchu přinášející návštěvy, které jsi mi věnovala v době, kdy jsem téměř v exilu. Slovy nedokážu vyjádřit vděčnost svého srdce za vřelé a srdečné přátelství, které jsi mi projevila za těchto okolností. Od té doby, co jsi odešla, již uplynul nějaký čas a až dosud plynul velmi příjemně; v duchu jsem se zcela smířil se svým osudem, nechť se stane, co stát se má…

Řekni dětem, že s jejich tatínkem je dosud vše v pořádku; a že se stále vroucně modlí k Bohu Všemohoucímu za bezpečí své, Tvoje i jejich. Řekni matce Smithové, že s jejím synem bude vše v pořádku, ať již v životě, či ve smrti; neboť tak praví Pán Bůh. Řekni jí, že na ni po celou dobu vzpomínám, i na Lucy [Josephova sestra] a na všechny ostatní. Všichni musejí být dobré mysli… Tvůj ve spěchu, Tvůj milující manžel až k smrti, po celou věčnost; na věky věků.“¹⁴

Doporučení ke studiu a k výuce

Při studiu této kapitoly nebo při přípravě na výuku zvažte níže uvedené náměty. Další užitečné informace najdete na stranách vii–xii.

Projděte si tuto kapitolu a všímejte si toho, jaké city choval Joseph Smith k Emmě a k jejich dětem. Čemu se můžeme naučit z jeho příkladu o tom, jak máme mluvit se členy své rodiny a jak se k nim máme chovat? Čemu se můžeme naučit z příkladu Josepha a Emmy, kteří se snažili vzájemně si psát a navštěvovat se? Co jste například udělali, abyste projevili členům rodiny, že je máte rádi?
Prorok Joseph řekl Emmě, že je „na věky opravdovým a věrným přítelem – [jejím] i dětí“ a děkoval jí za její „vřelé a srdečné přátelství“. (Strany 240, 243.) Co mohou manželé a manželky dělat pro to, aby rozvíjeli vzájemné přátelství?
Joseph Smith ve svých dopisech projevoval Emmě důvěru a vyjadřoval přesvědčení, že se bude rozhodovat správně a že se bude co nejlépe snažit pečovat o rodinu. (Strany 242–243.) Jaký vliv mohou mít taková vyjádření důvěry na vztah mezi manželem a manželkou?
Přečtěte si slova Proroka Josepha určená jeho dětem v odstavci, který začíná dole na straně 243. Jak to asi jeho dětem pomáhalo, když od něj obdržely tato jeho slova? Co mohou rodiče udělat pro děti, které procházejí nějakou zkouškou nebo mají nějaké trápení, aby jim ukázali, že mají víru v Boha?
Na stranách 241–244 si přečtěte, jak Joseph Smith vyjadřoval svou důvěru v Boha. Najděte některá jeho slova, která se vás obzvlášť dotýkají. Jak můžete uplatňovat tyto pravdy ve svém životě?

Související verše z písem: Genesis 2:24; 1. Korintským 11:11; Efezským 5:25; Mosiáš 4:14–15; NaS 25:5, 9, 14; 68:25–28