Rodina – nejkrásnější svazek na čas a věčnost

„Manželství [je] nebeskou institucí založenou v zahradě Eden.“³

„Je povinností manžela milovat, opatrovat a podporovat svou manželku a lnout k ní a k nikomu jinému [viz NaS 42:22]; má ji ctít jako sám sebe a má k jejím pocitům přistupovat s něžností, neboť ona je jeho tělo a jeho kost, a má mu být pomocnicí, jak v časných, tak v duchovních věcech; tou, do jejíhož nitra může vylévat bez výhrad všechny své stesky, tou, která je ochotna (a je k tomu určena) sdílet část jeho břemene, a svým jemným hlasem konejšit a povzbuzovat jeho city.

Mužovo místo je stát v čele své rodiny,… nikoli aby panoval nad svou manželkou jako tyran ani jako někdo, kdo je bojácný nebo žárlivý kvůli tomu, že by jeho manželka mohla opustit své místo a bránit mu ve vykonávání jeho pravomoci. Je jeho povinností, aby byl mužem Božím (neboť muž Boží je mužem moudrosti), ochotným obdržet vždy z písem, ze zjevení a z výsosti taková ponaučení, která jsou nezbytná pro vzdělávání a spasení své rodiny.“⁴

Na shromáždění sester z Pomocného sdružení Joseph Smith řekl: „Není třeba, abyste si dobírali svého manžela kvůli jeho skutkům, ale nechť lze pocítit váhu vaší nevinnosti, laskavosti a náklonnosti, která je mocnější než mlýnský kámen zavěšený kolem krku; ne válka, ne hašteření, ne spor, ne rozepře, ale mírnost, láska, čistota – to je to, co vás má zvelebovat v očích všech dobrých mužů…

… Když muže tíží nějaké trápení, když na něj doléhají starosti a těžkosti, jestliže se může setkat s úsměvem, místo s hádkou nebo s reptáním – jestliže se může setkat s mírností, utiší to jeho duši a ukonejší jeho pocity; když si mysl zoufá, potřebuje útěchu naplněnou náklonností a laskavostí… Když přicházíte domů, nikdy na svého manžela nemluvte rozzlobeně nebo nelaskavě, ale nechť laskavost, pravá láska a láska korunují vaše skutky od nynějška nadále.“⁵

Eliza R. Snowová zaznamenala: „[Prorok Joseph Smith] vyzval sestry, aby vždy soustředily svou víru a modlitby na svého manžela, jehož jim Bůh určil, aby ho ctily, a aby ve svého manžela vždy vkládaly důvěru.“⁶

V říjnu 1835 Prorok, po několik dnů za sebou, navštěvoval svého vážně nemocného otce a staral se o něj „s velikou úzkostí“. V Prorokově deníku se píše: „Pečoval jsem znovu o svého otce, který byl velmi nemocný. Ráno, v důvěrné modlitbě, Pán pravil: ,Můj služebníku, tvůj otec bude žít.‘ Pečoval jsem o něj celý dnešek a srdce jsem pozvedal k Bohu ve jménu Ježíše Krista, aby mu navrátil zdraví, a abych já mohl být požehnán jeho společností a radami, přičemž jsem považoval za jedno z největších pozemských požehnání být požehnán společností rodičů, kteří, díky svým zralým letům a zkušenostem, byli schopni udílet nanejvýš prospěšné rady. Večer přišel bratr David Whitmer. Vzývali jsme Pána v mocné modlitbě ve jménu Ježíše Krista, vložili jsme na něj ruce, a onu nemoc jsme pokárali. A Bůh vyslyšel naše modlitby a zodpověděl je – k veliké radosti a uspokojení naší duše. Náš zestárlý otec vstal a oblékl se, a jásal a chválil Pána.“⁷

„Požehnána je má matka, neboť její duše je vždy naplněna dobročinností a lidumilností; a nehledě na svůj věk přesto obdrží sílu a bude utěšena mezi členy své rodiny, a bude mít věčný život. A požehnán je můj otec, neboť ruka Páně bude nad ním, neboť uvidí, jak strasti jeho dětí pominou; a až hlava jeho uzraje, uzří sám sebe jako olivovník, jehož ratolesti se prohýbají pod mnohým ovocem; i on bude vlastnit příbytek na výsostech.“⁸

„Vzpomínal jsem na události ze svého dětství. Myslel jsem na otce, který již zemřel… Byl ušlechtilého vzrůstu a měl vznešenou a svatou a oslavenou a ctnostnou mysl. Jeho duše se vznášela vysoko nad podlými a nízkými zásadami, které jsou tak přirozené pro lidské srdce. Pravím nyní, že pokud vím, nikdy ve svém životě nespáchal špatný skutek, o němž by bylo možné říci, že byl nešlechetný. Mám rád svého otce a jeho památku; a tato památka na jeho vznešené skutky spočívá velikou vahou na mé mysli, a mnohá jeho laskavá a rodičovská slova, která mi řekl, jsou zapsána na deskách mého srdce.

Posvátné jsou pro mě myšlenky, které si uchovávám o průběhu svého života a které se prolínaly mou myslí a vštípily se tam díky tomu, že jsem si jich všímal, od chvíle, kdy jsem se narodil. Posvátný je pro mě jeho prach a místo, kde je uložen. Posvátný je pro mě jeho náhrobek, který jsem zhotovil, aby se klenul nad jeho hlavou. Nechť na věky žije památka mého otce… Kéž Bůh, kterého miluji, shlédne dolů shůry a zachrání mne před mými zdejšími nepřáteli, a vezme mě za ruku, abych mohl stát na hoře Sion, a kéž mne tam s mým otcem korunuje na věky.

Slovem ani jazykem nelze vyjádřit vděčnost, kterou dlužím Bohu za to, že mi dal tak úctyhodné rodiče.

Má matka je také jednou z nejušlechtilejších a nejlepších žen. Kéž Bůh dopřeje, aby její i mé dny byly prodlouženy, abychom mohli žít a těšit se dlouho ze vzájemné společnosti.“⁹

„Když se zamýšlíme nad tím, s jakou péčí a s jakou neochabující pílí se nad námi naši rodiče snažili bdít, a kolik hodin naplněných starostmi a úzkostí prožili nad naší kolébkou a u lůžka, když jsme byli nemocní, jak moc bychom měli dbát na jejich city v jejich stáří! Řekneme-li nebo uděláme-li cokoli, co přivede šediny jejich s bolestí do hrobu, nemůže to pro nás být zdrojem krásných vzpomínek.“¹⁰

Prorok o svých dvou bratrech, kteří oba zemřeli jako mladí muži, napsal: „Alvin, můj nejstarší bratr – dobře si vzpomínám na bolestivý zármutek, který naplňoval mé mladistvé nitro a téměř zlomil mé křehké srdce, když zemřel. Byl nej starším a nejušlechtilejším členem rodiny mého otce. Byl jedním z nejušlechtilejších synů lidských… Nebylo v něm žádné lsti. Od doby, kdy byl dítětem, žil bez poskvrny… Byl jedním z nejrozvážnějších mužů, a když umíral, v jeho posledních chvílích ho navštívil anděl Páně…

Můj bratr Don Carlos Smith… byl také ušlechtilým chlapcem; nikdy jsem na něm nenalezl žádnou chybu; nikdy jsem v tomto dítěti neviděl ani nepatrný nemorální skutek, ani nepatrný bezbožný nebo nešlechetný sklon, od chvíle, kdy se narodil, až do chvíle, kdy zemřel. Bylo to milé, dobrosrdečné, laskavé a ctnostné a věrné, upřímné dítě; a tam, kam jeho duše odešla, nechť ta má odejde také.“¹¹

Joseph Smith napsal níže uvedená slova v dopise svému staršímu bratru Hyrumovi: „Můj velice milovaný bratře Hyrume, mám o tebe velkou starost, ale vždy na tebe pamatuji ve svých modlitbách a volám k Bohu, aby tě uchovával v bezpečí navzdory lidem či ďáblům… Bůh tě ochraňuj.“¹²

Prorok o Hyrumovi napsal: „Mohl bych se v srdci modlit, aby všichni moji bratří byli takoví, jako je můj milovaný bratr Hyrum, který vlastní mírnost beránka a bezúhonnost Joba, a krátce řečeno, mírnost a pokoru Krista; a já ho mám rád onou láskou, která je silnější než smrt.“¹³

Poté, co Joseph Smith v září roku 1823 navštívil pahorek Kumora, podělil se o tento zážitek se svou rodinou a poté je informoval i o dalších svých zážitcích. Prorokova matka zaznamenala: „Každý večer jsme svolali své děti. Myslím, že na nás byl ze všech rodin, které kdy žily na zemi, ten nejpodivnější pohled, když jsme všichni seděli v kruhu – otec, matka, synové a dcery – a naslouchali jsme dychtivě a se zatajeným dechem náboženskému učení chlapce, kterému bylo [sedmnáct] let…

Byli jsme přesvědčeni, že Bůh se chystá vynést na světlo něco, o co bychom se mohli v duchu opřít, něco, čemu bychom mohli porozumět jasněji než tomu, čemu jsme až dosud byli učeni, a radovali jsme se z toho nesmírně velikou radostí. Náš dům prostupovala ta nejkrásnější jednota a štěstí. Náš pokoj nenarušovala žádná neshoda ani nesoulad a v našem středu vládl klid.“¹⁴

V červnu roku 1834, ke konci pochodu Sionské výpravy, onemocněli Joseph a Hyrum Smithovi, podobně jako mnozí další, cholerou. Jejich matka vyprávěla o tom, co prožili: „Hyrumova a Josephova… radost z toho, že se s námi znovu ve zdraví sešli, byla nesmírně veliká a bezmezná, vzhledem k nebezpečím, kterým během své nepřítomnosti unikli. Posadili se, každý po mém boku, Joseph mě držel za jednu ruku a Hyrum za druhou, a vyprávěli mi toto: …

,Nemoc se nás okamžitě zmocnila, a za několik minut jsme měli hrozné bolesti. Dali jsme si vzájemně znamení beze slov a opustili jsme dům, abychom se mohli odebrat na nějaké nerušené místo, abychom se společně pomodlili, aby nás Bůh vysvobodil z tohoto hrozného vlivu. Než jsme se však dokázali dostat do dostatečné vzdálenosti, kde bychom si byli jisti, že nás nikdo nevyruší, byli jsme stěží schopni stát na nohou a byli jsme velmi znepokojeni a báli jsme se, že zemřeme v této západní pustině, tak daleko od svých rodin, bez možnosti požehnat našim dětem nebo jim dát na rozloučenou nějakou radu. Hyrum zvolal: „Josephe, co budeme dělat? Což musíme být odříznuti z tváře země takovou strašnou kletbou ?“ „Poklekněme,“ řekl [Joseph], „a pomodleme se k Bohu, aby odňal křeče a další bolesti a navrátil nám zdraví, abychom se mohli vrátit ke svým rodinám.“ Učinili jsme tak, ale nic to nepomohlo, a stále se to zhoršovalo…

Zanedlouho jsme dospěli k předsevzetí, že budeme opět volat k Bohu o milosrdenství a že se nezvedneme z kolen, dokud jeden nebo druhý nezíská svědectví, že budeme uzdraveni… Nějakou chvíli jsme se modlili, nejprve jeden a pak druhý, a zanedlouho jsme si všimli, že křeče začínají povolovat. A krátce na to Hyrum vyskočil a zvolal: „Josephe, my se vrátíme, neboť jsem měl zřetelné vidění, v němž jsem viděl matku, jak klečí pod jabloní a modlí se za nás, a dokonce právě nyní žádá v slzách Boha, aby ušetřil náš život, aby nás mohla znovu vidět v těle. A Duch mi dosvědčuje, že její i naše modlitby budou vyslyšeny.“ A od onoho okamžiku jsme byli uzdraveni a vyrazili jsme s radostí na cestu.‘

,Ó, maminko,‘ řekl Joseph, ,jak často nám pomohly tvé modlitby, když nás obklopovaly stíny smrti!‘ “¹⁵

Láska, kterou Lucy Mack Smithová chovala ke svým synům, je zjevná i z jejího vyprávění o tom, jak byli v listopadu roku 1838 Prorok a jeho bratr Hyrum odváděni jako vězni z Far Westu v Missouri do Independence a poté do Richmondu v témže státě, kde měli být uvězněni. Rodina Smithových se obávala, že Joseph a Hyrum budou zabiti: „Když k nám dorazila zpráva, že naši synové budou odvedeni pryč, posel nám řekl, že chceme-li ještě vidět své syny živé, musíme jít za nimi, protože již byli ve voze, v němž měli odjet, a za několik minut budou pryč. Můj manžel byl tehdy příliš nemocný na to, aby byl schopen jít, ale já a Lucy [dcera] jsme se vydaly na cestu samy, neboť jsme byly jediné z rodiny, kdo byl zdráv.

Když jsme se přiblížily k vozu asi na vzdálenost 400 yardů [necelých 370 metrů], nemohly jsme jít dál kvůli mužům, kteří stáli kolem nich. Jsem Prorokova matka,‘ zvolala jsem ,což mi žádný gentleman nepomůže projít zástupem k vozu, abych mohla naposled vidět své děti a ještě jednou s nimi promluvit, než zemřou?‘ Jeden člověk se nabídl, že mi prorazí cestu mezi vojáky, a my jsme procházely mezi šavlemi, ručnicemi, pistolemi a bajonety, které nám na každém kroku hrozily smrtí, dokud jsme nedorazily k vozu. Muž, který mne doprovázel, promluvil s Hyrumem, který seděl vpředu, a řekl mu, že je zde jeho matka, která si přeje, aby se natáhl a podal jí ruku. On to udělal, ale nebylo mi dovoleno ho vidět, neboť plachta vozu byla zhotovena z velmi těžké látky, která byla napnuta až k přední části vozu a přibita pevně po stranách…

Náš přítel nás pak dovedl k zadní části vozu, kde byl Joseph, a řekl mu: ,Pane Smithe, jsou zde vaše matka a sestra a chtějí si s vámi podat ruku.‘ Joseph protáhl ruku mezi vozem a plachtou v místě, kde byla přibitá k zadnímu prknu. Chytly jsme ho za ruku, ale on nic neříkal. Nemohla jsem snést pomyšlení, že bych měla odejít, aniž bych slyšela jeho hlas. ,Ach Josephe,‘ řekla jsem, ,promluv ještě jednou se svou nebohou matkou. Nemohu odejít, dokud tě neuslyším promluvit.‘

,Bůh ti žehnej, matko,‘ řekl, a pak se ozvalo zvolání a vůz se rychle rozjel a odtrhl mého syna právě ve chvíli, kdy mu Lucy tiskla ruku, aby mu naposledy dala sesterský polibek, neboť jsme věděly, že byli odsouzeni k zastřelení.

Podařilo se nám vrátit domů, ačkoli jsme byly stěží schopny se udržet na nohou… Po určitou dobu se v domě ozýval jen nářek a sténání, neboť jsme si tehdy myslely, že jsme viděly Josepha a Hyruma naposledy. Uprostřed svého zármutku jsem však našla pokoj, který překonal veškerou pozemskou útěchu. Byla jsem naplněna Duchem Božím a obdržela jsem skrze dar proroctví toto: ,Nechť srdce tvé ohledně dětí tvých je utěšeno, neboť jim nezkříží ani vlas na hlavě.‘ … ,Děti mé,‘ řekla jsem, již neplačte. Lůza je nezabije, neboť Pán mi dal najevo, že je vysvobodí z rukou jejich nepřátel.‘ To pro nás všechny bylo velkou útěchou, a poté jsme již neměli takovou starost o to, zda nepřijdou o život.“¹⁶