Na cestě povinnosti své

V roce 1947 se slavilo 100. výročí příchodu prvních pionýrů z řad Svatých posledních dnů do údolí Solného jezera. Během onoho roku se konalo mnoho nezapomenutelných oslav a lidé vyjadřovali nesčetnými způsoby vděčnost za tyto oddané učedníky Ježíše Krista, kteří razili cestu, stavěli domy, sázeli a seli plodiny v neúrodné poušti a budovali osídlení.

President J. Reuben Clark, první rádce v Prvním předsednictvu, vzdal na generální konferenci v říjnu 1947 těmto věrným pionýrům jednu z nejpamátnějších a nejdojemnějších poct.

President Clark ve svém poselství krátce pochvalně zmínil ony dobře známé vedoucí, kteří toto putování na Západ vedli a mezi které patřili Brigham Young, Heber C. Kimball, Wilford Woodruff, Parley P. Pratt a mnoho dalších. Jeho hlavním záměrem však nebylo popisovat úspěchy těchto pozoruhodných jedinců. Svůj proslov zaměřil spíše na ony oddané duše, jejichž jména nejsou ani známa, ani oficiálně zaznamenána v historii Církve. Poučný název jeho poselství zněl takto: „Ti z posledního vozu“.¹

President Clark velmi podrobně popisoval vlastnosti těch přistěhovalců, kteří jeli vždy v posledním krytém voze oněch dlouhých kolon vozů překonávajících pláně, a také výzvy a těžkosti, jimž tito lidé čelili. Vyjádřil hluboké uznání těmto anonymním a neoslavovaným hrdinům, kteří se den co den, týden co týden a měsíc co měsíc dusili prachem, který vířily všechny ty vozy sunoucí se před nimi – a kteří překonávali neúprosné překážky, na něž cestou naráželi.

President Clark prohlásil: „Ti z posledního vozu se tlačili vpřed, zmožení a unavení, s bolavýma nohama, někdy téměř sklíčení, ale vždy podporovaní svou vírou v to, že je Bůh miluje, že znovuzřízené evangelium je pravdivé a že Pán vede a řídí bratří vepředu.“²

Své poselství zakončil touto úžasnou pochvalou: „Těmto pokorným duším, znamenitým ve víře, znamenitým v pracovitosti, znamenitým ve spravedlivém životě a znamenitým v utváření našeho drahocenného dědictví, pokorně vyjadřuji svou lásku, respekt a zbožnou úctu.“³

V roce 1990 pronesl president Howard W. Hunter, tehdejší president Kvora Dvanácti apoštolů, poselství o nepostradatelném přínosu nesčetných členů Církve, kteří pilně a věrně slouží a kterým se dostává jen malého nebo vůbec žádného veřejného uznání či chvály.

President Hunter vysvětlil:

„O mladém a udatném veliteli Moronim bylo řečeno:

‚Kdyby všichni lidé byli bývali jako Moroni, a pokud by vždy byli jako on, vizte, i moci pekelné by byly otřeseny na věky; ano, ďábel by nikdy neměl moc nad srdcem dětí lidských.‘ (Alma 48:17.)

Jaký to kompliment slavnému a mocnému muži! … O dva verše dále se píše o Helamanovi a jeho bratřích, kteří hráli méně nápadnou roli než Moroni. Čteme zde:

‚Nyní vizte, Helaman a jeho bratří nebyli lidu o nic méně užiteční nežli Moroni.‘ (Alma 48:19.)“

President Hunter pokračoval: „Jinak řečeno, i když nebyl Helaman tak nápadný či výrazný jako Moroni, byl zrovna tak užitečný; což znamená, že byl rovněž tak nápomocný či prospěšný jako Moroni.“⁴

President Hunter pak vyzval nás všechny, abychom nebyli o nic méně užiteční. Řekl: „Pokud máte pocit, že většina z toho, co letos nebo v příštích letech uděláte, vás příliš neproslaví, nevěšte hlavu. Většina těch nejlepších lidí, kteří kdy žili, také nebyla příliš slavná. Služte a pokračujte kupředu, věrně a nenápadně.“⁵

Jsem vděčný za miliony členů Církve, kteří dnes přicházejí ke Spasiteli⁶ a tlačí se kupředu po cestě smlouvy v posledních krytých vozech našich současných kolon vozů – a kteří vskutku nejsou o nic méně užiteční. Vaše silná víra v Nebeského Otce a v Pána Ježíše Krista a váš neokázalý, zasvěcený život mě inspirují k tomu, abych byl lepším člověkem a učedníkem.

Mám vás rád. Obdivuji vás. Děkuji vám. A chválím vás.

Nejlépe mé pocity k vám vyjadřují slova z Knihy Mormonovy, která pronesl Samuel Lamanita.

„[Vizte], že větší část z nich je na cestě povinnosti své a kráčí před Bohem v obezřetnosti a hledí zachovávati přikázání jeho a ustanovení jeho. …

Ano, pravím vám, že větší část z nich toto činí a s neúnavnou pílí usiluje o to, aby mohli přivésti zbytek bratří svých k poznání pravdy.“⁷

Domnívám se, že slova „na cestě povinnosti své“ popisují vnímavé bratry a sestry, kteří vyhledávají ty, již jsou na církevních shromážděních nebo při mnoha jiných příležitostech sami, a přisedávají si k nim. Neustále se snaží „utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí“,⁸ aniž by očekávali uznání či chválu.

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují manželské partnery a děti, kteří podporují svého společníka či společnici, rodiče nebo dítě sloužící ve vedoucí funkci v Pánově znovuzřízené Církvi. Jejich stálý, nenápadný a obvykle nepostřehnutelný podporující vliv umožňuje žehnat mnoha jednotlivcům a rodinám způsoby, které budou v plné míře známy až na věčnosti.

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují jednotlivce, kteří se znovu obracejí k Bohu poté, co se od Něj odvrátili,⁹ činí pokání ze svých hříchů a usilují o očišťující a uzdravující moc Spasitelova Usmíření. Přicházet ke Kristu¹⁰ navracením se na cestu smlouvy z hříšných zajížděk vedoucích na „zakázané cesty“,¹¹ je duchovně nezbytné a oprávněně náročné. Zatímco se tlačí kupředu s vírou a nejsou znaveni konáním dobra, kladou základ velikého díla ve svém osobním životě,¹² pro všechny generace a na věčnost.¹³

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují spravedlivé jednotlivce, kteří touží být spojeni jhem se Spasitelem prostřednictvím schválených smluv a obřadů Jeho evangelia, ale může jim v tom být bráněno způsoby, nad kterými nemají žádnou kontrolu. Slibuji, že vaše osobní trápení zmizí a vaše poslušnost a věrnost, s nimiž trpělivě odevzdáváte svou vůli Bohu, budou odměněny ve „vlastním příhodném čase Páně“.¹⁴ „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.“¹⁵

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují inspirované překladatele a tlumočníky po celém světě, kteří slouží Pánu tím, že pomáhají přátelům a členům slyšet „plnost evangelia ve svém vlastním jazyce a ve své vlastní řeči“.¹⁶ Jejich hlas, znaková řeč a přeložené texty hlásají věčné pravdy, a přesto jen málokdo z nás zná jejich jména nebo jim někdy vyjádří vděčnost. Překladatelé a tlumočníci slouží prostřednictvím daru jazyků, kterým jsou požehnáni, pilně, nezištně a nejčastěji i anonymně, aby pomohli lidem získat duchovní dar víry čtením a slyšením Božího slova.¹⁷

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují věrné ženaté muže a vdané ženy, kteří ctí svou smluvní zodpovědnost množit se a naplňovat zemi a kteří jsou požehnáni silou a výdrží, s níž zvládají zápasit se svými dětmi na shromážděních svátosti. Ve stále zmatenějším světě plném katastrof a převrácených priorit tyto odvážné duše nedbají oněch světských hlasů velebících sebestřednost; ctí posvátnost a důležitost života v plánu štěstí, který připravil Nebeský Otec pro své děti.

Mnohé manželské páry důvěřují Bohu i tehdy, když se spravedlivé touhy jejich srdce nenaplňují podle jejich přání a nadějí nebo v žádoucí době. Čekají na Pána¹⁸ a netrvají na tom, aby On dodržel jejich pozemské lhůty. „Neboť od počátku světa lidé neslyšeli ani uchem nevnímali ani žádné oko nevidělo, ó Bože, kromě tebe, jak veliké věci jsi připravil pro [ty], kdo tě [očekávají].“¹⁹

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují tisíce a tisíce vedoucích jeslí a učitelek a učitelů Primárek, kteří mají rádi a učí každý sabatní den děti Církve.

Zamyslete se nad věčným dopadem služby těchto oddaných učednic a učedníků – a nad úžasnými požehnáními slíbenými těm, kteří slouží dětem.

„A vzav [Ježíš] pacholátko, postavil je u prostřed nich, a vzav je na lokty, řekl jim:

Kdož by koli jedno z takových pacholátek přijal ve jménu mém, mneť přijímá; a kdož by mne koli přijal, ne mneť přijímá, ale toho, kterýž mne poslal.“²⁰

Slova „na cestě povinnosti své“ popisují oddané děti, které láskyplně pečují o stárnoucí rodiče; nevyspalou matku, která utěšuje vyděšené dítě, zatímco stojí na stráži jako „lvice u brány“ svého domova;²¹ členy Církve, kteří přicházejí brzy a zůstávají dlouho, aby nachystali a následně sklidili židle; a inspirované jednotlivce, kteří zvou rodinu, přátele a kolegy, aby přišli a viděli, přišli a pomohli a přišli a zůstali.²²

Popsal jsem jen několik vybraných příkladů oddaných učedníků Ježíše Krista dodržujících smlouvy, jako jste vy, kteří se tlačíte kupředu „na cestě povinnosti své“. Miliony dalších příkladů Svatých posledních dnů, kteří obětují „celou duši svou“²³ Bohu, lze najít v domovech zaměřených na Krista a v církevních jednotkách po celém světě.

Milujete a sloužíte, nasloucháte a učíte se, staráte se a utěšujete a vyučujete a svědčíte mocí Ducha Svatého. Často se postíte a modlíte, stáváte se silnějšími a silnějšími v pokoře a „pevnějšími a pevnějšími ve víře v Krista, až se [vaše duše plní] radostí a útěchou, ano, až k očištění a posvěcení [vašeho] srdce, kteréžto posvěcení přichází proto, že [vzdáváte] své srdce Bohu“.²⁴

Ti z posledního vozu, z nichž nikdo není o nic méně užitečný, a vy, kteří se dnes tlačíte kupředu na cestě povinnosti své, jste silou Spasitelovy znovuzřízené Církve. A Pán slibuje: „Všechny trůny a panství, knížectví a moci budou zjeveny a uděleny všem, kdo vytrvali udatně pro evangelium Ježíše Krista.“²⁵

Radostně svědčím o tom, že Nebeský Otec a Jeho Milovaný Syn žijí a že jejich zaslíbení jsou jistá. V posvátném jménu Pána Ježíše Krista, amen.