Kráčejme po cestě smluvního vztahu s Kristem

Můj dobrý přítel Ilan mi ukázal jednu turistickou stezku v Izraeli. „Jmenuje se Ježíšova stezka,“ řekl, „protože vede z Nazaretu do Kafarnaum a mnozí lidé věří, že po ní kráčel Ježíš.“ Hned jsem se rozhodla, že si tuto stezku chci projít, a tak jsem začala plánovat cestu do Izraele.

Šest týdnů před odjezdem jsem si zlomila kotník. Manželovi dělalo mé zranění starosti; mně dělalo největší starosti to, jak za měsíc zvládnu putování po Ježíšově stezce. Jsem od přírody tvrdohlavá, a tak jsem letenky nezrušila.

Vzpomínám, jak jsem se onoho krásného červnového rána setkala s naší izraelskou průvodkyní. Vyskočila jsem z auta a poté jsem vytáhla berle a tříkolové chodítko s oporou kolene. Jakmile naše průvodkyně Mya uviděla mou sádru, řekla: „Myslím, že v tomto stavu stezku nezvládnete.“

„Možná ne,“ odvětila jsem. „Ale nic nebrání tomu, abych to zkusila.“ Mya lehce přikývla a vyrazili jsme. Mám ji za to moc ráda – za její víru, že stezku mohu zdolat i se zlomeninou.

Příkrou stezku a velké kameny jsem nějakou dobu zvládala sama. Mya, kterou dojalo mé upřímné odhodlání, pak vytáhla tenké lano, které přivázala k řídítkům chodítka, a začala za ně táhnout. Táhla mě do kopců, přes citronové sady a podél pobřeží Galilejského moře. Na konci cesty jsem vyjádřila vděčnost za svou úžasnou průvodkyni, která mi pomohla dosáhnout něčeho, co bych sama nikdy nezvládla.

Když Pán povolal Enocha, aby cestoval po své zemi a svědčil o Něm, Enoch zaváhal.¹ Byl to pouhý mládenec pomalý v řeči. Jak by po této cestě mohl kráčet, když má takové potíže? Byl zaslepen tím, co v něm bylo v nepořádku. Pánova odpověď ohledně toho, co mu bránilo, byla prostá a rychlá: „Choď se mnou.“² I my musíme jako Enoch pamatovat na to, že Ten, kdo se za nás podrobil mukám,³ dovolí, aby v nás působila smrtelnost, ale nežádá nás, abychom těmto těžkostem čelili sami.⁴ Bez ohledu na to, jak je náš příběh tíživý či kudy nyní vede naše cesta, nás Pán vyzve, abychom kráčeli s Ním.⁵

Vzpomeňte si na mladého muže, který se s Pánem setkal v pustině, když čelil potížím. Jákob cestoval daleko od domova. Uprostřed noci se mu zdál sen, v němž figuroval nejen žebřík, ale také důležitá smluvní zaslíbení, k nimž patří i to, co ráda nazývám slibem odpočítávaným na prstech ruky.⁶ Pán té noci stanul vedle Jákoba, představil se mu jako Bůh Jákobova otce a poté mu slíbil:

• Jsem s tebou.

• Budu tě opatrovat.

• Přivedu tě opět domů.

• Neopustím tě.

• Dodržím slib, který jsem ti dal.⁷

Jákob se musel rozhodnout. Mohl se rozhodnout žít životem, v němž by byl s Bohem svého otce zkrátka jen obeznámen, nebo se mohl zavázat žít ve smluvním vztahu s Bohem. Jákob o mnoho let později svědčil o životě, který je v souladu s Pánovými smluvními zaslíbeními: „[Bůh mne] vyslyšel… v den ssoužení mého, a byl se mnou na cestě, kterouž jsem šel.“⁸ Pán vyslyší každého z nás v den našeho soužení, tak jak to udělal pro Jákoba, pokud se rozhodneme spoutat svůj život s tím Jeho. Slibuje, že bude po cestě kráčet s námi.

Říkáme tomu kráčet po cestě smlouvy – po cestě, která začíná smlouvou křtu a vede k hlubším smlouvám, které uzavíráme v chrámu. Možná si pod těmito slovy představíte zaškrtávací políčka. Možná vidíte jen cestu plnou požadavků. Bližší pohled odhalí něco mnohem působivějšího. Smlouva není jen dohoda, ačkoli ta je její důležitou součástí. Týká se především vztahu. President Russell M. Nelson učil: „Na naší cestě smlouvy jde především o náš vztah s Bohem.“⁹

Zamyslete se nad manželskou smlouvou. Datum svatby je důležité, ale stejně důležitý je vztah utvářený během společného života po tomto obřadu. Totéž platí pro smluvní vztah s Bohem. Byly stanoveny jisté podmínky a bude třeba splnit jistá očekávání. Pán přesto vybízí každého z nás, abychom přišli tak, jak jsme toho schopni, s celým úmyslem srdce, a abychom se tlačili kupředu¹⁰ s Ním po boku a s důvěrou, že Jeho slíbená požehnání se dostaví. Písma nám připomínají, že tato požehnání často přicházejí v Jeho vlastním čase a Jeho vlastním způsobem: 38 let,¹¹ 12 let,¹² ihned.¹³ Oč Ho budete prosit, dá vám k vašemu dílu.¹⁴

Jeho poslání charakterizuje blahosklonnost. Ježíš Kristus se s námi setká v situaci a ve stavu, v nichž se zrovna nacházíme. To proto trpěl v zahradě a na kříži a povstal z hrobu. Spasitel byl poslán, aby nám pomohl překonat překážky.¹⁵ Když však zůstaneme na témže místě, nezískáme vysvobození, o něž usilujeme. Pán nemá v úmyslu nechat kohokoli z nás na místě, kde se nacházíme, tak jako nenechal Jákoba spát na zemi.

Jeho poslání se také týká nanebevstoupení. Bude v nás působit,¹⁶ aby nás pozvedl k sobě, a přitom nás uschopní, abychom se mohli stát takovými, jako je On. Ježíš Kristus přišel, aby nás pozvedal.¹⁷ Přeje si, abychom se stali lepšími. To proto nám dal chrám.

Musíme pamatovat na to, že nás neoslaví cesta, po níž půjdeme, ale náš společník na ní – náš Spasitel. A proto vstupujeme do smluvního vztahu.

Když jsem byla v Izraeli, navštívila jsem Západní zeď. Pro Židy je to to nejposvátnější místo v Izraeli. Je to vše, co zůstalo z jejich chrámu. Když toto posvátné místo navštěvují, většinou se oblékají do svátečního oděvu; zvolený oděv je symbolem toho, jak jsou oddaní svému vztahu s Bohem. Při návštěvě zdi čtou písma, uctívají Boha a pronášejí modlitby. Prosba o to, aby ve svém středu mohli mít chrám – tato touha po domě smlouvy – prostupuje každý jejich den, každou modlitbu. Obdivuji jejich oddanost.

Po návratu z Izraele jsem kolem sebe pozorněji naslouchala rozhovorům ohledně smluv. Všimla jsem si, že se lidé ptají: Proč mám jít po cestě smlouvy? Potřebuji k uzavření smluv vstoupit do určitého domu? Proč nosím svatý garment? Mám vynaložit úsilí na navázání smluvního vztahu s Pánem? Odpověď na tyto dobré a důležité otázky je jednoduchá: Záleží na tom, jak silný vztah k Ježíši Kristu si přejete vybudovat.¹⁸ Každý z nás si na tyto hluboce osobní otázky bude muset najít vlastní odpověď.

Toto je ta moje: Po této cestě kráčím jako „milovaná dcera nebeských rodičů“,¹⁹ kteří mne znají²⁰ a hluboce mi důvěřují.²¹ Jako dítě smlouvy jsem způsobilá obdržet zaslíbená²² požehnání. Rozhodla jsem se²³ kráčet s Pánem. Byla jsem povolána,²⁴ abych stála jako svědkyně Kristova. Když se cesta zdá být příliš obtížná, posiluje²⁵ mne uschopňující milost. Pokaždé, když přestoupím práh domu Páně, můj smluvní vztah s Ním se prohloubí. Jsem posvěcována²⁶ Jeho Duchem, obdarovávána²⁷ Jeho mocí a ustanovována²⁸ k tomu, abych budovala Jeho království. Díky procesu každodenního pokání a každotýdenního přijímání svátosti se učím být neochvějnou²⁹ a konat dobro.³⁰ Po této cestě kráčím s Ježíšem Kristem a těším se na zaslíbený den, kdy znovu přijde. Poté budu zpečetěna jako Jeho³¹ a pozvednuta jako svatá³² dcera Boží.

Proto kráčím po cestě smlouvy.

Proto se pevně držím smluvních zaslíbení.

Proto vstupuji do Jeho domu smlouvy.

Proto nosím svatý garment jako stálou připomínku.

Protože chci oddaně žít ve smluvním vztahu s Ním.

Možná si to přejete i vy. Začněte tam, kde jste.³³ Nedejte se omezovat svou situací. Pamatujte, že tempo, jímž po cestě kráčíte, ani místo, kde se na ní nacházíte, není tak důležité jako to, že postupujete kupředu.³⁴ Požádejte někoho, komu důvěřujete a kdo kráčí po cestě smlouvy, aby vám představil Spasitele tak, jak Ho poznal on sám. Učte se o Něm více. Investujte do tohoto vztahu tím, že s Ním uzavřete smlouvu. Na vašem věku ani na vaší situaci nezáleží. Můžete kráčet s Ním.

Když jsme došli na konec Ježíšovy stezky, Mya si své lano nevzala zpět. Nechala ho přivázané k mému chodítku. Několik dalších dnů mne moji dospívající synovci se svým kamarádem střídavě tahali ulicemi Jeruzaléma.³⁵ Zajistili, abych nepřišla o žádný z Ježíšových příběhů. Připomněli mi sílu, kterou disponuje dorůstající generace. Můžeme se od vás učit. Máte upřímnou touhu poznat našeho průvodce Ježíše Krista. Důvěřujete síle lana, které nás k Němu poutá. Máte neobyčejný dar přivádět k Němu druhé.³⁶

Naštěstí po této cestě kráčíme společně a navzájem se na ní povzbuzujeme. Když se budeme dělit o osobní zkušenosti týkající se Krista, bude to posilovat naši vlastní oddanost. O tom vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.