Marnotratný syn a cesta vedoucí domů

Říká se, že jde o nejvýznačnější povídku, která kdy byla vyprávěna.¹ Protože byla přeložena do tisíce jazyků po celém světě, je dost dobře možné, že během posledních dvou tisíciletí nezapadlo slunce, aniž by tento příběh někde na světě někdo nezmínil.

Vyprávěl ho Ježíš Kristus, náš Spasitel a Vykupitel, který přišel na zemi, aby „spasil, což bylo zahynulo“.² Začíná těmito prostými slovy: „Člověk jeden měl dva syny.“³

Okamžitě se dozvídáme o srdcervoucím sporu. Jeden syn⁴ oznamuje otci, že již nebude žít doma. Chce svou svobodu. Chce opustit zvyklosti a učení svých rodičů. Žádá svůj podíl dědictví – a to ihned.⁵

Dokážete si představit, co onen otec pociťoval, když to uslyšel? Když si uvědomil, že jeho syn si více než cokoli jiného přeje opustit rodinu a možná se již nikdy nevrátit?

Onen syn musel pociťovat nadšení z blížícího se dobrodružství. Konečně se osamostatnil. Osvobozen od zásad a pravidel kultury svého mládí se konečně mohl sám rozhodovat, aniž by ho ovlivňovali rodiče. Už žádné výčitky svědomí. Mohl si vychutnávat přijetí stejně smýšlející společnosti a žít tak, jak chtěl on.

Když dorazil do vzdálené země, rychle si našel nové přátele a začal s životem, o kterém vždy snil. Musel být mezi mnoha lidmi oblíbený, protože utrácel bez uvážení. Jeho noví přátelé – poživatelé jeho marnotratnosti – ho nesoudili. Chválili, obdivovali a podporovali jeho rozhodnutí.⁶

Kdyby se v té době používaly sociální sítě, nepochybně by je zaplnil působivými fotkami smějících se přátel: #NejuzasnejsiZivot! #NikdyJsemNebylStastnejsi! #MelJsemToUdelatUzDavno!

Mejdan však netrval dlouho – málokdy trvá. Došlo ke dvěma událostem: Zaprvé – došly mu peníze; a zadruhé – zemi postihl hladomor.⁷

Když se problémy zhoršovaly, začal panikařit. Kdysi nezastavitelný, rozjařený rozhazovač peněz si nyní nemohl dovolit jediné jídlo, natož místo na přespání. Jak vůbec přežije?

Ke svým přátelům byl štědrý – pomohou mu nyní? Dokáži si představit, jak žádá o drobnou podporu – jen dočasně – než se znovu postaví na nohy.

Písma uvádějí: „Žádný nedával jemu.“⁸

V zoufalém boji o holý život našel místního statkáře, který si ho najal, aby krmil vepře.⁹

Onen mladík, nyní nesmírně vyhladovělý, opuštěný a osamělý, si musel lámat hlavu nad tím, jak se jeho situace mohla tak hrozně a děsivě zhoršit.

Netrápil ho pouze hladovějící žaludek. Trápila ho hladovějící duše. Byl si tak jistý, že když se bude oddávat svým světským touhám, přinese mu to radost, a že mravní zákony jsou na cestě k oné radosti překážkou. Teď již byl moudřejší. Ale jakou cenu musel za toto poznání zaplatit!¹⁰

Tak jak jeho duchovní a fyzický hlad sílil, začal vzpomínat na svého otce. Pomohl by mu po tom všem, co se stalo? Dokonce i ti nejprostší otcovi služebníci měli co jíst a kam se skrýt před bouří.

Ale vrátit se k otci?

Nikdy.

Přiznat ve vesnici, že promrhal své dědictví?

Nemožné.

Podívat se do očí sousedům, kteří ho jistě varovali, že své rodině udělá ostudu a že to zlomí srdce jeho rodičů? Vrátit se ke svým starým přátelům poté, co se vychloubal, že bude svobodný?

Nesnesitelné.

Avšak hlad, samota a výčitky svědomí ne a ne zmizet – až do chvíle, kdy přišel „sám k sobě“.¹¹

Věděl, co musí udělat.

Vraťme se nyní k onomu otci, zdrcenému pánovi domu. Kolik stovek, možná i tisíců hodin strávil tím, že si o svého syna dělal starosti?

Kolikrát pohlédl na onu cestu, po níž se jeho syn vydal, a znovu tak prožil tu srdcervoucí ztrátu, kterou pocítil při odchodu svého syna? Kolik musel v hloubi noci pronést modliteb, v nichž prosil Boha, aby jeho syn byl v bezpečí, aby nalezl pravdu a aby se navrátil?

A pak se otec jednoho dne dívá na onu opuštěnou cestu – cestu vedoucí domů – a vidí v dáli postavu, jak kráčí směrem k němu.

Je to možné?

Ačkoli se osoba nachází ještě daleko, otec okamžitě poznává, že je to jeho syn.

Běží k němu, obejme ho a políbí ho.¹²

„Otče,“ zvolá syn a říká to, co si musel nacvičovat snad tisíckrát, „zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Nejsem již více hoden být nazýván tvým synem. Chci jen, abys mě najal jako nájemného dělníka.“¹³

Otec ho však sotva nechává domluvit. Se slzami v očích přikazuje svým služebníkům: „Přineste to nejlepší roucho v domě a položte ho synovi na ramena. Navlečte mu prsten a dejte obuv na nohy. Připravte slavnostní hostinu. Můj syn se vrátil!“¹⁴

V mé kanceláři visí obraz německého malíře Richarda Burdeho. S Harriet se nám tento obraz velmi líbí. Znázorňuje jistý dojemný okamžik tohoto Spasitelova podobenství v hlubším kontextu.

Obrázek

The Return of the Prodigal Son [Návrat marnotratného syna], Richard Burde

Zatímco téměř všichni mají z návratu syna velikou radost, jedna osoba ji nemá – jeho starší bratr.¹⁵

Spočívá na něm jistá emoční zátěž.

Byl u toho, když si jeho bratr vyžádal své dědictví. Na vlastní oči viděl obrovskou tíhu zármutku, jež spočívala na jeho otci.

Od té doby, co bratr odešel, se snažil otcovo břímě pozvedat. Každý den pracoval na tom, aby obnovil otcovo zlomené srdce.

A nyní je to nezodpovědné dítě zpět a lidé tomuto vzpurnému synovi nepřestávají věnovat pozornost.

„Po celá ta léta,“ říká svému otci, „jsem ani jednou neodmítl udělat, o cos mě žádal. A přesto jste mě za celou tu dobu nikdy neoslavovali.“¹⁶

Milující otec odpovídá: „Drahý synu, vše, co mám, je tvé! Nejde o porovnávání odměn či oslav. Jde o uzdravení. Toto je chvíle, ve kterou jsme všechna ta léta doufali. Tvůj bratr umřel a zase ožil! Byl ztracen, ale nyní je nalezen!“¹⁷

Milovaní bratři a sestry, drazí přátelé, podobně jako všechna Spasitelova podobenství není ani toto podobenství pouze o lidech, kteří žili kdysi dávno. Je o vás a o mně v dnešní době.

Kdo z nás nesešel z cesty svatosti, když jsme si pošetile mysleli, že dokážeme najít více radosti, když se vydáme svou vlastní sebestřednou cestou?

Kdo z nás nepocítil hlubokou pokoru, zármutek a to, jak zoufale potřebujeme odpuštění a milosrdenství?

Možná si někteří dokonce říkají: „Je vůbec možné, abych se vrátil? Budu mít navždy nálepku, budu zavrhován a bývalí přátelé se mi budou vyhýbat? Není lepší zůstat prostě ztracený? Jak na můj pokus o návrat zareaguje Bůh?“

Toto podobenství nám dává odpověď.

Náš Nebeský Otec k nám přiběhne a Jeho srdce bude překypovat láskou a soucitem. Obejme nás; položí nám na ramena roucho, navleče nám prsten, na nohy nám dá obuv a prohlásí: „Dnes budeme slavit! Protože mé dítě, které kdysi zahynulo, je znovu naživu!“

Bratři a sestry, nebesa se z našeho návratu budou radovat.

Mohu nyní na okamžik promluvit ke každému z vás osobně?

Ať již se ve vašem životě možná stalo cokoli, opakuji slova svého milovaného přítele a apoštola, staršího Jeffreyho R. Hollanda: „Není možné, abyste se propadli níže, než kam dosáhne nekonečné světlo [Kristovy smírné oběti].“¹⁸

Ačkoli vás rozhodnutí možná zavedla daleko od Spasitele a Jeho Církve, Mistr Léčitel stojí na cestě vedoucí domů a vítá vás. A my jakožto členové Církve Ježíše Krista se snažíme následovat Jeho příklad a obejmout vás jako své bratry a sestry, jako své přátele. Radujeme se a slavíme spolu s vámi.

Váš návrat nepřipraví nikoho o požehnání. Protože Otcova hojnost je bezmezná, a to, co je dáno jednomu, ani v nejmenším nezmenšuje dědické právo druhých.¹⁹

Netvrdím, že cesta zpět je jednoduchá záležitost. To vám mohu dosvědčit. Ve skutečnosti se může jednat o to nejtěžší rozhodnutí, které kdy učiníte.

Svědčím však o tom, že v okamžiku, kdy se rozhodnete vrátit a kráčet cestou našeho Spasitele a Vykupitele, vstoupí do vašeho života Jeho moc a váš život změní.²⁰

Andělé v nebi se budou radovat.

A stejně tak i my, vaše rodina v Kristu. Koneckonců my sami víme, jaké to je být marnotratní. Všichni spoléháme každý den na tutéž smírnou moc Kristovu. Známe tuto cestu a budeme kráčet s vámi.

Ne, naše cesta se neobejde bez žalu, zármutku nebo smutku. Došli jsme však až sem „slovem Kristovým s neochvějnou vírou v něho, cele spoléhajíce na zásluhy toho, který má moc ke spasení“. A společně se budeme „tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem“.²¹ Společně budeme jásat radostí nevýslovnou a plnou slávy,²² protože Ježíš Kristus je naše síla!²³

Modlím se o to, aby každý z nás mohl v tomto pozoruhodném podobenství uslyšet hlas Otce, jak volá, abychom vstoupili na cestu vedoucí domů – abychom měli odvahu činit pokání, obdrželi odpuštění a kráčeli po oné cestě vedoucí zpět k našemu soucitnému a milosrdnému Bohu. O tom vydávám svědectví a zanechávám vám své požehnání ve jménu Ježíše Krista, amen.