Jsme Jeho děti

Vzpomínáte si, co zažil prorok Samuel, když ho Pán poslal do Izaiova domu, aby pomazal nového krále Izraele? Samuel uviděl Eliába, Izaiova prvorozeného. Eliáb byl vysoký a vypadal jako vůdce. Samuel to viděl a učinil unáhlený závěr. Ukázalo se, že to byl závěr chybný, a Pán Samuela poučil: „Nehleď na tvárnost jeho a na zrůst postavy jeho… Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“¹

Vzpomínáte si, co zažil učedník Ananiáš, když ho Pán poslal, aby požehnal Saulovi? Saula předcházela jeho pověst a Ananiáš slyšel o Saulovi i o jeho krutém a neúnavném pronásledování Svatých. Ananiáš to slyšel a učinil unáhlený závěr, že by Saulovi nejspíše neměl posloužit. Ukázalo se, že to byl závěr chybný, a Pán Ananiáše poučil: „On [je] má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské.“²

S čím měli Samuel a Ananiáš v těchto dvou případech problém? Viděli svýma očima a slyšeli svýma ušima a kvůli tomu soudili druhé na základě jejich vzhledu a toho, co se o nich říkalo.

Když zákoníci a farizeové uviděli ženu přistiženou při cizoložství, co viděli? Zvrácenou ženu, hříšnici hodnou smrti. Když ji uviděl Ježíš, co viděl? Ženu, která dočasně podlehla tělesné slabosti, ale mohla se napravit prostřednictvím pokání a Jeho Usmíření. Když lidé uviděli setníka, jehož služebník byl ochrnutý, co viděli? Možná viděli vetřelce, cizince, někoho hodného opovržení. Když ho uviděl Ježíš, co viděl? Muže, jemuž záleželo na zdraví člena jeho domácnosti a který vyhledal Pána s upřímností a vírou. Když lidé uviděli ženu trpící krvácením, co viděli? Možná nečistou ženu, vyvrhele, jemuž je třeba se vyhýbat. Když ji uviděl Ježíš, co viděl? Churavou ženu, osamělou a odcizenou kvůli okolnostem, jež nemohla ovlivnit, která doufala, že bude uzdravena a že ji druzí opět přijmou mezi sebe.

Ve všech případech Pán viděl v těchto jednotlivcích to, čím skutečně byli, a podle toho každému posloužil. Nefi a jeho bratr Jákob prohlásili:

„On je zve všechny“, aby přišli k němu, černé i bílé, porobené i svobodné, muže i ženy; „a pamatuje na pohany; a všichni jsou Bohu stejní“.³

„Jedna bytost je v očích jeho stejně drahocenná jako druhá.“⁴

Kéž ani my nedovolíme, aby nás naše oči, uši či obavy oklamaly, ale kéž otevřeme srdce a mysl a sloužíme lidem kolem sebe bez omezení tak jako On.

Před několika lety obdržela má manželka Isabelle neobvyklé pověření v pastýřské službě. Byla požádána, aby v našem sboru navštěvovala starší vdovu, sestru se zdravotními problémy, která kvůli své osamělosti zahořkla. Závěsy měla zatažené; její byt byl zatuchlý; nechtěla, aby ji nikdo navštěvoval a dala jasně najevo, že nemůže pro nikoho nic udělat. Isabelle jí odhodlaně odpověděla: „Ale můžete! Můžete pro nás něco udělat tím, že nám dovolíte vás navštěvovat.“ A tak to Isabelle věrně dělala.

Za nějakou dobu podstoupila tato drahá sestra operaci nohou, kvůli níž bylo nutné si denně vyměňovat obvazy, což by sama nedokázala. Isabelle za ní mnoho dní chodila, omývala jí nohy a měnila obvazy. Nikdy neviděla ošklivost; nikdy necítila zápach. Viděla jen krásnou dceru Boží, která potřebovala lásku a citlivou péči.

Já i bezpočet dalších jsme byli během mnoha let požehnáni Isabelliným darem vidět tak, jak vidí Pán. Ať jste presidentem kůlu, nebo na shromáždění zdravíte příchozí, ať jste králem Anglie, nebo žijete v chatrči, ať mluvíte jejím jazykem, nebo jiným, ať dodržujete všechna přikázání, nebo s některými zápolíte, pohostí vás svým nejlepším jídlem na nejhezčím talíři. Ekonomické postavení, barva pleti, kulturní prostředí dotyčného, národnost, míra spravedlivosti, společenská popularita či jakýkoli jiný identifikační znak pro ni nejsou důležité. Vidí svým srdcem; v každém vidí dítě Boží.

President Russell M. Nelson učil:

„Protivník se z nálepek raduje, protože nás rozdělují a omezují to, jak nahlížíme na sebe i na druhé. Je velmi smutné, když si více vážíme nálepek než jeden druhého.

Označení a nálepky mohou vést k odsuzování a nepřátelství. Jakékoli nepřípustné chování či předsudky vůči někomu jinému kvůli národnosti, rase, sexuální orientaci, pohlaví, akademickému vzdělání, kultuře nebo jiným význačným identifikačním znakům je urážkou a prohřeškem vůči našemu Stvořiteli!“⁵

Moje francouzská národnost není určujícím faktorem toho, kým skutečně jsem. Vypovídá o tom, kde jsem se narodil. To, že jsem běloch, není určujícím faktorem toho, kým skutečně jsem. Vypovídá to jen o barvě mé pleti, nebo o jejím nedostatku. Skutečnost, že jsem profesor, není určujícím faktorem toho, kým skutečně jsem. Vypovídá to o tom, co jsem dělal, abych uživil svou rodinu. Moje povolání sedmdesátníka-generální autority není určujícím faktorem toho, kým skutečně jsem. Vypovídá o tom, kde v rámci království momentálně sloužím.

Jak nám připomněl president Nelson, „zaprvé a především“ jsem dítě Boží.⁶ Stejně tak i vy, a stejně tak i všichni kolem nás. Modlím se o to, abychom si více cenili této úžasné pravdy. Díky ní se vše změní!

Možná jsme vyrostli v jiné kultuře; možná pocházíme z odlišného socioekonomického prostředí; můžeme se velmi lišit svým původem ve smrtelnosti, včetně národnosti, barvy pleti, stravovacích návyků, politické orientace atd. Ale jsme Jeho děti, všichni bez výjimky. Díky milosti Ježíše Krista máme tentýž božský původ a tentýž neomezený potenciál.

C. S. Lewis to řekl takto: „Je velmi závažné žít ve společnosti potenciálních bohů a bohyň, uvědomovat si, že ten nejnudnější a nejnezajímavější člověk, s nímž můžete mluvit, se jednou může stát bytostí, kterou, pokud byste ji nyní spatřili, byste byli v pokušení uctívat. … Neexistují žádní obyčejní lidé. Nikdy jste nemluvili s pouhým smrtelníkem. Národy, kultury, umění, civilizace – to vše je smrtelné a jejich život je v porovnání s naším jako život komára. Ale lidé, s nimiž vtipkujeme, pracujeme, s nimiž uzavíráme sňatek, které přezíráme a využíváme, jsou nesmrtelní.“⁷

Naše rodina měla výsadu žít v různých zemích a kulturách; naše děti byly požehnány tím, že jejich manželští partneři pocházejí z různých etnik. Uvědomil jsem si, že evangelium Ježíše Krista je skvělým prostředkem pro vyrovnávání rozdílů. Když ho opravdu přijmeme, sám „Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme [děti] Boží“.⁸ Tato úžasná pravda nás osvobozuje a všechny nálepky a odlišnosti, které jinak mohou mít na nás a na naše vzájemné vztahy negativní vliv, jsou zkrátka pohlceny v Kristu.⁹ A záhy je zřejmé, že my, stejně jako ostatní lidé, již nejsme „hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží“.¹⁰

Nedávno jsem slyšel, jak president odbočky jedné z našich multikulturních jednotek, v nichž se hovoří více jazyky, toto nazval stejně jako starší Gerrit W. Gong smluvní sounáležitostí.¹¹ Jak nádherná myšlenka! Patříme ke skupině lidí, v níž se všichni snaží, aby Spasitel a jejich smlouvy byli ústředním bodem jejich života a aby žili podle evangelia s radostí. Proto namísto toho, abychom se vzájemně viděli zkresleným objektivem smrtelnosti, evangelium pozvedá náš zrak a umožňuje nám navzájem se vidět bezchybným neměnným objektivem našich posvátných smluv. Díky tomu se začínáme zbavovat přirozených předsudků a zaujatostí vůči druhým, což na oplátku pomáhá jim minimalizovat jejich předsudky a zaujatosti vůči nám,¹² v úžasném ctnostném cyklu. A tak se vskutku řídíme výzvou našeho drahého proroka: „Drazí bratři a sestry, na tom, jak se k sobě navzájem chováme, opravdu záleží! Na tom, jak mluvíme s druhými a o druhých doma, v Církvi, v práci a na internetu, opravdu záleží. Dnes nás vyzývám, abychom s druhými jednali vyšším a svatějším způsobem.“¹³

Dnes odpoledne, v duchu této výzvy, bych se rád připojil ke slibu našich úžasných dětí z Primárek:

Svědčím o tom, že Ten, koho oslovujeme jako našeho Nebeského Otce, je opravdu náš Otec, že nás miluje, že důvěrně zná každé své dítě, že Mu velmi záleží na každém a že jsme Mu skutečně všichni stejní. Svědčím o tom, že v tom, jak se k sobě chováme, se přímo odráží naše pochopení a ocenění nejvyšší oběti a Usmíření Jeho Syna, našeho Spasitele Ježíše Krista. Modlím se, abychom tak jako On měli druhé rádi, protože tak je to správně, nikoli proto, že druzí dělají to, co je správné, nebo že odpovídají představě toho, co je „správné“. Ve jménu Ježíše Krista, amen.