Miluj bližního svého
Soucit je vlastností Krista. Rodí se z lásky k druhým a nezná hranic.
Dnes dopoledne vás všechny zvu, abyste se se mnou vydali na cestu do Afriky. Neuvidíte žádné lvy, zebry ani slony, ale možná na konci cesty uvidíte, jak tisíce členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů reagují na Kristovo druhé veliké přikázání milovat bližního svého (viz Marek 12:31).
Představte si na chvíli africkou krajinu s rudou hlínou. Při pohledu na onu pustou a vyprahlou půdu je zřejmé, že zde již velmi mnoho let nenapršelo žádné měřitelné množství vody. Několik kusů dobytka, které vám přejdou přes cestu, jsou kost a kůže a žene je karamodžongský pastevec zakrytý dekou a obutý v sandálech, který se plahočí dál v naději, že najde vegetaci a vodu.
Jedete dál po hrbolaté, kamenité cestě a vidíte několik skupinek krásných dětí a divíte se, proč nejsou ve škole. Děti se usmívají a mávají vám a vy jim se slzou v oku a s úsměvem také zamáváte. Devadesát dva procent nejmenších dětí, které na této cestě vidíte, trpí podvýživou a ten pohled vám působí duševní muka.
Vepředu vidíte matku, která nese na hlavě pečlivě vyvážený téměř dvacetilitrový kanystr s vodou a další kanystr drží v ruce. Představuje každou druhou domácnost v této oblasti, kde mladé i staré ženy chodí každodenně více než třicet minut oběma směry ke zdroji vody pro svou rodinu. Zaplaví vás vlna zármutku.
Po dvou hodinách jízdy dorazíte k odlehlému stinnému prostranství. Místem pro setkávání zde není sál ani stan, nýbrž prostor pod několika velkými stromy, které poskytují úkryt před spalujícím sluncem. Všimnete si, že na místě není tekoucí voda, elektřina ani splachovací toalety. Když se rozhlédnete kolem sebe, poznáte, že jste mezi lidmi, kteří milují Boha, a okamžitě pocítíte lásku, kterou k nim Bůh chová. Shromáždili se, aby obdrželi pomoc a naději, a vy jste přijeli proto, abyste se o ni podělili.
Takto vypadala cesta, kterou jsme podnikli se sestrou Ardernovou ve společnosti sestry Camille Johnsonové, generální presidentky Pomocného sdružení, jejího manžela Douga a sestry Sharon Eubankové, ředitelky humanitárních služeb Církve, když jsme cestovali po Ugandě, zemi, kde žije 47 milionů lidí a která patří do církevní oblasti Afrika-střed. Toho dne jsme si ve stínu stromů prohlédli projekt komunitního zdraví, který je spolufinancován církevními humanitárními službami, organizací UNICEF a ministerstvem zdravotnictví ugandské vlády. Jsou to důvěryhodné organizace, které byly pečlivě vybrány, aby se zajistilo, že darované humanitární prostředky členů Církve budou využívány obezřetně.
Ač bylo srdcervoucí vidět podvyživené děti a důsledky tuberkulózy, malárie a opakovaných průjmů, všichni jsme pocítili rostoucí naději na lepší zítřky pro ty, se kterými jsme se setkali.
Tato naděje byla umožněna částečně díky laskavosti členů Církve z celého světa, kteří věnují čas a peníze humanitárnímu úsilí Církve. Když jsem viděl, jak se nemocným a sužovaným dostává pomoci a povzbuzení, sklonil jsem hlavu naplněn vděčností. V tu chvíli jsem lépe porozuměl tomu, co měl na mysli Král králů, když řekl:
„Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným…
Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne.“ (Matouš 25:34–35.)
Spasitel nás žádá slovy: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Matouš 5:16; viz také verše 14–15.) V tomto odlehlém koutě země vaše dobré skutky rozjasnily život a ulehčily břemena lidem v zoufalé nouzi a Bůh byl oslaven.
Onoho horkého a prašného dne jsem si ze všeho nejvíce přál, abyste mohli slyšet jejich modlitby naplněné chválou a vděčností Bohu. Chtěli, abych vám řekl v jejich rodné karamodžongštině: „Alakara.“ Děkujeme.
Naše cesta mi připomněla podobenství o milosrdném Samaritánovi, jehož putování ho zavedlo na prašnou cestu – podobnou té, kterou jsem vám popsal – na cestu, která vedla z Jeruzaléma do Jericha. Tento Samaritán nás svou službou učí, co to znamená milovat své bližní.
Uviděl muže, který „upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše.“ (Lukáš 10:30.) Samaritán „milosrdenstvím hnut jest“ (Lukáš 10:33).
Soucit je vlastností Krista. Rodí se z lásky k druhým a nezná hranic. Ježíš, Spasitel světa, je ztělesněním soucitu. Když čteme, že „zaplakal Ježíš“ (Jan 11:35), jsme stejně jako Maria a Marta svědky Jeho soucitu, který nejprve způsobil to, že zastonal duchem a zkormoutil se (viz Jan 11:33). Příkladem Kristova soucitu je v Knize Mormonově chvíle, kdy se Ježíš zjevil zástupu a řekl:
Máte nějaké, kteří jsou chromí nebo slepí nebo kulhající… nebo kteří jsou hluší anebo jakkoli sužovaní? Přiveďte je sem a já je uzdravím, neboť mám s vámi soucit. …
A on uzdravil každého.“ (3. Nefi 17:7, 9.)
Navzdory veškerému našemu úsilí se vám ani mně nepodaří uzdravit každého, avšak každý z nás může změnit něčí život k lepšímu. Byl to pouhý chlapec, kdo poskytl pět chlebů a dvě ryby, které nasytily pět tisíc lidí. Možná o svých obětech pochybujeme podobně, jako učedník Ondřej pochyboval o chlebech a rybách: „Coť jest to mezi tak mnohé?“ (Jan 6:9.) Ujišťuji vás: stačí dát nebo udělat to, co můžete, a pak dovolit Kristu, aby vaše úsilí zvelebil.
V tomto smyslu starší Jeffrey R. Holland řekl, že „ať již jsme bohatí, či chudí, když jsou druzí v nouzi, máme ‚udělat, co můžeme‘“. Poté dosvědčil, tak jak to činím i já, že Bůh „vám pomůže a povede vás při vašich soucitných skutcích učednictví“ („Nejsme snad všichni žebráky?“, Liahona, listopad 2014, 41).
V této vzdálené zemi v onen nezapomenutelný den jsem byl svědkem úchvatného soucitu, který projevili členové Církve, bohatí i chudí, a který dokázal změnit lidem život, a podávám o něm svědectví i nyní.
Podobenství o milosrdném Samaritánovi pokračuje tím, že „uvázal [tomu muži] rány… a péči o něj měl“ (Lukáš 10:34). Díky humanitárnímu úsilí naší Církve rychle reagujeme na přírodní katastrofy a obvazujeme rozšiřující se rány, které trápí svět ve formě nemocí, hladu, kojenecké úmrtnosti, podvýživy či vysídlení, a také mnohdy méně viditelné rány zklamání a zoufalství.
Samaritán pak „vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči.“ (Lukáš 10:35.) Jako Církev jsme vděčni za spolupráci s dalšími „hospodáři“ neboli organizacemi, jako jsou Katolické humanitární služby (Catholic Relief Services), UNICEF a Červený kříž/Červený půlměsíc, které nám pomáhají v našem humanitárním úsilí. Stejně tak jsme vděční za vaše „dva peníze“ nebo dvě eura, dvě pesa či dva šilinky, kterými ulehčujete břemena, která musí mnoho lidí po celém světě nést. Je nepravděpodobné, že se dozvíte, komu pomohl váš čas, vaše dolary či centy, ale soucit nevyžaduje, abychom tyto lidi znali, vyžaduje jen, abychom k nim chovali lásku.
Děkujeme vám, presidente Russelle M. Nelsone, za připomínku toho, že „když celým svým srdcem milujeme Boha, On naše srdce obrací… k blahu druhých“ („Druhé veliké přikázání“, Liahona, listopad 2019, 97). Svědčím o tom, že každý z nás bude mít více radosti, pokoje, pokory a lásky, když zareagujeme na výzvu presidenta Nelsona, abychom obrátili své srdce k blahu druhých, a na prosbu Josepha Smitha, abychom sytili hladové, odívali nahé, pečovali o vdovy, osušovali slzy sirotků, utěšovali ztrápené, ať již jsou z této církve, nebo z nějaké jiné, nebo z žádné, ať již je najdeme kdekoli (viz „Editor’s Reply to a Letter from Richard Savary“, Times and Seasons, Mar. 15, 1842, 732).
Před několika měsíci jsme našli hladové a sužované na vyprahlé, prašné pláni a dívali jsme se do jejich očí prosících o pomoc. Svým vlastním způsobem jsme zastonali duchem a zkormoutili se (viz Jan 11:33), avšak tyto pocity zmírnilo to, když jsme viděli, že díky soucitu členů Církve byli hladoví nasyceni, vdovám se dostalo péče, sužovaní byli utěšeni a jejich slzy byly osušeny.
Kéž se vždy zajímáme o blaho druhých a slovem i skutkem prokazujeme, že jsme „ochotni nésti si navzájem břemena svá“ (Mosiáš 18:8), „[ovazovati] zlomené v srdci“ (Nauka a smlouvy 138:42) a dodržovat Kristovo druhé veliké přikázání „milovati… bližního svého“ (Marek 12:31). Ve jménu Ježíše Krista, amen.