Pane, chtěli bychom Ježíše viděti

Jednoho dne na jaře 1945 se ve vojenské nemocnici probudil mladý muž. Měl štěstí, že přežil – střela ho zasáhla těsně za ucho, ale podrobil se operaci a nyní mohl normálně chodit i mluvit.

Kulka mu však naneštěstí poškodila část mozku, jež řídí rozpoznávání obličejů. Nyní se díval na svou manželku bez náznaku poznání; nemohl poznat ani svoji vlastní matku. I tvář v zrcadle mu byla cizí – nedokázal rozeznat, zda se jedná o muže, či o ženu.¹

Postihla ho obličejová slepota – porucha, s níž se potýkají miliony lidí.²

Lidé s těžkou obličejovou slepotou se snaží rozeznávat druhé tak, že si zapamatují určité pravidelnosti – například dceru rozeznají podle rozložení pih či přítele podle šouravé chůze.

Druhý příběh je osobnější: V dětství jsem svou maminku často vnímal jako toho, kdo stanovuje pravidla. Rozhodovala, kdy si mohu hrát a kdy musím jít do postele nebo, což bylo ještě horší, plít zahradu.

Měla mě samozřejmě velmi ráda. Ale příliš často – za což se stydím – jsem ji viděl jen jako „tu, kterou musím poslouchat“.

Až o mnoho let později jsem ji začal vnímat jako skutečného člověka. Stydím se, že jsem si nikdy doopravdy neuvědomil její oběti ani se nezamyslel, proč roky nosí jen ty samé dvě staré sukně (i když já jsem dostával nové oblečení do školy) nebo proč bývá na sklonku dne tak unavená a nemůže se dočkat, až už půjdu spát.

Možná jste si všimli, že tyto dva příběhy jsou ve skutečnosti jedním – příliš mnoho let jsem fakticky trpěl obličejovou slepotou. Nedokázal jsem vidět svoji maminku jako skutečného člověka. Viděl jsem její pravidla, ale neviděl jsem v nich její lásku.

Těmito dvěma příběhy bych rád řekl jedno: Nejspíše znáte někoho (nebo jste to vy sami), kdo trpí určitou formou duchovní obličejové slepoty.

Možná máte problém vidět Boha jako milujícího Otce. Možná se díváte k nebi a nevidíte láskyplnou a milosrdnou tvář, ale spleť pravidel, kterými se musíte prodírat. Možná věříte, že Bůh vládne ve svých nebesích, mluví prostřednictvím svých proroků a má rád vaši sestru, ale uvnitř přemýšlíte, zda má rád i vás.³ Možná se rukou dotýkáte železné tyče, ale zatím jste nepocítili Spasitelovu lásku, ke které tato tyč vede.⁴

Myslím, že takové lidi znáte, protože dlouho jsem takový byl i já – trpěl jsem duchovní obličejovou slepotou.

Domníval jsem se, že smyslem mého života je řídit se pravidly a vyhovět abstraktním měřítkům. Věděl jsem, že Bůh chová dokonalou lásku k vám, ale já sám jsem ji nepociťoval. Obávám se, že jsem myslel více na to, abych se dostal do nebe, než na to, abych mohl být s Nebeským Otcem.

Pokud „píseň vykupitelské lásky“⁵ dokážete jako já zpívat někdy jen na playback, ale ne doopravdy, co můžeme udělat?

Odpovědí, jak nám připomíná president Russell M. Nelson, je vždy Ježíš.⁶ A to je velmi dobrá zpráva.

Mám rád jeden krátký verš v Janovi. Píše se v něm o skupině poutníků, kteří se snaží dostat k jednomu učedníkovi s důležitou prosbou. „Pane,“ říkají, „chtěli bychom Ježíše viděti.“⁷

Toto si přejeme všichni – přejeme si vidět Ježíše takového, jaký je, a pocítit Jeho lásku. Toto má být účelem většiny toho, co děláme v Církvi – a rozhodně účelem každého shromáždění svátosti. Pokud někdy přemýšlíte, jakou lekci učit, jaké shromáždění naplánovat, nebo zda to s jáhny vzdát a jenom hrát vybíjenou, mohli byste využít tento verš jako vodítko: Pomůže toto druhým vidět Ježíše Krista a mít Ho rádi? Pokud ne, zkuste možná něco jiného.

Když jsem si uvědomil, že trpím duchovní obličejovou slepotou a že vidím pravidla, ale nikoli tvář Otcova milosrdenství, věděl jsem, že to není chyba Církve. Nebyla to ani chyba Boha a neznamenalo to, že je vše ztraceno; jedná se o něco, co si musíme všichni osvojit. Dokonce i první svědci Vzkříšení se často setkali se vzkříšeným Pánem tváří v tvář, ale nepoznali Jej; od zahradního hrobu až po břeh Galilejského moře spatřovali první následovníci „Ježíše, an stojí, ale [nevěděli], by Ježíš byl“.⁸ Museli se Jej naučit rozpoznat – a to musíme i my.⁹

Když jsem si uvědomil, že trpím duchovní obličejovou slepotou, začal jsem se řídit radou Mormona, že se máme modlit „z celé síly srdce“, abychom byli naplněni láskou, která je slíbena učedníkům Krista – já budu milovat Jeho a On mě – a abychom Ho viděli „takového, jaký je; [a] mohli míti tuto naději“.¹⁰ Léta jsem se modlil, abych se dokázal řídit prvním velikým přikázáním milovat Boha a pociťovat onu „první velkou [pravdu]…, že Bůh miluje nás celým svým srdcem, mocí, myslí a silou“.¹¹

Také jsem četl a znovu a znovu pročítal všechna čtyři evangelia – tentokrát ne proto, abych vyhledával pravidla, ale abych viděl, kdo Kristus je a co má rád. A po čase jsem byl zaplaven řekou lásky, která z Něj proudila.

Ježíš již na počátku prohlásil, že přišel „uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým [svobodu] a [navrácení zraku] slepým“.¹²

Toto nebyl jen seznam úkolů ani dobré PR; bylo to to, kým je, a podoba Jeho lásky.

Otevřete si kdekoli evangelia; téměř na každé stránce vidíme Ježíše, jak pečuje o lidi, kteří trpí – společensky, duchovně i fyzicky. Dotýká se lidí považovaných za poskvrněné a nečisté¹³ a sytí hladové.¹⁴

Který příběh o Ježíšovi máte nejraději? Dokáži si představit, že zachycuje Syna Božího, jak dodává naději nebo bere do náručí někoho z okraje společnosti – malomocného,¹⁵ nenáviděného Samaritána,¹⁶ nařčeného a pohoršujícího hříšníka¹⁷ nebo nepřítele národa.¹⁸ Takováto milost je ohromující.

Zkuste si vypsat všechny případy, kdy pochválil někoho, kdo byl vyvržen, uzdravil ho nebo s ním jedl, a dojde vám náplň v peru ještě před koncem Lukáše.

Když jsem si to uvědomil, srdce mi zaplesalo láskyplným poznáním a já jsem začal pociťovat, že Kristus by mohl mít rád i mě. Jak učil president Nelson: „Čím více se toho budete dozvídat o Spasiteli, tím snazší pro vás bude vkládat důvěru v Jeho milosrdenství [a] v Jeho nezměrnou lásku.“¹⁹ A tím více budete důvěřovat Nebeskému Otci a milovat Jej.

Starší Jeffrey R. Holland nás učil, že Ježíš přišel, aby „nám ukázal, kdo a jaký je Bůh, náš Věčný Otec, [a] jak naprosto oddaný je svým dětem v každém věku a národě“.²⁰

Pavel říká, že Bůh je Otcem všeho milosrdenství a Bohem veškeré útěchy.²¹

Pokud Jej vidíte jinak, snažte se prosím dále.

Proroci nás vyzývají, abychom hledali Jeho tvář.²² Beru to jako připomínku toho, že uctíváme našeho Otce, a nikoli nějaký program, a že neskončíme, dokud nebudeme Ježíše vnímat jako tvář Otcovy lásky²³ a nebudeme se řídit Jím samotným, a ne pouze Jeho pravidly.²⁴

Když proroci a apoštolové hovoří o smlouvách, nejsou jako trenéři, kteří na nás křičí z pohodlí svého sedadla na tribuně, abychom se „více snažili!“ Chtějí, abychom viděli, že naše smlouvy jsou především o vztazích²⁵ a mohou být lékem na duchovní obličejovou slepotu.²⁶ Nejde o pravidla, jak si zasloužit Jeho lásku; On vás již bezvýhradně miluje. Naším úkolem je této lásce porozumět a přizpůsobit jí svůj život.²⁷

Snažíme se dívat skrz naše smlouvy, jakoby oknem, na tvář Otcova milosrdenství, která je za nimi.

Smlouvy nabývají obrysů Božího objetí.

A nakonec, naučit se Jej vidět můžeme tím, že Mu budeme sloužit. „Neboť jak může člověk poznati pána, jemuž nesloužil?“²⁸

Před několika lety jsem dostal povolání, na které jsem se necítil dost dobrý. Probudil jsem se brzy, nervózní – ale v mysli jsem měl slova, která jsem nikdy dříve neslyšel: že sloužit v Církvi znamená stát v řece lásky, kterou Bůh chová ke svým dětem. Tato Církev je pracovní skupina lidí s krumpáči a lopatami, kteří se snaží pomoci čistit koryto řeky Boží lásky, aby mohla dosáhnout k Jeho dětem na konci brázdy.

Ať jste kdokoli a ať je vaše minulost jakákoli, v této Církvi je pro vás místo.²⁹

Chopte se krumpáče a lopaty a připojte se k týmu. Pomáhejte přivádět Jeho lásku k Jeho dětem, a něco z ní šplouchne i na vás.³⁰

Hledejme Jeho láskyplnou tvář, Jeho smluvní objetí, a poté ruku v ruce s Jeho dětmi společně zpívejme píseň „Vykupitel Izraele“:

Kéž hledáme Jeho láskyplnou tvář a poté se pro Jeho děti stáváme nádobami Jeho milosrdenství.³² Ve jménu Ježíše Krista, amen.