Pokladem je Ježíš Kristus

V roce 1907 se bohatý Angličan George Herbert, pátý hrabě z Carnarvonu,¹ přestěhoval do Egypta a začal se zajímat o archeologii. Obrátil se na známého egyptologa Howarda Cartera a navrhl mu partnerství. Carter měl dohlížet na jejich archeologické vykopávky a Carnarvon měl zajišťovat financování.

Společně úspěšně prozkoumali různé lokality. Poté získali povolení k vykopávkám v Údolí králů, které se nachází nedaleko dnešního Luxoru, kde byly nalezeny hrobky mnoha faraonů. Rozhodli se hledat hrobku krále Tutanchamona. Tutanchamon nastoupil na egyptský trůn před více než třemi tisíci lety a vládl deset let až do své nečekané smrti.² Vědělo se, že byl pohřben v Údolí králů,³ ale přesné místo jeho hrobky bylo neznámé.

Carter s Carnarvonem se o nalezení Tutanchamonovy hrobky neúspěšně snažili pět let. Nakonec Carnarvon Cartera informoval, že má s marným pátráním skončit. Carter poprosil, aby mohli na vykopávkách pracovat alespoň ještě jednu sezónu, a Carnarvon po jistém váhání souhlasil s financováním.

Carter si uvědomil, že bylo metodicky prozkoumáno celé dno Údolí králů – kromě oblasti, kde měli svou vlastní základnu. Během několika dnů kopání právě tam našli první schody vedoucí dolů k hrobce.⁴

Když Carter nakonec nahlédl do předsíně Tutanchamonovy hrobky, uviděl všude zlato. Po třech měsících katalogizace obsahu předsíně otevřeli v únoru 1923 – před 100 lety – zapečetěnou pohřební komoru. Jednalo se o nejslavnější archeologický nález 20. století.

Během oněch let neúspěšného hledání Carterovi a Carnarvonovi unikalo to, co jim doslova leželo pod nohama. Přibližně pět století před narozením Spasitele označil prorok Jákob z Knihy Mormonovy to, když něco, co máme na dosah, bereme za samozřejmost nebo to nedoceňujeme, slovy „hledět za cíl“. Jákob předvídal, že lidé v Jeruzalémě nepoznají zaslíbeného Mesiáše, až přijde. Jákob prorokoval, že to budou lidé, kteří „[opovrhují] jasnými slovy… a [vyhledávají] věci, kterým [nemohou] rozuměti. Pročež, pro slepotu svou, kterážto slepota přišla tím, že [hledí] za cíl, musejí nezbytně padnouti.“⁵ Jinými slovy, budou klopýtat.

Jákobova předpověď se ukázala jako správná. Během Ježíšovy služby ve smrtelnosti mnozí hleděli za cíl, za Ježíše. Přehlíželi Spasitele světa. Místo toho, aby uznali Jeho úlohu při naplňování plánu Nebeského Otce, Ho odsoudili a ukřižovali. Vyhlíželi spasení a očekávali, že jim ho přinese někdo jiný.

Tak jako tito lidé v Jeruzalémě a jako Carter s Carnarvonem můžeme mít i my sklon hledět za cíl. Musíme se mít před touto tendencí na pozoru, abychom v životě Ježíše Krista nepřehlédli a abychom neopomenuli rozpoznat mnohá požehnání, která nám nabízí. Potřebujeme Ho. Jsme vyzýváni, abychom se „cele [spoléhali] na zásluhy toho, který má moc ke spasení“.⁶

On je naším cílem. Pokud se nesprávně domníváme, že potřebujeme něco nad rámec toho, co nabízí On, pak popíráme nebo snižujeme rozsah působnosti a moc, které může v našem životě mít. Vyžádal si své právo milosrdenství a toto milosrdenství nyní prokazuje nám.⁷ On je ten vrcholný pramen, k němuž můžeme „hleděti pro odpuštění hříchů svých“.⁸ Je naším přímluvcem u Otce a usiluje o to, co si Otec přeje celou dobu – abychom se k Němu vrátili jako dědici v Jeho království. Musíme, slovy proroka Almy, pohlédnout a začít věřit „v Syna Božího, že přijde, aby vykoupil lid svůj, a že bude trpěti a zemře, aby usmířil hříchy [naše]; a že opět vstane z mrtvých, což uskuteční vzkříšení“.⁹ Ježíš Kristus je náš poklad.

Spasitel nám poskytuje mnoho způsobů, jak se na Něj můžeme vědomě zaměřovat, včetně každodenní příležitosti činit pokání. Někdy nedoceňujeme velikost tohoto nabízeného požehnání. Když mi bylo osm let, tatínek mě pokřtil. Později, když jsme se chystali přejít rušnou ulici, jsem se ho držel za ruku. Nedával jsem pozor a vstoupil jsem do silnice, právě když kolem projíždělo velké nákladní auto. Otec mě škubnutím přitáhl zpět ze silnice k sobě na chodník. Kdyby to neudělal, nákladní auto by mě srazilo. S ohledem na svou rozpustilou povahu jsem si pomyslel: „Možná by pro mě bylo lepší, kdyby mě zabil náklaďák, protože už nikdy nebudu tak čistý, jako jsem teď po křtu.“

Jakožto osmileté dítě jsem se mylně domníval, že naše hříchy smývá voda křtu. Tak tomu ale není. V průběhu let po svém křtu jsem došel k poznání, že od hříchů nás očišťuje moc Ježíše Krista prostřednictvím Jeho smírné oběti, když uzavíráme a dodržujeme smlouvu křtu.¹⁰ Pak můžeme díky daru pokání zůstávat čistí. Také jsem poznal, že svátost nám do života přináší mocný spravedlivý cyklus, který nám umožňuje si odpuštění hříchů udržet.¹¹

Podobně jako poklad, který měli pod nohama Carter a Carnarvon, jsou i nám dostupná drahocenná požehnání plynoucí ze svátosti pokaždé, když se shromáždění svátosti zúčastníme. Je nám slíbeno, že Duch Svatý bude naším stálým společníkem, pokud budeme ke svátosti přistupovat tak, jako nově obrácený přistupuje ke křtu a konfirmaci – se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem a s odhodláním žít podle této smlouvy křtu. Duch Svatý nám žehná svou posvěcující mocí, abychom si mohli týden co týden udržovat odpuštění hříchů.¹²

Své duchovní základy upevňujeme pokáním a tím, že se svědomitě připravujeme na svátost a způsobile ji přijímáme. Jedině s pevnými duchovními základy dokážeme zvládat obrazné deště, vichry a záplavy, které nás v životě postihují.¹³ A naše duchovní základy se naopak oslabují, když shromáždění svátosti dobrovolně vynecháváme nebo když se během svátosti na Spasitele nezaměřujeme. Můžeme se neúmyslně vzdálit „od Ducha Páně, takže [v nás] nebude míti žádného místa, aby [nás] vedl po stezkách moudrosti, [abychom] byli požehnáni, aby se [nám] dařilo a [abychom] byli zachováváni“.¹⁴

Když je s námi Duch Svatý, jsme inspirováni a vedeni k tomu, abychom uzavřeli a dodržovali i další smlouvy, jako například ty, které uzavíráme v chrámu. Tím se prohlubuje náš vztah s Bohem.¹⁵ Možná jste si všimli, že v posledních letech bylo oznámeno mnoho nových chrámů, čímž se chrámy neustále přibližují členům.¹⁶ Tak, jak se chrámy stávají dostupnějšími, může být paradoxně snazší stát se laxnějšími, pokud jde o jejich navštěvování. Když máme chrám daleko, plánujeme si čas a prostředky, abychom do něj mohli jet a uctívat tam Boha. Tyto cesty považujeme za prioritu.

Když máme chrám na dosah ruky, může být snadné dopustit, aby nám v jeho návštěvě zabránily maličkosti, a můžeme si říkat: „Však já tam zajdu jindy.“ Život v blízkosti chrámu přináší větší flexibilitu při plánování návštěv chrámu, ale tato flexibilita může snadno způsobit, že chrám budeme považovat za samozřejmost. A když se to stane, tak „míjíme cíl“ a nedoceňujeme příležitost přilnout těsněji ke Spasiteli v Jeho svatém domě. Náš závazek navštěvovat chrám, který je blízko, má být přinejmenším stejně pevný jako v případě chrámu, který je daleko.

Poté, co Carter a Carnarvon začali kopat na jiném místě v Údolí králů, kde hledali Tutanchamonovu hrobku, si uvědomili, co jim unikalo. Abychom našli náš poklad, nemusíme se neúspěšně namáhat tak, jako to nějakou dobu dělali oni. Ani nemusíme usilovat o rady z exotických zdrojů, kdy bychom si cenili novosti daného zdroje a domnívali se, že taková rada bude osvícenější než ta, kterou můžeme obdržet od pokorného proroka Božího.

Jak je zaznamenáno ve Starém zákoně, když se Náman snažil vyléčit ze svého malomocenství, rozhořčila ho výzva, aby se sedmkrát ponořil do nedaleké obyčejné řeky. Druzí ho ale přesvědčili, aby uposlechl radu proroka Elizea, než aby se spoléhal na své vlastní předpojaté představy o tom, jak by k onomu zázraku mělo dojít. V důsledku toho se Náman uzdravil.¹⁷ Budeme-li důvěřovat Božímu proroku, který dnes na zemi je, a jednat podle jeho rad a pokynů, najdeme štěstí a i my se budeme moci uzdravit. Nemusíme hledat nikde jinde.

Bratři a sestry, povzbuzuji vás k tomu, abyste pamatovali a neustále se zaměřovali na Ježíše Krista. On je náš Spasitel a Vykupitel, onen „cíl“, ke kterému máme hledět, a náš největší poklad. Když k Němu přijdete, budete odměněni silou čelit životním výzvám, odvahou dělat to, co je správné, a schopností naplňovat své poslání ve smrtelnosti. Važte si příležitosti činit pokání, výsady přijímat svátost, požehnání uzavírat a dodržovat chrámové smlouvy, radosti plynoucí z uctívání v chrámu a z toho, že máme žijícího proroka.

Vydávám své posvátné a spolehlivé svědectví, že Bůh, Věčný Otec, je náš Nebeský Otec a že žije; Ježíš je Kristus; je to náš laskavý a moudrý nebeský Přítel¹⁸ a toto je Jeho znovuzřízená Církev. Děkuji vám za vaši víru a věrnost. Modlím se o to, abyste byli požehnáni, dařilo se vám a byli jste ochraňováni. Ve jménu Ježíše Krista, amen.