Cesta za nákupy

Vydaly jsme se s maminkou za nákupy a já jsem objevila černou sukni, kterou jsem prostě musela mít. Vyzkoušela jsem si ji a šla jsem se v ní ukázat mamince. Trochu váhala a pak řekla: „Becky, myslím, že je trochu krátká.“ Odpověděla jsem, že já si to nemyslím, a ujistila jsem ji, že všechny dívky ve škole nosí podobný styl – některé nosí mnohem kratší sukně. Několik minut jsem se jí snažila přesvědčovat, aby se jí sukně zalíbila.

Nakonec však neústupně prohlásila: „Je příliš krátká. Nebudeme ji kupovat. Jdi se převléknout.“

Nechápala jsem, proč je na mě tak přísná, zvlášť když jsem měla pocit, že jsem dost stará na to, abych se sama rozhodla, co si obléknu. Naši cestu za nákupy to úplně zkazilo, a já jsem cestou domů nepromluvila jediné slovo.

Nakonec maminka řekla: „Becky, tu sukni jsem ti nedovolila koupit proto, že jsi v ní zkrátka nebyla sama sebou. Ta sukně byla příliš krátká a nevyjadřovala to, jaká ve skutečnosti jsi. Ty jsi dcera Boží.“

Díky maminčině vysvětlení jsem se naučila zásadu, kterou si budu vždy pamatovat. Jsem dcera Boží a všechno, co dělám a jak se oblékám, odráží to, co si myslím o sobě a co si myslím o svém Nebeském Otci a o svém Spasiteli.

Snaha slušně se oblékat je pro mě neustálou výzvou, ale jsem vděčná, že jsem nepodlehla a že jsem neslevila ze svých měřítek. Vím, že když dokážeme skutečně porozumět tomu, že jsme děti Boží, překonáme svou touhu oblékat se tak, jak se obléká svět.