Našel jsem víru

Po několik dalších měsíců jsem se opakovaně v duchu tázal: „V co věřím? V prvé řadě, jsem vůbec věřící? Existuje skutečně Bůh, a pokud ano, jak vypadá? Mohl bych Ho poznat? Odpověděl by na mé modlitby? Mohl bych mít víru, jakou mají mí přátelé Svatých posledních dnů?“

Nebylo to tím, že bych dříve neměl příležitost o těch- to hloubavých otázkách uvažovat; již léta bylo pár mých nejlepších přátel z řad členů Svatých posledních dnů. Tato přátelství mne přivedla ke studiu na BYU. Ale téměř vždy jsem jejich zmínky o evangeliu přešel. Párkrát jsem se setkal s misionáři, ale nenaslouchal jsem jim s otevřenou myslí.

Příliš jsem se obával požadovaných změn – změn, které by mě mohly sociálně i citově izolovat od mé rodiny. Nebyl jsem ochoten uvěřit, že nemám pravdu nebo že mé tradice jsou nesprávné. Nevěřil jsem, že bych mohl od Boha obdržet zjevení, ani že by ho mohli obdržet jiní lidé. Připadalo mi absurdní, nelogické, a dokonce podivné, že by se Bůh objevil chlapci Josephu Smithovi, že by mu odhalil nová písma a že by jen jedno náboženství získalo božské vedení pro založení pravé Církve.

Ironií bylo, že jsem pochyboval o pravosti všech náboženství, včetně mého vlastního. Mé srdce naplňovala láska k rodině a přátelům a touha získávat odpovědi, když však přišlo na našeptávání Ducha, srdce jsem měl jako z kamene.

Po ukončení prvního ročníku jsem se vrátil studovat domů, do Kentucky. Mí přátelé, Svatí posledních dnů, brzy odjeli sloužit na misii a já jsem se po jejich odchodu cítil nesmírně osamělý. Toužil jsem aspoň po kousku toho přesvědčení, které je inspirovalo, aby obětovali dva roky svého života. Současně mě však neustále znepokojovalo, že pořád ještě nedokážu odpovědět na Mattovu otázku. Toužil jsem poznat pravdu. Poté, co mne přátelé v četných dopisech povzbuzovali, abych se setkal s misionáři, jsem nakonec překonal své obavy a jejich návrh jsem přijal.

Nicméně, k myšlence, že různé zásady evangelia jsou propojené do jednoho sjednoceného celku, jsem měl výhrady. Misionáři věřili, že jejich poselství je jako celek buď pravdivé, nebo nepravdivé, a že díky tomu mohu přirozeně přijmout veškeré jejich učení, jakmile získám svědectví o jedné zásadě.

Nevěřil jsem jim. Myslel jsem si, že si mohu vybrat, čemu chci věřit, z jakéhosi švédského stolu plného duchovních zásad a nauk.¹ Současně však má logika požadovala důkaz vycházející ze zkušenosti, a ne pouhé obrácení založené na víře.

Naneštěstí kvůli této logice jsem byl také nešťastný a nespokojený. Všechny filozofické argumenty, které jsem zvážil, byly jen sporné pesimistické předpoklady, které nepřinášely žádné jasné odpovědi. Toužil jsem po něčem lepším, po něčem, co by oslovilo mé srdce tak, jak mí přátelé a misionáři popisovali rozmluvu s Duchem Svatým. Zúčastnil jsem se misionářských diskusí s nadějí, že budu moci poznat, zda je to, co říkají, pravda, nebo, že aspoň získám jisté uspokojení, když zjistím, že je to lež.

Misionáři byli trpěliví, ale i smělí. V průběhu několika měsíců mě učili mnoha diskusím a několikrát mě vyzvali, abych se dal pokřtít, ale já jsem vždy řekl ne. Čekal jsem na nějakou jasnou a zázračnou událost, která by mi poskytla svědectví předtím, než budu ochoten jejich výzvu přijmout. Žádné takové svědectví jsem neobdržel, a proto jsem jejich výzvy nadále odmítal.

Jednoho dne četli misionáři úryvek z Knihy Mormonovy: „Nepřete se, protože nevidíte, neboť neobdržíte žádné svědectví, teprve až po zkoušce své víry.“ (Eter 12:6.) Potom řekli: „Joshi, pokaždé, když tě vyzveme ke křtu, ty ho odmítneš. Musíš s ním nejprve souhlasit, a pak ti to potvrdí Duch.“

Jinými slovy, svědectví jsem zatím neobdržel proto, že jsem nevyzkoušel svou víru. Nevěnoval jsem tomu žádnou myšlenku kromě toho, že jsem požádal a myslel jsem si, že svědectví obdržím bez vynaložení úsilí (viz NaS 9:7). Úspěšně jsem tak Duchu bránil, aby mi mohl svědčit, protože jsem nebyl ochoten udělat další krok. Bylo potřeba, abych nejprve s vírou vykročil do tmy, a poté se světlo rozzáří. Potvrzující svědectví přijde až po zkoušce víry, a ne před ní.²

Nejdříve mě napadlo, že se mnou misionáři manipulují, aby mě donutili ke křtu. Pak mi došlo, že právě ve chvíli, kdy jsem odpověděl ne na výzvu ke křtu, se cosi téměř neznatelného vytratilo z mého srdce. Byl to tichý, jemný a sotva postřehnutelný pocit klidu, který na mě naléhal, abych poslechl radu misionářů, ale já jsem si přítomnost tohoto pocitu uvědomil, až když už byl pryč a já zůstal zmatený, nešťastný a smutný.

Přemýšlel jsem, zdali tento nejasný pocit nemohl být Duch, který mě opustil, a zdali příčinou mého zmatku není mé zatvrzelé srdce, které Ho vytlačilo. A tak jsem se rozhodl výzvu misionářů vyzkoušet, protože jsem už žádnou jinou možnost neměl. Rozhodl jsem se, že na jejich nevyhnutelnou výzvu řeknu ano, a když pak pocítím Ducha, jak mi slíbili, dám se pokřtít. Jestliže naproti tomu Ducha nepocítím, byl jsem odhodlán říci misionářům, že jsem si jen dělal legraci.

Při našem dalším setkání, jsme se večer dívali na nové církevní video Marnotratný syn. V místnosti zavládl zvláštní duch; misionáři byli zjevně dojati a do očí jim vstoupily slzy.

Když film skončil, přečetli jsme si několik úryvků z písem. Nakonec se na mě starší Critchfield obrátil a zeptal se: „Joshi, dáš se v sobotu, 10. listopadu, ve čtyři hodiny odpoledne, pokřtít?“

Zaváhal jsem a pak jsem odpověděl: „Ano.“

Duch mne zasáhl s tak elektrizující silou, že mi na rukou naskočila husí kůže a málem jsem se rozplakal. Nebylo pochyb, že se v temnotě rozzářilo světlo. Vyzkoušel jsem svou víru a jasně jsem věděl, že musím být pokřtěn.

Získal jsem svědectví o tom, že toto jedno semínko víry je dobré, ale ještě jsem neviděl, jak roste a přináší ovoce (viz Alma 32:35–36), a ještě jsem neobdržel potvrzující svědectví o dalších zásadách evangelia. Zkouška mé víry ještě neskončila.

Brzy poté, co jsem byl pokřtěn a konfirmován, se mi do mysli vloudily pochyby. Cítil jsem se rozpolcen mezi oním velmi osobním zážitkem získaným ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pro křest, a svou starou logikou, která nepřijímala poznání založené na víře.

Brzy jsem znovu pocítil znepokojující zmatek a trápení a nevěděl jsem, čemu mám věřit. Nicméně, učinil jsem závazek a byl jsem rozhodnut zůstat v Církvi aktivní a používat zásady, kterým jsem se naučil, dokud zkouška mé víry nevyřeší tento rozpor tak či onak.

Pán mě nenechal bloudit samotného. Dostal jsem povolání, abych sloužil s misionáři, a když jsme každý týden chodili hlásat slovo, misionáři mě i nadále vedli. Měl jsem věrné domácí učitele. Můj společník na domácí učení byl nápomocný a důsledný. Mnozí členové sboru se se mnou spřátelili, přijali mě mezi sebe a zvali mě k sobě domů na večeři a na rodinné domácí večery. Modlili se se mnou a za mne. Biskup i jeho rodina se o mě starali a povzbuzovali mě. Pociťoval jsem, že byli v srdci upřímní, a to posilovalo mé odhodlání.

Jednoho dne, o pár měsíců později, mi svitlo, že pokaždé, když čtu Knihu Mormonovu, pociťuji jemný a povědomý pocit klidu, stejný, jaký jsem pociťoval, když jsme měli diskuse a když jsem byl vyzýván ke křtu. Náhle jsem vše viděl jasně – toto je Duch. Když mě napadlo – „jestli tohle je Duch, pak tato kniha musí být pravdivá“ – onen jemný pocit mi naplnil srdce a z mé víry se stala duchovní znalost této zásady.

Když mé srdce bylo stále více „zlomené“ a můj duch více „zkroušený“ (viz Eter 4:15), následovaly další potvrzující zážitky. Časem mé pochyby vystřídalo přesvědčení. Věděl jsem, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus a že Joseph Smith je prorokem Božím, a to ne díky svému vlastnímu rozumu nebo díky přesvědčování druhých, ale věděl jsem to díky nepopíratelné přítomnosti Ducha, který promlouval k mému duchu. Postupně jsem chápal předpis za předpisem (viz 2. Nefi 28:30). Tak jak se tyto potvrzující zážitky postupně skládaly do sebe, zlepšovala se moje vnímavost k evangeliu a duchovní porozumění přicházelo rychleji. Každý zážitek vyžadoval píli, ochotu naslouchat a následovat, a touhu poddat se nutkáním Ducha (viz Mosiáš 3:19).

Dnes mohu říci, že evangelium je pravdivé, neboť jsem to sám poznal. Kdysi mi evangelium připadalo zvláštní a nelogické; nyní ho považuji za důvěrně známé a nádherné. Zásady evangelia jsou skutečně propojeny v jediný velký celek. I se svou poměrně omezenou znalostí nauky bych mohl svědčit o těchto pravdách jako misionář. Tak jak se prohlubuje má znalost nauky, stejně tak se prohlubuje mé svědectví.

Mé ucelené svědectví působí jako pečlivě vykovaná a stále zpevňovaná ochrana před protivenstvím. Podporuje mě, když čelím zkouškám, obzvlášť snahám onoho zlého, který se snaží zasít semena pochyb o věcech, na něž jsem již obdržel odpověď (viz NaS 6:22–23). Když se cítím slabý, když přicházejí pochyby a když přetrvává bolest, držím se stejného vzoru, který mi přináší ovoce od prvního dne, kdy jsem obdržel svědectví – přemítám o svých jednotlivých zážitcích, které prohloubily mé svědectví, s větším úsilím se snažím žít podle zásad, jimž jsem se naučil, a věnuji pozornost Duchu upevňujícímu mou víru.

Celé evangelium je pravdivé a je k dispozici všem, kteří s pokorou v srdci vyzkoušejí svou víru tím, že s vírou vykročí do tmy. Tam čeká světlo Spasitele, a skrývá ho pouze naše neochota je vypátrat. V životě mohou nastat chvíle, které jsou temné, nebo kdy je zkoušeno naše svědectví. Zjistil jsem, že když ochotně hledáme Spasitele, čeká na nás Jeho osvícení, a že toto osvícení, když ho hledáme vytrvale, nás vede k obrácení.