Jak dávat

Byl letní den. Moje maminka krátce po poledni zemřela. S tatínkem a s mým bratrem jsme se z nemocnice vrátili domů – jen my tři. Udělali jsme si něco k jídlu a pak jsme si povídali s těmi, kteří nás přišli navštívit. Čas plynul, setmělo se a já si vzpomínám, že jsme přesto nerozsvítili.

Někdo zazvonil u dveří a tatínek šel otevřít. Byla to teta Catherine a strýček Bill. Viděl jsem, jak strýček Bill drží sklenici zavařených třešní. Dodnes si vzpomínám na tmavě červené, téměř purpurové, třešně a na blýskavé zlaté víčko na sklenici. Strýček řekl: „Myslím, že si na nich pochutnáte. Nejspíš jste ještě neměli zákusek.“

Měl pravdu. A tak jsme my tři zasedli ke kuchyňskému stolu, dali jsme si několik třešní do misky a jedli jsme je, zatímco strýček Bill a teta Catherine uklízeli nádobí.

Mám-li to popsat co nejpřesněji, dávání a přijímání jakéhokoli velkého daru má vždy tři části. A v tomto daru sklenice s třešněmi jsou všechny tyto části obsaženy.

Zaprvé – poznal jsem, že strýček Bill a teta Catherine se dokázali vcítit do mých pocitů. Určitě museli vědět, že jsme příliš unaveni na to, abychom si připravili něco k jídlu. Museli vědět, že díky misce doma zavařených třešní si alespoň na chvíli budeme znovu připadat jako úplná rodina. Nevzpomínám si na to, jak ty třešně chutnaly, ale vzpomínám si na to, že někdo věděl, jak se cítím, a že mu na mně záleželo.

Zadruhé – věděl jsem, že ten dar dali dobrovolně. Strýček Bill a teta Catherine se dobrovolně rozhodli, že nám přinesou dar. A díky tomuto daru mohli pocítit radost z dávání.

A zatřetí – byla s tím spojená určitá oběť. Věděl jsem, že teta Catherine zavařovala třešně pro svou rodinu. Určitě měli třešně rádi. Ale ona jim toto potěšení odepřela a dala ho mně. A to je oběť. Od té doby jsem si uvědomoval tuto úžasnou skutečnost: strýčku Billovi a tetě Catherině muselo přinést víc radosti to, když jsem ty třešně dostal já, než když je měli oni.

Každé dávání velkého daru zahrnuje tyto tři věci: víte, jak se cítí druzí, dáváte dobrovolně a svůj dar nevnímáte jako oběť.

Bůh Otec dal svého Syna a Ježíš Kristus nám dal Usmíření – dary, které pro nás mají nesmírnou hloubku a hodnotu. Ježíš nám všem dal svůj dar dobrovolně a ochotně. Ochota dávat je jedním ze spolehlivých znaků člověka, který přijal dar Spasitelova Usmíření.