Pomáhej a buď šťastný

Když Jonathon lezl do auta, aby si sedl vedle svého bratra Mikea, nespokojeně bručel. Chtěl zůstat doma a hrát si s novou hrou, kterou dostal minulý týden k narozeninám. Ale maminka trvala na tom, že pojedou do sborového domu pomáhat při úklidovém dnu.

„Musíme tam jet?“ zeptal se Jonathon maminky, když ji pomáhal naložit do auta vysavač.

„Bude to zábava,“ řekla a usmívala se. „Kromě toho, sborový dům používá každý z nás. A tak je správné, když ho občas pomůžeme uklidit.“

Jonathon se cestou do kaple díval z okna a sledoval míjející domy a stromy. Když maminka zastavila na parkovišti před sborovým domem, Jonathon s překvapením zahlédl bratra Lawsona, jak s autem zaparkoval vedle nich.

„Co tady bratr Lawson dělá?“ přemýšlel Jonathon.

Bratr Lawson byl v poslední době hodně nemocný – měl rakovinu, které se říká leukémie. Byl dlouho v nemocnici. Jonathon si vzpomněl na to, jak jeho a Mikea rodiče povzbuzovali, aby se za bratra Lawsona modlili při osobních i rodinných modlitbách. Bratr Lawson byl doma z nemocnice teprve krátce.

Jonathon měl bratra Lawsona rád. Byl starší než Jonathonovi dědečkové, ale vždy si s Jonathonem popovídal a ptal se ho, jak se mu daří ve škole a v jeho sportovním družstvu. Jednou se dokonce přišel podívat, když Jonathon hrál zápas.

Když Jonathon vylezl z auta, bratr Lawson na něj zamával a pozdravil ho: „Ahoj Jonathone!“ Pak bratr Lawson šel k zadnímu kufru auta a vytáhl z něj vysavač. Šel pomalu a tlačil před sebou vysavač až do kaple.

„Jonathone,“ zavolala maminka, „můžeš mi s tím pomoci?“ Nedařilo se jí vytáhnout vysavač z kufru.

„Už jdu, mami,“ řekl Jonathon. Pomohl jí vytáhnout vysavač a rychle s ním přešel přes parkoviště.

Celý večer Jonathon a Mike pracovali poblíž bratra Lawsona. Několikrát se Jonathon cítil unavený a zastavil se, aby si odpočinul, ale všiml si, že bratr Lawson pracuje dál. A dokonce se přitom usmíval! „Je pěkné, když můžeme s něčím pomáhat, že?“ řekl bratr Lawson.

Jonathon pocítil, že se v něm něco změnilo. „Když se může bratr Lawson radovat z toho, že pomáhá, můžu se radovat i já,“ pomyslel si. A začal pracovat ještě usilovněji.

„Díky, že jsi šel se mnou,“ řekla maminka, když se chystali jít domů.

„Není zač,“ odpověděl Jonathon. „Promiň, že jsem si stěžoval a nechtělo se mi jít. Nevěděl jsem, že se toho při vysávání můžu tolik naučit.“