Přístup k Boží moci prostřednictvím smluv

Loni v listopadu jsem měl výsadu zasvětit chrám Belém v Brazílii. Možnost být ve společnosti oddaných členů Církve v severní Brazílii pro mě byla radostí. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že Belém je vstupní branou do oblasti, v níž se nachází nejmocnější řeka na světě – Amazonka.

Navzdory síle oné řeky dochází dvakrát do roka k jednomu zdánlivě nepřirozenému jevu. Když se slunce, měsíc a země ocitnou v jedné přímce, vyvolá to mocnou přílivovou vlnu, která se žene vzhůru po řece, proti jejímu přirozenému proudu. Byly zdokumentovány vlny, které byly vysoké až 6 metrů¹ a dosáhly až do vzdálenosti 50 kilometrů² proti proudu. Tento úkaz, kterému se obecně říká přílivová vlna, označují místní lidé kvůli hluku, který vydává, slovem pororoca neboli „veliké burácení“. Můžeme oprávněně konstatovat, že dokonce i mocná Amazonka se musí podvolovat mocem nebe.

I náš život, stejně jako Amazonka, přirozeně plyne; zpravidla děláme to, co nám přijde přirozené. A stejně jako Amazonka dokážeme i my s nebeskou pomocí dělat zdánlivě nepřirozené. Není pro nás koneckonců přirozené být pokorní, mírní ani ochotní podrobit svou vůli Bohu. Ale jen tehdy, když to uděláme, budeme moci být proměněni, vrátit se k životu v Boží přítomnosti a dosáhnout svého věčného určení.

Na rozdíl od Amazonky se však můžeme rozhodnout, zda se podvolíme mocem nebe, nebo zda se necháme „unášet proudem“.³ Jít proti proudu může být obtížné. Když se však poddáme „nutkáním Svatého Ducha“ a odložíme sobecké sklony přirozeného člověka,⁴ budeme moci v životě přijímat Spasitelovu proměňující moc – moc uskutečňovat obtížné věci.

President Russell M. Nelson nás učil, jak na to. Slíbil: „Každý člověk, který uzavírá smlouvy v křtitelnici a v chrámu – a dodržuje je – má větší přístup k moci Ježíše Krista… [pozvedat] nás… nad volání tohoto padlého světa.“⁵ Jinými slovy, můžeme získat přístup k moci Boží, ale jen tehdy, když se s Bohem spojíme prostřednictvím posvátných smluv.

Bůh předtím, než byla stvořena země, ustanovil smlouvy jako mechanismus, jehož prostřednictvím se my, Jeho děti, můžeme sjednotit s Ním. Na základě věčného, neměnného zákona vymezil neoddiskutovatelné podmínky, za kterých můžeme být proměněni, spaseni a oslaveni. V tomto životě uzavíráme tyto smlouvy tím, že se účastníme kněžských obřadů a slibujeme, že budeme dělat, co od nás Bůh žádá, a Bůh nám na oplátku slibuje určitá požehnání.⁶

Smlouva je slib, na nějž se máme připravit, jemuž máme jasně rozumět a který máme bezvýhradně ctít.⁷ Uzavření smlouvy s Bohem se liší od běžného slibu. Zaprvé – vyžaduje se kněžská pravomoc. Zadruhé – chabý slib nemá spojující sílu k tomu, aby nás pozvedl nad to, kam nás unáší přirozený proud. Smlouvu uzavíráme tehdy, když máme v úmyslu se neobyčejně silně zavázat k jejímu dodržování.⁸ Stáváme se Božími dětmi smlouvy a dědici Jeho království, zvláště když se s onou smlouvou naprosto ztotožňujeme.

Pojem cesta smlouvy označuje řadu smluv, jejichž prostřednictvím přicházíme ke Kristu a spojujeme se s Ním. Díky tomuto smluvnímu poutu máme přístup k Jeho věčné moci. Na počátku této cesty stojí víra v Ježíše Krista a pokání, po němž následuje křest a přijetí Ducha Svatého.⁹ Ježíš Kristus nám ukázal, jak na tuto cestu vstoupit, když se dal pokřtít.¹⁰ Podle příběhů v novozákonních evangeliích Marka a Lukáše oslovil Ježíše Nebeský Otec přímo při Jeho křtu a řekl: „Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo.“ Dovedu si představit Nebeského Otce, jak říká něco podobného každému z nás, když prostřednictvím křtu vstupujeme na cestu smlouvy my: „Jsi moje milované dítě, z něhož se raduji. Jen tak dál!“¹¹

Při křtu, a když přijímáme svátost,¹² dosvědčujeme, že jsme ochotni vzít na sebe jméno Ježíše Krista.¹³ Mějme v této souvislosti na paměti starozákonní přikázání: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.“¹⁴ Našim dnešním uším toto zní jako zákaz neuctivě vyslovovat jméno Páně. To sice je obsahem onoho přikázání, ale to, co nařizuje, má ještě hlubší význam. Slovo z hebrejštiny, které se překládá jako „vzít“, znamená „pozvedat“ nebo „nést“, tak jak by někdo nesl korouhev, pomocí níž by dával najevo svou příslušnost k určitému jednotlivci či skupině.¹⁵ Slovo přeložené jako „nadarmo“ znamená „prázdný“ nebo „falešný“.¹⁶ A tak přikázání, že nemáme brát jméno Páně nadarmo, může znamenat: „Nemáš dávat najevo, že jsi učedník Ježíše Krista, pokud Jej nehodláš dobře reprezentovat.“

Učedníky Ježíše Krista se stáváme a dobře Jej reprezentujeme tehdy, když na sebe vědomě a postupně bereme Jeho jméno prostřednictvím smluv. Naše smlouvy nám dávají moc setrvávat na cestě smlouvy díky tomu, že se náš vztah s Ježíšem Kristem a s naším Nebeským Otcem mění. Jsme s Nimi spojeni smluvním poutem.

Cesta smlouvy vede k obřadům chrámu, jako je například chrámové obdarování.¹⁷ Obdarování představuje Boží dar v podobě posvátných smluv, které nás spojují s Bohem v ještě plnější míře. Během obdarování uzavíráme smlouvy, že se, zaprvé, budeme snažit dodržovat přikázání Boží; zadruhé – budeme činit pokání se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem; zatřetí – budeme žít podle evangelia Ježíše Krista. To činíme tím, že v Něj uplatňujeme víru, uzavíráme s Bohem smlouvy, když přijímáme obřady týkající se spasení a oslavení, a následně tyto smlouvy po celý život dodržujeme a snažíme se žít podle oněch dvou velikých přikázání, abychom milovali Boha a bližní. Začtvrté – uzavíráme smlouvu, že budeme dodržovat zákon cudnosti, a zapáté – zasvěcujeme sebe a vše, čím nám Pán žehná, k budování Jeho Církve.¹⁸

Díky uzavírání a dodržování chrámových smluv se dozvídáme více o Pánových záměrech a přijímáme plnost Ducha Svatého.¹⁹ Získáváme vedení pro život. Dozráváme ve svém učednictví, abychom nezůstávali neměnnými, nevědomými dětmi.²⁰ Místo toho žijeme s perspektivou věčnosti a jsme více motivováni ke službě Bohu a druhým. Dostává se nám větších schopností, abychom mohli naplňovat své účely ve smrtelnosti. Jsme ochraňováni před zlem²¹ a získáváme větší moc odolávat pokušení a činit pokání, když klopýtneme.²² Když budeme umdlévat, vzpomínka na naše smlouvy s Bohem nám pomůže vrátit se zpátky na cestu. Když se spojíme s Boží mocí, staneme se sami pro sebe pororocou, schopnou jít proti proudu světa, a to po celý život i po věčnosti. Naše určení se nakonec změní, neboť cesta smlouvy vede k oslavení a věčnému životu.²³

Dodržování smluv uzavřených v křtitelnici a v chrámu nám také poskytuje sílu přestát zkoušky smrtelné existence a chvíle naplněné zármutkem.²⁴ Nauka spojená s těmito smlouvami nám ulehčuje cestu a je zdrojem naděje, útěchy a pokoje.

Moji prarodiče Lena Sofia a Matts Leander Renlundovi obdrželi Boží moc prostřednictvím své smlouvy křtu, když v roce 1912 vstoupili ve Finsku do Církve. Těšilo je, že mohou být součástí první finské odbočky Církve.

O pět let později, když Lena čekala desáté dítě, zemřel Leander na tuberkulózu. Ono dítě, můj otec, se narodilo dva měsíce po Leanderově smrti. Lena nakonec pohřbila nejen svého manžela, ale i sedm z deseti svých dětí. Jakožto chudá vdova se potýkala s obtížemi. Téměř dvacet let si nedopřála vydatný spánek. Přes den s obtížemi sháněla pro svou rodinu něco k jídlu. A v noci se starala o umírající členy rodiny. Je těžké si představit, jak to dokázala zvládat.

Lena vytrvala, protože věděla, že její zesnulý manžel a děti s ní budou moci být po celé věčnosti. Nauka týkající se chrámových požehnání, včetně té o věčných rodinách, jí přinášela pokoj, protože věřila v pečeticí moc. Během pozemského života neobdržela své obdarování a ani nebyla připečetěna k Leanderovi, ale Leander zůstával v jejím životě zásadním vlivem a byl součástí jejích velkých nadějí do budoucna.

V roce 1938 odeslala Lena záznamy, aby mohly být za zesnulé členy její rodiny vykonány chrámové obřady – jednalo se o jedny z prvních záznamů zaslaných z Finska. Po Lenině smrti vykonali jiní lidé chrámové obřady za ni, za Leandera a za její zesnulé děti. Lena obdržela v zastoupení své obdarování, byla připečetěna k Leanderovi a jejich zesnulé děti i můj tatínek byli připečetěni k nim oběma. Lena, stejně jako další, „podlé víry [zemřela…, nevzavši] zaslíbení, ale zdaleka je [viděvši], jim i [věřila], i je [vítala]“.²⁵

Lena žila tak, jako kdyby tyto smlouvy uzavřela již za svého života. Věděla, že ji její smlouvy uzavírané při křtu a svátosti spojují se Spasitelem. Nechala „toužení [své] jen po blízkosti [Spasitele dát] naději pro duši [její]“.²⁶ Lena považovala skutečnost, že se dozvěděla o věčných rodinách ještě předtím, než v jejím životě došlo k tragédiím, za jedno z velkých Božích milosrdenství. Díky smlouvám získávala Boží moc potřebnou k tomu, aby vytrvala a pozvedala se nad depresivní vliv svých obtíží a těžkostí.

Slibuji vám, že zatímco budete kráčet po cestě smlouvy, od křtu k chrámu a během celého života, budete mít moc jít proti přirozenému světskému proudu – moc učit se, moc činit pokání a být posvěcováni a moc nacházet naději, útěchu, a dokonce i radost uprostřed životních těžkostí. Slibuji vám i vaší rodině ochranu před vlivem protivníka, zvláště když v životě učiníte důležitým bodem svého zájmu chrám.

Když přijdete ke Kristu a spojíte se s Ním a s naším Nebeským Otcem prostřednictvím smluv, stane se něco zdánlivě nepřirozeného. Budete proměněni a zdokonaleni v Ježíši Kristu.²⁷ Stanete se Božím dítětem smlouvy a dědicem v Božím království.²⁸ Dovedu si Boha představit, jak vám říká: „Jsi moje milované dítě, z něhož se raduji. Vítej doma.“ Ve jménu Ježíše Krista, amen.