Pamatujte na to, na čem záleží nejvíce

Zatímco si tento víkend připomínáme triumfální vjezd Spasitele do Jeruzaléma krátce před Jeho smírnou obětí, vybavuji si Jeho slova naplněná nadějí a útěchou: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“¹

Miluji Ho. Věřím Mu. Svědčím o tom, že On je Vzkříšení i Život.

Toto svědectví mi dodává útěchu a posilu během posledních čtyř a půl let od doby, kdy zemřela má manželka Barbara. Chybí mi.

Často přemýšlím o našem věčném manželství a společném životě.

Již dříve jsem vyprávěl, jak jsem se s Barbarou poprvé setkal a jak mě tato zkušenost naučila používat dovednost, které jsem se naučil na misii a která se týká „podnikání následných kroků“. Poté, co jsme se poprvé setkali, jsem musel následně reagovat rychle, protože byla krásná, oblíbená a velmi společensky aktivní. Okouzlila mě hned, protože byla přívětivá a přátelská. Obdivoval jsem její dobrotivost. Měl jsem pocit, že k sobě patříme. Připadalo mi to takto jednoduché.

S Barbarou jsme chodili na rande a náš vztah se začal prohlubovat, ale ona si nebyla jistá, zda jsem pro ni ten pravý.

Nestačilo, že to vím já – Barbara to potřebovala poznat sama. Věděl jsem, že když se ohledně této záležitosti budeme postit a modlit, Barbara bude moci obdržet potvrzení z nebe.

Strávili jsme víkend bez rande, abychom se mohli každý sám postit a modlit, a abychom díky tomu mohli sami poznat odpověď. Naštěstí pro mě obdržela Barbara totéž potvrzení jako já. A jak se říká, zbytek je už historie.

Když Barbara zemřela, naše děti nechaly na její náhrobek vytesat několik ponaučení, která si přála, aby si pamatovaly. Jedno z těchto ponaučení zní: „To, na čem záleží nejvíce, vydrží nejdéle.“

Dnes se ze srdce podělím o několik pocitů a myšlenek ohledně toho, na čem záleží nejvíce.

Zaprvé – nejdůležitější je vztah s naším Nebeským Otcem a Jeho Synem, Pánem Ježíšem Kristem. Na tomto vztahu záleží nejvíce nyní i na věčnosti.

Zadruhé – k tomu, na čem záleží nejvíce, patří i rodinné vztahy.

V průběhu své služby jsem navštívil již mnoho jednotlivců a rodin zasažených ničivými přírodními katastrofami. Mnozí z nich byli vysídlení, hladoví a vystrašení. Potřebovali lékařskou pomoc, jídlo a přístřeší.

Ale také potřebovali svou rodinu.

Uvědomuji si, že někteří možná nemají požehnání v podobě blízké rodiny, a tak do kategorie „rodiny“ zahrnuji i širší rodinu, přátele, a dokonce i rodinu, kterou nám je náš sbor. Tyto vztahy jsou zcela zásadní pro emoční a fyzické zdraví.

Tyto vztahy mohou také přinášet lásku, radost, štěstí a pocit sounáležitosti.

Pěstování těchto důležitých vztahů je otázkou rozhodnutí. Rozhodnutí být součástí rodiny vyžaduje oddanost, lásku, trpělivost, komunikaci a odpouštění.² Mohou nastat situace, kdy s druhým nesouhlasíme, ale můžeme nesouhlasit, aniž bychom byli nepříjemní. Během námluv a manželství se nezamilováváme ani neodmilováváme, jako kdybychom byli figurky, kterými někdo posouvá po šachovnici. Rozhodujeme se, že se budeme mít navzájem rádi a že se budeme podporovat. A stejně jednáme i v dalších rodinných vztazích a s přáteli, kteří jsou pro nás jako rodina.

V prohlášení o rodině se uvádí, že „božský plán štěstí umožňuje, aby rodinné vztahy trvaly věčně, až za hrob. Posvátné obřady a smlouvy dostupné ve svatých chrámech umožňují jednotlivcům vrátit se do přítomnosti Boží a rodinám být sjednoceny na věky.“³

Tím dalším, na čem záleží nejvíce, je řídit se nabádáními Ducha ve svých nejdůležitějších vztazích i ve své snaze milovat bližní jako sebe sama, což platí i o naší službě v soukromí i na veřejnosti. Toto ponaučení jsem v životě získal záhy, když jsem sloužil jako biskup.

Jednoho chladného zimního večera, kdy sněžilo, jsem odcházel ze své kanceláře biskupa, když tu jsem získal silný dojem, že mám navštívit jednu starší vdovu ze sboru. Podíval jsem se na hodinky – bylo 22:00. Usoudil jsem, že na takovou návštěvu je příliš pozdě. A navíc sněžilo. Rozhodl jsem se, že tuto drahou sestru navštívím hned druhý den ráno, místo abych ji rušil v tak pozdní hodinu. Jel jsem domů a šel jsem si lehnout, ale celou noc jsem se převaloval sem a tam, protože na mě působil Duch.

Druhý den brzy ráno jsem vyrazil přímo k této vdově. Ke dveřím přišla její dcera a se slzami v očích řekla: „Bratře biskupe, děkuji, že jste přišel. Maminka zemřela před dvěma hodinami.“ Byl jsem zdrcen. Nikdy nezapomenu, jak jsem se v nitru cítil. Plakal jsem. Kdo si zasluhoval více než tato drahá vdova, aby ji biskup držel za ruku, dodával jí útěchu a možná dal i poslední požehnání? Promarnil jsem tuto příležitost, protože jsem ono silné nabádání od Ducha rozumově zavrhl.⁴

Bratři a sestry, mladí muži a mladé ženy a děti z Primárek, svědčím o tom, že následování nabádání Ducha je jednou z věcí, na které ve všech našich vztazích záleží nejvíce.

A konečně, o tomto víkendu, kdy je Květná neděle, svědčím, že k tomu, na čem záleží nejvíce, patří rovněž obrátit se k Pánu, vydávat o Něm svědectví a sloužit Mu.

Základem našeho svědectví je víra v Ježíše Krista. Svědectví je potvrzení věčné pravdy, které vnáší do srdce a duše člověka Duch Svatý. Svědectví o Ježíši Kristu, zrozené z Ducha a Duchem posilované, mění život – mění to, jak smýšlíme a jak žijeme. Svědectví nás obrací k Nebeskému Otci a k Jeho božskému Synu.

Alma učil:

„Vizte, svědčím vám, že vím, že tyto věci, o nichž jsem mluvil, jsou pravdivé. A jak myslíte, že vím o jistotě jejich?

Vizte, pravím vám, že mi byly oznámeny Svatým Duchem Božím. Vizte, po mnoho dnů jsem se postil a modlil, abych mohl poznati tyto věci sám za sebe. A nyní opravdu vím sám za sebe, že jsou pravdivé; neboť Pán Bůh mi je projevil svým Svatým Duchem.“⁵

Mít svědectví samo o sobě nestačí. Tak jak se naše obrácení k Ježíši Kristu prohlubuje, přirozeně chceme o Něm svědčit – o Jeho dobrotivosti, lásce a laskavosti.

Často na svědeckém shromáždění o postních nedělích slýcháme slova „jsem vděčný“ a „mám rád“ více než slova „vím“ a „věřím“.

Vyzývám vás, abyste častěji vydávali svědectví o Ježíši Kristu. Vydávejte svědectví o tom, co víte a čemu věříte a co pociťujete, a nejen o tom, za co jste vděční. Vydávejte svědectví o vlastních zážitcích spojených s tím, jak jste poznali Spasitele a jak Ho máte rádi, o tom, jak žijete podle Jeho učení, a o Jeho vykupující a uschopňující moci ve vašem životě. Když budete vydávat svědectví o tom, co víte, čemu věříte a co pociťujete, Duch Svatý potvrdí pravdu těm, kteří budou vašemu svědectví upřímně naslouchat. Budou tak činit, protože budou svědky toho, jak se stáváte pokojnými následovníky Ježíše Krista. Uvidí, co to znamená být Jeho učedníkem. Také pocítí něco, co možná předtím nepocítili. Ryzí svědectví pochází z proměněného srdce a moc Ducha Svatého ho může vnést do srdce druhých, kteří jsou otevření ho přijmout.

Ti, kteří díky vašemu svědectví něco pocítí, mohou poté v modlitbě požádat Pána, aby jim pravdivost vašeho svědectví potvrdil. Pak ji budou moci poznat sami.

Bratři a sestry, svědčím vám o tom, že vím, že Ježíš Kristus je Spasitel a Vykupitel světa. On žije. Je to vzkříšený Syn Boží a toto je Jeho Církev vedená Jeho prorokem a apoštoly. Modlím se o to, abych až jednou přejdu do příštího světa, tak mohl učinit s jasně planoucím svědectvím.

Během své služby jsem poznal, že to, na čem záleží nejvíce, jsou naše vztahy s Nebeským Otcem a s Jeho Milovaným Synem, s naší rodinou a s našimi bližními, a to, že umožňujeme Duchu Páně, aby nás v těchto vztazích vedl, abychom tak mohli svědčit o tom, na čem záleží nejvíce a co trvá nejdéle. Ve jménu Ježíše Krista, amen.