Nikdy nepromarněte příležitost svědčit o Kristu

Dnes je tomu pět let, co jsme pozvednutím ruky vyjádřili podporu našemu milovanému prorokovi – presidentu Russellu M. Nelsonovi – jako presidentovi Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů – Pánovu mluvčímu pro toto pozoruhodné období růstu a zjevení. Jeho prostřednictvím jsme obdrželi bezpočet výzev a byla nám slíbena velkolepá požehnání, pokud se v životě zaměříme na svého Spasitele Ježíše Krista.

V roce 2011, když jsme s manželem sloužili jako vedoucí misie v nádherném brazilském městě Curitiba, mi během jedné schůzky zazvonil telefon. Snažila jsem se ho rychle ztlumit a přitom jsem si všimla, že mi volá tatínek. Spěšně jsem opustila místnost a řekla do telefonu: „Ahoj, tati!“

Jeho hlas byl nečekaně plný emocí: „Ahoj, Bonnie. Musím ti něco říct. Diagnostikovali mi ALS.“

V hlavě se mi začaly zmateně honit myšlenky: „Počkej. Co je to ALS?“

Otec mi to hned vysvětlil: „Mozek pracuje normálně, ale tělo přestává pomalu fungovat.“

Když jsem se začala potýkat s dopady této bolestné zprávy, měla jsem pocit, jako bych ztrácela půdu pod nohama. Ale onoho nezapomenutelného dne mi hluboko do srdce zapadla tatínkova poslední věta. Můj drahý tatínek mi s naléhavostí řekl: „Bonnie, nikdy nepromarni příležitost svědčit o Kristu.“

Ohledně této tatínkovy rady s modlitbou přemítám. Často si kladu otázku, zda plně rozumím, co to znamená, nikdy nepromarnit příležitost svědčit o Ježíši Kristu.

Podobně jako vy vydám čas od času během první neděle v měsíci svědectví o Kristu na shromáždění. Mnohokrát jsem vydala svědectví o pravdách evangelia během lekce. Pravdě o Kristově božskosti jsem odvážně učila a také jsem ji hlásala jako misionářka.

Přesto jsem vnímala, že v této prosbě jde o něco osobnějšího! Zdálo se, jako by říkal: „Bonnie, nedovol světu, aby tě přemohl! Zůstávej věrná svým smlouvám se Spasitelem. Snaž se zažívat Jeho požehnání každý den a být schopná svědčit prostřednictvím Ducha Svatého o Jeho moci a o Jeho přítomnosti ve svém životě!“

Žijeme v padlém světě, s vlivy, které nás rozptylují a lákají naše oči a srdce, aby směřovaly dolů namísto vzhůru. Ježíše Krista potřebujeme velmi podobně jako Nefité ve 3. Nefim 11. Dokážete si představit, že byste se tam ocitli, mezi lidmi, kteří zažili tolik chaosu a zkázy? Jaké by to bylo, kdybyste uslyšeli Pánovu osobní výzvu:

„Vstaňte a pojďte ke mně, abyste mohli vložiti ruku svou v bok můj, a také abyste mohli pocítiti stopy hřebů v rukou mých a v nohou mých, abyste mohli věděti, že já jsem Bůh Izraelský a Bůh celé země a že jsem byl zabit pro hříchy světa.

A… zástup předstoupil, … jeden po druhém, … a uviděli očima svýma a pocítili rukama svýma a věděli“¹ a získali vlastní svědectví.

Tito Nefité dychtivě předstoupili, aby mohli vložit ruku v Jeho bok a pocítit stopy hřebů v Jeho rukou a nohou, aby díky tomu mohli získat vlastní svědectví, že toto je Kristus. Stejně tak mnoho věrných lidí, o nichž se tento rok učíme v Novém zákoně, dychtivě očekávalo Kristův příchod. Pak vyšli ze svého pole, od svého pracovního či jídelního stolu a následovali Jej, tlačili se kolem Něj, hrnuli se k Němu a seděli s Ním. Toužíme stejně dychtivě jako zástupy v písmech získat vlastní svědectví? Jsou požehnání, o něž usilujeme, méně potřebná než ta jejich?

Když Kristus ve svém těle navštívil Nefity u jejich chrámu, nevyzval je, aby zůstali stát opodál a dívali se na Něj, ale aby se Jej dotkli, a sami tak pocítili, že Spasitel lidstva skutečně existuje. Jak se můžeme k Ježíši Kristu přiblížit natolik, abychom o Něm získali osobní svědectví? Možná právě to bylo součástí toho, čemu se mě tatínek snažil naučit. I když se možná netěšíme z Kristovy fyzické blízkosti stejně jako lidé, kteří s Ním chodili během Jeho pozemské služby, prostřednictvím Ducha Svatého můžeme zažívat Jeho moc každý den! Tolik, kolik jí potřebujeme!

Mnohému o tom, jak hledat Krista a jak o Něm každý den získávat osobní svědectví, mě naučily Mladé ženy z celého světa. Dovolte mi podělit se o moudrost dvou z nich:

Livvy sleduje generální konferenci po celý život. Celá jejich rodina tradičně sleduje všech pět zasedání společně. V minulosti Livvy trávila konferenci tím, že si bezmyšlenkovitě kreslila nebo občas na chvíli nechtěně usnula. Ale vloni v říjnu měla s generální konferencí jinou zkušenost. Získala pro ni osobní význam.

Tentokrát se Livvy rozhodla, že ji bude aktivně vnímat. Ztišila si upozornění na telefonu a zapisovala si vnuknutí od Ducha. Ohromilo ji, když pociťovala, co konkrétního si Bůh přeje, aby slyšela a dělala. Toto rozhodnutí téměř okamžitě velmi ovlivnilo její život.

O několik dní později ji kamarádi pozvali na nevhodný film. Vzpomíná: „Pocítila jsem, že slova a duch konference se mi vrátily do srdce, a uslyšela jsem se, jak nabídku přátel odmítám.“ Také měla odvahu vydat ve svém sboru svědectví o Spasiteli.

Po těchto událostech prohlásila: „Je úžasné, že když jsem sama sebe slyšela, jak svědčím o tom, že Ježíš je Kristus, pocítila jsem, že mi to Duch Svatý znovu potvrzuje.“

Livvy během konferenčního víkendu neklouzala pouze po povrchu; ponořila se do hloubky, myslí i duchem, a našla tam Spasitele.

A pak tu máme Maddy. Když její rodina přestala chodit na shromáždění, Maddy byla zmatená a nebyla si jistá, co má dělat. Uvědomila si, že jí něco podstatného chybí. A tak ve věku 13 let začala chodit na shromáždění sama. I když osamocenost pro ni byla někdy těžká a nepříjemná, věděla, že na shromáždění může najít Spasitele, a chtěla být tam, kde je On. Řekla: „Na shromáždění měla moje duše pocit, jako by byla doma.“

Maddy se držela skutečnosti, že jejich rodina byla spolu zpečetěna na věčnost. Začala s sebou brát na shromáždění mladší bratry a studovat s nimi doma písma. Nakonec se k nim začala připojovat i maminka. Maddy jí řekla o svém přání sloužit na misii a požádala ji, zda by se mohla připravit na to, aby s ní mohla jít do chrámu.

Nyní je Maddy v MTC. Slouží. Svědčí o Kristu. Svým příkladem pomohla přivést oba rodiče zpět do chrámu a zpět ke Kristu.

Když se podobně jako Livvy a Maddy rozhodneme hledat Krista, Duch nám o Něm bude svědčit v mnoha různých situacích. Tato svědectví Ducha přicházejí, když se postíme, modlíme, čekáme a postupujeme kupředu. Naše blízkost ke Kristu roste, když často uctíváme Boha v chrámu, denně činíme pokání, studujeme písma, účastníme se shromáždění a semináře, přemítáme o svém patriarchálním požehnání, způsobile přijímáme obřady a ctíme posvátné smlouvy. Všechny tyto činnosti vybízejí Ducha k tomu, aby osvěcoval naši mysl, a poskytují nám větší pokoj a ochranu. Ale ctíme je jako posvátné příležitosti k vydávání svědectví o Kristu?

Chrám jsem navštívila mnohokrát, ale když v domě Páně uctívám Boha, mění mě to. Při půstu se mi někdy stává, že prostě jen hladovím, ale jindy hoduji na Duchu s určitým záměrem. Občas mumlám opakované a stereotypní modlitby, ale také v modlitbě dychtivě přicházím za Pánem obdržet od Něj radu.

Pokud nám tyto svaté návyky slouží spíše jako posila svědectví než jen jako seznam k odškrtávání, dodávají nám sílu. Tento proces bude pozvolný, ale bude pokračovat, pokud se do něj budeme každý den aktivně zapojovat a záměrně získávat zkušenosti s Kristem. Budeme-li důsledně jednat podle Jeho učení, získáme o Něm svědectví; vytvoříme si s Ním a s Nebeským Otcem vztah. Začneme se stávat takovými, jako jsou Oni.

Protivník vytváří tolik hluku, že může být obtížné slyšet Pánův hlas. Náš svět, naše obtíže ani naše situace se nezklidní, ale my můžeme a musíme hladovět a žíznit po věcech Krista, abychom Jej pak mohli slyšet jasně.² Chceme si vytvořit svalovou paměť učednictví a svědectví, které nám budou pomáhat zaměřovat se na to, abychom se každý den spoléhali na Spasitele.

Můj tatínek odešel již před více než 11 lety, ale jeho slova ve mně žijí dál. „Bonnie, nikdy nepromarni příležitost svědčit o Kristu.“ Vybízím vás, abyste jeho výzvu přijali spolu se mnou. Hledejte Krista všude – slibuji vám, že tam je!³ Skutečná radost spočívá v naší ochotě přicházet ke Kristu a získávat vlastní svědectví.

Víme, že v posledních dnech „se každé koleno skloní a každý jazyk… vyzná“, že Ježíš je Kristus.⁴ Modlím se, aby se pro nás toto svědectví stalo již nyní normální a přirozenou zkušeností – abychom využívali každou příležitost s radostí dosvědčovat: Ježíš Kristus žije!

Velmi Jej miluji. Jsme velmi vděční za Jeho nekonečné Usmíření, díky němuž se „věčný život stal možností a nesmrtelnost skutečností pro každého z nás“.⁵ Svědčím o dobrotivosti a velké slávě našeho Spasitele v Jeho posvátném jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.