Náruč bezpečí

Jedna rodina fotografovala scenérii na vyhlídce na severním okraji Grand Canyonu. Náhle uslyšeli křik, a když za ním běželi, zjistili, že dvouletá holčička spadla skrze zábradlí na okraj skály v hloubce asi 11 metrů. Když se snažila vylézt nahoru, sklouzla ještě níž a zastavila se asi půldruhého metru nad více než 60metrovou průrvou.

19letý mladík Ian viděl, kde přesně je, a díky svému výcviku pro poskytování pomoci v nouzových případech věděl, co má v takové situaci udělat. Toto jsou jeho slova: „,Okamžitě se mi všechno vybavilo, a prostě jsem věděl, co musím udělat. Položil jsem fotoaparát a vyšel jsem po cestě nahoru, kde sráz nebyl tak prudký, přelezl jsem zábradlí, slezl jsem dolů po skále a skrz keře, a tam jsem ji našel.‘ Ian ji asi hodinu držel v náručí a čekal na příjezd záchranářů, kteří se k nim dolů dostali po laně“, aby je zachránili. („Save Her!“, New Era, Sept. 2007, 6.) Mou pozornost zaujala slova „držel ji v náručí“, protože i v písmech se mluví o náručí – o náručí lásky, o náručí milosrdenství a o náručí bezpečí. (Viz 2. Nefi 1:15; Mosiáš 16:12; Alma 5:33; NaS 6:20; 29:1.)

Slovní spojení „obklopeni náručí bezpečí“, které se nachází v písmech, pochází z Amulekova poselství Zoramitům o nekonečném a věčném Usmíření. Amulek učil, že oběť Syna Božího umožňuje člověku, aby měl víru v Krista, která nás vede k pokání. „A tak může milosrdenství uspokojiti požadavky spravedlnosti a obklopuje je náručí bezpečí.“ (Alma 34:16; viz také v. 9–15.)

Pro lepší pochopení slov „náručí bezpečí“ je důležité uvědomit si, že Spasitel používal hmatatelné věci jako například mince, semínka, ovce, bochníky, ryby a části těla, aby díky tomu učil zásadám evangelia.

Náručí je hmatatelné a vyjadřujeme jím náklonnost a lásku. Když přijdu domů z kanceláře, jsem obklopen hmatatelnou náručí mé ženy. Zažil jsem náručí lásky a bezpečí i během své služby v Latinské Americe prostřednictvím obvyklého pozdravu, kterému se říká un abrazo neboli objetí.

Když jsem přemítal nad tím, jak efektivně učit o Usmíření druhé, slovní spojení „náručí bezpečí“ se k tomu dobře hodí. Když jsme byli pokřtěni a přijali jsme Ducha Svatého vkládáním rukou, obdrželi jsme dva obřady, které nás přivádějí do náručí bezpečí. Tím, že pokorně a kajícně chodíme na shromáždění svátosti a jsme hodni přijímat svátost, můžeme toto náručí pociťovat znovu a znovu.

V úvodu ke 110. oddílu Nauky a smluv se vysvětlují souvislosti jedné z nejpřiléhavějších pasáží z písem, která se týká náručí bezpečí. Prorok Joseph Smith popsal, že v sabatní den během zasvěcování chrámu Kirtland společně s dalšími nositeli kněžství požehnali a roznesli svátost členům Církve.

Po tomto posvátném obřadu se Joseph Smith a Oliver Cowdery odebrali k soukromé modlitbě. Po modlitbě se těmto dvěma mužům zjevil Spasitel a řekl: „Vizte, hříchy vaše jsou vám odpuštěny; jste čistí přede mnou; tudíž, pozdvihněte hlavu svou a radujte se.“ (NaS 110:5.)

Sled událostí v chrámu Kirtland v roce 1836 se podobá dnešní době a lze ho vztáhnout i na sebe. Během každého sabatu vy, mladí nositelé kněžství, připravujete, žehnáte a roznášíte svátost Svatým, kteří přicházejí na shromáždění svátosti naplněni modlitbou, hladovějí po duchovním uzdravení a s nadějí úpěnlivě prosí o to, aby v mysli i v srdci uslyšeli tato slova: „Vizte, hříchy vaše jsou vám odpuštěny; jste čistí přede mnou; tudíž, pozdvihněte hlavu svou a radujte se.“ (NaS 110:5.)

Starší Dallin H. Oaks svědčil o tom, že se svátostí je spojeno duchovní očištění nebo uzdravení. „Svátost večeře Páně obnovuje smlouvu a požehnání křtu. Je nám přikázáno, abychom činili pokání ze svých hříchů a abychom přišli k Pánu se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem a přijali svátost. Když přijímáme chléb, dosvědčujeme, že jsme ochotni vzít na sebe jméno Ježíše Krista a vždy na Něj pamatovat a dodržovat Jeho přikázání. Splňujeme-li podmínky této smlouvy, Pán obnoví očistný účinek našeho křtu. Jsme očištěni a můžeme mít vždy při sobě Jeho Ducha.“ („Zvláštní svědkové o Kristu“, Liahona, duben 2001, 14.)

Aby členové mohli plněji přijmout toto očištění neboli náruč bezpečí, ti, kteří mají klíče k tomu, aby oprávnili druhé k vykonávání obřadu svátosti, i ti, kteří ho vykonávají, mají dbát na dodržování všeobecných pokynů ohledně přípravy, žehnání a roznášení svátosti, které jsou uvedeny v církevních příručkách. Každý nositel kněžství má pamatovat na to, že jedná v zastoupení Pána, a má se chovat uctivě a důstojně. Všeobecně řečeno, naše mládež se chová příkladně. Nicméně při vykonávání svátosti občas vídáme rušivý odklon směrem k přílišné neformálnosti a nedbalosti v oblečení a vzhledu.

Mladí muži, než se vydáte na shromáždění, mohli byste se prosím ještě jednou zastavit před zrcadlem a zeptat se sami sebe, zda je vše, co se týká vašeho vzhledu, v pořádku? Nebo ještě lépe, požádejte někoho, koho máte rádi, například rodiče, aby se na vás ještě jednou podívali, a pokud něco není správně, neodmítejte jejich radu.

Praví služebníci Ježíše Krista jsou upraveni a vhodně oblečeni a vždy odrážejí Jeho měřítka, nikoli světskou nedbalost. Budete-li pečlivě dbát na to, aby byl každý detail v pořádku, Duch Páně bude přítomen. Oblečení ani vzhled těch, kteří vykonávají obřad svátosti, nemá odvádět pozornost těch, kteří upřímně usilují o požehnání nekonečného Usmíření.

Jedním z témat poselství presidenta Monsona určeného nám, nositelům kněžství, je i to, že mít kněžství je výsada: „[Je to] pověření sloužit, výsada pozvedávat a příležitost žehnat život druhých.“ („Naše posvátná kněžská důvěra“, Liahona, květen 2006, 54.) Svědčím o tom, že toto se týká i vykonávání svátosti.

Když jsem sloužil jako biskup, byl jsem svědkem požehnání plynoucích z Usmíření v životě členů Církve, kteří se dopustili závažných přestupků. Jako soudce v Izraeli jsem naslouchal jejich vyznání a, když to bylo nutné, uložil jsem jim určitá omezení, například na čas nepřijímat svátost.

Jeden mladý svobodný muž v našem sboru chodil s mladou dívkou. Vzájemné projevy náklonnosti se jim však vymkly z rukou. Zašel za mnou s prosbou o radu a o pomoc. Na základě jeho vyznání a mých vnuknutí od Ducha mu po nějaký čas, kromě jiného, nebylo dovoleno přijímat svátost. Pravidelně jsme se setkávali, abych se přesvědčil, že činí pokání, a po určitém čase jsem mu znovu dovolil svátost přijímat.

Když jsem pak seděl na stupínku během onoho shromáždění svátosti, díval jsem se na něho, jak nyní přijímal svátost způsobile. Byl jsem svědkem náruče milosrdenství, lásky a bezpečí, která ho obklopovala, zatímco ho uzdravující Usmíření hřálo u srdce a pozvedlo jeho břímě, díky čemuž získal slíbené odpuštění, pokoj a štěstí.

Ze zkušenosti vím, že to, čemu učil president Packer, je pravdivé a mohu to dosvědčit: „Z nějakého důvodu si myslíme, že Kristovo Usmíření se uplatňuje jen na konci života na vykoupení z Pádu, z duchovní smrti. Poskytuje mnohem více než jen to. Je to všudypřítomná moc, kterou můžeme používat v každodenním životě. Jsme-li trýzněni, drásáni nebo mučeni vinou nebo tíží-li nás zármutek, On nás může vyléčit. I když úplně nerozumíme tomu, jak Kristus Usmíření vykonal, můžeme pociťovat pokoj Boží, ,kterýž převyšuje všeliký rozum‘.“ („Dotek Mistrovy ruky“, Liahona, červenec 2001, 25–26.)

Miluji Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista. Vkládám v Ně svou víru, lásku, věrnost a oddanost. Svědčím o tom, že Bůh je náš Nebeský Otec a my jsme Jeho děti. Vydávám svědectví, že Usmíření je skutečné a že působí mocně v našem životě. Svědčím o tom, že znovuzřízené evangelium je pravdivé. Tyto pravdy lze nalézt ve svatých písmech a zvláště v Knize Mormonově. Ve jménu Ježíše Krista, amen.