Shromáždění svátosti a svátost

Díky obřadu svátosti je shromáždění svátosti nejposvátnějším a nejdůležitějším shromážděním v Církvi. Je to jediné sabatní shromáždění, které může navštěvovat celá rodina společně. Vedle svátosti má být i obsah shromáždění vždy naplánován a prezentován tak, aby naši pozornost zaměřoval na Usmíření a na učení Pána Ježíše Krista.

Mé první vzpomínky na shromáždění svátosti pocházejí z malého utažského města, kde jsem byl vysvěcen jáhnem a pomáhal jsem roznášet svátost. Porovnám-li to se svými vzpomínkami, shromáždění svátosti, kterých se nyní účastním v mnoha různých sborech, se značně zlepšila. Obvykle je svátost požehnána, roznesena a členové ji přijímají v atmosféře tiché uctivosti. Způsob vedení shromáždění, včetně nezbytných oznámení, je stručný a uctivý, a proslovy jsou duchovní z hlediska obsahu i přednesu. Zní vhodná hudba i modlitby. Toto je nyní běžné a představuje to velký pokrok od doby mého mládí.

Občas se vyskytují výjimky. Mám pocit, že někteří z nastupující generace, a dokonce i někteří dospělí, dosud nepochopili význam tohoto shromáždění a důležitost osobní uctivosti a uctívání. To, o čem bych rád nyní mluvil, je určeno těm, kteří dosud nechápou a neuplatňují tyto důležité zásady a dosud nepociťují slíbená duchovní požehnání spočívající v tom, že mohou mít vždy Jeho ducha, aby je vedl a aby byl s nimi.

Začnu tím, jak se mají členové Církve připravovat na účast při obřadu svátosti. Před pěti lety, během celosvětového školení vedoucích, starší Russell M. Nelson z Kvora Dvanácti apoštolů učil vedoucí kněžství v Církvi, jak plánovat a vést shromáždění svátosti. „Jeho Usmíření si připomínáme velice osobním způsobem,“ řekl starší Nelson. „Se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem přicházíme na… shromáždění svátosti. Je to zlatý hřeb našeho zachovávání dne sabatu.“ („Jak plánovat a vést shromáždění svátosti“, Celosvětové školení vedoucích, 21. června 2003, 9.)

Jsme na svých místech dostatečně dlouho před začátkem shromáždění. „Během těchto klidných chvil hraje preludovaná hudba tišeji. Toto není doba pro konverzaci nebo předávání vzkazů,“ ale chvíle meditace naplněná modlitbou, při které se vedoucí i členové na svátost duchovně připravují. (Celosvětové školení vedoucích, 21. června 2003, 10.)

Když se Spasitel po svém Vzkříšení ukázal Nefitům, učil je, že mají přestat obětovat proléváním krve. Místo toho mi „budete… přinášeti jako oběť srdce zlomené a ducha zkroušeného“. (3. Nefi 9:20.) Toto přikázání, které se opakuje v novodobém zjevení a podle něhož máme přijímat svátost každý týden, nám říká, jak se máme připravovat. Starší Nelson učil: „Každý člen Církve má zodpovědnost za duchovní obohacení, které může být výsledkem shromáždění svátosti.“ (Celosvětové školení vedoucích, 21. června 2003, 10.)

President Joseph Fielding Smith ve svých spisech o naukách spasení učí, že svátost přijímáme v rámci připomínání si Spasitelovy smrti a utrpení kvůli vykoupení světa. Tento obřad byl stanoven proto, abychom mohli obnovovat své smlouvy, že Mu budeme sloužit, že Ho budeme poslouchat a že na Něj budeme vždy pamatovat. President Smith dodává: „Pokud soustavně nejednáme podle tohoto přikázání, nemůžeme si uchovat Ducha Páně.“ (Doctrines of Salvation, comp. Bruce R. McConkie, 3 vols. [1954–1956], 2:341.)

To, jak se oblékáme, je důležitým ukazatelem našeho postoje a připravenosti ve vztahu k jakékoli naší činnosti. Pokud jdeme plavat nebo jdeme na výlet nebo na pláž, bude tomu odpovídat i naše oblečení a obutí. Totéž má platit i v tom, jak se oblékáme, když se máme zúčastnit obřadu svátosti. Je to podobné, jako když jdeme do chrámu. To, jak se oblékáme, ukazuje, do jaké míry chápeme a respektujeme obřad, jehož se budeme účastnit.

Během shromáždění svátosti – a zejména během obřadu svátosti – se máme soustředit na uctívání a máme se vyhýbat všem ostatním aktivitám, zvláště jednání, které může bránit v uctívání ostatním. Ani ten, kdo si na chvíli potichu zdřímne, neruší ostatní. Shromáždění svátosti není příležitostí pro čtení knih nebo časopisů. Mladí lidé, není to příležitostí pro to, abyste někomu potichu volali mobilním telefonem nebo abyste ostatním posílali textové zprávy. Když přijímáme svátost, uzavíráme posvátnou smlouvu, že budeme vždy pamatovat na Spasitele. Je smutné, když vidíme členy, kteří tuto smlouvu očividně porušují na tomtéž shromáždění, kde ji uzavírají.

Hudba na shromáždění svátosti je důležitou součástí našeho uctívání. Písma učí, že zpěv spravedlivých je pro Pána modlitbou. (Viz NaS 25:12.) První předsednictvo prohlásilo, že „jedna z největších kázání jsou kázána zpěvem náboženských písní“. (Hymns, ix.) Je úžasné, když se všichni přítomní spojí v uctívání zpěvem – a zejména náboženskou písní, která nám pomáhá připravit se na přijetí svátosti. Veškerá hudba na shromáždění svátosti vyžaduje pečlivé plánování, a my máme vždy pamatovat na to, že je to hudba pro uctívání, nikoli pro přednes.

President Joseph Fielding Smith učil: „Toto je chvíle, kdy má být kázáno evangelium, kdy máme být vyzýváni, abychom používali víru a zamýšleli se nad posláním našeho Vykupitele, a kdy máme věnovat čas přemýšlení o spásných zásadách evangelia, a ničemu jinému. Zábava, smích, lehkovážnost – nic z toho se na shromáždění svátosti Svatých posledních dnů nehodí. Máme se shromažďovat v duchu modlitby a mírnosti, a s oddaností v srdci.“ (Doctrines of Salvation, 2:342.)

Když toto činíme – když se shromažďujeme s důstojností, která má vždy doprovázet obřad svátosti a uctívání na tomto shromáždění – máme právo na společenství a zjevení Ducha. Tímto způsobem pak získáváme vedení pro svůj život, a tím i vnitřní pokoj.

Vzkříšený Pán zdůraznil důležitost svátosti, když navštívil americký kontinent a ustanovil tento obřad mezi věrnými Nefity. Požehnal symboly svátosti a dal je svým učedníkům a zástupu (viz 3. Nefi 18:1–10) a přikázal jim:

„A toto budete vždy činiti těm, kteří činí pokání a jsou pokřtěni ve jménu mém; a budete to činiti na památku krve mé, kterou jsem za vás prolil, abyste mohli Otci dosvědčiti, že na mne vždy pamatujete. A budete-li na mne vždy pamatovati, budete míti Ducha mého, aby byl s vámi.

… A budete-li tyto věci vždy činiti, požehnaní jste, neboť jste postaveni na skále mé.

Ale kdokoli mezi vámi bude činiti více nebo méně nežli toto, není postaven na skále mé, ale je postaven na základě písčitém; a když spadne déšť a přijdou záplavy a zadují větry a udeří na něj, on padne.“ (3. Nefi 18:11–13.)

Svátost je obřad, který nahradil oběti krve a zápalné oběti zákona Mojžíšova, a s ním přišlo i toto Spasitelovo zaslíbení: „A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným a duchem zkroušeným, toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým.“ (3. Nefi 9:20.)

Nyní bych rád mluvil zvláště k nositelům kněžství, kteří obřad svátosti provádějí. Tento obřad se má vždy provádět uctivě a důstojně. Kněží, kteří se modlí ve prospěch všech shromážděných, mají modlitbu vyslovovat pomalu a zřetelně, a vyjadřovat tak podmínky smluv a slíbená požehnání. Toto je velmi posvátný úkon.

Učitelé, kteří symboly svátosti připravují, a jáhni, kteří je roznášejí, také vykonávají velmi posvátný úkon. Velmi se mi líbí příběh presidenta Thomase S. Monsona, kdy ho jako 12letého jáhna biskup požádal, aby donesl svátost bratrovi, který byl upoután na lůžko a který toužil po tomto požehnání. „Jeho vděčnost se mě hluboce dotkla,“ řekl president Monson. „Pocítil jsem Ducha Páně. Stál jsem na posvátné půdě.“ (Inspiring Experiences That Build Faith, [1994], 188.) Všichni ti, kteří vykonávají tento posvátný obřad, stojí na posvátné půdě.

Mladí muži, kteří obřad svátosti vykonávají, toho mají být hodni. Pán pravil: „Buďte čistí, vy, již nosíte nádoby Páně.“ (NaS 38:42.) Varovné zmínky v písmech o nehodném přijímání svátosti (viz 1. Korintským 11:29; 3. Nefi 18:29) se dozajista týkají i těch, kteří tento obřad provádějí. Při disciplinárním řízení se členy Církve, kteří spáchali závažné hříchy, může biskup dočasně odejmout výsadu svátost přijímat. Toutéž pravomocí lze dozajista odejmout i výsadu tento posvátný obřad vykonávat.

To, o čem jsem se zmínil ohledně důležitosti vhodného oblečení u těch, kteří přijímají obřad svátosti, se samozřejmě zvlášť důrazně týká mladých mužů z Aronova kněžství, kteří vykonávají jakoukoli část tohoto posvátného obřadu. Všichni mají být upraveni a slušně oblečeni. V jejich vzhledu či chování nemá být nic, co by na sebe soustředilo pozornost nebo co by odvádělo něčí pozornost od uctívání a od uzavírání smluv, které je účelem tohoto posvátného shromáždění.

Starší Jeffrey R. Holland nám dal před 13 lety na generální konferenci na toto téma důležité ponaučení. Vzhledem k tomu, že naši současní jáhnové nebyli ještě na světě, když zde tato slova zazněla, zopakuji je pro jejich užitek i pro užitek jejich rodičů a učitelů: „Rád bych navrhl, aby, kdekoli je to možné, nosili jáhni, učitelé a kněží, kteří svátost vykonávají, bílou košili. Pro posvátné obřady v Církvi často používáme obřadní oblečení, a bílá košile může být jemnou připomínkou bílého oblečení, které jste měli na sobě ve křtitelnici, a přípravou na bílou košili, kterou si zanedlouho oblečete v chrámu a pak na misii.“ („This Do in Remembrance of Me“, Ensign, Nov. 1995, 68.)

A nakonec, svátost se vykonává pouze tehdy, je-li to schváleno tím, kdo drží klíče k tomuto kněžskému obřadu. Z tohoto důvodu není svátost obvykle vykonávána doma nebo na rodinných sešlostech, i když je k dispozici dostatečný počet nositelů kněžství. Ty, kteří přisluhují u stolu svátosti, připravují svátost nebo ji roznášejí shromážděným členům, má pověřit ten, kdo drží nebo používá klíče k tomuto obřadu. Mám tím na mysli biskupstvo nebo předsednictva kvor učitelů a jáhnů. „Můj dům je domem pořádku,“ prohlásil Pán. (NaS 132:8.)

Jak můžeme mít Ducha Páně, aby nás vedl v našich rozhodnutích, abychom zůstali „neposkvrněným od světa“ (NaS 59:9) a pokračovali po bezpečné cestě smrtelností? Je třeba, abychom byli hodni očišťující moci Usmíření Ježíše Krista. A toho jsme hodni tehdy, když dodržujeme Jeho přikázání, abychom k Němu přicházeli se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem, a když na onom nádherném každotýdenním shromáždění přijímáme symboly svátosti a uzavíráme smlouvy, které nás činí hodnými onoho drahocenného zaslíbení, že budeme mít vždy Jeho Ducha, aby byl s námi. (Viz NaS 20:77.) Abychom toho vždy hodni byli, o to se pokorně modlím ve jménu Toho, jehož Usmíření toto vše umožňuje, totiž Ježíše Krista, amen.