Nacházejte radost na cestě

Drazí bratři a sestry, dnes dopoledne, když tady stojím před vámi, se cítím velmi pokorně. Budu mluvit o tom, co mám na mysli a co pociťuji jako důležité natolik, že se chci o to s vámi podělit. Prosím vás, abyste mě při tom podporovali vírou a modlitbami.

Začnu tím, že promluvím o jednom naprosto nevyhnutelném aspektu našeho života zde na zemi, a tím je změna. Čas od času slýcháváme v nějaké obměně toto dobře známé úsloví: „Nic není tak stálé jako změna.“

Během svého života se musíme vyrovnávat se změnami. Některé změny jsou vítané; jiné ne. V našem životě jsou změny, které jsou náhlé, jako například neočekávaný odchod milované osoby, nečekaná nemoc nebo ztráta majetku, kterého si ceníme. Ale většina změn probíhá nepozorovaně a pomalu.

Na této konferenci je tomu 45 let od doby, kdy jsem byl povolán do Kvora Dvanácti apoštolů. Tehdy, jako nový člen Dvanácti, jsem vzhlížel k oněm 14 výjimečným mužům, kteří byli ve Dvanácti a v Prvním předsednictvu služebně starší než já. Každý z těchto mužů, jeden po druhém, se již vrátil domů. Když president Hinckley před osmi měsíci odešel, uvědomil jsem si, že jsem se stal služebně nejstarším apoštolem. Tyto postupné změny, k nimž docházelo během oněch 45 let, vypadají nyní monumentálně.

Příští týden oslavíme se sestrou Monsonovou 60. výročí svatby. Když se ohlížím na naše začátky, uvědomuji si, jak moc se náš život od té doby změnil. Naši milovaní rodiče, kteří tu byli s námi, když jsme začínali naši společnou cestu, odešli. Naše tři děti, které zcela naplňovaly náš život po mnoho let, vyrostly a mají své vlastní rodiny. Většina našich vnoučat vyrostla, a teď už máme čtyři pravnoučata.

Den za dnem, minutu za minutou, vteřinu za vteřinou jsme šli odtamtud, kde jsme byli, sem, kde jsme nyní. Život nás všech, samozřejmě, probíhá v podobných změnách. Rozdíl mezi změnami v mém životě a změnami v životě vašem je pouze v detailech. Čas se nikdy nezastaví; musí jít stále kupředu, a s jeho postupem přicházejí změny.

To je naše jedna, a také jediná, šance ve smrtelném životě – tady a nyní. Čím déle žijeme, tím více si uvědomujeme, jak je život krátký. Příležitosti přicházejí, a pak jsou pryč. Věřím, že mezi největší lekce, kterým se máme naučit během tohoto krátkého pobytu na zemi, jsou lekce, které nám pomáhají rozlišovat mezi tím, co je důležité a co ne. Naléhavě vás prosím, abyste to, co je nejdůležitější, nepropásli – zatímco si plánujete onu iluzorní a neexistující budoucnost, kdy budete mít čas udělat všechno to, co udělat chcete. Místo toho – nacházejte radost na cestě nyní.

Já jsem, jak říká moje manželka Frances, „show-holikem“. Mám skutečně rád mnohé muzikály, a jeden z mých nejoblíbenějších napsal americký hudební skladatel Meredith Willson a jmenuje se The Music Man. Profesor Harold Hill, jeden z hlavních představitelů muzikálu, nás varuje slovy, o něž se s vámi podělím. Říká: „Pokud si nahromadíte samé zítřky, zjistíte, že jste si nasbírali spoustu prázdných včerejšků.“¹

Bratři a sestry, nebude žádný zapamatovatelný zítřek, neuděláme-li něco dnes.

Již dříve jsem vám vyprávěl příklad této filosofie. Stojí za to ho zopakovat. Cituji to, co před mnoha lety popsal Arthur Gordon v jednom celostátním časopise:

„Když mi bylo asi třináct a mému bratrovi deset let, otec nám slíbil, že nás vezme do cirkusu. Během oběda však zazvonil telefon; otec měl kvůli nějaké naléhavé záležitosti odejet do centra. Připravovali jsme se na zklamání. Pak jsme ho slyšeli, jak [do telefonu] říká: ,Ne, nepřijedu tam. Bude to muset počkat.‘

Když se vrátil ke stolu, matka se usmála. ,Vždyť cirkus se zase vrátí,‘ [řekla].

,Já vím,‘ odvětil otec. ,Ale dětství ne.‘“²

Máte-li děti, které již odrostly a odešly z domova, je velmi pravděpodobné, že občas pociťujete tíseň a uvědomujete si, že jste něco promeškali a že jste si v životě nevážili času tak, jak jste měli. Samozřejmě – neexistuje cesta zpátky, pouze vpřed. Než abychom naříkali nad minulostí, máme co nejlépe využít dnešek, zde a nyní, a dělat vše, co můžeme, abychom si opatřili příjemné vzpomínky pro budoucnost.

Pokud ještě vychováváte děti, buďte si vědomi toho, že ty drobné otisky prstíků, které se objevují téměř na každé nově vyčištěné ploše, ty hračky poházené všude po domě, hory a hory prádla, které na vás čekají, že to všechno zmizí příliš rychle a že vy je budete – ke svému překvapení – velice postrádat.

Těžkosti nás potkávají bez ohledu na situaci, v níž žijeme. Musíme se s nimi vyrovnat, jak nejlépe můžeme. Ale nemáme jim nikdy dovolit, aby vstoupily do cesty tomu nejdůležitějšímu – a to, co je nejdůležitější, jsou téměř vždy ti, kteří jsou kolem nás. Často předpokládáme, že oni musejí vědět, jak moc je máme rádi. Ale to nemáme nikdy předpokládat – máme jim to dát znát. William Shakespeare napsal: „Nemilují ti, již svou lásku neprojevují.“³ Nikdy nebudeme litovat laskavých slov ani projevené lásky. Naopak budeme litovat toho, jestliže jsme to ve vztahu k těm, na nichž nám záleží nejvíce, opomíjeli.

Pošlete pozdrav příteli, kterého jste opomíjeli; obejměte své dítě; obejměte své rodiče; říkejte „Mám tě rád“ častěji; a vždy vyjadřujte svůj dík. Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější než ten, kdo má být milován. Přátelé se odstěhují, děti vyrostou a milovaná bytost odejde. Je tak snadné považovat přítomnost druhých za samozřejmost, dokud nepřijde den, kdy z našeho života odejdou a my zde zůstaneme s otázkou – „kdybych jen“. Autorka Harriet Beecher Stoweová řekla: „Nejtrpčí slzy prolévané nad hrobem jsou za slova, jež nebyla vyřčena, a za skutky, jež nebyly vykonány.“⁴

V 60. letech minulého století, když byla válka ve Vietnamu, byl Jay Hess, člen Církve a letec, sestřelen nad Severním Vietnamem. Po dva roky jeho rodina neměla ponětí o tom, zda padl nebo žije. Jeho věznitelé v Hanoji mu nakonec dovolili napsat domů, ale jeho vzkaz omezili na 25 slov. Co bychom, vy i já, sdělili své rodině, kdybychom byli v takovéto situaci – kdybychom je neviděli více než dva roky a nevěděli bychom, zda je ještě někdy uvidíme? Bratr Hess chtěl poslat něco, z čeho by jeho rodina poznala, že je to od něj, a také jim chtěl dát užitečnou radu, proto napsal – cituji: „Tyto věci jsou důležité: chrámový sňatek, misie, vysoká škola. Vytrvejte, stanovte si cíle, pište si deník, dvakrát za rok se vyfotografujte.“⁵

Vychutnávejme život, zatímco ho žijeme, nacházejme radost na cestě a projevujme lásku přátelům a rodině. Jednoho dne každý z nás vyčerpá své zítřky.

V knize Janově v Novém zákoně ve 13. kapitole ve verši 34 nás Spasitel nabádá: „Jakož já miloval jsem vás, … [milujte] jeden druhého.“

Někteří možná znáte klasickou hru Thorntona Wildera Naše městečko. Pokud ji znáte, vzpomenete si na město Grover’s Corners, kde se příběh odehrává. Ve hře Emily Webová umírá při porodu, a my čteme o osamělosti a zármutku jejího mladého manžela George, který zůstal sám s jejich čtyřletým synem. Emily nechce odpočívat v pokoji; chce opět prožívat radosti svého života. Dostává se jí výsady vrátit se na zem a znovu prožije své 12. narozeniny. Zpočátku je nadšená, že je opět mladá, ale nadšení rychle vyprchá. Dny jí nyní nepřinášejí radost, protože Emily už ví, co ji čeká v budoucnosti. Je to nesnesitelně bolestné, když si uvědomuje, jak byla nevšímavá k významu a zázraku života, když žila. Emily před svým návratem na místo odpočinku naříká: „Budou vůbec někdy lidské bytosti vnímat život, zatímco žijí – každou, každou minutu?“

Naše uvědomování si toho, co je nejdůležitější v našem životě, jde ruku v ruce s vděčností za naše požehnání.

Jeden dobře známý autor řekl: „Jak hojnost tak nedostatek [hojnosti] existují souběžně v našem životě, jako paralelní skutečnosti. Je to vždy naše vědomé rozhodnutí, o kterou tajnou zahradu budeme pečovat… když se rozhodneme, že se nebudeme soustřeďovat na to, co nám v životě chybí, ale budeme vděčni za tu hojnost, kterou máme – za lásku, zdraví, rodinu, přátele, práci, radost z přírody a osobní úsilí, které nám přináší [štěstí] – prázdné iluze vymizí, a my budeme mít nebe na zemi.“⁶

V Nauce a smlouvách v oddíle 88 ve verši 33 je nám řečeno: „Neboť co prospěje člověku, jestliže je mu udělen dar, a on ten dar nepřijímá? Vizte, neraduje se z toho, co je mu dáno, ani se neraduje z toho, kdo je dárcem daru.“

Dávný římský filosof Horatius nabádal: „Kdykoli vám Bůh požehná, přijměte to s vděčností, ani neodkládejte radost z roku na rok, abyste mohli říci, ať budete kdekoli, že jste žili šťastně.“

Před mnoha lety mě dojal příběh Borghildy Dahlové. Narodila se v Minnesotě v roce 1890 norským rodičům a od dětství měla velmi vážnou vadu zraku. Navzdory svému handicapu měla obrovskou touhu podílet se na každodenním životě a skrze naprosté odhodlání byla úspěšná téměř ve všem, do čeho se pustila. Navzdory radám pedagogů, kteří považovali její handicap za příliš velký, navštěvovala vysokou školu a na Universitě Minnesota obdržela titul bakaláře svobodných umění. Později studovala na Universitě Columbia a na Universitě Oslo. Nakonec se postupně stala ředitelkou osmi škol v Západní Minnesotě a v Severní Dakotě.

V jedné ze 17 knih, jejichž je autorem, napsala: „Měla jsem jen jedno oko, a to bylo natolik zjizveno, že jsem se musela na všechno dívat jedním malým otvorem v jeho levé části. Do knihy jsem viděla jen tehdy, když jsem si ji držela těsně u obličeje a když jsem stočila své jediné oko co nejvíce doleva.“⁷

Zázrakem, v roce 1943 – když jí bylo už přes 50 let – díky převratnému zákroku jí lékaři obnovili většinu zraku, bez něhož byla tak dlouho. Otevřel se před ní nový a nádherný svět. Měla velkou radost z maličkostí, které většina z nás pokládá za samozřejmé, například sledovala let ptáka, pozorovala odrážející se světlo na bublinkách při umývání nádobí nebo každý večer pozorovala fáze měsíce. Jednu ze svých knih uzavřela těmito slovy: „Drahý… Otče v nebi, děkuji Ti. Děkuji Ti.“⁸

Borghild Dahlová, předtím, než jí obnovili zrak, i potom, byla plná vděčnosti za svá požehnání.

V roce 1982, dva roky předtím, než ve věku 92 let zemřela, vyšla její poslední kniha. Jmenuje se: Happy All My Life [Šťastná po celý svůj život]. Její postoj vděčnosti jí umožnil oceňovat požehnání a prožít plnohodnotný a bohatý život navzdory všem překážkám.

Pavel nám v Novém zákoně v První epištole Tessalonicenským v kapitole 5 ve verši 18 říká: „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží.“

Připomeňte si se mnou zprávu o 10 malomocných:

„A když [Ježíš] vcházel do nějakého městečka, potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteříž stáli zdaleka.

A pozdvihše hlasu, řekli: Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi.

Kteréžto on uzřev, řekl jim: Jdouce, ukažte se kněžím. I stalo se, když šli, že očištěni jsou.

Jeden pak z nich uzřev, že jest uzdraven, navrátil se, s velikým hlasem velebě Boha.

A padl na tvář k nohám jeho, díky čině jemu. A ten byl Samaritán.

I odpověděv Ježíš, řekl: Zdaliž jich deset není očištěno? A kdež jich devět?

Nenalezli se, aby vrátíce se, chválu Bohu vzdali, jediné cizozemec tento?“⁹

Pán řekl ve zjevení daném skrze Proroka Josepha Smitha: „A v ničem se člověk neprohřešuje proti Bohu neboli proti nikomu není hněv jeho roznícen kromě těch, již neuznávají ruku jeho ve všech věcech.“¹⁰ Kéž bychom byli nalezeni mezi těmi, kteří vzdávají díky našemu Nebeskému Otci. Je-li nevděčnost počítána mezi závažné hříchy, pak vděčnost zaujímá místo mezi těmi nejušlechtilejšími ctnostmi.

Navzdory změnám, které přicházejí do našeho života, a s vděčností v srdci, kéž naplníme své dny – co nejvíce můžeme – tím, na čem záleží nejvíce. Kéž si vážíme těch, kteří jsou nám drazí, a kéž jim vyjadřujeme lásku slovy i skutky.

Závěrem se modlím o to, abychom my všichni vyjadřovali vděčnost za našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Jeho slavné evangelium poskytuje odpovědi na největší životní otázky: Odkud jsme přišli? Proč jsme zde? Kam půjde můj duch, až zemřu?

Učil nás, jak se máme modlit. Učil nás, jak máme sloužit. Učil nás, jak máme žít. Jeho život je odkazem lásky. Nemocné uzdravoval; utiskované pozvedal; hříšníky zachraňoval.

Nastal čas, kdy zůstal sám. Někteří apoštolové pochybovali; jeden Ho zradil. Římští vojáci Mu probodli bok. Rozvášněný dav Ho připravil o život. Přesto se z pahorku Golgoty ozývají Jeho soucitná slova: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“¹¹

Ještě předtím, když si asi uvědomoval, že vrcholí Jeho pozemské poslání, si povzdechl: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“¹² „Není žádného místa v hospodě“¹³ nebylo jediným odmítnutím – jen tím prvním. Přesto vyzývá vás i mě, abychom Ho přijali. „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“¹⁴

Kdo byl tento Muž bolestí, znalý zármutku? Kdo je ten Král slávy, tento Pán zástupů? Je to náš Mistr. Je to náš Spasitel. Je to Syn Boží. Je Původcem spasení. Kyne nám: „Poď za mnou.“¹⁵ Učí nás: „Jdi i ty učiň též.“¹⁶ Naléhavě prosí: „Přikázaní mých ostříhejte.“¹⁷

Následujme Ho. Napodobujme Jeho příklad. Buďme poslušni Jeho slov. Tím, že to budeme dělat, dáme mu božský dar vděčnosti.

Bratři a sestry, je mou upřímnou modlitbou, abychom se v životě dokázali přizpůsobovat změnám, abychom si dokázali uvědomovat, co je nejdůležitější, abychom vždy dokázali vyjadřovat vděčnost, a tak nacházeli radost na cestě. Ve jménu Ježíše Krista, amen.