Ó vy, kteří vstupujete do služby Boží

Drazí bratří, dnes večer bych rád povzbudil nositele kněžství, kteří se občas cítí přemoženi svými zodpovědnostmi. O tomto problému jsem mluvil již dříve. Vracím se k němu, protože se tento problém často vrací k těm, které mám rád a kterým sloužím.

Většina z vás zjistila, že vaše kněžské povinnosti budou pro vás tak náročné, že přemýšlíte, zda na to vůbec máte schopnosti nebo síly. Možná jste to zjistili, když jste byli požádáni promluvit na konferenci kůlu před stovkami lidí. Nedávno obrácení se tak mohli cítit, když byli požádáni, aby se poprvé veřejně pomodlili nebo učili nějakou lekci. Pro jiné to byla snaha učit se novému jazyku v misionářském výcvikovém středisku. A pokud vás ani toto nedovedlo až k hranicím vašich schopností a sil, jistě k tomu došlo na ulicích v cizím městě, když vás president misie pověřil, abyste mluvili s každým, koho potkáte, a svědčili o Spasiteli a o Znovuzřízení evangelia.

Možná vás tehdy napadlo: „Až budu mít jednou po misii, bude snazší být věrným nositelem kněžství.“ Ale o pár let později jste zjistili, že jste toho v noci naspali ještě méně, zatímco jste pomáhali manželce a novorozenému dítěti, snažili jste se být laskaví a milující, ze všech sil studovali, pomáhali členům kvora starších, možná i stěhovali jejich nábytek, a snažili jste se najít si čas na službu svým předkům v chrámu. Možná jste se usmívali při myšlence: „Až budu trochu starší, být věrným nositelem kněžství nebude tak náročné. Bude to snazší.“

Vy, kteří jste na cestě životem již něco ušli, se usmíváte, protože již něco víte o kněžské službě. A sice: čím více a věrněji sloužíte, tím více od vás Pán požaduje. Váš úsměv je ale radostný, protože víte, že Pán posiluje naši schopnost nést větší zátěž.

Tou nepříjemnou stránkou je však to, že proto, aby vám mohl dát tuto větší moc, musíte se ve své službě a víře dostat až na hranice svých schopností.

Je to podobné, jako posilování svalů. Abyste své svaly posílili, musíte je unavit. Musíte přinutit svaly, aby pracovaly až do bodu vyčerpání. Svaly se pak obnoví a získají větší sílu. Větší duchovní síla je dar od Boha, který nám může dát, když se snažíme v Jeho službě dospět až k hranicím svých schopností. Skrze moc Usmíření Ježíše Krista se může naše povaha proměnit. Pak může být naše schopnost nést břemena posílena až do té míry, že vyváží onu náročnější službu, o kterou budeme požádáni.

Toto mi pomáhá porozumět tomu, když vidím někoho, pro koho je kněžská služba zdánlivě snadná. Vím, že tito lidé buď již prošli těžkými zkouškami, nebo na ně tyto zkoušky teprve čekají. Než abych jim záviděl, jsem připraven nabídnout svou pomoc, až se pro ně jejich služba stane těžší, protože to určitě nastane.

Toto zkoušení hranic našich sil a schopností v kněžské službě je podle Božího plánu nutné proto, aby Jeho děti získaly způsobilost žít s Ním znovu a navěky. Nebeský Otec své děti miluje. Nabídl nám věčný život, abychom znovu žili s Ním, na věky v rodinách a ve slávě. Aby nám umožnil tento dar získat, poskytl nám smrtelné tělo, možnost být pokoušeni k hříchům, a způsob, kterým se můžeme od hříchů očistit a povstat při prvním vzkříšení. Dal nám svého milovaného Syna Jehovu, jako našeho Spasitele, aby toto umožnil. Spasitel se narodil do smrtelnosti, byl pokoušen, ale nikdy nezhřešil, a poté v Getsemanech a na Golgotě zaplatil za naše hříchy, abychom mohli být očištěni. Tohoto očištění mohou dosáhnout jen ti, kteří mají dostatečnou víru v Ježíše Krista, aby činili pokání z hříchů, byli očištěni obřadem křtu, uzavřeli smlouvy, že budou poslušni všech Jeho přikázání, a tyto smlouvy dodržovali. A je zde také úhlavní nepřítel naší duše, Lucifer, který se se svými zástupy neúnavně snaží zmocnit každého dítěte Božího a zabránit mu získat radost z věčného života.

Nebeský Otec, spolu se Spasitelem, ve své laskavosti a s velikou důvěrou umožnil několika svým vybraným synům na zemi, aby měli kněžství. Máme pravomoc a moc jednat v Božím jménu a nabízet pravdivé evangelium Ježíše Krista a jeho obřady co největšímu počtu dětí Nebeského Otce. A tak můžete vidět, jak veliká je důvěra, kterou nám Bůh svěřil. A můžete vidět, jak nesmírně je kněžství důležité a jakému protivenství čelíme.

Nelze se divit, že se občas cítíme téměř přemoženi. Pokud vás napadá myšlenka „nevím, jestli to zvládnu“, je to důkaz toho, že si uvědomujete, co to znamená mít kněžství Boží. Ve skutečnosti to ale sami zvládnout nemůžete. Tato zodpovědnost je až příliš obtížná a příliš důležitá vzhledem k vašim i mým smrtelným schopnostem. Když si toto uvědomujeme, pokládáme základ mocné kněžské služby.

Když na nás dolehne pocit, že na nic nestačíme, je na čase vzpomenout si na Spasitele. On nás ujišťuje, že tuto práci neděláme sami. Existují verše z písem, které si můžete dát na nějaké viditelné místo a na které si můžete vzpomenout v momentě, kdy o svých schopnostech pochybujete.

Například, když mi před šesti měsíci president Thomas S. Monson dával požehnání, abych se neohroženě zhostil svého povolání, které mi připadalo těžké, vzpomněl si na Spasitelova slova naplněná zaslíbením. Tato slova, která Spasitel pronesl ke své malé skupince nositelů kněžství v této dispensaci, přišla prorokovi na mysl, když vložil ruce na mou hlavu: „A kdokoli vás přijme, tam budu já také, neboť půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“¹

Toto zaslíbení, které president Monson připomněl a které mi ocitoval, se v mém životě splnilo. Pochyby vystřídala sebedůvěra, dostavil se Duch, zdravotní personál byl inspirován, můj život byl zachován a já byl posílen. Díky tomuto požehnání od presidenta Monsona pro mě vždy bude snadné pamatovat na Spasitele a důvěřovat Jeho zaslíbení, že když Mu sloužíme, jde před námi i po našem boku.

Vím, že ono zaslíbení, že andělé nás budou podpírat, je skutečné. Možná si vzpomenete na to, jak Elizeus uklidňoval svého vyděšeného služebníka. Toto může uklidnit i nás, když máme pocit, že nás naše služba téměř přemáhá. Elizeus čelil skutečnému a velkému protivenství:

„Vstav pak ráno služebník muže Božího, vyšel, a aj, vojsko obklíčilo město, koni i vozové. I řekl služebník ten jeho k němu: Ach, pane můj, což budeme dělati?

Kterýž odpověděl: Neboj se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi.

I modlil se Elizeus a řekl: Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho, a viděl, a aj, hora ta plná koňů, a vozové ohniví okolo Elizea.“²

Podobně jako v případě Elizeova služebníka je jich i s vámi více než těch, které vidíte stát proti sobě. Někteří z těch, kteří jsou s vámi, budou vašemu smrtelnému zraku neviditelní. Pán vás podepře a někdy to udělá i tak, že povolá další, aby stáli při vás. A právě proto máme kvora. Proto se vedoucí kvora dívají do tváře a do očí těch, kteří sedí na shromážděních kvora. Proto je biskup něčím více než jen předsedající autoritou v kvoru kněží. Dívá se do tváří kněží. A vy budete mít takového biskupa nebo takového presidenta kvora starších nebo takového presidenta misie. A on vám přijde na pomoc a povolá další, aby stáli při vás. Může například povolat toho pravého společníka, aby s vámi sloužil v době, kdy to potřebujete.

To vyžaduje přinejmenším dvě věci. Jednou z nich je rozpoznávat a vítat ty, které nám Pán posílá na pomoc. A druhou je vidět v každém úkolu příležitost posilovat druhé. Jeden misijní president mi vyprávěl o misionáři, kterého postupně přidělil k více než 12 nebo 13 společníkům. Řekl mi: „Každý z těchto společníků chtěl odejít domů předčasně nebo měl být poslán domů. Ale ani jednoho jsme neztratili.“

Když jsem o této zázračné skutečnosti později mluvil s oním misionářem, který zachránil tolik společníků v okamžiku, kdy je přemáhaly problémy, jeho odpověď mě překvapila a poučila. Řekl: „Nemyslím si, že je to pravda. Nikdy jsem neměl společníka, který by měl problémy.“

Viděl jsem, že president misie byl inspirován, aby čas od času poslal toho pravého anděla. Během své služby můžeme očekávat, že k nám bude ve správný okamžik poslán pomocník, který v nás uvidí naše silné stránky a pozvedne nás. A můžeme očekávat, že i my budeme tím, koho Pán pošle, aby povzbudil někoho jiného.

Z vlastní zkušenosti vám mohu říci něco o tom, jak pomáhat, když jste vy tím, který je poslán. Krátce poté, co jsem byl povolán do Kvora Dvanácti, mně zatelefonoval president Faust, rádce v Prvním předsednictvu. Požádal mě, abych přišel do jeho kanceláře. Šel jsem k němu s určitým znepokojením – přemýšlel jsem, proč by chtěl věnovat čas tomu, aby si se mnou popovídal.

Po krátké zdvořilostní konverzaci se na mě podíval a zeptal se: „Už se to stalo?“ Když jsem se na něj nechápavě podíval, řekl: „Sledoval jsem vás na shromážděních. Mám dojem, že máte pocit, že vaše povolání je nad vaše síly a že na něj nestačíte.“

Řekl jsem mu, že na mě padly pochybnosti a že nevím, jak je překonat. Očekával jsem, že mě uklidní. Řekl jsem mu, že jsem rád, že si je vědom mých pochybností, a požádal jsem ho o pomoc. Překvapila mě však jeho laskavá a přímá odpověď. Řekl: „Nežádejte mě. Jděte za Ním.“ A ukázal k nebi. Nyní, o několik let později, sedím ve stejné kanceláři. Když do ní vcházím, podívám se nahoru a vzpomenu si na něho i na to, jak mě svým příkladem učil, jak mám pomáhat těm, kteří mají pocit, že jsou ve službě Páně přemoženi. Najděte způsob, jak je s důvěrou poslat za Pánem. Budou-li následovat vaši radu, získají nejen potřebnou sílu, ale budou mít i nazbyt.

Během vašeho života vám Pán umožňuje skrze různé zkušenosti budovat sílu, odvahu a odhodlání. Ví, jak moc to potřebujete, abyste Mu mohli sloužit. Občas jste to mohli pocítit, jako jsem to pocítil já, když jste stáli s ostatními nositeli kněžství a pronášeli jste nahlas tato slova: „Tudíž, ó vy, kteří vstupujete do služby Boží, hleďte, abyste mu sloužili celým svým srdcem, mocí, myslí a silou, abyste posledního dne mohli státi před Bohem bez úhony.“³

Když jste se zavázali k oněm vysokým měřítkům a když jste je dodržovali, Pán ve vás pěstoval důvěru a sílu, abyste ji měli, když jste ji potřebovali, kdykoli jste byli povoláni sloužit ve věci větší, než jsou osobní zájmy. Já jsem to pocítil jednoho jasného jarního dne, když jsem stál na trávníku. Byl jsem pověřen bránit svou vlast. Nebyli jsme tehdy ve válce, ale chystal jsem se na neznámou vojenskou akci, o níž jsem věděl, že bude vyžadovat vše, co jsem mohl nabídnout, možná i můj život. Spolu s ostatními jsem zvedl pravou ruku a přísahal jsem, že budu bránit svou vlast s „opravdovou vírou a oddaností“ a že „takto přísahám ze svobodné vůle, bez vnitřních výhrad nebo vedlejších záměrů; a že budu dobře a věrně vykonávat zodpovědnosti služby, do které se chystám vstoupit; k čemuž mě dopomáhej Bůh“.⁴

Nepochybuji o tom, že schopnost dodržovat tento slib, který jsem dodržel, se ve mně utvářela již od dob, kdy jsem byl jáhnem. Když jsem byl mladým nositelem kněžství, mnohokrát jsem se zúčastnil shromáždění, kterému se tehdy říkalo „misionářská rozlučka“. Dnes tolik mužů přijímá povolání ke službě, že je před jejich odjezdem necháváme jen krátce promluvit na shromáždění svátosti. Ale tehdy bylo celé shromáždění věnováno misionáři, který nastupoval na misii. Součástí shromáždění byly vždy vybrané písně. Stále si pamatuji na to, co jsem pociťoval, když kvartet navrátivších se misionářů zpíval: „Půjdu, kam bys chtěl, abych šel, Pane,“ a poté zazněla slova tohoto slibu: „Řeknu, co bys chtěl, abych řekl,“ a nakonec: „Stanu se, čím chtěl bys mne mít“.⁵

Jako tehdy, tak i nyní jsem v srdci přesvědčen, že tento slib platí pro mě i pro nás při jakékoli naší kněžské službě. Pocítíme radost z toho, že půjdeme kamkoli, kam nás Pán pošle sloužit. Bude nám dáno zjevení, abychom pronášeli Jeho slova a vyzývali děti Nebeského Otce, aby se proměnily skrze Usmíření a byly hodny vrátit se domů a žít s Ním. A jako tehdy, tak i nyní pociťuji, že díky naší věrné službě bude moci Pán proměnit naše srdce, abychom byli hodni Jeho společenství a abychom Mu mohli sloužit na věky.

Svědčím o tom, že když se zcela oddáme kněžské službě, Pán nám dá veškerou odvahu, kterou potřebujeme, a ujištění, že kráčí s námi a že jeho andělé nás budou podpírat.

Svědčím o tom, že jsme povoláni Bohem. Toto je Jeho pravá Církev a vy jste nositeli Jeho věčného kněžství. Jsem svědkem toho, že president Thomas S. Monson drží všechny klíče kněžství a že je používá v současné době v tomto světě. Ve jménu Ježíše Krista, amen.