Víte toho dost

Raduji se s vámi, že můžeme být členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Když president Monson oznámil onu skvělou zprávu o pěti nových chrámech, myslel jsem na to, že jsme velkou rodinou věřících po celém světě, na každém kontinentu, ve velkoměstech i v malých vesničkách. Vydali jsme se společně na cestu k věčnému životu. Je to cesta ze všech nejdůležitější. Jdeme kupředu a bereme na sebe „jméno Kristovo, maje odhodlání sloužiti mu až do konce“.¹

I když máme mnohé zážitky, jako je dnes tento, naplněné duchovní mocí a svědectvím, zažíváme také dny, kdy si myslíme, že na nic nestačíme a že jsme nepřipraveni, kdy na našeho ducha doléhají pochyby a zmatek, kdy se nám těžko hledá naše duchovnost. Naše vítězství jako učedníků Krista zčásti spočívá v tom, co uděláme, když se takto cítíme.

Když jsem téměř před 40 lety zvažoval výzvu jít na misii, zdálo se mi, že na to naprosto nestačím a že nejsem připraven. Vzpomínám si, jak jsem se modlil: „Nebeský Otče, jak mohu sloužit na misii, když toho vím tak málo?“ Věřil jsem v Církev, ale měl jsem dojem, že mé duchovní poznání je velmi omezené. Při modlitbě jsem však pocítil toto: „Nevíš sice všechno, ale víš toho dost!“ Toto ujištění mi dodalo odvahu udělat další krok a vstoupit do misijního pole.

Naše duchovní cesta je celoživotní proces. Na počátku, a dokonce ani během této cesty, nevíme vše. Naše obrácení přichází krok za krokem, řádka za řádkou. Nejprve budujeme základ víry v Pána Ježíše Krista. Ceníme si zásad a obřadů pokání, křtu a přijetí daru Ducha Svatého. Zavazujeme se, že se budeme vždy modlit, máme ochotu být poslušnými a čerpáme neustále ze svědectví Knihy Mormonovy. (Kniha Mormonova je mocnou duchovní výživou.)

Poté vytrvale a trpělivě pokračujeme na cestě smrtelností. Občas bude Pánova odpověď znít takto: „Nevíš všechno, ale víš toho dost“ – dost na to, abychom dodržovali přikázání a dělali to, co je správné. Pamatujte na Nefiova slova: „Vím, že Bůh miluje své děti; nicméně neznám význam všech věcí.“²

Kdysi jsem navštívil jednu misii v jižní Evropě. Přijel jsem tam v den, kdy se jeden nový misionář chystal vrátit se na vlastní žádost domů. Měl již jízdenku na druhý den.

Seděli jsme spolu v bytě misijního presidenta. Misionář mi vyprávěl o svém složitém dětství, o poruchách učení, o tom, jak se stěhoval od jedné rodiny ke druhé. Upřímně mluvil o své neschopnosti učit se novému jazyku a přizpůsobit se nové kultuře. Pak dodal: „Bratře Andersene, já ani nevím, jestli mě Bůh miluje.“ Když vyřkl tato slova, pocítil jsem, jak k mému duchu promluvil neomylný a mocný pocit: „On ví, že ho miluji. On to ví.“

Nechal jsem ho ještě pár minut mluvit a pak jsem řekl: „Bratře, soucítím do značné míry s tím, co jste mi řekl, ale musím vás v jedné věci opravit: vy víte, že Bůh vás miluje. Vy to víte.“

Když jsem mu toto řekl, tentýž Duch, který promluvil ke mně, promluvil i k němu. Sklonil hlavu a začal plakat. Pak se omluvil. „Bratře Andersene,“ řekl, „já vím, že mě Bůh miluje; já to vím.“ Nevěděl všechno, ale věděl toho dost. Věděl, že Bůh ho miluje. Tento drahocenný kousek duchovního poznání stačil na to, aby jeho pochyby vystřídala víra. A on našel sílu zůstat na misii.

Bratři a sestry, každý z nás prožil okamžiky duchovní moci, okamžiky inspirace a zjevení. Musíme si je uchovat hluboko ve svém nitru. Díky tomu si připravíme duchovní domácí zásobu na okamžiky osobních těžkostí. Ježíš řekl: „Protož složtež to v srdcích svých, že budete činiti to, čemu vás učím a co přikazuji vám.“³

Před několika lety jednomu mému příteli zemřela při tragické nehodě mladá dcera. Naděje a sny se mu roztříštily. Můj přítel pociťoval nesmírný zármutek. Začal pochybovat o tom, čemu ho ostatní učili a čemu kdysi učil jako misionář. Jeho matka mi napsala dopis a požádala mě, zda bych mu dal požehnání. Když jsem vložil ruce na jeho hlavu, pocítil jsem, že mu mám říci něco, o čem jsem nikdy takovým způsobem nepřemýšlel. Ona inspirace zněla takto: Víra není jen pocit; je to rozhodnutí. Je třeba, aby se rozhodl pro víru.

Můj přítel nevěděl všechno, ale věděl toho dost. Rozhodl se pro cestu víry a poslušnosti. Poklekl. A jeho duchovní rovnováha se obnovila.

Od oné události již uběhlo několik let. Nedávno jsem dostal dopis od jeho syna, který nyní slouží na misii. Jeho slova byla plná přesvědčení a svědectví. Když jsem četl jeho nádherný dopis, uvědomil jsem si, jak nesmírně požehnalo další generaci, když se otec, ve velmi těžké situaci, rozhodl pro víru.

Problémy, těžkosti, otázky, pochybnosti – to vše je součástí naší smrtelnosti. Ale nejsme na to sami. My, jako učedníci Pána Ježíše Krista, máme k dispozici ohromné duchovní zásobárny světla a pravdy. Obavy a víra nemohou v našem srdci existovat vedle sebe. V dobách těžkostí si volíme cestu víry. Ježíš řekl: „Neboj se, toliko věř.“⁴

V průběhu let podnikáme tyto důležité duchovní kroky znovu a znovu. Začínáme chápat, že „ten, kdo přijímá světlo a zůstává v Bohu, přijímá více světla; a to světlo je jasnější a jasnější, až přijde dokonalý den“.⁵ Naše otázky a pochybnosti jsou zažehnány, nebo nás již tak neznepokojují. Naše víra se stává jednoduchou a čistou. Poznáváme, co jsme znali už předtím.

Ježíš řekl: „Nebudete-li jako [malé děti], nikoli nevejdete do království nebeského.“⁶

Hadley Peayové je nyní sedm let. Narodila se s velmi těžkým postižením sluchu a bylo zapotřebí četných operací, aby slyšela alespoň trochu. Rodiče s ní pak neúnavně cvičili, aby jí pomohli naučit se mluvit. Hadley i její rodina se s radostným srdcem přizpůsobili tomu, že je hluchá.

Jednou, když byly Hadley čtyři roky, stála s maminkou v samoobsluze ve frontě k pokladně. Ohlédla se a uviděla malého chlapce na invalidním vozíku. Všimla si, že chlapec nemá nohy.

I když se Hadley naučila mluvit, měla problémy s ovládáním síly svého hlasu. A tak se hlasitě zeptala maminky, proč ten chlapeček nemá nohy.

Maminka Hadley tiše a prostě vysvětlila, že „Nebeský Otec stvořil každé své dítě trochu odlišné“. „Aha,“ odvětila Hadley.

Pak se nečekaně obrátila na toho malého chlapce a řekla: „Víš, že když mě Nebeský Otec stvořil, moje uši nic neslyšely? A proto jsem výjimečná. Tebe stvořil bez nohou, a tak jsi taky výjimečný. Až Ježíš přijde, já budu slyšet a ty budeš mít nohy. Ježíš dá všechno do pořádku.“

„Nebudete-li jako [malé děti], nikoli nevejdete do království nebeského.“

Hadley toho věděla dost.

Ježíš je Kristus. Je vzkříšený. Je naším Spasitelem a Vykupitelem. Až znovu přijde, vše bude napraveno. Toto je Jeho svaté dílo. Skrze Proroka Josepha Smitha bylo Jeho kněžství znovuzřízeno na zemi, a Jeho dnešním prorokem je president Thomas S. Monson. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.