Ať se stane cokoli, ber to s láskou
To, jak reagujeme na protivenství, může být hlavním faktorem v tom, jak šťastní a úspěšní dokážeme v životě být.
Když jsem byl mladý, rád jsem sportoval, a mám na ony dny krásné vzpomínky. Ne všechny jsou však příjemné. Pamatuji si, jak jednou náš fotbalový tým prohrál v jednom náročném zápase a já jsem přišel domů zklamaný. Maminka byla doma a vyslechla si mé smutné vyprávění. Učila své děti, aby důvěřovaly sobě i sobě navzájem, aby nikoho nevinily ze svých neúspěchů, a aby do všeho, o co se pokusí, vkládaly své nejlepší úsilí.
Když jsme upadli, očekávala, že se sami zvedneme a půjdeme dál. A tak rada, kterou mi tehdy maminka dala, nebyla vůbec nečekaná. A utkvěla mně v srdci po celý život.
„Josephe,“ řekla, „ať se stane cokoli, ber to s láskou.“
Často jsem o této radě přemýšlel.
Myslím, že asi měla na mysli, že v životě každého člověka jsou dny slunečné i zamračené a období, kdy se nám zdá, že ptáci nezpívají a zvony nevyzvánějí. Nicméně zdá se, že ti nejšťastnější lidé našli navzdory zklamání a protivenství způsob, jak se z těžkých období poučit a jak se díky nim stát silnějšími, moudřejšími a šťastnějšími.
Možná si někteří myslí, že generální autority jen zřídkakdy prožívají nějakou bolest, trápení nebo zármutek. Kéž by to byla pravda! I když každý muž a žena, kteří jsou dnes na tomto pódiu, zažili hojnost radosti, každý z nich také zhluboka pil z kalichu zklamání, zármutku a ztráty. Pán ve své moudrosti nechrání nikoho před žalem nebo smutkem.
Pokud jde o mne, Pán otevřel okna nebes a vylil požehnání na mou rodinu v takové hojnosti, že to ani nemohu vyjádřit. Přesto jsem však, jako každý jiný, v životě procházel obdobími, kdy jsem měl pocit, že mé těžkosti jsou větší, než dokážu snést. Během oněch období jsem vzpomínal na dny svého mládí, kdy největším zármutkem byla prohra ve fotbalovém zápase.
Jak málo jsem tehdy věděl o tom, co mě čeká v pozdějších letech! Kdykoli jsem však procházel obdobími smutku a zármutku, často se mi vybavovala matčina slova: „Ať se stane cokoli, ber to s láskou.“
Jak můžeme brát s láskou dny naplněné zármutkem? Nemůžeme – přinejmenším ne v té dané chvíli. Nemyslím, že by má matka naznačovala, abychom potlačili zklamání nebo popírali, že skutečně pociťujeme bolest. Nemyslím, že by naznačovala, abychom nepříjemné pravdy zakrývali pláštěm předstíraného štěstí. Věřím však, že to, jak reagujeme na protivenství, může být hlavním faktorem v tom, jak šťastní a úspěšní dokážeme v životě být.
Budeme-li k protivenstvím přistupovat moudře, naše nejtěžší chvíle se mohou stát chvílemi největšího růstu, což následně může vést ke chvílím největšího štěstí.
V průběhu let jsem se naučil některé věci, které mi pomáhaly během zkoušek a utrpení. Rád bych se o ně s vámi podělil.
Naučte se zasmát
První věc, kterou můžeme dělat, je naučit se zasmát. Už jste někdy viděli rozzlobeného řidiče, který, když někdo jiný udělá chybu, reaguje tak, jako kdyby onen chybující člověk urazil jeho čest, rodinu, psa a všechny jeho předky až k Adamovi? Nebo jste už někdy narazili na dvířka u kuchyňské skříňky, která byla otevřená na špatném místě a ve špatném čase a kterou oběť s boulí na hlavě proklínala, zatracovala a trestala?
Na tyto chvíle existuje protilék – naučte se tomu zasmát.
Vzpomínám si, jak jsme jednou naložili děti do auta a vyrazili jsme do Los Angeles. V autě nás bylo nejméně devět, a neustále jsme bloudili. Místo toho, aby nás to rozzlobilo, začali jsme se smát. Pokaždé, když jsem špatně odbočil, smáli jsme se ještě víc.
To, že jsme zabloudili, nebylo pro nás nic neobvyklého. Když jsme jednou mířili na jih Utahu do města Cedar City, špatně jsme odbočili a uvědomili jsme si to až za dvě hodiny, když jsme uviděli nápis „Vítejte v Nevadě“. Nezlobili jsme se. Zasmáli jsme se, a díky tomu se jen zřídkakdy dostavila zlost nebo rozmrzelost. Díky smíchu máme krásné vzpomínky.
Vzpomínám si, jak jedna naše dcera měla schůzku naslepo – nevěděla, s kým se setká. Oblékla se a čekala na chlapce, se kterým měla jít na schůzku, když v tom zazvonil zvonek u dveří. Vešel nějaký muž, který se zdál být trochu starší, ale ona se snažila být zdvořilá. Představila ho mně i mé manželce a ostatním dětem a pak si vzala kabát a oba odešli. Dívali jsme se, jak nastupuje do auta, ale auto se nerozjelo. Nakonec naše dcera vystoupila z auta, v obličeji celá červená rozpaky, a běžela domů. Muž, o kterém si myslela, že s ním jde na schůzku, ve skutečnosti přijel vyzvednout jinou naši dceru, která jim měla hlídat děti.
Moc nás to všechny rozesmálo. Vlastně jsme se smáli tak, že jsme ani nedokázali přestat. Když později dorazil na schůzku s naší dcerou ten pravý, nemohl jsem se s ním ani pozdravit, protože jsem byl stále v kuchyni a smál jsem se. Dnes si uvědomuji, že to pro naši dceru mohlo být ponižující a že byla nejspíše v rozpacích. Ale zasmála se tomu s námi, a díky tomu nás to rozesměje i dnes.
Až budete příště pokoušeni naříkat si, mohli byste zkusit se místo toho zasmát. Prodlouží vám to život a vnesete více radosti do života těch, kteří jsou kolem vás.
Usilujte o to, co je věčné
Druhá věc, kterou můžeme dělat, je usilovat o to, co je věčné. Když vám do života vstoupí protivenství, můžete mít pocit, že jste jedinými, kdo má problémy. Kroutíte hlavou a říkáte si: „Proč zrovna já?“
Ale ručička na roztočeném kole zármutku nakonec ukáže na každého z nás. Dnes nebo jindy, každý z nás musí zármutek prožít. Nikdo od toho není osvobozen.
Mám rád písma, protože ukazují příklady velkých a ušlechtilých mužů a žen, jako byli například Abraham, Sára, Enoch, Mojžíš, Joseph, Emma a Brigham. Každý z nich zažil protivenství a trápení, které vyzkoušelo, posílilo a vytříbilo jejich charakter.
Učit se snášet chvíle zklamání, utrpení a zármutku je součástí naší celoživotní praxe. Tyto zkušenosti, i když jsou v dané chvíli často těžké, jsou přesně těmi zkušenostmi, které prohlubují naše chápání, budují náš charakter a zlepšují naši schopnost soucítit s druhými.
Ježíš Kristus trpěl nesmírně, a proto chápe naše utrpení. Chápe náš zármutek. A tak prožíváme těžkosti, abychom i my měli více soucitu a pochopení vůči druhým.
Pamatujte na povznášející slova, která Spasitel pronesl Proroku Josephu Smithovi, když trpěl se svými druhy v dusivé temnotě žaláře v Liberty: „Synu můj, pokoj buď duši tvé; protivenství tvé a strasti tvé potrvají jen malou chvilku;
A potom, jestliže v tom vytrváš dobře, Bůh tě oslaví na výsosti; zvítězíš nad všemi nepřáteli svými.“1
Díky tomuto věčnému nadhledu našel Joseph v těchto slovech útěchu, a my ji můžeme najít také. Někdy právě ty okamžiky, kdy máme dojem, že nad námi utrpení vítězí, jsou ty, které nakonec umožní zvítězit nám.
Zásada kompenzace
Třetí věc, kterou můžeme dělat, je porozumět zásadě kompenzace. Těm, kteří jsou věrní, Pán nahradí každou ztrátu. To, co je odňato těm, kteří Pána milují, jim bude přidáno Jeho vlastním způsobem. I když to nemusí přijít v době, kdy si to přejeme, věrní poznají, že každá dnešní slza bude nakonec stokrát vynahrazena slzami radosti a vděčnosti.
Jedním z požehnání evangelia je znalost, že když závoj smrti oznámí konec našeho smrtelného života, život bude pokračovat i na druhé straně závoje. Tam získáme nové příležitosti. Dokonce ani smrt nám nemůže odejmout věčná požehnání slíbená milujícím Nebeským Otcem.
Nebeský Otec je milosrdný, a proto vítězí zásada kompenzace. Byl jsem toho svědkem i ve svém životě. Můj vnuk Joseph má autismus. Pro jeho matku a otce bylo bolestné vyrovnat se s důsledky tohoto postižení.
Věděli, že Joseph asi nikdy nebude takový jako ostatní děti. Uvědomovali si, co to bude znamenat nejen pro Josepha, ale i pro celou rodinu. Malý Joseph je však pro nás velkou radostí. Autistické děti mívají často problémy vyjadřovat emoce, ale pokaždé, když jsem s ním, tak mě obejme. I když to bylo a je těžké, Joseph naplňuje náš život radostí.
Jeho rodiče ho povzbuzovali, aby sportoval. Když začínal hrát baseball, stál ve vnějším poli. Myslím však, že nepochopil, že musí za míčem, který nechytí, utíkat. Vymyslel mnohem efektivnější způsob hry. Když někdo odpálil míček jeho směrem, Joseph ho jen tak sledoval a pak vytáhl z kapsy jiný míček a hodil ho nadhazovači.
Všechna omezení, se kterými se musela rodina potýkat při výchově Josepha, všechny oběti, které přinesli, se jim desetkrát vrátily. Díky této výjimečné duchovní bytosti se toho matka i otec naučili hodně o dětech s postižením. Měli bezprostřední zážitky se štědrostí a soucitem, které jim projevovala rodina, sousedé a přátelé. Společně se radovali z pokroku, kterého Joseph dosahoval. Žasli nad jeho dobrotivostí.
Důvěřujte Otci i Synu
Čtvrtou věcí, kterou můžeme dělat, je důvěřovat Nebeskému Otci a Jeho Synu Ježíši Kristu.
„Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal.“2 Pán Ježíš Kristus je naším společníkem, pomocníkem a obhájcem. Přeje si, abychom byli šťastní. Přeje si, abychom uspěli. Když uděláme svůj díl, On udělá svůj.
Ten, který sestoupil pod všechny věci, nám přijde na pomoc. Utěší nás a pozvedne. Posílí nás ve slabosti a podepře nás v úzkosti. Učiní, že slabé věci se stanou silnými.3
Jedna naše dcera po porodu vážně onemocněla. Modlili jsme se za ni, požehnali jsme ji a pomáhali jsme jí, jak nejlépe jsme mohli. Doufali jsme, že obdrží požehnání uzdravení, ale dny se přehouply v měsíce a měsíce v roky. V jedné chvíli jsem jí řekl, že s touto nemocí možná bude muset bojovat až do konce života.
Vzpomínám si, jak jsem jednou ráno vytáhl malou kartičku a vložil ji do psacího stroje. Kromě jiného jsem jí napsal i toto: „Ono prosté tajemství zní: vlož svou důvěru v Pána, dělej to nejlepší, co dovedeš, a to ostatní nech na Něm.“
A ona skutečně vložila důvěru v Boha. Její nemoc však nezmizela. Trpěla touto nemocí mnoho let, ale v příslušné době jí Pán požehnal a nakonec se uzdravila.
Protože znám svou dceru, věřím, že i kdyby nikdy nedosáhla úlevy, přesto by důvěřovala v Nebeského Otce a „to ostatní [nechala] na Něm“.
Závěr
I když má matka již dávno získala svou věčnou odměnu, její slova si stále uchovávám v srdci. Stále si pamatuji na její radu, kterou mi dala před mnoha lety onoho dne, kdy náš tým prohrál fotbalový zápas: „Ať se stane cokoli, ber to s láskou.“
Poznal jsem, proč všechny věci musejí mít protiklad. Protivenství, pokud na něj nahlížíme správně, může být v našem životě požehnáním. Můžeme se naučit přijímat ho s láskou.
Když budeme používat humor, když budeme usilovat o věčný nadhled, když budeme chápat zásadu kompenzace a budeme se přibližovat našemu Nebeskému Otci, dokážeme snášet těžkosti i zkoušky. A můžeme říci totéž, co řekla má matka: „Ať se stane cokoli, ber to s láskou.“ O tomto svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.