Přísaha a smlouva kněžství

Přál bych si zaměřit vaši pozornost na přísahu a smlouvu Melchisedechova kněžství. Myslím si, že budeme-li jasně rozumět smlouvě, kterou uzavíráme, když přijímáme úřad v kněžství, a slibu, který nám Pán dává, že pokud budeme své povolání zvelebovat, budeme mít větší motivaci dělat vše, co je nutné pro to, abychom obdrželi věčný život.

Dovolte mi dále říci, že vše, co je spojeno s tímto vyšším kněžstvím, je určeno a zamýšleno k tomu, abychom se připravili obdržet věčný život v království Božím.

Ve zjevení ohledně kněžství, jež obdržel Joseph Smith v září 1832, Pán říká, že Melchisedechovo kněžství je věčné; že spravuje evangelium, nachází se v pravé církvi ve všech pokoleních a drží klíče poznání Boha. Říká, že umožňuje Pánovu lidu, aby se posvětil, viděl tvář Boží a vstoupil do Pánova odpočinutí, „kteréžto odpočinutí je plnost slávy jeho“. (Viz NaS 84:17–24.)

Poté Pán ohledně Melchisedechova i Aronova kněžství říká: „Neboť kdokoli je věrný, aby získal tato dvě kněžství, o nichž jsem mluvil, a aby zveleboval povolání své, ten je posvěcen Duchem k obnovení těla svého.

Stávají se syny Mojžíšovými a Aronovými a semenem Abrahamovým, a církví a královstvím a vyvolenými Boha.

A také všichni ti, již přijímají toto kněžství, přijímají mne, praví Pán;

Neboť ten, kdo přijímá služebníky mé, přijímá mne;

A ten, kdo přijímá mne, přijímá Otce mého;

A ten, kdo přijímá Otce mého, přijímá království Otce mého; tudíž vše, co můj Otec má, mu bude dáno.

A toto je podle přísahy a smlouvy, která náleží ke kněžství.

Tudíž, všichni ti, kteří přijímají kněžství, přijímají tuto přísahu a smlouvu Otce mého, kterou on porušiti nemůže a která ani nemůže býti odsunuta.“

Poté je zmíněn trest za porušení této smlouvy a za naprosté odvrácení se od ní a s tímto trestem je zmíněno i toto přikázání: „… [Mějte se] na pozoru ohledně sebe, abyste pilně dbali slov věčného života.

Neboť vy budete žíti každým slovem, jež vychází z úst Božích.“ (NaS 84:33–44.)⁶

Ti z vás, kteří jste držiteli Aronova kněžství, jste ještě tuto přísahu a smlouvu náležející k vyššímu kněžství nepřijali, avšak přesto máte velkou moc a pravomoc, kterou vám Pán dal. Aronovo kněžství je přípravné kněžství, které nás učí a školí, abychom byli hodni těchto dalších velkých požehnání, která přicházejí později.

Budete-li sloužit věrně jako jáhen, jako učitel a jako kněz, získáte zkušenosti a osvojíte si dovednosti a schopnosti, které vám umožní přijmout Melchisedechovo kněžství a zvelebovat v tomto kněžství své povolání.⁷

Jak všichni víme, smlouva je úmluva a dohoda mezi alespoň dvěma stranami. V případě smluv evangelia jsou těmito stranami Pán v nebi a lidé na zemi. Lidé slibují, že budou dodržovat přikázání, a Pán slibuje, že je podle toho odmění. Samotné evangelium je nová a věčná smlouva a zahrnuje v sobě všechny úmluvy, sliby a odměny, které Pán svému lidu nabízí.

Když tedy přijímáme Melchisedechovo kněžství, činíme tak prostřednictvím smlouvy. Slavnostně slibujme, že přijmeme kněžství, že budeme zvelebovat své povolání v něm a že budeme žít každým slovem, které vychází z úst Božích. Pán nám za sebe slibuje, že budeme-li tuto smlouvu dodržovat, obdržíme vše, co má Otec, což je život věčný. Dokáže si kdokoli z nás představit nějakou větší nebo velkolepější úmluvu než právě tuto?

Někdy o zvelebování svého kněžství mluvíme nedbale, avšak ve zjeveních se mluví právě o tom, že své povolání v kněžství máme zvelebovat – jako starší, sedmdesátníci, vysocí kněží, patriarchové a apoštolové.

Kněžství dané lidem je moc a pravomoc Boží svěřená lidem na zemi, aby vykonávali vše, co je zapotřebí pro spasení lidstva. Úřady neboli povolání v kněžství jsou služební pověření, díky kterým lze vykonávat konkrétní přidělenou službu v kněžství. A zvelebovat tato povolání znamená vykonávat práci, která má být prováděna těmi, kteří příslušný úřad zastávají.

Nezáleží na tom, jaký úřad zastáváme, pokud své povinnosti plníme spolehlivě a věrně. Jeden úřad není vyšší než druhý, i když z administrativních důvodů může být jeden držitel kněžství povolán, aby předsedal dalším a řídil jejich práci.

Můj otec, president Joseph F. Smith řekl: „Žádný úřad vyplývající z tohoto kněžství není, ani nemůže být větší než kněžství samo. Právě z kněžství všechny úřady odvozují svou pravomoc a moc. Pravomoc kněžství nepochází z žádného úřadu. A žádný úřad moc kněžství nezvětšuje. Avšak všechny úřady v Církvi odvozují svou moc, svou působnost, svou pravomoc z kněžství.“

Jsme vyzýváni, abychom zvelebovali své povolání v kněžství a abychom vykonávali práci, jež souvisí s úřadem, který jsme obdrželi. A tak Pán ve zjevení o kněžství říká: „Tudíž, nechť každý člověk zastává svůj vlastní úřad a pracuje ve svém vlastním povolání …, aby systém mohl býti zachováván dokonalým.“ (NaS 84:109–110.)

Toto je jeden z největších cílů, na kterém pracujeme v kněžském programu Církve – aby starší vykonávali práci starších, aby sedmdesátníci vykonávali práci sedmdesátníků, aby vysocí kněží vykonávali práci vysokých kněží a tak dále, aby díky tomu všichni držitelé kněžství mohli zvelebovat své vlastní povolání a mohli sklízet ona bohatá požehnání, jež nám byla za takové jednání slíbena.⁸

Jsme vyslanci Pána Ježíše Krista. Naším posláním je zastupovat Ho. Jsme vedeni k tomu, abychom kázali Jeho evangelium, vykonávali obřady spasení, žehnali lidstvu, uzdravovali nemocné a možná i vykonávali zázraky, abychom dělali to, co by dělal On, kdyby byl osobně přítomen – a to vše proto, že jsme držiteli svatého kněžství.

Jako Pánovi zástupci jsme vázáni Jeho zákonem, že budeme dělat to, co chce, abychom dělali, bez ohledu na osobní názory nebo světská vábení. Sami od sebe nemáme žádné poselství spásy, žádnou nauku, již je třeba přijmout, žádnou moc křtít nebo vysvěcovat do úřadu nebo oddávat na věčnost. Všechny tyto věci pocházejí od Pána a cokoli, co děláme v souvislosti s nimi, je výsledkem svěřené pravomoci.⁹

Nyní mi dovolte říci několik slov o přísaze, která je spojena s přijetím Melchisedechova kněžství.

Přísaha je nejposvátnější a nejzávaznější druh projevu, který lidská řeč zná; a právě tuto jazykovou formu si Otec zvolil a tuto formu použil ve velkém mesiášském proroctví o Kristovi a o kněžství. Říká o Kristu: „Přisáhl Hospodin, a nebude želeti toho, řka: Ty jsi kněz na věky podlé řádu Melchisedechova.“ (Žalm 110:4.)

Pavel při vysvětlování tohoto mesiášského proroctví říká, že Ježíš má neměnné kněžství a že skrze toto kněžství přišla moc nekonečného života. (Viz Židům 7:24, 16.) Joseph Smith řekl, že „všichni ti, již jsou vysvěceni k tomuto kněžství, jsou učiněni podobnými Synu Božímu, zůstávajíce knězem neustále“, totiž, jsou-li věrní a spravedliví. [Viz Překlad Josepha Smitha, Židům 7:3.]

A tak je Kristus velikým pravzorem z hlediska kněžství, stejně jako v případě křtu a všech dalších věcí. A proto, tak jako Otec přísahá, že Jeho Syn zdědí skrze kněžství všechny věci, stejně tak přísahá, že my všichni, kteří zvelebujeme své povolání v tomtéž kněžství, obdržíme vše, co Otec má.

Toto je zaslíbení oslavení nabízené každému muži, který je držitelem Melchisedechova kněžství, ale je to zaslíbení podmíněné, zaslíbení pod podmínkou, že budeme zvelebovat své povolání v kněžství a že budeme žít každým slovem, které vychází z úst Božích.

Je naprosto zřejmé, že neexistují velkolepější zaslíbení, jež byla nebo by mohla být poskytnuta, než ta, která jsme obdrželi, když jsme přijali onu výsadu a převzali zodpovědnost být držiteli svatého kněžství a působit jako Kristovi služebníci.

Aronovo kněžství je přípravné kněžství, jež nás opravňuje uzavřít smlouvu a přijmout přísahu, která toto vyšší kněžství provází.¹⁰

Na tomto světě není pro nikoho z nás nic důležitějšího než to, abychom na první místo v životě dávali věci království Božího, abychom dodržovali přikázání, abychom zvelebovali své povolání v kněžství, abychom chodili do domu Páně a aby nám byla nabídnuta plnost požehnání v království našeho Otce.¹¹

Obrázek

Two Fijian men administering to a young girl lying in a bed.

Pánova požehnání jsou nabízena Svatým a světu prostřednictvím služby těch, kteří jsou držiteli svatého kněžství a kteří Ho zastupují, kteří jsou v podstatě Jeho služebníky a zástupci a kteří jsou ochotni sloužit Mu a dodržovat Jeho přikázání.¹²

Modlím se o to, abychom my všichni, kteří jsme byli povoláni zastupovat Pána a mít tuto pravomoc, pamatovali na to, kdo jsme, a abychom podle toho jednali.

… Po všechny dny mého života jsem se snažil zvelebovat své povolání v kněžství a doufám, že vytrvám do konce v tomto životě a že se budu těšit ze společenství věrných svatých v životě, který přijde.¹³

Chtěl bych požehnat těm, kteří zvelebují své povolání v kněžství, mladým i starším, a chtěl bych požádat Pána, aby na ně vylil dobré věci svého Ducha v tomto životě a aby je ujistil o bohatstvích věčnosti v životě, který přijde. …

Jak velkolepé je vědomí, že Pán každému z nás nabízí plnost kněžství a slibuje nám, že pokud přijmeme toto kněžství a budeme zvelebovat své povolání, získáme spolu s Ním věčné dědictví v Jeho království!¹⁴

• President Smith učil, že skrze kněžství „Pán svým dcerám nabízí každý duchovní dar a požehnání, které mohou získat jeho synové“. („Ze života Josepha Fieldinga Smitha“.) Co vás napadá, když přemítáte o tomto prohlášení?

• President Smith řekl, že držitelé kněžství mají větší motivaci usilovat o věčný život, pokud rozumějí svým smlouvám a Pánovým slibům. (Viz 1. oddíl.) V jakém smyslu toto platí pro všechny členy Církve?

• V čem se to, jak president Smith vysvětluje zvelebování povolání (viz 2. oddíl), liší od jiných užití slova zvelebovat? Jaká požehnání vám přinesla a přináší služba členů Církve, kteří zvelebují svá povolání?

• President Smith učil, že „Kristus [je] velkým pravzorem z hlediska kněžství“. (3. oddíl.) Jak se můžeme při službě druhým řídit příkladem Ježíše Krista?

• Zopakujte si, co ve 4. oddíle president Smith říká o požehnáních nabízených v chrámu. Jak mohou rodiče pomoci svým dětem připravit se na požehnání kněžství, jež jsou dostupná v chrámu?

Židům 5:4; Alma 13:1–2, 6; NaS 20:38–60; 84:19–22; 107:99–100; Články víry 1:5

„Zkušený učitel nepřemýšlí: ‚Co bych měl dnes ve třídě udělat?‘, ale ptá se: ‚Co budou dnes moji studenti ve třídě dělat?‘; neptá se: ‚Čemu dnes budu učit?‘, ale spíše: ‚Jak pomohu studentům odhalit to, co potřebují znát?‘“ (Virginia H. Pearce, „The Ordinary Classroom – A Powerful Place for Steady and Continued Growth“, Ensign, Nov. 1992, 12; viz také Učení – není většího povolání [2000], 61.)