Kapitola 5

Víra a pokání

„To, co potřebujeme v Církvi i mimo ni, je pokání. Potřebujeme více víry a více odhodlání sloužit Pánu.“

Ze života Josepha Fieldinga Smitha

President Joseph Fielding Smith učil: „Odpuštění hříchů se dostavuje vírou a upřímným pokáním.“¹ Řekl, že „je nezbytné nejenom to, abychom věřili, ale abychom také činili pokání,“ a také učil, že když budeme konat dobré skutky ve víře až do konce, „obdržíme odměnu věrných a místo v celestiálním království Božím“.² President Smith si přál, aby tuto odměnu obdrželi všichni lidé, a po celou dobu své služby svědčil o Ježíši Kristu a kázal pokání.

Na začátku své služby v povolání apoštola řekl: „Vždy jsem považoval za své poslání, byv takto myslím nabádán Duchem Páně, abych při svých cestách po kůlech Sionu říkal lidem, že dnešek je dnem pokání, a abych vyzýval Svaté posledních dnů k tomu, aby pamatovali na své smlouvy, sliby, jež dali Pánovi, že budou dodržovat Jeho přikázání a že se budou řídit učením a pokyny starších Izraele – proroků Božích –, které jsou zaznamenány ve svatých písmech. Ve všem máme kráčet s pokorou a obezřetností před Pánem, abychom mohli být požeháni a vedeni Jeho Svatým Duchem. Domnívám se, že toto je den varování. Je to doba varování již ode dne, kdy prorok poprvé obdržel onen projev z nebes, že evangelium bude znovuzřízeno.“³

Jednou v neděli na shromáždění svátosti vysvětlil president Smith shromážděným, proč promlouvá varovným hlasem. Jeho syn, Joseph, který se shromáždění také účastnil, později napsal: „Živě se mi vybavují některá slova, která při té příležitosti [můj otec] pronesl. ‚Kdo je váš přítel nebo kdo vás má rád ze všeho nejvíce?‘ zeptal se shromážděných. ‚Člověk, který vám říká, že vše je dobré v Sionu, že blahobyt je nadosah, nebo člověk, který vás varuje před pohromami a těžkostmi, ke kterým musí dojít, pokud lidé nebudou žít podle zásad evangelia? Chci, abyste věděli, že já mám členy Církve rád, a nepřeji si, aby na mě jediný z nich ukázal vyčítavě prstem, až projdeme závojem smrtelné existence, a řekl: „Kdybys mě jen býval varoval, tak bych se nyní nenacházel v tak tíživé situaci.“ A tak pozvedám varovný hlas v naději, že moji bratři a sestry se budou moci připravit na království slávy.‘“⁴

President Joseph Fielding Smith vysvětlil, proč volá Svaté posledních dnů k pokání: „Mám členy Církve rád.“

Lidé, kteří s presidentem Smithem úzce spolupracovali, viděli, že za jeho přísnými varovnými slovy se skrývá člověk s upřímným zájmem o ty, kteří se potýkají s hříchem. Starší Francis M. Gibbons, který sloužil jako tajemník Prvního předsednictva, byl často u toho, když se president Smith zabýval záležitostmi spojenými s církevním disciplinárním řízením. Starší Gibbons vzpomínal: „Svá rozhodnutí činil vždy v duchu laskavosti a lásky a s tou nejvyšší mírou milosrdenství, kterou dané okolnosti umožňovaly projevit. Když se seznámil s okolnostmi nějakého těžkého případu, nebylo neobvyklé, když řekl: ‚Proč se lidé nechovají tak, jak mají?‘ Toto neříkal vyčítavým nebo zatracujícím tónem – spíše tónem smutným a lítostivým.“⁵ President Spencer W. Kimball, který sloužil s presidentem Smithem jako člen Kvora Dvanácti apoštolů, řekl: „Mnohokrát jsme si řekli, že jelikož členové Dvanácti budou působit jako soudci Izraele, každý z nás by byl velmi rád souzen jím, neboť jeho soudy by byly laskavé, milosrdné, spravedlné a svaté.“⁶ Když president Smith vysvěcoval biskupy, často jim radil: „Pamatujte na to, že každý má své slabosti a všechno má vždy dvě strany. Pokud pochybíte na straně soudu, dbejte na to, abyste pochybil i na straně lásky a milosrdenství.“⁷

Učení Josepha Fieldinga Smitha

První zásadou evangelia je víra v Pána Ježíše Krista.

Naše víra se zaměřuje na Pána Ježíše Krista a skrze Něho i na Otce. Věříme v Krista, přijímáme Ho jako Syna Božího a ve vodách křtu jsme na sebe vzali Jeho jméno.⁸

Kéž vždy v prvé řadě pamatujete na to, nyní i kdykoli jindy, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha, který přišel na svět položit život kvůli tomu, abychom my mohli žít. Taková je pravda, a je to pravda naprosto základní. Na tomto je postavena naše víra. Nemůže být zničena. Musíme se tímto učením řídit navzdory učení světa a představám lidí; neboť toto je to nejdůležitější, toto je nezbytné pro naše spasení. Pán nás vykoupil svou krví, poskytl nám spasení, a to vše za předpokladu – a to je ta podmínka, na kterou nesmíme zapomínat –, že budeme dodržovat Jeho přikázání a vždy na Něj pamatovat. Budeme-li tak činit, budeme spaseni, kdežto představy a pošetilost lidí se ze země vytratí.⁹

Vírou přicházíme k Bohu. Kdybychom nevěřili v Pána Ježíše Krista, kdybychom v Něj nebo v Jeho Usmíření neměli žádnou víru, neměli bychom sklon věnovat jakoukoli pozornost Jeho přikázání. Do souladu s Jeho pravdou jsme uvedeni právě díky tomu, že máme onu víru a že máme v srdci touhu Mu sloužit. …

… První zásadou evangelia je víra v Pána Ježíše Krista; a víru v Pána Ježíše Krista samozřejmě nebudeme mít, aniž bychom měli víru v Jeho Otce. A když máme víru v Boha Otce a v Jeho Syna a jsme vedeni, jak bychom měli být, Duchem Svatým, tak máme víru i ve služebníky Páně, skrze něž On promlouvá.¹⁰

Víra znamená konat skutky.

„Víra je hybnou silou veškerého jednání.“ [Lectures on Faith, přednáška č. 1.] Když se nad tím na chvíli zamyslíte, myslím, že budete souhlasit s tím, že toto je naprosto pravdivé jak v záležitostech časných, tak v záležitostech duchovních. Platí to pro nás v případě našich vlastních skutků i v případě skutků Božích. …

„Víra bez skutků jest mrtvá“ [Jakub 2:26] – jinak řečeno, víra bez skutků neexistuje. Jakub tím podle mého názoru jasně vyjadřuje tuto myšlenku: „Ty mi ukaž svou víru bez skutků, a nic se nestane; ale já ti ukáži svou víru spojenou se skutky, a něčeho tím dosáhnu.“ [Viz Jakub 2:18.] Víra znamená konat skutky. … Víra je tudíž silnější než pouhé přesvědčení. …

Víra je dar od Boha. Každá dobrá věc je dar od Boha. Tato zásada se nachází v písmech, například v 11. kapitole Židům – což je kapitola pojednávající velmi výstižně o víře – [a] ve zjeveních Páně, která nám byla dána v Nauce a smlouvách i v dalších písmech. Víru nemůžeme získat nečinností nebo netečností nebo pasivním přesvědčením. Pouhá touha obdržet víru nám nepřinese víru, právě tak jako pouhá touha být dobrým hudebníkem nebo malířem nezajistí, že se v této oblasti staneme bez vynaložení rozumného úsilí zdatnými. A v tom spočívá náš problém. Máme svědectví o evangeliu, věříme v Josepha Smitha, věříme v Ježíše Krista, věříme v zásady evangelia, ale jak usilovně na nich pracujeme?

… Chceme-li mít živoucí a neochvějnou víru, musíme aktivně konat každou povinnost, kterou jako členové této Církve máme. …

Kéž bychom tak měli takovou víru, jakou projevoval Nefi! V 17. kapitole 1. Nefiho čteme, jak Nefiovi bratři Nefimu odporovali a utahovali si z něj, protože se chystal postavit loď. Říkali:

„Náš bratr je blázen, neboť si myslí, že může postaviti loď; ano, a také si myslí, že může přeplouti tyto veliké vody.“ [1. Nefi 17:17.]

Nefi jim odpověděl:

„Kdyby mi Bůh přikázal vykonati cokoli, mohl bych to vykonati. Kdyby mi přikázal, že mám této vodě říci, staň se zemí, stala by se zemí; a kdybych to řekl, stalo by se tak.“ [1. Nefi 17:50.]

Taková byla jeho víra.¹¹

Nyní nechodíme podle toho, co vidíme, jak tomu bylo předtím, než jsme přišli na tento svět, avšak Pán očekává, že budeme chodit podle víry [viz 2. Korintským 5:7]; a budeme-li chodit podle víry, obdržíme odměnu spravedlivých, budeme-li dodržovat ona přikázání, která jsou dána pro naše spasení.¹²

Pokud člověk nebude žít podle nauky a kráčet ve víře, přijímat pravdu a dodržovat přikázání, která mu byla dána, nebude moci získat věčný život, bez ohledu na to, jak moc bude svými ústy prohlašovat, že Ježíš je Kristus, nebo jak moc bude věřit, že Otec poslal Ježíše na svět, aby přinesl lidem vykoupení. Jakub má tedy pravdu, když říká, že ďáblové „věří, a však třesou se“, ale nečiní pokání. [Viz Jakub 2:19.]¹³

Druhou zásadou evangelia je pokání, které je nezbytné pro naše spasení a oslavení.

Pokání je druhou základní zásadou evangelia a přirozeným důsledkem víry.¹⁴

To, co potřebujeme v Církvi i mimo ni, je pokání. Potřebujeme více víry a více odhodlání sloužit Pánu.¹⁵

Je pravda, že někteří z nás se domnívají, že nezáleží na tom, když hřešíme, pokud se nejedná o závažné hříchy, smrtelné hříchy, a že i přesto budeme spaseni v království Božím? Nefi viděl naši dobu. Řekl, že právě toto budou lidé říkat. [Viz 2. Nefi 28:7–9.] Já vám však říkám, že se nemůžeme odvrátit od stezky pravdy a spravedlivosti a zároveň si uchovat vedení Ducha Páně.¹⁶

V Sionu není místo pro svévolného hříšníka. Je tam místo pro hříšníka, který činí pokání – pro člověka, který se odvrací od nepravosti a usiluje o život věčný a o světlo evangelia. Na hřích nemáme pohlížet se sebemenší mírou shovívavosti – ani Pán to nečiní –, ale máme kráčet zpříma a bezchybně před Pánem.¹⁷

Člověk může být spasen a oslaven v království Božím jedině ve spravedlivosti; a tak musíme činit pokání z hříchů a kráčet ve světle, tak jako je ve světle Kristus [viz 1. Janova 1:7], aby nás Jeho krev mohla očistit od všech hříchů a abychom mohli mít společenství s Pánem a obdržet Jeho slávu a oslavení.¹⁸

Potřebujeme pokání a potřebujeme, aby nám bylo připomínáno, že ho máme činit.¹⁹

V zásadě pokání se projevuje milosrdenství Nebeského Otce a Ježíše Krista.

Pokání je jednou z nejnádhernějších zásad, kterým se v evangeliu učíme, a přináší nám největší útěchu. V této zásadě se projevuje milosrdenství našeho Nebeského Otce a Jeho Jednorozeného Syna Ježíše Krista tak zřetelně jako snad v žádné jiné zásadě. Jak děsivé by bylo pro ty, kteří pokorně činí pokání, kdyby nebylo žádného odpuštění hříchů ani žádného prostředku, jak prominutí hříchů získat! Jen zčásti si dokážeme představit tu hrůzu, která by nás přemohla, kdybychom museli na věky trpět trest za své přestupky a nemít žádnou naději na jakoukoli úlevu. Jak lze tuto úlevu získat? Od koho ji lze získat?

Náš Pán pravil:

„Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“ [Jan 3:16–17; viz také verše 18–21.]

Kdyby Otec neposlal Ježíše Krista na svět, tak bychom nemohli obdržet odpuštění hříchů a nemohli bychom obdržet žádnou úlevu od hříchu dostavující se skrze pokání.²⁰

„Pokání je jednou z nejnádhernějších zásad, kterým se v evangeliu učíme, a přináší nám největší útěchu.“

Kdybychom skutečně chápali a dokázali, byť jen v malé míře, pociťovat lásku a milosrdnou ochotu Ježíše Krista trpět za naše hříchy, byli bychom ochotní činit pokání ze všech přestupků a sloužit Pánu.²¹

K pokání patří upřímný zármutek kvůli hříchu a úplné odvrácení se od hříchu.

Písma praví:

„Budeš přinášeti oběť Pánu Bohu svému ve spravedlivosti, a to srdce zlomené a ducha zkroušeného.“ [NaS 59:8.]

To znamená činit pokání.

… Pokání je podle definice ve slovníku upřímný zármutek kvůli hříchu spojený se sebeodsouzením a s úplným odvrácením se od hříchu. … Bez zármutku a bez touhy být osvobozen od hříchu se nemůže jednat o opravdové pokání.

Zkroušenost je projevem zlomeného neboli pokorného ducha v důsledku spáchaného hříchu a také projevem upřímného uvědomění si zlé podstaty hříchu a pochopení milosrdenství a milosti Boží, které jsou kajícnému hříšníkovi dostupné. … Z tohoto důvodu Pán říká, jak jsem to již citoval, že máme přinášet oběť „ve spravedlivosti, a to srdce zlomené a ducha zkroušeného“. …

Pokání je dar od Boha. … Pro některé není snadné činit pokání, ale dar pokání a víry získá každý, kdo o něj bude usilovat.²²

Z vlastní zkušenosti jsem se naučil, že když se chcete změnit, opravdu se chcete změnit, je to možné. Naše svědomí a písma nám říkají, jak máme žít – a také nám říkají, jaké návyky máme v zájmu svého věčného blaha a pokroku změnit.²³

Začít s pokáním máme hned.

Bůh nespasí v celestiálním království každého muže a každou ženu. Pokud se tam chcete dostat, a máte chyby, pokud se dopouštíte hříchů, pokud porušujete přikázání Páně a jste si toho vědomi, je právě teď ta nejvhodnější chvíle k tomu, abyste činili pokání a napravili se; a nedomnívejte se, že se jedná jen o něco malého, co vám Pán nakonec odpustí – jen několik málo ran, jen nějaký malý trest a bude vám odpuštěno; neboť budete-li pokračovat a setrvávat v tomto jednání, můžete se ocitnout v situaci, kdy budete vyvrženi.²⁴

Odkládání, ve vztahu k zásadám evangelia, je zlodějem věčného života, což je život v přítomnosti Otce a Syna. Jsou mezi námi mnozí, dokonce i členové Církve, kteří mají pocit, že není třeba spěchat při zachovávání zásad evangelia a dodržování přikázání. …

Nezapomínejme na slova [Amuleka]: „Neboť vizte, tento život je dobou na to, aby se lidé připravili na setkání s Bohem; ano, vizte, den tohoto života je dnem na to, aby lidé vykonávali práce své.

A nyní, jak jsem vám pravil dříve, protože se vám dostalo tolika svědectví, tudíž, prosím vás, abyste neodkládali den pokání svého až na konec; neboť po tomto dnu života, který nám je dán, abychom se připravili na věčnost, vizte, nevyužijeme-li řádně času svého, zatímco jsme v tomto životě, pak přijde noc temnoty, kdy nemůže býti žádná práce vykonána.

Nebudete moci říci, až budete uvedeni do onoho strašného stavu: Budu činiti pokání, vrátím se k Bohu svému. Nikoli, to nebudete moci říci; neboť tentýž duch, který ovládá tělo vaše v době, kdy odcházíte z tohoto života, tentýž duch bude míti moc ovládati tělo vaše na onom věčném světě.“ [Alma 34:32–34.]²⁵

Naším závazkem vůči světu je pozvedat varovný hlas.

Pán si přeje, aby lidé byli šťastní – to je Jeho záměr –, ale lidé odmítají být šťastní a dopouštějí, aby se cítili zbědovaně, protože se domnívají, že jejich cesty jsou lepší než cesty Boží, a také z důvodu sobeckosti, chamtivosti a zlovolnosti, kterou mají v srdci; a v tom spočívá v dnešní době náš problém.²⁶

To, co pozorujeme při svých cestách po celém světě a o čem se dočítáme v tisku, nás nutí k závěru, že pokání z hříchů je v dnešní době na celém světě nesmírně důležité a nezbytné.²⁷

Nedomnívejte se, že jsme se dostali až do bodu, kdy to již nemůže být horší. Nebudeme-li činit pokání, bude to horší. A tak volám k pokání tento lid, Svaté posledních dnů, … i všechny národy světa.²⁸

Naším závazkem vůči světu – a obzvláště vůči členům Církve – je pozvedat varovný hlas. [Viz NaS 88:81.]²⁹

Naší povinností je vzájemně o sebe pečovat, ochraňovat se, varovat se před nebezpečími, učit jeden druhého zásadám evangelia království a bojovat společně se sjednoceným záměrem proti hříchům světa.³⁰

Nevím o ničem, co by v této době bylo důležitější nebo nezbytnější než hlásat pokání, a to i Svatým posledních dnů, a já vyzývám je i ty, kteří nejsou členy Církve, aby dbali na tato slova našeho Vykupitele. On jasně prohlásil, že nic nečistého nemůže vstoupit do Jeho přítomnosti. Vstoupit tam mohou pouze ti, kteří prokáží, že jsou věrní, a jejich šat bude omyt v Jeho krvi skrze jejich víru a pokání – nikdo jiný se do království Božího nedostane.³¹

„Vizte, všechny národy, pokolení, jazyky a lidé budou dlíti bezpečně díky Svatému Izraelskému, pakliže budou činiti pokání.“ [1. Nefi 22:28.] A já se modlím o to, aby pokání činili. Přeji si, aby dleli v bezpečí. Přeji si, aby věřili ve Svatého Izraelského, který přišel na svět a usmířil naše hříchy, hříchy celého lidstva, který nám poskytl vykoupení ze smrti a který nám slíbil spasení a odpuštění hříchů, pod podmínkou našeho pokání.

Přeji si, aby v Něj celé lidstvo věřilo, aby uctívalo Jeho i Jeho Otce a aby sloužilo Pánu, našemu Bohu, ve jménu Syna; a poté by se dostavil pokoj a zavládla by spravedlivost, pak by Pán mohl založit své království na zemi.³²

Snažně prosím svět, aby činil pokání a uvěřil v pravdu, aby v životě lidí zářilo světlo Kristovo, aby si zachovali všechny dobré a pravdivé zásady, které mají, a přidali k nim další světlo a poznání, které přišlo skrze zjevení v této době. Snažně je prosím, aby vstoupili do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a sklízeli požehnání evangelia.

Snažně prosím členy Církve, aby konali skutky spravedlivosti, dodržovali přikázání, usilovali o Ducha, milovali Pána, v životě dávali na první místo záležitosti Božího království, a tím si vypracovali své spasení s bázní a s třesením před Pánem. [Viz Filipenským 2:12.]³³

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

V oddíle „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“ si projděte slova presidenta Smitha o tom, proč chtěl „[pozvedat] varovný hlas“. V jakém smyslu je výzva k pokání vyjádřením lásky?
Co pro vás znamená zaměřovat víru na Nebeského Otce a Ježíše Krista? (Viz 1. oddíl.)
Proč opravdová víra vždy vede k činům? (Několik příkladů je uvedeno ve 2. oddíle.) Jak například můžeme projevovat víru svými skutky?
V jakém smyslu je pokání „přirozeným důsledkem víry“? (Viz 3. oddíl.)
V duchu se zamyslete nad nějakým zážitkem, kdy jste učinili pokání a pocítili jste milosrdenství a lásku Nebeského Otce a Ježíše Krista. (Viz 4. oddíl.) Co byste mohli říci o své vděčnosti za Spasitelovo Usmíření?
Proč nelze činit pokání „bez zármutku a bez touhy být osvobozen od hříchu“? (Viz 5. oddíl.) Jak mohou poslední dva odstavce v 5. oddíle dodat naději někomu, kdo pociťuje zármutek kvůli hříchu?
V jakém smyslu je odkládání „zlodějem věčného života“? (Viz 6. oddíl.) Jaká nebezpečí se skrývají v odkládání našeho pokání?
Znovu si přečtěte 7. oddíl a přemýšlejte o tom, co to znamená „pozvedat varovný hlas“. Jak můžeme být při své snaze varovat druhé laskaví a láskyplní?

Související verše z písem

Židům 11:1–6; Mosiáš 4:1–3; Alma 34:17; Eter 12:4; Moroni 7:33–34; NaS 18:10–16; Články víry 1:4

Pomůcka k výuce

„Právě žák se musí zapojovat do činností. Když na sebe učitel strhne zář reflektorů, když se stane hvězdou představení, když hovoří pouze on a vůbec přebírá veškerou aktivitu, je téměř jisté, že překáží vzdělávání členů třídy.“ (Asahel D. Woodruff, Teaching the Gospel [1962], 37; v článku Virginie H. Pearceové, „The Ordinary Classroom – A Powerful Place for Steady and Continued Growth“, Ensign, Nov. 1996, 12.)