Kapitola 23

Osobní zodpovědnost

„Očekáváme od členů, ať jsou kdekoli, že se naučí správným zásadám a že se budou vést sami.“

Ze života Josepha Fieldinga Smitha

Když jednou bratr D. Arthur Haycock přicházel k Církevní administrativní budově, uviděl presidenta Josepha Fieldinga Smitha, jak odemyká postranní dveře. Protože bratr Haycock, který pracoval jako tajemník Kvora Dvanácti apoštolů, také potřeboval do budovy vstoupit, „rozeběhl se do schodů a bral je po dvou nebo po třech, aby stihl vstoupit do dveří, než se zavřou. Stihl to jen tak tak. Když vstoupil dovnitř, znovu zrychlil, aby dostihl presidenta Smitha a mohl jít do výtahu s ním. Řekl mu: ‚Doufám, že budu mít štěstí a i do nebe se protáhnu škvírou ve dveřích, které mi otevřete.‘“ President Smith mu nejdříve neodpovídal a bratr Haycock se obával, že při svém pokusu o vtip možná řekl něco špatně. Ale „když došli k výtahu, president Smith s šibalskou jiskrou v oku odpověděl: ‚S tím, milý bratře, ani nepočítejte!‘“¹

President Smith se ve svých proslovech a činech opakovaně vracel k zásadě, o které hovořil s bratrem Haycockem – zdůrazňoval, že i když Svatí posledních dnů mají druhým pilně pomáhat získat požehnání evangelia, spasení je osobní zodpovědností. Rovněž Svaté povzbuzoval, aby byli soběstační a aby byli pracovití ve svém časném snažení. „V životě jde především o to, abychom rozvíjeli své schopnosti, a především o to, abychom se naučili ovládat.“²

Joseph Fielding Smith se naučil pracovat již jako malý chlapec. Otec často nebyl doma, a tak „velkou část dětství strávil tím, že vykonával práce dospělých“. Byl dokonce tak pracovitý, že „mu jedna práce byla mimoděk svěřena dříve, než bylo třeba, protože z chlapecké hrdosti tajně podojil jednu z krav, které rodina měla, a tím dokázal, že to již zvládne, a proto byl tímto úkolem pověřen natrvalo“.³

Jeho ochota pracovat se projevovala i v době, kdy sloužil misii na plný úvazek v Anglii. Jeho manželka Louie mu během jeho misie napsala: „Vím, že povinnost je pro tebe mnohem důležitější než potěšení, a proto tě tolik miluji a důvěřuji ti, neboť mám pocit, že jsi téměř natolik dokonalý mladý muž, jaký vůbec může být.“⁴ Kromě toho, že plnil svou povinnost učit evangeliu ostatní, pilně pracoval i na vlastním studiu evangelia. V jednom dopise, který poslal domů, popsal své úsilí naučit se nazpaměť jednu pasáž z písem: „Celý den se snažím naučit se nazpaměť jednu pasáž z písem a ještě se mi to nepodařilo. Ale jsem odhodlán se ji naučit nejpozději do konce misie.“⁵

President Smith předával svou pracovní morálku svým dětem. Řekl jim: „Lidé umírají v posteli. A stejně tak i touha něčeho dosáhnout.“ Věrni této zásadě společně s manželkou dbali na to, aby jejich děti vstávaly brzy ráno a odvedly svůj díl práce na tom, aby měli doma uklizeno a pořádek. „Připadalo nám téměř neslušné, aby nás tatínek viděl ležet po šesté hodině v posteli,“ vzpomíná jeden jeho syn. „Samozřejmě, že jsem to jednou zkusil. Tatínek se ale postaral o to, aby se to již neopakovalo.“⁶ President Smith také pomáhal s domácími pracemi. Po svatbě s Louie odvedl na stavbě jejich prvního domu tolik práce, jak jen to bylo možné. Během let se pak staral o většinu oprav na domě, pomáhal v kuchyni a při sklizni ovoce a jeho zavařování.⁷

Brother Haycock, ten, který kdysi za presidentem Smithem vběhl do Církevní administrativní budovy, se později stal osobním tajemníkem pěti presidentů Církve, včetně presidenta Smitha. Tím, že s ním byl v častém kontaktu, byl svědkem toho, jak president Smith neustále pracoval na svém duchovním růstu. Řekl, že často, když vešel do jeho pracovny, viděl presidenta Smitha studovat písma nebo číst nějakou jinou knihu.⁸

Učení Josepha Fieldinga Smitha

Pán od nás očekává, že budeme pilně usilovat o časná a duchovní požehnání.

Pán řekl [Adamovi]: „V potu tváři své chléb jísti budeš,“ [Genesis 3:19; viz také Mojžíš 4:25] a po celé věky Pán svůj lid vyzývá, aby byli pilný, věrně Mu sloužil a pracoval. …

V počátcích Církve v těchto údolích [v Utahu], president Brigham Young a ostatní bratří kladli veliký důraz na pracovitost, a bylo to nezbytné, protože naši předci sem přišli s holýma rukama. Museli pracovat. Museli být pilní. Bylo nutné, aby si vyrobili věci, které potřebovali, a proto jim byly neustále udíleny rady ohledně toho, aby byli pracovití. Byli učeni, aby nebyli pyšní v srdci. Přišli na toto místo, kde mohli uctívat Pána, svého Boha, a dodržovat Jeho přikázání. Byli vedeni k tomu, aby byli nejen pracovití, ale i pokorní. … Moc bych si přál, abychom na to pamatovali. Je mi líto, že jsme na to zapomněli. …

… Pán řekl: „Nebudeš líný; neboť ten, kdo je líný, nebude jísti chléb ani nositi šat dělníka.“ [NaS 42:42.] To zní rozumně, že? Proč by někdo, kdo zahálí, měl mít prospěch z přičinlivosti těch, kteří pracují – pokud tento člověk, který zahálí, je v takovém tělesném stavu, že pracovat může? V žádném případě nesouhlasím s jakýmkoli hnutím, které se snaží muže zničit tím, že je povzbuzuje k lenošení, ať již je to v jakémkoli věku. Nezáleží na tom, jak je starý, ale pokud je fyzicky silný a je schopen pracovat, má se o sebe postarat; to od něj Pán očekává.

V jiném zjevení Pán řekl:

„A opět, vpravdě pravím vám, že každý muž, jenž je povinen starati se o svou vlastní rodinu, nechť se stará, a neztratí nikterak korunu svou; a nechť pracuje v církvi. Nechť každý člověk je pilný ve všech věcech. Lenoch nebude míti v církvi místo, ledaže činí pokání a napraví cesty své.“ [NaS 75:28–29.]

Tak tedy zní rada, kterou Pán Církvi v dnešní době dává. A tuto radu nemáme vztahovat jen na orání pole nebo sklízení úrody a žně nebo na práci v průmyslu, ale znamená i to, že člověk, kromě časných věcí, kterými si zajišťuje živobytí, má být pilný i ve věcech duchovních.⁹

Náš zdejší život má velký význam. Cílem není žít 100 let nebo méně a osévat pole, sklízet úrodu a sbírat plody, žít v domě a obklopit se základními potřebami smrtelného života. To není smyslem života. Tyto věci jsou nezbytné pro naši zdejší existenci, a právě proto máme být pracovití. Kolik lidí však zůstává celý život přesvědčeno, že v životě jde jen o to, hromadit věci tohoto světa, žít v pohodlí a obklopit se veškerým přepychem, výhodami a vymoženostmi, které může smrtelný život poskytnout, a nikdy nepomyslet na cokoli jiného?

Všechny tyto věci jsou však jen dočasná požehnání. Jíme proto, abychom žili. Odíváme se, abychom byli v teple a měli zakryté tělo. Máme domy k bydlení, pro své pohodlí a potěšení, ale na všechna tato požehnání máme pohlížet jako na dočasná požehnání, která jsou potřebná pro naši pouť tímto životem. A to je celý jejich význam. Až odejdeme, nic z toho si nebudeme moci vzít s sebou. Zlato, stříbro a drahokamy, které nazýváme bohatstvím, mají pro člověka jen ten význam, že mu umožňují postarat se o sebe a uspokojit své zdejší životní potřeby.¹⁰

Pán … od nás očekává, že se obeznámíme s časnými věcmi, abychom se tak dokázali o sebe postarat z časného hlediska; abychom dokázali posloužit bližním; a abychom dokázali poselství evangelia šířit mezi Jeho ostatními dětmi po celém světě.¹¹

Cílem naší zdejší existence je činit vůli Otce tak, jako je činěna v nebi, konat spravedlivost na zemi, přemoci zlovolnost a podrobit si ji, přemoci hřích a protivníka naší duše a povznést se nad nedokonalosti a slabosti ubohého padlého lidstva skrze Pánovu inspiraci a projevy Jeho moci, a tak se stát Svatými a Pánovými služebníky na zemi.¹²

V konečném slova smyslu jsme za plnění svých povinností odpovědni Pánu.

Jednáme s ohledem na svou víru a svědomí; nejednáte s ohledem na mě, ani na předsednictvo Církve, ale na Pána. Při placení desátků nejednám s ohledem na druhé – činím tak s ohledem na Pána; alespoň pokud jde o mé chování v Církvi a pokud jde o to, jak dodržuji ostatní zákony a pravidla Církve. Pokud nedodržuji zákony Církve, jsem za to zodpovědný Pánu a Jemu se nakonec budu muset zodpovídat z toho, že jsem zanedbal svou povinnost, a možná se budu muset zodpovídat i Církvi za své členství v ní. Pokud své povinnosti plním v souladu s tím, jak chápu požadavky, které ke mně Pán vznáší, pak bych měl mít čisté svědomí. Měl bych v duši cítit uspokojení z toho, že jsem jednoduše vykonal svou povinnost, tak jak ji chápu, a že přijmu důsledky. Co se mě týče, je to věc mezi mnou a Pánem; a tak je to i s námi všemi.

Ten, který seslal svého Jednorozeného Syna na svět, aby naplnil poslání, které vykonal, také vyslal každou duši v dosahu mého hlasu a vskutku každého muže a ženu na světě, aby splnili své poslání, a toto poslání nemůže být splněno zanedbáváním, ani lhostejností, ani nemůže být splněno v nevědomosti.

Máme se naučit svým povinnostem vůči Pánu a ostatním; toto je zcela zásadní a my nemůžeme duchovně prospívat, nemůžeme růst v poznání Pána nebo v moudrosti, aniž bychom své myšlenky a své úsilí nezasvětili zlepšování sama sebe, získávání další moudrosti a poznávání věcí Páně.¹³

Lidé velmi snadno obviňují druhé ze svých vlastních chyb, a děláme to velmi snadno i my sami, protože lidskou povahou je přivlastnit si zásluhu za něco, čeho bylo dosaženo, pokud to bylo něco příjemného a prospěšného. Ale nikdy nechceme přijmout zodpovědnost za své chyby, které nejsou příjemné, a tak se snažíme zodpovědnost za ně přenést někam jinam a na druhé. … Přijměme svou zodpovědnost a nesnažme se ji přenášet někam jinam.¹⁴

Bůh nám dal svobodu jednání a očekává od nás, že se o sebe postaráme, jak jen můžeme.

Svoboda jednání [je] velký dar, který Pán udělil každé duši, aby mohla jednat sama za sebe, činit vlastní rozhodnutí, být aktivním činitelem se schopností věřit, přijímat pravdu a obdržet věčný život, nebo pravdu odmítat a mít výčitky svědomí. Je to jeden z největších darů Božích. Čím bychom bez ní byli, kdybychom byli ke všemu nuceni tak, jak by si někteří lidé přáli, aby jejich bližní byli nuceni chovat se podle jejich vůle? Nemohlo by existovat spasení; nemohly by být odměny za spravedlivost; nikdo by nemohl být trestán za nevěrnost, protože lidé by před svým Tvůrcem nebyli odpovědní.¹⁵

Josephu Smithovi byla položena otázka, jak vede tak velký počet rozmanitých lidí, jako jsou Svatí posledních dnů. Odpověděl: „Já je učím správným zásadám, a oni se vedou sami.“

A právě na základě této zásady v Církvi pracujeme. Očekáváme od členů, ať jsou kdekoli, že se naučí správným zásadám a že se budou vést sami.¹⁶

„Nikdo nebyl nikdy žádným Otcovým ustanovením nucen činit dobro. … Každý může jednat sám za sebe.“

Tento velký dar svobody jednání, neboli výsada daná člověku sám se rozhodovat, nebyl nikdy odvolán a ani nikdy nebude. Je to věčná zásada, která dává každé duši svobodu myšlení a jednání. Nikdo nebyl nikdy žádným Otcovým ustanovením nucen činit dobro; nikdo nebyl nikdy nucen činit zlo. Každý může jednat sám za sebe. Právě Satanovým plánem bylo zničit tuto svobodu jednání a donutit lidi chovat se podle jeho vůle. Bez tohoto velkého daru by nemohlo být uspokojivé existence. Lidé musí mít výsadu rozhodovat se dokonce do té míry, že se proti božským výnosům mohou vzbouřit. Spasení a oslavení se musí samozřejmě uskutečnit skrze svobodnou vůli bez donucování a na základě vlastní zásluhy, aby tak mohly být uděleny spravedlivé odměny a přestupníkovi mohl být vyměřen náležitý trest.¹⁷

Věříme, že milostí jsme spaseni po všem, co můžeme učinit, a že všichni lidé si musí vypracovat své spasení s bázní a třesením před Pánem, zatímco stavějí na základě Kristova Usmíření. [Viz 2. Nefi 25:23; Mormon 9:27.]¹⁸

Důležitou skutečností, která je doložena přímými činy a vyplývá ze všech písem, je to, že Bůh pro lidi udělal to, co lidé pro sebe udělat nemohou, aby si zajistili spasení, ale že od lidí očekává, že pro sebe udělají vše, co je v jejich moci.

Vzhledem k této zásadě by bylo v rozporu s nebeským řádem, který byl zaveden před založením země, aby svatí poslové, kteří prošli vzkříšením, nebo poslové, kteří náleží do nebeské sféry, přišli na zem a vykonávali za lidi práci, kterou pro sebe mohou udělat sami. …

Je nanejvýš vážnou chybou domnívat se, že Ježíš vykonal za lidi všechno a že stačí jen Ho vyznat ústy a nic jiného již není třeba udělat. Lidé musí něco dělat, chtějí-li získat spasení. V souladu s tímto věčným zákonem poslal anděl Kornelia za Petrem [viz Skutkové 10] a Ananiáše za Pavlem [viz Skutkové 9:1–22]. I Moroni byl poslušen tohoto zákona, a i když rozuměl záznamům na nefitských deskách, nepřeložil je sám, ale pod Pánovým vedením předal Josephu Smithovi Urim a Thumim, jehož prostřednictvím Joseph Smith dokázal, darem a mocí Boží, tuto důležitou práci vykonat.¹⁹

Našimi dvěma velkými zodpovědnostmi je usilovat o své vlastní spasení a pilně pracovat na spasení ostatních.

Máme tyto dvě velké zodpovědnosti. … Zaprvé – usilovat o své vlastní spasení; a zadruhé – máme povinnost vůči bližním. Chápu to tak, že moje prvořadá povinnost, co se mě osobně týče, spočívá v tom, že mám usilovat o vlastní spasení. To je i vaše prvořadá osobní zodpovědnost, a stejně tak to platí pro všechny členy této Církve.²⁰

V prvé řadě se máme starat o své vlastní spasení. Máme usilovat o to, abychom získali každé požehnání evangelia. Máme být pokřtěni a vstoupit do řádu věčného manželství, abychom se mohli stát dědici plnosti Otcova království. Pak se máme starat o svou rodinu, své děti a své předky.²¹

Naší povinností … je spasit svět, jak živé, tak mrtvé. Přinášíme spásu žijícím, kteří jsou ochotni činit pokání, tím, že kážeme evangelium mezi národy a shromažďujeme z nich děti Izraele, ty, kteří jsou čestní v srdci. Přinášíme spásu mrtvým tím, že chodíme do domu Páně a vykonáváme tyto obřady – křest, vkládání rukou, konfirmaci a vše ostatní, co od nás Pán požaduje – v jejich prospěch.²²

Mou povinností, stejně tak jako vaší povinností, bratří a také sestry – neboť i na vás spočívá zodpovědnost – je dělat vše, co je v našich silách, a nevyhýbat se tomu, ale snažit se z celé duše zvelebovat povolání, která nám Pán dává, pracovat pilně na spasení svého vlastního domu, každého z nás, a na spasení bližních, spasení těch, kteří žijí v cizích zemích.²³

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Co vás zaujalo na snaze presidenta Smitha naučit své děti pracovat? (Viz „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“.) Jak můžete dětem pomoci v tom, aby byly zodpovědnější?
Jak vám to, o čem se učí v 1. oddíle, pomohlo více porozumět soběstačnosti? Zamyslete se nad tím, co můžete dělat pro to, abyste byli soběstačnější.
Přečtěte si rady uvedené ve 2. oddílu. Co podle vás znamená být „zodpovědný Pánu“?
President Smith učil: „Očekáváme od členů, ať jsou kdekoli, že se naučí správným zásadám a že se budou vést sami.“ (3. oddíl.) Jak toto učení může pomoci rodinám? Jak může být vodítkem pro kněžská kvora a Pomocná sdružení?
Proč se podle vás při své snaze sloužit druhým máme „v prvé řadě … starat o své vlastní spasení“? (Viz 4. oddíl.)

Související verše z písem

Filipenským 2:12; 2. Nefi 2:14–16, 25–30; NaS 58:26–28

Pomůcka k výuce

„Při výuce z této knihy povzbuzujte druhé k tomu, aby se dělili o své myšlenky, pokládali otázky a jeden druhého učili. Když se do výuky aktivně zapojí, budou lépe připraveni něčemu se naučit a získat osobní zjevení.“ (Viz strany v–vi v této knize.)