Život a služba Josepha Fieldinga Smitha

Starší Bruce R. McConkie z Kvora Dvanácti apoštolů řekl, že Joseph Fielding Smith „se narodil jako zaslíbené dítě“. Starší McConkie, zeť presidenta Smitha, vysvětlil, že Julina Lambson Smithová „měla tři dcery, ale žádné syny, a tak předstoupila před Pána a podobně jako Anna z dávných dob ‚učinila slib‘. [1. Samuelova 1:11.] Její slib zněl takto: pokud jí Pán dá syna, ‚učiní vše, co bude v její moci, aby mu pomohla dělat čest Pánu a jeho otci‘. Pán vyslyšel její modlitby a ona dodržela slib, který Mu dala.“³ 19. července 1876 Julina spolu s manželem Josephem F. Smithem přivítali do rodiny novorozeného syna. Dali mu jméno po otci – Joseph Fielding Smith ml.

Joseph Fielding Smith se narodil do rodiny naplněné vírou, službou a vedoucími. Jeho dědeček Hyrum Smith byl bratr Proroka Josepha Smitha a statečný svědek Znovuzřízení evangelia. Pán pověřil Hyruma, aby byl „prorokem a vidoucím a zjevovatelem pro [Jeho] církev“, a řekl, že Hyrumovo jméno bude „uchováváno v úctyhodné paměti z pokolení na pokolení, na věky věků“. (NaS 124:94, 96.) Společně se svým bratrem Josephem Hyrum zpečetil své svědectví vlastní krví, když mu lůza přivodila mučednickou smrt 27. června 1844. (Viz NaS 135.)

Obrázek

Joseph Fielding Smith’s parents, Joseph F. Smith and Julina Lambson Smith, standing together.

Otec Josepha Fieldinga Smitha, Joseph F. Smith, na svých bedrech nesl tíhu zodpovědností již od dětství. Byl prvorozeným dítětem Hyruma a Mary Fielding Smithových, bylo mu pět let, když jeho otec zemřel mučednickou smrtí, a devět let, když pomáhal ovdovělé matce řídit krytý vůz z Nauvoo ve státě Illinois do údolí Solného jezera. Později sloužil jako misionář a jako člen Kvora Dvanácti apoštolů. Když se mu narodil syn Joseph, byl rádcem v Prvním předsednictvu. Od 17. října 1901 do 19. listopadu 1918 sloužil jako president Církve.

Matka Josepha Fieldinga Smitha, Julina Lambson Smithová, pocházela z jedné z prvních pionýrských rodin v údolí Solného jezera. Od devíti let byla vychovávána v rodině svého strýce George A. Smitha, který byl v té době členem Kvora Dvanácti apoštolů, a tety Bathsheby W. Smithové. (Starší Smith později sloužil jako první rádce v Prvním předsednictvu presidenta Brighama Younga a sestra Smithová později sloužila jako generální presidentka Pomocného sdružení.) V dospělosti byla Julina oddanou manželkou a matkou a obětavou členkou Pomocného sdružení. Byla známá svým soucitem a dovednostmi jako porodní asistentka – přivedla „na svět téměř 1 000 novorozeňat“ a pečovala o jejich matky.⁴ Od října 1910 do dubna 1921 sloužila jako druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení.

Joseph se naučil pracovat již v útlém věku. Jeho rodina vlastnila farmu v Taylorsville ve státě Utah, asi 16 kilometrů od jejich domova, kde společně s bratry pomáhal zavlažovat půdu, sklízet seno a starat se o dobytek. Doma se rodina starala o velkou zeleninovou zahradu, několik ovocných stromů, tři dlouhé řady vinné révy, hejno slepic, tři krávy a několik koní. President Joseph F. Smith praktikoval plurální manželství, takže v rodině bylo mnoho těch, které bylo potřeba nasytit, a mnoho těch, kteří mohli přiložit ruku k dílu. Vzhledem k tomu, že Joseph Fielding Smith byl v této početné rodině jedním z nejstarších synů, byly mu svěřeny některé zodpovědnosti, které by obvykle zastával dospělý člověk. Kromě těchto zodpovědností se vždy snažil pilně studovat a plnit úkoly do školy.

Josephova první práce mimo domov a rodinnou farmu se týkala povinností jeho matky. Často řídil koněm tažený povoz, aby jí pomáhal vykonávat její úkoly jakožto porodní asistentky. V pozdních letech dospívání našel zaměstnání v obchodním domě Zion’s Cooperative Mercantile Institution (ZCMI), kde mnoho hodin denně vykonával fyzicky náročnou práci. Později vzpomínal: „Pracoval jsem celý den jako tažný kůň a večer jsem byl úplně vyčerpaný – nosil jsem na zádech pytle s moukou, s cukrem, se šunkou a se slaninou. Vážil jsem necelých 70 kilogramů, ale nedělalo mi potíže zvednout 90kilogramový pytel a hodit si ho na ramena.“⁵

Aby Joseph něčím vyrovnal své náročné pracovní zodpovědnosti, našel si čas i na zábavu. Společně se sourozenci si večer rád hrál kolem domu – schovával se mezi keři vinné révy, „zvlášť když byla réva zralá“.⁶ Také velmi rád hrál baseball. V každém sboru bylo zorganizované baseballové družstvo a on se na tyto přátelské zápasy vždy velmi těšil.

I když byl baseball pro mladého Josepha Fieldinga Smitha důležitý, odcházel někdy ze zápasů dřív kvůli zájmu, který byl pro něj ještě důležitější. V takových chvílích ho mohli druzí najít někde stranou, „na seníku nebo ve stínu stromu, kde se vracel ke čtení“ Knihy Mormonovy.⁷ Později řekl: „Kam až má paměť sahá, od prvního okamžiku, kdy jsem se naučil číst, jsem pokaždé pocítil větší radost a uspokojení ze studia písem a z četby o Pánu Ježíši Kristu a o Proroku Josephu Smithovi a o díle, které bylo vykonáno pro spasení lidstva, než z čehokoli jiného na celém světě.“⁸ Tento zvyk osobně studovat evangelium si osvojil, když dostal v osmi letech svůj první výtisk Knihy Mormonovy. S dychtivostí četl standardní díla a církevní publikace. Nosil si kapesní vydání Nového zákona, aby si mohl číst během přestávek na oběd a cestou do a z práce v obchodním domě ZCMI. Soustavně a vytrvale posiloval své svědectví o znovuzřízeném evangeliu.

Obrázek

Joseph Fielding Smith as a young boy reading scriptures in hayloft

Josephův duchovní růst se ale neomezoval jen na tiché osobní studium. Věrně se účastnil církevních shromáždění a tříd a obdržel kněžské obřady a požehnání. Zvláště ho přitahoval chrám. Když se narodil, chrám Salt Lake se stavěl již 23 let. „Joseph celé své mládí s velkým zájmem sledoval každodenní pokrok na stavbě této velkolepé budovy. Byl svědkem toho, jak železniční vagóny přivezly poslední ohromné žulové kameny z kamenolomu. … Viděl, jak se konečně začaly rýsovat majestátné věže. … [Řekl:] ‚Přemýšlel jsem, zda se vůbec dožiji toho, abych viděl chrám dostavěný.‘“⁹

6. dubna 1893 se Joseph zúčastnil prvního zasvěcovacího zasedání chrámu Salt Lake. Zasedání předsedal a zasvěcovací modlitbu pronesl president Wilford Woodruff, čtvrtý president Církve. Na pódiu, vlevo od presidenta Woodruffa, seděl jeho druhý rádce, president Joseph F. Smith.

Když bylo Josephu Fieldingu Smithovi 19 let, obdržel patriarchální požehnání. Toto požehnání, které pronesl jeho strýc John Smith, který tehdy sloužil jako patriarcha Církve, upevnilo Josephovu duchovní sílu. Josephovi bylo řečeno:

„Je tvou výsadou dožít se velmi vysokého věku a je vůlí Páně, že se staneš mocným mužem v Izraeli. …

Bude tvou povinností zasedat v radě se svými bratřími a předsedat mezi lidmi. Také bude tvou povinností často cestovat doma i v zahraničí, po souši i po vodě, a vykonávat duchovní službu. A pravím ti – měj hlavu vzpřímenou a pozvedni svůj hlas bez strachu či úslužnosti, podle toho, jak tě bude vést duch Páně, a spočinou na tobě požehnání Páně. Jeho Duch bude vést tvé myšlenky a dá ti slovo a porozumění, abys zahanbil moudrost zlovolných a obrátil v nicotu rady nespravedlných.“¹⁰

Později onoho roku, po svých 20. narozeninách, obdržel nové příležitosti pro službu a duchovní růst. Byl vysvěcen do úřadu staršího v Melchisedechově kněžství a obdržel chrámové obdarování. Ke konci svého života, když sloužil jako president Církve, prohlásil: „Jak vděčný jsem, že jsem nositelem svatého kněžství! Po všechny dny svého života jsem se snažil zvelebovat své povolání v kněžství a doufám, že vytrvám do konce v tomto životě a budu se těšit společenství věrných svatých v životě, který přijde.“¹¹

Zatímco mladý Joseph Fielding Smith pomáhal zaopatřovat rodinu, studoval evangelium a připravoval se na kněžská požehnání, jeho úsilí si nemohla nevšimnout jistá mladá žena, která se jmenovala Louie Shurtliffová. Louie, jejíž rodiče žili v utažském Ogdenu, přišla bydlet s rodinou Smithových, aby mohla studovat na Utažské univerzitě, a tato rodina v té době bydlela přímo na protější straně ulice, v níž bydlela rodina Josepha Fieldinga Smitha.

Zpočátku nebyl vztah mezi Josephem a Louie ničím jiným než formálním přátelstvím, ale postupně spolu začali chodit. Vzhledem k tomu, že měli jen málo peněz, jejich schůzky se omezovaly většinou na společnou četbu v obývacím pokoji, rozhovory, společné procházky a účast na církevních společenských akcích. Joseph také rád naslouchal, když Louie hrála na piano. Občas spolu zašli na představení do místního divadla. Na konci Louieina druhého ročníku na univerzitě se jejich vztah proměnil v lásku – tak velkou, že Joseph se ji jednou nebo dvakrát vydal na kole navštívit do Ogdenu, když neměla školu. Jel přitom po rozježděných prašných cestách a cestou tam a zpět urazil 160 kilometrů.¹²

Nakonec začali Louie a Joseph mluvit o sňatku. V mysli jim ale zůstávala otázka: bude Joseph povolán sloužit na misii? V té době mladí muži a ženy, kteří si přáli sloužit na misii, nechodili za biskupem, aby byli pro toto povolání doporučeni. Povolávání na misii probíhalo výhradně prostřednictvím kanceláře presidenta Církve. Mladý muž netušil, kdy najde v poštovní schránce povolání na misii.

Louie absolvovala univerzitu na jaře roku 1897 a přestěhovala se zpátky do Ogdenu k rodičům. O rok později, kdy povolání na misii zjevně nepřicházelo, se oba rozhodli uskutečnit své plány a vzít se. Joseph později řekl: „Přemluvil jsem ji, aby změnila své bydliště, a 26. dubna 1898 jsme vstoupili do chrámu Salt Lake a byli jsme oddáni na čas a celou věčnost mým otcem, presidentem Josephem F. Smithem.“¹³ Na začátku svého společného života Joseph a Louie bydleli v malém bytě v domě rodiny Smithových.

V dřívější době byli v Církvi často povoláváni na misii na plný úvazek ženatí muži, a tak Joseph a Louie nebyli překvapeni, když 17. března 1899 přišlo poštou povolání na misii podepsané presidentem Lorenzem Snowem. Joseph byl ale nejspíše trochu překvapen tím, do jakého misijního pole byl povolán. Ještě předtím, než byl povolán, mluvil s presidentem Franklinem D. Richardsem, presidentem Kvora Dvanácti apoštolů, o možném přijetí povolání na misii. Joseph později vzpomínal: „Zeptal se mě, kam bych rád šel. Řekl jsem mu, že nemám žádné zvlášť vybrané místo, že půjdu tam, kam budu poslán. On ale řekl: ‚Musíš mít nějaké místo, kam bys rád šel.‘ Odpověděl jsem: ‚Nuže, dal bych přednost Německu.‘ A tak mě poslali do Anglie!“¹⁴

Obrázek

Elder Joseph Fielding Smith as a full-time missionary, wearing a white shirt, a bow tie, and a suit.

Louie se rozhodla, že v době, kdy bude Joseph na misii, bude bydlet s rodiči. Měla dojem, že jí to pomůže přestát pocity osamělosti kvůli odloučení od manžela. A plánovala pracovat v obchodě svého otce a získanými penězi přispívat na Josephovu misii.¹⁵

12. května 1899, den před odjezdem do misijního pole, byli starší Smith s dalšími misionáři školeni presidentem Josephem F. Smithem a staršími Georgem Teasdalem a Heberem J. Grantem z Kvora Dvanácti apoštolů. Toto bylo jediné školení, kterým prošli před svým odjezdem jako misionáři na plný úvazek. Na tomto shromáždění dostal každý misionář oficiální misionářské potvrzení. Na potvrzení staršího Smitha stálo:

„Potvrzujeme, že nositel tohoto potvrzení, starší Joseph F. Smith, je věrným a právoplatným členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a byl generálními autoritami zmíněné Církve řádně vyslán na misii do Velké Británie, aby kázal evangelium a vykonával všechny jeho obřady, které přináležejí jeho úřadu.

Vyzýváme všechny lidi, aby věnovali pozornost jeho učení a radám jakožto muže Božího, který byl vyslán otevřít lidem dveře života a spasení – a aby mu pomáhali na jeho cestách a ve všem, co by mohl potřebovat.

A modlíme se, aby Bůh, Věčný Otec, požehnal staršímu Smithovi i všem těm, kteří ho přijmou a postarají se o jeho pohodlí, požehnáními nebes a země, na čas a celou věčnost, ve jménu Ježíše Krista, amen.

Podepsáno v Salt Lake City v Utahu, 12. května 1899, jménem zmíněné Církve. Lorenzo Snow, George Q. Cannon, Jos. F. Smith, První předsednictvo.“¹⁶

Druhý den se rodina sešla doma, aby se rozloučili s Josephem a s jedním starším bratrem, který byl také povolán sloužit do Anglie. Jeden člen rodiny ale na společném setkání chyběl. Josephova mladší sestra Emily se schovávala, protože se styděla za něco, co udělala před několika lety. Když spolu Joseph a Louie chodili, Joseph někdy posílal Emily a další menší děti brzy do postele, aby mohl strávit čas jen se svou dívkou. Emily, která byla rozčarovaná kvůli této domnělé nespravedlnosti, se často modlila o to, aby Pán poslal jejího bratra pryč na misii. Nyní, když opravdu odjížděl, se cítila provinile kvůli tomu, že se do určité míry o jeho odjezd přičinila.¹⁷

Joseph a Louie věděli, že povolání sloužit v Anglii přišlo od Pána. Joseph se nemohl dočkat, až se pustí do práce, a Louie byla ráda, že její manžel bude sloužit na misii, ale pro oba bylo těžké pomyslet na to, že budou odloučeni. Když nadešel čas, aby starší Smith odjel na vlakové nádraží, „Louie se snažila být statečná, snažila se, aby ji Joseph neviděl plakat. Ale těžko skrývala červené oči. A Josephovi se stýskalo po domově jen při pomyšlení na to, že odjíždí, a tak nechtěl s nikým moc mluvit. … Když se Joseph zastavil ve vchodových dveřích starého domu na ulici First North Street, dojetím se mu sevřelo hrdlo a pak na rozloučenou políbil každého milovaného člena rodiny: maminku, tatínka, bratry a sestry, tety a úplně nakonec Louie. ‚Sbohem Louie, má drahá. Kéž ti Bůh žehná a ochraňuje tě pro mě.‘“¹⁸

Od chvíle, kdy se vlak – nepohodlný a plný tabákového kouře – rozjel, starší Smith se plně zasvětil misii. Zápisy z jeho deníku a dopisy, které posílal a dostával, popisují těžkosti, kterým jako misionář čelil, i víru a oddanost, se kterými je zvládal.

Na konci prvního dne misionářské práce v Anglii si do deníku napsal: „Toto byl v mém krátkém životě velmi důležitý den. Před necelým měsícem jsem odešel z domova, abych kázal evangelium našeho Pána. … Dnes jsem byl venku a klepal jsem na dveře a rozdal jsem 25 traktátů [letáků]. Je to poprvé, co jsem se kdy o něco takového pokusil, a nebylo to pro mě moc jednoduché. … Dnes jsem poprvé vydával svědectví světu, ale časem to budu umět dělat lépe. S pomocí Páně budu konat Jeho vůli, jak jsem k tomu byl povolán.“¹⁹

Když mu otec poslal pár dolarů na základní životní potřeby, odpověděl: „Budu velmi opatrně zacházet s prostředky, které jsi mi poslal. Neutrácím za nic, pokud pro to nemám dobrý důvod.“ Také se se svým otcem podělil o své odhodlání učit se evangeliu a učit mu druhé: „Jsem zde, abych kázal evangelium, a doufám, že to budu schopen dělat dobře. … Přeji si během zdejšího pobytu zdokonalit svou mysl a talenty, abych mohl být v životě vždy pro něco užitečný. … Chtěl bych vše dělat správně a nic mi nepřináší více potěšení, než dozvědět se něco o evangeliu. Přeji si obeznámit se s evangeliem a získat moudrost.“²⁰

President Joseph F. Smith napsal v dopise staršímu Josephu Fieldingu Smithovi tato pochvalná slova: „Líbí se mi tvůj přístup, mám víru ve tvou bezúhonnost a mám z tebe radost a pociťuji uspokojení. Chtěl bych, abys pěstoval moudrost, uvážený úsudek a trpělivost a také abys pociťoval Svatého Ducha a lásku Boží.“²¹ Louiein otec, Lewis Shurtliff, také vyjádřil důvěru ve staršího Smitha: „Vždy jsem měl pocit, že odsloužíš skvělou misii a získáš zkušenost, která tě uschopní pro onen vznešený stav, k němuž jsi v budoucnu předurčen.“²²

V dopisech adresovaných Louie Joseph vždy vyjadřoval svou lásku k ní. Často ke svým „vřelým a láskyplným dopisům“ přikládal vylisované květy.²³ Také psal o těžkostech, kterým čelil: „Mnozí lidé v tomto národě vědí, že evangelium, kterému učíme, je pravdivé, ale nemají morální odvahu vyjít ze světa a evangelium přijmout.“²⁴

Louie mu posílala dopisy nejméně jednou týdně. „Pamatuj na to,“ napsala jednou, „že jsem zde, abych tě měla ráda a modlila se za tebe, a že na tebe ani na chviličku nikdy nezapomínám. … Bůh ti žehnej, můj drahý manželi, o to se neustále modlím.“²⁵ Louie otevřeně zmiňovala svou oddanost manželovi a stejně tak otevřeně zmiňovala i svou oddanost Pánu a Jeho dílu. Soustavně Josephovi připomínala, aby nedopustil, aby stesk po domově oslaboval jeho odhodlání sloužit.

Starší Smith takové povzbuzení potřeboval, protože jen zřídkakdy našel někoho, kdo by chtěl přijmout poselství znovuzřízeného evangelia. O mnoho let později „vyprávěl svému synovi Josephovi, že podmínky byly tak špatné a lidé měli takový nezájem, že dospěl do takového rozpoložení, že si myslel, že nebude moci pokračovat. Jednou v noci se probudil a přemýšlel o tom, že si bude muset vydělat na cestu domů.“²⁶ Avšak díky tomu, že ho jeho blízcí povzbuzovali a posilovali svými modlitbami a on sám měl touhu sloužit, tyto myšlenky překonal. Věděl, že ho Pán povolal, a také věděl, že musí pilně pracovat pro dobro lidí, kterým sloužil, i pro dobro své rodiny. Napsal: „Raději bych zde zůstal navždy, než abych se vrátil domů bez úctyhodné minulosti a čestného uvolnění z misionářské služby. … Modlím se o to, abych měl ducha evangelia a lásku k bližnímu, abych zde dokázal zůstat, dokud nebudu se ctí uvolněn. Kdyby nebylo mnoha modliteb, které za mne pronášejí doma, i modliteb mých, neuspěl bych.“²⁷

Starší Joseph Fielding Smith byl se ctí uvolněn z misie 20. června 1901. Během své dvouleté pilné služby „nezískal ani jednoho obráceného, neměl příležitost vykonat ani jeden křest – ačkoli jednoho obráceného konfirmoval“.²⁸ Se svými společníky ale rozséval seménka evangelia a pomohl mnoha lidem najít větší pokoj a porozumění. On sám osobně se zlepšil jako student i učitel evangelia a jako vedoucí kněžství.

Joseph dorazil do Salt Lake City 9. července 1901. Poté, co Joseph a Louie strávili několik dní s Louieinou rodinou v Ogdenu, vrátili se domů ke Smithovým a ke společnému životu. Zatímco se snažili založit domov a rodinu a sloužit v Církvi, jejich manželství charakterizovala víra, píle a služba.

Obrázek

Louie Shurtliff Smith, President Joseph Fielding Smith’s first wife, in a white dress with her hair pulled back.

Brzy poté, co se Joseph vrátil domů, začal hledat práci, aby dokázal uživit rodinu. S pomocí jednoho člena rodiny získal dočasné zaměstnání v kanceláři úředníka kraje Salt Lake. Asi o pět týdnů později přijal místo v kanceláři církevního historika. Tím, jak se více dozvídal o historii Církve, si také začínal být víc vědom těch, kteří se snažili Církev a její vedoucí pomlouvat. Neúnavně se snažil poskytovat informace na obranu víry. To byl začátek služby, která byla v budoucích letech požehnáním pro Církev.

Na jaře roku 1902 byla Louie těhotná. Společně s Josephem byli vděční za svůj malý byt, ale těšili se na stavbu vlastního domu. Josephovo stabilní zaměstnání jim umožnilo začít plánovat. Najali si stavební firmu a vyjednali si, aby Joseph mohl velkou část práce udělat sám, aby tak snížili náklady. Jejich první dítě, dcera, kterou pojmenovali Josephine, se narodila v září 1902, a do svého nového domu se nastěhovali o 10 měsíců později. V roce 1906, poté, co Louie prodělala náročné těhotenství, přivítali do rodiny další dceru, kterou pojmenovali Julina.

Joseph se vždy ochotně zapojoval do Pánova díla spasení a dostával k tomu často příležitosti. V roce 1902 byl povolán sloužit jako jeden z presidentů dvacátého čtvrtého kvora sedmdesáti a zároveň měl zodpovědnost jako instruktor kvora. (V té době měla Církev více než 100 kvor sedmdesáti. Členové těchto kvor nebyli generálními autoritami.) Joseph byl také povolán sloužit v generální komisi Vzájemného osvětového sdružení Mladých mužů a jako člen vysoké rady kůlu Salt Lake. Jeho bratr Hyrum, člen Kvora Dvanácti apoštolů, ho vysvětil vysokým knězem. Na generální konferenci v dubnu 1906 mu byla vyjádřena podpora jako asistentovi církevního historika a následujícího ledna byl jmenován do zvláštní komise, jejímž cílem bylo „připravovat údaje pro obranu Církve před útoky jejích nepřátel“.²⁹

Když Josephův otec sloužil jako president Církve, Joseph mu často pomáhal s korespondencí a s dalšími administrativními povinnostmi a občas svého otce doprovázel při plnění církevních úkolů. Jednou se dokonce Joseph vydal na cestu v zastoupení presidenta Smitha. Zaznamenal: „Na žádost svého otce jsem jel do Brigham City [v Utahu], abych zasvětil sborový dům Druhého sboru v Brigham City. Velmi si přáli, aby zasvěcovací modlitbu pronesl on, ale byl velmi nastydlý, a tak mě poslal místo sebe.“ Když se president kůlu a biskup setkali s Josephem na vlakovém nádraží, nebyli nadšení z toho, že vidí právě jeho.³⁰ President kůlu prý řekl: „Je mi do pláče. Očekávali jsme presidenta Církve a místo toho přijel chlapec.“ Podle jedné verze tohoto vyprávění Joseph vtipně odvětil: „Mně je do pláče také.“³¹

I když většina církevních povinností Josepha odváděla od rodiny, on i Louie si našli čas i na to, aby společně sloužili a trávili spolu čas. V zápisu v deníku z 1. listopadu 1907 napsal: „Spolu s Louie jsem strávil většinu dne v chrámu Salt Lake – byl to jeden z nejšťastnějších dní v našem životě a také pro nás nejužitečnější.“³²

V březnu 1908 odložil mnoho svých církevních zodpovědností stranou, protože měl pocit, že potřebuje co nejvíce zůstat doma s Louie. Trpěla vážnou, neustupující nemocí, která souvisela s počátečním stádiem jejího třetího těhotenství. Navzdory modlitbám, kněžským požehnáním, starostlivé péči jejího manžela a pozorného dozoru lékařů se její stav dál zhoršoval. 30. března zemřela.

Joseph ve svém zármutku napsal: „Během tohoto měsíce, který pro mě byl naplněný úzkostí a starostmi, jsem prošel těmi nejhlubšími a nejbolestivějšími zkouškami a zážitky. Během toho všeho jsem spoléhal na Pána, aby mi dal sílu a útěchu. Má milovaná manželka byla poté, co trpěla tři nebo čtyři týdny tou nejtrýznivější bolestí a po nemoci trvající téměř dva měsíce, vysvobozena ze svého utrpení … a odešla ode mne a od našich drahých dětí do lepšího světa, zatímco my trpělivě a se zármutkem čekáme na setkání, které bude nanejvýš vznešené.“ Joseph řekl, že jeho manželka „zemřela pevná ve víře a věrná každé zásadě evangelia“.³³

Pro Josepha bylo záhy náročné vychovávat dvě malá děvčátka v domově bez matky. Jeho rodiče nabídli této mladé rodině, aby bydlela s nimi. Nehledě na jejich pomoc si ale ovdovělý Joseph uvědomoval, že jeho malé děti potřebují péči milující matky.

Obrázek

Portrait of Ethel Smith, Joseph Fielding Smith's second wife.

A tak udělal to, co udělal v případě všech důležitých rozhodnutí – začal se o to upřímně modlit. Odpovědí na jeho modlitby se stala Ethel Georgina Reynoldsová, úřednice v kanceláři církevního historika. 6. července 1908 ji Joseph pozval, aby šla společně s ním a s jeho dcerami na procházku do parku. Procházka se vydařila a všichni čtyři měli radost ze společně strávených chvil. O deset dní později šli Joseph a Ethel na schůzku bez dětí a krátce nato se zasnoubili.

Ethel a Joseph byli zpečetěni v chrámu Salt Lake 2. listopadu 1908. O několik let později napsal Joseph v dopise Ethel: „Ani nevíš, kolikrát jsem děkoval Pánu, že jsem neudělal chybu, když jsem potřeboval společnici. Byla jsi mi přímo seslána.“³⁴ Kromě toho, že Ethel byla milující společnicí pro Josepha, stala se záhy i druhou matkou pro Josephinu a Julinu.

Krátce před generální konferencí v dubnu 1910 zemřel president John R. Winder, první rádce v Prvním předsednictvu. Starší John Henry Smith, který sloužil v Kvoru Dvanácti, byl povolán sloužit v Prvním předsednictvu, a tak zůstalo v Kvoru Dvanácti jedno místo volné. Členové Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů se sešli v chrámu Salt Lake, aby diskutovali o mužích, kteří by byli způsobilí toto uvolněné místo zaujmout. Poté, co se společně radili asi hodinu, nedokázali „ohledně této záležitosti dospět k jednotnému názoru. Nakonec se president Joseph F. Smith sám odebral do jiné místnosti, poklekl a modlil se o vedení. Když se vrátil, poněkud váhavě se ostatních 13 bratří zeptal, zda by byli ochotni zvážit na toto místo jeho syna Josepha Fieldinga Smitha ml. Řekl, že se zdráhal toto navrhnout, protože členem rady byl již jeho syn Hyrum a jeho další syn David byl rádcem v Předsedajícím biskupstvu. Obával se, že členové Církve budou nespokojení, když bude generální autoritou jmenován další jeho syn. Nicméně pocítil inspiraci navrhnout ke zvážení Josephovo jméno. Zdálo se, že pro ostatní muže byl návrh ihned přijatelný, a presidentu Smithovi vyjádřili podporu.

President Smith se podle všeho svěřil ohledně výběru Josepha jeho [Josephově] matce ještě před oznámením na konferenci. Josephova sestra Edith S. Patricková říká: ‚Vzpomínám si, jak nám matka vyprávěla, že v roce 1910 přišel otec domů ze schůzky rady v chrámu a vypadalo to, že má velké starosti. Když se ho zeptala, co ho trápí, řekl, že Joseph byl vybrán jako jeden z Dvanácti. Řekl, že bratří ho jednohlasně zvolili a že on, jakožto president, bude nyní velmi kritizován za to, že nechal svého syna zvolit apoštolem. Matka mu řekla, aby si ani na chvilku nedělal starosti s tím, co mohou říkat ostatní. Věděla, že ho vybral Pán, a řekla, že ví, že bude dělat čest svému povolání.‘

… V té době bylo zvykem neinformovat vybraného člověka předem, ale nechat ho vyslechnout si své pověření ve chvíli, kdy se jeho jméno bude číst na konferenci pro vyjádření podpory. Tak tomu bylo i tehdy, když se Joseph Fielding vydal 6. dubna 1910 na konferenci – neměl ani tušení, že byl vybrán.“ Když vstupoval do Tabernaclu, jistý uvaděč mu řekl: „Nuže, Josephe, kdo bude nový apoštol?“ Odpověděl: „To nevím. Ale nebudeš to ty a nebudu to ani já!“

Krátce před tím, než bylo přečteno jméno nového člena Kvora Dvanácti, Joseph pocítil nabádání od Ducha, že toto jméno bude asi jeho. Přesto později řekl, když bylo jeho jméno oznámeno: „Byl jsem tak překvapený a ohromený, že jsem dokázal stěží mluvit.“

Později téhož dne se vrátil domů, aby se o tyto novinky podělil s Ethel, která se shromáždění nemohla zúčastnit. Začal těmito slovy: „Nejspíš budeme muset prodat krávu. Už nemám čas se o ni starat!“³⁵

Joseph Fielding Smith byl během 60 let služby jako člen Kvora Dvanácti apoštolů svědkem mnoha změn, které se ve světě udály. Když byl povolán apoštolem, mnoho lidí například dosud používalo jako hlavní dopravní prostředek koně a drožku. Na konci své služby v kvoru při plnění církevních úkolů často cestoval tryskovým letadlem.

Obrázek

Group portrait of the Quorum of the Twelve Apostles in 1921. Included are: (left to right) seated: Rudger Clawson, Reed Smoot, George Albert Smith, George F. Richards, Orson F. Whitney, David O. McKay, standing: Joseph Fielding Smith, James E. Talmage, Stephen L. Richards, Richard R. Lyman, Melvin J. Ballard and John A. Widtsoe.

Starší Smith zastával během své služby v Kvoru Dvanácti mnoho zavazujících a zodpovědných funkcí. Prvních osm let svého apoštolského působení sloužil neoficiálně jako tajemník svého otce. Tento úkol vykonával až do jeho smrti v listopadu 1918. V této funkci Joseph Fielding Smith působil jako písař, když mu jeho otec diktoval vidění o vykoupení mrtvých, které se nyní nachází v  Nauce a smlouvách 138.

Starší Smith sloužil jako asistent církevního historika, téměř 50 let jako církevní historik, jako rádce v předsednictvu chrámu Salt Lake, jako president chrámu Salt Lake, jako president Utažské genealogické a historické společnosti, jako první redaktor a obchodní manažer Utažského genealogického a historického časopisu a jako předseda výkonného výboru Církevní komise pro vzdělávání. Také sloužil jako předseda výboru pro církevní publikace, což od něj vyžadovalo číst tisíce stran rukopisu, než byly tyto materiály připraveny k vydání jako příručky k lekcím a jako další církevní publikace.

6. října 1950 byl ustanoven zastupujícím presidentem Kvora Dvanácti a na této pozici sloužil do dubna 1951, kdy byl ustanoven presidentem Kvora Dvanácti. V této pozici sloužil od dubna 1951 do ledna 1970, kdy se stal presidentem Církve. V letech 1965 až 1970 také sloužil jako rádce v Prvním předsednictvu, zatímco dál vykonával své zodpovědnosti jako president Kvora Dvanácti.

Během svého prvního proslovu na generální konferenci starší Joseph Fielding Smith promlouval přímočaře k těm, kteří by chtěli „pozvedat hlas proti jednání autorit, které předsedají Církvi“. Pronesl tato přísná slova: „Chtěl bych pozvednout varovný hlas ke všem takovým jedincům, kteří jsou členy Církve, a říci jim, že by měli činit pokání a obrátit se k Pánu, jinak na ně přijdou Jeho soudy, jinak ztratí víru a odvrátí se od pravdy.“³⁶

Během svého působení dál pozvedal varovný hlas. Jednou řekl: „Považuji za své poslání, a myslím, že jsem k tomu byl inspirován Duchem Páně, abych při svých cestách do kůlů Sionu říkal členům, že nyní je den pokání. … Mám pocit, že je mým posláním volat ku pokání a vyzývat lidi, aby sloužili Pánu.“³⁷

Tento rozumný a přímý postoj při učení druhých byl vyvažován jemností a laskavostí. Starší Boyd K. Packer byl toho jednou svědkem na jedné schůzce, když byl Joseph Fielding Smith předsedou Církevního misionářského výboru. „Byla předložena zpráva o nehodě, která se stala dvěma bratrům misionářům v automobilu, který vlastnila Církev. Jeden prodejce zeleniny pokročilejšího věku projel nákladním vozem značku přikazující zastavit. Narazil přímo do boku auta s misionáři a naprosto ho zdemoloval. Řidič nákladního auta byl předvolán na policii. Neměl žádné pojištění. Naštěstí nebyl ani jeden z misionářů vážně zraněn.

Zatímco ostatní členové výboru zvažovali tuto záležitost, president Smith seděl a nic neříkal. Po určité diskusi dali pokyn výkonnému řediteli Misionářského oddělení, aby zajistil advokáta a dal celou záležitost k soudu.

Až pak se zeptali presidenta Smitha, zda s tímto postupem souhlasí. President Smith řekl klidným hlasem: ‚Ano, mohli bychom to tak udělat. A pokud se do toho pustíme se vší vervou, možná dokonce uspějeme v tom, aby tomu ubohému muži vzali nákladní auto; jak si pak ale bude vydělávat na živobytí?‘

‚Podívali jsme se na sebe a trochu jsme se zastyděli,‘ řekl starší Packer. ‚Pak jsme usoudili, že Církev by mohla koupit pro misionáře nové auto a věnovat se své práci a nechat celou záležitost být.‘“³⁸

Když byl starší Smith povolán apoštolem, měl tři děti: Josephinu, Julinu a Ethelinu prvorozenou dceru Emily. O sedm měsíců později přivítali do rodiny další dceru. Ethel a Joseph ji pojmenovali Naomi. Kvůli komplikacím při narození musela Naomi bojovat o život a rodina se obávala, že nejspíš nebude žít dlouho. Jak ale její otec později řekl, byla „zachráněna mocí modlitby a požehnání, poté, co se zdálo, že se nemůže nadechnout“.³⁹ Ethel měla později dalších sedm dětí: Lois, Amelii, Josepha, Lewise, Reynoldse, Douglase a Miltona.

President Smith musel kvůli svým apoštolským povinnostem často odjíždět z domova na delší dobu. Když byl ale doma, pozornost věnoval rodině. Jeho žena Ethel ho popsala takto: „Je laskavým a milujícím manželem a otcem, jehož nejvyšším životním cílem je učinit svou rodinu šťastnou a ve snaze toho dosáhnout zcela zapomíná na sebe.“⁴⁰

Děti v rodině Smithových pobavil dojem, který měli někteří lidé z jejich otce – že byl přísným a strohým mužem. „Poté, … co jednou pronesl dosti rázné kázání o tom, jak je důležité správně vést děti, jedna roztrpčená žena přistoupila k jeho dvěma dcerkám, politovala je [a řekla]: ‚Vsadím se, že vás tatínek bije!‘“ V reakci na toto nařčení se dívky jen zachichotaly. Znaly svého otce mnohem lépe než tato žena – věděly, že by jim nikdy neublížil. Když se vracel z dlouhých cest, „byly to veselé chvíle – od okamžiku, kdy se s ním nadšeně přivítaly na železniční stanici, až do chvíle, kdy se s ním po několika dnech opět smutně loučily“. Hráli hry, pekli koláče a vyráběli zmrzlinu, chodili na pikniky, jezdili vlakem a navštěvovali nedaleké kaňony a jezera. Těšili se na to, jak uslyší příhody z jeho církevních cest po celém světě.⁴¹ Také společně pracovali a vykonávali různé domácí práce.⁴²

Synové presidenta Smitha sportovali a on, kdykoli mohl, chodil na jejich zápasy.⁴³ Také rád hrál s nimi, zvlášť házenou. Hra pro něj byla zábavou, ale on byl soutěživý typ. Jeho synové Reynolds a Lewis vzpomínali na chvíle, kdy oba dva společně hráli proti svému otci. Nechal je vybrat, jakou rukou bude hrát. I když měl jednu ruku za zády, vždy je „oba s přehledem porazil“.⁴⁴

Pro Ethel a děti bylo těžké, když musel být starší Smith kvůli církevním úkolům mimo domov, a týdny odloučení byly i pro něho samotného bolestivé. 18. dubna 1924 vyrazil vlakem předsedat konferenci kůlu. Ethel byla v té době již sedm měsíců těhotná a snažila se co nejlépe pečovat o děti, které s ní byly doma. V dopise, který jí poslal, napsal: „Myslím na tebe a přál bych si, kdybych tak mohl být příštích několik týdnů stále s tebou a mohl se o tebe starat.“⁴⁵ Myslel na rodinu a svůj dopis zakončil básní, kterou sám napsal. Některá slova z této básně se nyní objevují církevních zpěvnících v mnoha jazycích v písni nazvané „Zdá se cesta býti dlouhá?“

Na začátku roku 1933 bylo štěstí v rodině Smithových občas narušeno těžkým „břemenem péče“, jak to starší Smith o devět let předtím nazval ve své básni. Ethel začala trpět „hroznou nemocí, které nerozuměla. Jednu chvíli se propadala do hluboké deprese a druhou chvíli jí mysl splašeně a neovladatelně pobíhala sem a tam a nutila její vyčerpané tělo pracovat víc a víc. Zdálo se, že láskyplná péče a podpora její rodiny, modlitby a požehnání, a dokonce ani léčba v nemocnici nepomáhaly.“⁴⁷ Po čtyřech letech trápení zemřela 26. srpna 1937. Její truchlící manžel o její smrti napsal: „Lepší ženu, či věrnější manželku a matku, by člověk těžko hledal.“⁴⁸ I ve svém hlubokém zármutku ale pociťoval útěchu díky vědomí, že byl společně s Ethel Reynolds Smithovou svázán díky posvátné pečeticí smlouvě na celé věčnosti.

Když Ethel zemřela, bydlelo doma u Smithových ještě pět dětí. Dvě z nich se měly brzy odstěhovat – Amelia byla zasnoubena a Lewis se připravoval na službu na misii na plný úvazek. Zbývali 16letý Reynolds, 13letý Douglas a 10letý Milton. Joseph Fielding Smith si dělal starosti o tyto své syny, kteří nyní byli bez matky, a tak uvažoval o tom, že se znovu ožení.

S touto myšlenkou starší Smith záhy zaměřil svou pozornost na Jessie Ellu Evansovou, známou sólistku v pěveckém sboru Mormon Tabernacle Choir. Jessie také zpívala sólo na Ethelině pohřbu a starší Smith jí poslal děkovný vzkaz. Tento vzkaz vedl k telefonickému rozhovoru. Starší Smith a Jessie se před tímto rozhovorem neznali, ale rychle se z nich stali dobří přátelé.

Starší Smith strávil několik dnů přemýšlením a modlitbou o to, zda by mohl Jessie požádat o ruku. Nakonec jí napsal dopis, v němž naznačil, že by s ní měl rád osobnější vztah. O čtyři dny později sebral dost odvahy na to, aby jí dopis doručil osobně. Zanesl jí ho do budovy úřadů města a kraje, kde Jessie pracovala jako krajská zapisovatelka. Později si zapsal do deníku: „Zašel jsem do kanceláře krajské zapisovatelky. … Měl jsem se zapisovatelkou velmi důležitý rozhovor a nechal jsem jí dopis, který jsem napsal.“⁴⁹ Po týdnu, kdy vlakem cestoval na shromáždění konference kůlu, se starší Smith vrátil domů a Jessie znovu navštívil.

Svým typickým přímočarým stylem si starší Smith zapsal do deníku: „Setkal jsem se se slečnou Jessie Evansovou a měl jsem s ní důležitý rozhovor.“ Vzhledem k tomu, že k sobě pociťovali vzájemný obdiv, společně zařídili, aby se starší Smith mohl setkat s Jessieinou matkou a aby se Jessie setkala s dětmi staršího Smitha. Za necelý měsíc, 21. listopadu 1937, přijala Jessie zásnubní prsten. Byli zpečetěni 12. dubna 1938 v chrámu Salt Lake a obřad vykonal president Heber J. Grant, sedmý president Církve.⁵⁰

Starší Francis M. Gibbons, který sloužil jako tajemník Prvního předsednictva v době, kdy byl presidentem Církve president Smith, popsal vztah mezi Josephem Fieldingem Smithem a Jessie Evans Smithovou takto: „Navzdory rozdílu šestadvaceti let v jejich věku a odlišnostem v povaze, zázemí i vzdělání se Joseph Fielding a Jessie Evans Smithovi obdivuhodně doplňovali. Ona byla nezkrotná extrovertka, plná žertování a dobrého humoru, která si vychutnávala pozornost veřejnosti. Joseph byl naopak tichý, uzavřený introvert, důstojný a nestranný, který se, jak se zdálo, cítil poněkud nepohodlně na veřejnosti a který na sebe nikdy nechtěl upoutávat pozornost. To, co přemosťovalo tak hlubokou propast mezi těmito dvěma různorodými osobnostmi, byla opravdová láska a úcta, kterou pociťovali jeden k druhému.“⁵¹ Tato láska a úcta zahrnovala i Jessieinu matku, Jeanette Buchanan Evansovou, se kterou Jessie až do svého sňatku bydlela. Sestra Evansová odešla bydlet ke své dceři do rodiny Smithových a pomáhala se starat o děti.

Obrázek

President Joseph Fielding Smith Jr. and Sister Jessie Ella Evans Smith sitting together at a piano.

Nová sestra Smithová, kterou děti a vnoučata staršího Smitha oslovovali teto Jessie, svého manžela často doprovázela na cestách na konference kůlů. Místní vedoucí ji často žádali o to, aby na shromáždění zazpívala, a ona občas přemluvila i manžela, aby s ní zazpíval duet. V roce 1939 president Heber J. Grant pověřil staršího a sestru Smithovy, aby navštívili všechny misie Církve v Evropě.

I když 2. světová válka dosud nepropukla, když Smithovi přijeli do Evropy, napětí mezi národy se prohlubovalo. 24. srpna, když byli Smithovi v Německu, První předsednictvo dalo staršímu Smithovi za úkol dohlédnout na to, aby se všichni misionáři v Německu přesunuli do neutrálních zemí. Starší Smith toto úsilí koordinoval z Kodaně v Dánsku. Během přesunu misionářů zjistil Wallace Toronto, president misie v Československu, že je nutné poslat kvůli bezpečí manželku Marthu a jejich děti do Kodaně. On sám zůstal v Československu, aby se postaral o bezpečnou evakuaci čtyř misionářů, kteří byli zadrženi ve vazbě. Dny plynuly, aniž by kdo o nich měl nějaké informace. Martha později vzpomínala:

„Nakonec nastal den, kdy se všechny vlaky, trajekty a lodě vydaly na poslední cestu z Německa, a my jsme se modlili, aby Wally [president Toronto] a jeho čtyři mladí svěřenci byli na onom posledním trajektu, který vyplul do domovského přístavu. Když president Smith viděl, jak jsem byla znepokojená a jak jsem byla každou minutou nešťastnější, přistoupil ke mně, položil mi svou ochrannou ruku kolem ramen a řekl: ‚Sestro Torontová, tato válka nezačne, dokud bratr Toronto a jeho misionáři nedorazí na dánskou půdu.‘ Když nastalo pozdní odpoledne, zazvonil telefon. … Byl to Wally! Všech pět opustilo Československo s pracovníky britského velvyslanectví zvláštním vlakem, který byl pro ně vypraven, nalodili se na poslední trajekt z Německa a nyní byli na pobřeží [Dánska] a čekali na dopravu do Kodaně. Úleva a štěstí, které jsme pociťovali v misijním domě a mezi 350 misionáři, se podobaly tomu, jako když se zvedne temný mrak a odhalí sluneční paprsky.“⁵²

Starší Smith byl vděčný obyvatelům Dánska za to, že umožnili tolika evakuovaným misionářům přijet do jejich země. Když válka propukla, prorokoval, že dánský národ díky své velkorysosti nebude během války trpět nedostatkem potravin. O několik let později „obyvatelé Dánska přežili válku možná lépe než jakýkoli jiný evropský národ. Dánští Svatí dokonce posílali balíčky s humanitární pomocí trpícím Svatým posledních dnů v Nizozemí a v Norsku. Počet členů stabilně rostl a částka vybraných desátků se v Dánské misii více než zdvojnásobila. … Dánští Svatí považovali svou situaci za jasné naplnění proroctví, které starší Joseph Fielding Smith pronesl.“⁵³

Když válka začala, starší Smith zorganizoval evakuaci 697 amerických misionářů, kteří sloužili v Evropě. Vzhledem k tomu, že někteří misionáři sloužili jako vedoucí okrsku nebo odbočky, starší Smith přenesl zodpovědnosti spojené s vedením na místní členy. Poté, co splnil tyto povinnosti, se vydal společně s Jessie lodí do Spojených států. V New Yorku pak přestoupili na vlak a domů dorazili po sedmi měsících od chvíle, kdy odjeli.

I když byl starší Smith rád, že američtí misionáři se mohli v bezpečí vrátit domů, dělal si starosti o nevinné lidi, které nyní v jejich rodné zemi zastihla tragédie v podobě války. Napsal: „Pokaždé, když jsme měli nějaké shromáždění a na konci jsme si podávali ruce s lidmi, zabolelo mě u srdce. Všichni nás vřele vítali a jejich [přátelství] pro mě znamenalo více, než si možná mysleli. Někteří z nich plakali a říkali, že očekávají velké těžkosti a že se v tomto životě již nesetkáme. Je mi jich nyní moc líto a každý den se modlím o to, aby je Pán po celou tuto hroznou dobu ochraňoval.“⁵⁴

Lewis, syn staršího Smitha, který sloužil v Anglii, když propukla 2. světová válka, byl součástí poslední skupiny misionářů, kteří se vrátili domů.⁵⁵ Přibližně o dva a půl roku později Lewis znovu putoval přes Atlantský oceán – tentokrát, aby sloužil v armádě. „Tato událost nás všechny zarmoutila,“ napsal starší Smith. „Je hanba, že čistí a spravedliví lidé jsou nuceni zapojit se do konfliktu celosvětových rozměrů kvůli lidské zlovolnosti.“⁵⁶

2. ledna 1945 dostal starší Smith telegram, který ho informoval o tom, že jeho syn byl ve službě své vlasti zabit. Starší Smith napsal: „Tato zpráva námi nesmírně otřásla, protože jsme měli velkou naději, že se brzy vrátí do Spojených států. Domnívali jsme se, že bude ochráněn, protože již dříve několikrát unikl nebezpečí. Bylo pro nás těžké pochopit, jak se něco takového mohlo stát. … I když je tato rána nesmírně těžká, pociťujeme pokoj a radost z vědomí, že byl čistý a neposkvrněný zlovolnostmi, které jsou ve světě tak rozšířené a které se v armádě vyskytují. Byl věrný své víře a je hoden slavného vzkříšení, až se znovu shledáme.“⁵⁷

Joseph Fielding Smith, jakožto člen Kvora Dvanácti, často vydával Svatým posledních dnů svědectví o Ježíši Kristu, učil znovuzřízenému evangeliu a vyzýval druhé k pokání. Pronesl více než 125 kázání na generální konferenci, zúčastnil se tisíců konferencí kůlů a promlouval na genealogických konferencích a v rozhlasových pořadech. Učil i prostřednictvím psaného slova. Mnoho let psal články do rubriky církevního časopisu Improvement Era, kde odpovídal na dotazy, které posílali čtenáři. Psal také články do dalších církevních časopisů a do církevní rubriky v novinách Deseret News. Během jeho apoštolské služby, v letech 1910 až 1972, byly jeho spisy publikovány v 25 knihách, mezi něž patří Essentials in Church History, Doctrines of Salvation, Church History and Modern Revelation, a Answers to Gospel Questions.

Členové Církve se díky tomu, že naslouchali kázání presidenta Smitha a četli jeho spisy, naučili důvěřovat mu jako člověku, který je vzdělaný v evangeliu. Co je však ještě důležitější, naučili se důvěřovat Pánu a následovat Ho. Jak řekl president N. Eldon Tanner, Joseph Fielding Smith „ovlivnil život stovek tisíců lidí tím, že žil podle každé zásady evangelia a učil jí slovem i perem. V nikom nezanechal ani stín pochybnosti o tom, že věděl, že Bůh je živým Bohem a že my jsme Jeho duchovní děti; že Ježíš Kristus je Jednorozený Syn Boží v těle; že za nás obětoval život, abychom mohli získat nesmrtelnost, a že když přijmeme evangelium a budeme podle něho žít, můžeme získat věčný život.“⁵⁸

Starší Bruce R. McConkie poznamenal:

„Život a dílo presidenta Josepha Fieldinga Smitha byly charakteristické třemi věcmi:

1) Jeho láskou k Pánu a absolutní a neochvějnou věrností, s jakou se snažil projevovat tuto lásku tím, že dodržoval Jeho přikázání, a tím, že vždy dělal to, co by Pána potěšilo.

2) Jeho oddaností Proroku Josephu Smithovi a věčným pravdám, které byly skrze něj znovuzřízeny; oddaností svému dědečkovi, patriarchovi Hyrumu Smithovi, … [který] zemřel mučednickou smrtí, a oddaností svému otci, presidentu Josephu F. Smithovi, jehož jméno je na věky uchováváno v celestiálním městě jako jméno toho, kdo statečně vytrval ve věci Toho, Jehož krev byla prolita, abychom my mohli žít.

3) Jeho znalostí evangelia a duchovním postřehem; jeho neochabující pílí jakožto kazatele spravedlivosti a jeho vlastním úsilím sytit hladové, šatit nahé, navštěvovat vdovy a sirotky a očividně žít podle čistého náboženství – jak slovem, tak i příkladem.“⁵⁹

Bratří z Kvora Dvanácti považovali presidenta Smitha za moudrého a soucitného vedoucího. K uctění jeho 80. narozenin vydali ostatní členové Kvora Dvanácti článek na jeho počest. V tomto článku mimo jiné napsali:

„My, kteří pracujeme v Radě Dvanácti pod jeho vedením, máme příležitost vidět náznaky opravdové ušlechtilosti jeho charakteru. Každý den jsme neustále svědky jeho porozumění a ohleduplnosti vůči jeho spolupracovníkům při rozdělování úkolů a při koordinování našeho úsilí, které má za cíl, aby dílo Páně spělo kupředu. Přáli bychom si, kdyby tak celá Církev mohla vnímat jemnost jeho duše a jeho velký zájem o blaho těch, kterým nepřálo štěstí, a těch, kteří se ocitli v nesnázích. Má rád všechny Svaté a nepřestává se modlit za hříšníka.

Zdá se, že se svou obdivuhodnou mocí rozlišování má jen dvě měřítka, podle kterých vždy dospěje ke konečnému rozhodnutí. Jaká jsou přání Prvního předsednictva? Co je nejlepší pro království Boží?“⁶⁰

Sabatního rána 18. ledna 1970 se smrtelný život presidenta Davida O. McKaye naplnil. Zodpovědnost za vedení Církve nyní spočinula na Kvoru Dvanácti apoštolů, jehož presidentem byl 93letý Joseph Fielding Smith.

23. ledna 1970 se členové Kvora Dvanácti sešli a oficiálně vyjádřili podporu presidentu Smithovi v jeho povolání presidenta Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. President Smith vybral Harolda B. Leeho jako svého prvního rádce a N. Eldona Tannera jako druhého rádce. Všichni tři muži pak byli ustanoveni, aby mohli vykonávat své nové zodpovědnosti.

Obrázek

Joseph Fielding Smith standing between his two counselors in the First Presidency, Harold B. Lee and N. Eldon Tanner.

Starší Ezra Taft Benson, který byl na této schůzce přítomen, vzpomínal: „Během našeho setkání jsme pociťovali úžasného ducha jednoty a došlo na projevy vzájemné lásky, když se bratří objali poté, co byli noví vedoucí vybráni a ustanoveni.“⁶¹

Starší Boyd K. Packer vyprávěl o osobním svědectví ohledně povolání presidenta Smitha:

„Jednou v pátek odpoledne jsem odcházel z kanceláře a přemýšlel jsem o nějakém úkolu na víkendové konferenci. Čekal jsem na to, až výtah sjede z pátého poschodí.

Když se dveře výtahu neslyšně otevřely, stál tam president Joseph Fielding Smith. Byl jsem trochu překvapen, že ho vidím, protože měl kancelář na nižším poschodí.

Když jsem ho tam tak viděl stát ve dveřích výtahu, dopadlo na mne mocné svědectví – zde stojí prorok Boží. Onen jemný hlas Ducha, který se podobá světlu a má co dočinění s čistou inteligencí, mi potvrdil, že toto je skutečně prorok Boží.“⁶²

Pod vedením presidenta Smitha Církev dál rostla. Bylo například zorganizováno 81 kůlů, mezi něž patřily i první kůly vytvořené v Asii a v Africe, a počet členů Církve přesáhl 3 miliony. Byly také zasvěceny dva chrámy – v utažských městech Ogden a Provo.

I když se Církev rozšiřovala po celém světě, president Smith kladl důraz na to, jak důležitý je domov a jednotlivé rodiny. Připomínal Svatým posledních dnů, že „církevní organizace ve skutečnosti existuje proto, aby rodině a jejím členům pomáhala dosáhnout oslavení“.⁶³ Učil, že „rodina je nejdůležitější organizací v čase i ve věčnosti. … Je vůlí Páně posilovat a ochraňovat rodinnou jednotku.“⁶⁴ Církev, ve snaze posilovat rodiny i jednotlivce, kladla větší důraz na rodinný domácí večer – tento program byl prosazován již od roku 1909, kdy byl presidentem Církve otec presidenta Smitha. Během působení presidenta Josepha Fieldinga Smitha bylo pondělí oficiálně stanoveno jako den pro rodinný domácí večer. V pondělí večer se neměla konat žádná církevní shromáždění ani schůzky, a místní církevní budovy byly zavřené.

President Smith přistupoval ke svému povolání, navzdory pokročilému věku, s pokorou dítěte a s mladistvou energií. Během dvou let a pěti měsíců, kdy sloužil jako prorok Církve, vidoucí a zjevovatel, byli Svatí posledních dnů po celém světě inspirováni jeho poselstvími.

Hlásal, že „jsme duchovní děti Boha, našeho Nebeského Otce“⁶⁵ a že „musíme věřit v Krista a žít podle vzoru Jeho života“.⁶⁶ Svědčil o tom, že Joseph Smith „spatřil Boha Otce a Jeho Syna Ježíše Krista a stál v Jejich přítomnosti“⁶⁷ a stal se „zjevovatelem znalosti o Kristu a o spasení tomuto světu v této době a pokolení“.⁶⁸

Povzbuzoval Svaté, aby „opustili mnohé světské způsoby“⁶⁹ a aby měli rádi všechny lidi na světě – „aby viděli v lidech dobro, i když se jim snažíme pomoci překonat jeden či dva zlozvyky“.⁷⁰ Připomínal jim, že jedním ze způsobů, jak projevovat tohoto „ducha lásky a bratrství“, je dělit se s nimi o evangelium – „vyzývat všechny lidi, ať jsou kdekoli, aby věnovali pozornost slovům věčného života, která byla v této době zjevena“.⁷¹

Projevoval zájem o mládež Církve, navštěvoval velká shromáždění mladých Svatých posledních dnů a povzbuzoval je, aby „stáli pevně ve víře navzdory všem protivenstvím“.⁷²

Často promlouval k nositelům kněžství a připomínal jim, že byli „povoláni zastupovat Pána a být držiteli Jeho pravomoci“, a nabádal je, aby „pamatovali na to, [kým jsou], a jednali podle toho“.⁷³

Povzbuzoval všechny Svaté posledních dnů, aby přijali chrámová požehnání, věrně dodržovali chrámové smlouvy a vraceli se do chrámu, aby tam mohli přijímat posvátné obřady za své předky. Před zasvěcením chrámu Ogden v Utahu řekl: „Dovolte mi připomenout vám, že když zasvěcujeme dům Pánu, ve skutečnosti zasvěcujeme sebe Pánově službě, se smlouvou, že budeme tento dům používat takovým způsobem, jakým On zamýšlí.“⁷⁴

„Dodržujte přikázání,“ nabádal. „Kráčejte ve světle. Vytrvejte do konce. Buďte věrní každé smlouvě a každému závazku, a Pán vám požehná více, než se vám kdy zdálo i v těch nejtoužebnějších snech.“⁷⁵

President Harold B. Lee popsal vliv a vedení presidenta Smitha tím, že citoval presidenta Brighama Younga: „President Young řekl: ‚Budeme-li žít podle svého svatého náboženství a necháme-li vládnout Ducha, náš život se nestane otupělým či omezeným, ale když se tělo bude blížit své smrti, Duch se pevněji uchopí oné trvalé substance za závojem a bude čerpat z hlubin onoho pramene života zářivé drahokamy inteligence, které obklopí křehkou a slábnoucí schránku svatozáří nesmrtelné moudrosti.‘

Tohoto jsme byli svědky znovu a znovu, zatímco jsme diskutovali o velmi závažných záležitostech – o tom, o čem má rozhodnout jedině president Církve. A právě tehdy jsme viděli, jak se tato zářivá moudrost projevuje, když nám [president Smith] sděloval věci, které vyzdvihl z hlubin své duše a které bezpochyby pocházely mimo jeho stávající poznání.“⁷⁶

3. srpna 1971 zemřela Jessie Evans Smithová, a tak se president Joseph Fielding Smith stal potřetí vdovcem. V důsledku toho se president Smith odstěhoval ke své dceři Amelii McConkieové a jejímu manželovi Bruceovi. Jeho ostatní děti ho pravidelně navštěvovaly a braly ho na vyjížďky. Dál chodil každý všední den do kanceláře, účastnil se shromáždění a schůzek a cestoval za církevními povinnostmi.

30. června 1972 president Smith odešel na konci dne ze své kanceláře v přízemí Církevní administrativní budovy. Se svým tajemníkem D. Arthurem Haycockem navštívil kancelář církevního historika, kde pracoval předtím, než se stal presidentem Církve. Chtěl se pozdravit se všemi, kteří tam sloužili. Poté, co si s nimi potřásl rukou, odešel do suterénu, aby si potřásl rukou s telefonními spojovateli a s ostatními, kteří v těchto prostorách pracovali, a aby jim projevil vděčnost za jejich práci. Takový byl jeho poslední den v úřadu.

V neděli 2. července 1972, pouhých 17 dnů před svými 96. narozeninami, se zúčastnil shromáždění svátosti ve svém domovském sboru. Později onoho odpoledne navštívil společně se synem Reynoldsem své prvorozené dítě – dceru Josephinu. Když pak večer seděl ve svém oblíbeném křesle u McConkieových, pokojně zemřel. Jak řekl později jeho zeť, president Smith byl „povolán Pánem, kterého tolik miloval a kterému tak dobře sloužil, k jiné a vznešenější práci na Jeho věčné vinici“.⁷⁷

Když se president Harold B. Lee, který byl nyní služebně nejstarším apoštolem na zemi, dozvěděl o úmrtí presidenta Smitha, rodinu McConkieových navštívil. „Přistoupil v tichosti k pohovce, poklekl a vzal proroka za ruku. V této poloze setrval nějakou chvíli – beze slova, v modlitbě či v meditaci. Poté vstal a vyjádřil soustrast členům rodiny, podělil se o svůj obdiv k jejich otci a nabádal je, aby ctili památku presidenta Smitha tím, že budou žít způsobile.“⁷⁸

President N. Eldon Tanner mluvil o presidentu Smithovi na jeho pohřbu jako o „oddaném muži Božím, o tom, kdo velmi ušlechtile sloužil Bohu i svým bližním a kdo svým příkladem vedl svou rodinu i všechny ty, kterým byl povolán předsedat; o tom, o kterém lze popravdě říci, že to byl muž beze lsti a bez pýchy. Nikdy o něm nebylo možné říci,“ poznamenal president Tanner, „že by ‚[miloval] slávu lidskou více než slávu Boží‘. [Jan 12:43.]“⁷⁹

President Harold B. Lee řekl: „Společně s bratrem Tannerem jsme k tomuto muži chovali v těchto posledních dvou a půl letech velkou lásku. Nebylo to nic předstíraného. Inspiroval nás k lásce, protože nás měl rád, a my jsme stáli při něm, tak jako stál on při nás a důvěřoval nám.“⁸⁰

Jisté noviny, které byly vůči presidentu Smithovi kritické, a dokonce zpochybňovaly jeho povolání do Kvora Dvanácti o 60 let dříve, nyní otiskly tuto poctu: „Joseph Fielding Smith, striktně oddaný svému náboženství, a přesto soucitný vůči základním potřebám všech lidí, poskytoval moudré rady svým spolupracovníkům, láskyplnou péči své rodině a vznešené vedení v církevních zodpovědnostech. Bude nám chybět, ale budeme na něj vzpomínat se zvláštní úctou.“⁸¹

Možná nejvýznamnější poctou bylo prohlášení rodinného příslušníka – zetě presidenta Smitha, Bruce R. McConkieho, který ho popsal jako člověka, který byl „syn Boží, apoštol Pána Ježíše Krista, prorok Boha Nejvyššího a především otec v Izraeli!“ Starší McConkie prorokoval: „Po celá léta, která přijdou, bude jeho hlas promlouvat z prachu, zatímco se dosud nenarozená pokolení budou učit naukám evangelia z jeho spisů.“⁸²

Zatímco budete studovat tuto knihu, učení presidenta Josepha Fieldinga Smitha přispěje k naplnění výše uvedeného prohlášení. Jeho hlas k vám bude „promlouvat z prachu“, zatímco se budete „učit naukám evangelia“.