Plán spasení

Všichni jsme příslušníci rodiny našeho Otce v nebi. Žili jsme a přebývali jsme s Ním ještě předtím, než byly položeny základy této země. Viděli jsme Jeho tvář, pociťovali jsme Jeho lásku a slyšeli jsme Jeho učení, a On ustanovil zákony, díky nimž se můžeme rozvíjet a činit pokrok a dosáhnout vlastní věčné rodinné jednotky.³

Obrázek

A galaxy in space.

Náš Otec v nebi zavedl pro své duchovní děti plán spasení. Tento plán byl navržen tak, aby jim umožnil rozvíjet se a činit pokrok, dokud nedosáhnou věčného života, čímž je míněn takový způsob života, který vede náš Otec v nebi. Tento plán má umožnit dětem Božím, aby se staly takovými, jako je On, a aby měly moc, moudrost a poznání, které vlastní On.⁴

Z Drahocenné perly se dozvídáme, že v nebi se konala rada, na kterou Pán svolal duchy svých dětí, a předložil jim plán, podle něhož měli přijít na tuto zem, získat smrtelný život a fyzické tělo, projít zkušební dobou smrtelnosti a pak jít dál k vyššímu oslavení skrze vzkříšení, které mělo být uskutečněno skrze Usmíření Jeho Jednorozeného Syna Ježíše Krista. [Viz Mojžíš 4:1–2; Abraham 3:22–28.] Pomyšlení na to, že projdou smrtelností a zakusí všechny rány osudu spojené s pozemským životem, během kterého získají zkušenosti skrze utrpení, bolest, zármutek, pokušení a soužení, jakož i radosti života v této světské existenci, a poté, budou-li věrní, půjdou dál skrze vzkříšení k věčnému životu v království Božím, aby se mohli stát takovými, jako je On [viz 1. Janova 3:2], je naplnilo duchem radosti a oni jásali radostí. [Viz Job 38:4–7.] Zkušenosti a poznání získané v tomto smrtelném životě nebylo možné získat žádným jiným způsobem a obdržení fyzického těla bylo pro jejich oslavení zcela nezbytné.⁵

Plán spasení, neboli sbírka zákonů, kterou známe jako evangelium Ježíše Krista, byl přijat na nebesích ještě předtím, než byly položeny základy tohoto světa. Bylo určeno, že Adam, náš otec, přijde na tuto zem a bude stát v čele celé lidské rodiny. Součástí tohoto velikého plánu bylo i to, že Adam požije ze zakázaného ovoce a že padne, a tím vnese do světa utrpení a smrt, i když to v konečném důsledku bude pro dobro jeho dětí.⁶

Pád byl nezbytnou součástí smrtelné zkoušky člověka. … Kdyby Adam a Eva nepožili ovoce, nezískali by veliký dar smrtelnosti. Navíc by neměli žádné potomstvo, a ono veliké přikázání, které jim Pán dal, by se nenaplnilo.⁷

Obrázek

Adam and Eve walking together after leaving the Garden of Eden. There are storm clouds in the sky, and plant growth along the path they are walking. There is a waterfall in the background.

Pád Adamův přinesl všechny rány osudu spojené se smrtelností. Přinesl bolest, přinesl zármutek, přinesl smrt; ale nesmíme ztrácet ze zřetele to, že přinesl také požehnání. … Přinesl požehnání v podobě poznání, porozumění a smrtelného života.⁸

Adamův přestupek přinesl tyto dvě smrti, duchovní a časnou – člověk byl vyloučen z přítomnosti Boží a stal se smrtelným a podrobeným všem neduhům těla. Aby se člověk mohl vrátit zpátky, musel být porušený zákon napraven. Takový byl požadavek spravedlnosti.⁹

Je nanejvýš přirozené a spravedlné, že ten, kdo spáchá nepravost, má být potrestán – má si svůj špatný skutek odpykat. A tak vzhledem k tomu, že Adam byl přestupníkem zákona, spravedlnost požadovala, aby on, a nikdo jiný, odpovídal za dotyčný hřích a byl potrestán na životě. Avšak tím, že Adam porušil zákon, se sám stal podroben prokletí, a pod tímto prokletím nemohl odpykat neboli odčinit to, co udělal. A nemohly to odčinit ani jeho děti, neboť byly také pod prokletím, a pro smíření onoho prvotního hříchu bylo zapotřebí někoho, kdo pod prokletím nebyl. Navíc vzhledem k tomu, že jsme byli všichni pod prokletím, jsme rovněž nebyli schopni usmířit své osobní hříchy. A tak bylo nutné, aby Otec seslal svého Jednorozeného Syna, který byl bez hříchu, aby usmířil naše hříchy i přestupek Adamův, což byl požadavek spravedlnosti. A tak se v souladu s tím nabídl jako oběť za hříchy a svou smrtí na kříži na sebe vzal Adamův přestupek i naše osobní hříchy, a tím nás vykoupil z Pádu a z našich hříchů pod podmínkou, že budeme činit pokání.¹⁰

Je naší povinností učit o poslání Ježíše Krista. Proč přišel? Co pro nás vykonal? Jaký z toho máme užitek? Co Ho to stálo? Vždyť Ho to stálo vlastní život, ano, více než vlastní život! Co dalšího vykonal, kromě toho, že byl přibit na kříž? Proč na něj byl přibit? Byl tam přibit, aby Jeho krev mohla být prolita, aby nás vykoupila z tohoto strašlivého trestu, který by vždy nastal – z vyloučení z přítomnosti Boží. Zemřel na kříži, aby nás přivedl zpátky, aby naše tělo a duch byly znovu spojeny. Dal nám tuto výsadu. Zemřel za nás, abychom mohli obdržet odpuštění hříchů a nebylo po nás požadováno, abychom museli odpykat trest – pokud jen budeme věřit v Něho a budeme dodržovat Jeho přikázání. On tuto cenu zaplatil. …

… Nikdo by nedokázal udělat to, co pro nás udělal On. On nemusel zemřít, mohl to odmítnout. Udělal to dobrovolně. Udělal to proto, že to bylo přikázání od Jeho Otce. Věděl, jaké to bude utrpení; a přesto, díky své lásce k nám, byl ochoten to učinit. …

Zatloukání hřebů do Spasitelových rukou a do Jeho nohou bylo tou nejmenší částí Jeho utrpení. Domnívám se, že jsme si navykli myslet si, že Jeho veliké utrpení spočívalo v tom, že byl přibit na kříž a byl ponechán, aby tam visel. V onom období světové historie ale takto trpěly tisíce lidí. A tak Jeho utrpení, pokud jde o tuto jeho část, nebylo o nic větší než utrpení jiných lidí, kteří byli takto ukřižováni. V čem tedy Jeho veliké utrpení spočívalo? Přál bych si, kdybychom mohli vštípit do mysli každého člena Církve tuto skutečnost: k Jeho velikému utrpení došlo ještě předtím, než vůbec přišel ke kříži. Bylo to v zahradě getsemanské, kde, jak nám praví písma, Mu krev prýštila z každého póru těla; a v této své nesmírné duševní agónii volal k Otci. Jeho veliké utrpení nespočívalo v tom, že Jeho ruce a nohy probily hřeby. Neptejte se mě, jak toto bylo uskutečněno, protože to nevím. Nikdo to neví. Víme jedině to, že nějakým způsobem na sebe vzal tento nesmírný trest. Vzal na sebe naše přestupky a zaplatil cenu, mučivou cenu.

Pomyslete na Spasitele, který nesl spojené břímě každého jedince, kterážto muka – nějakým způsobem, jemuž, jak pravím, nedokáži porozumět; zkrátka to jen přijímám – způsobila, že trpěl bolestivou agónií, přičemž ve srovnání s tím bylo probití hřebů Jeho rukama a nohama utrpením jen malým. V bolestech zvolal ke svému Otci: „Je-li to možné, nechť tento kalich odejde!“, avšak tento kalich nemohl odejít. [Viz Matouš 26:42; Marek 14:36; Lukáš 22:42.] Dovolte mi přečíst vám nyní několik slov, která k tomu Pán říká:

„Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

Ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich a mohl se stáhnouti –

Nicméně, sláva buď Otci, a já jsem vypil a dokončil jsem přípravy své pro děti lidské.“ [NaS 19:16–19.]

Když toto čtu, zaplavuje mne pocit pokory. Jeho láska k lidstvu, ke světu, byla tak velká, že byl ochoten nést břímě, které by nemohl nést žádný smrtelník, a zaplatit strašlivou cenu, kterou by nikdo nikdy nemohl zaplatit, abychom mohli uniknout.¹¹

Obrázek

Jesus Christ kneeling as He prays and atones in the Garden of Gethsemane. Christ is depicted wearing red and blue robes. He has His hands clasped and is resting them on a large rock. A small stream of light coming through the darkened and cloudy background shines on the face of Christ. Light emanates around Christ's head.

Syn Boží [řekl]: „Sejdu dolů a tuto cenu zaplatím. Budu Vykupitel a vykoupím lidstvo z Adamova přestupku. Vezmu na sebe hříchy světa a vykoupím neboli spasím každou duši, která bude činit pokání, z jejích hříchů.“¹²

Dovolte mi uvést názorný příklad: člověk jde po cestě a najednou spadne do jámy, která je tak hluboká a temná, že z ní nemůže vylézt na povrch a opět získat svobodu. Jak se může z této nepříjemné situace sám vymanit? Nemůže to zvládnout vlastním úsilím, protože v jámě není žádný prostředek k úniku. A tak volá o pomoc, a nějaká laskavá duše, která slyší jeho volání o záchranu, mu přispěchá na pomoc a spustí mu do jámy žebřík, a tím mu poskytne prostředek, díky němuž může znovu vylézt na povrch zemský. Přesně do tohoto stavu se dostal Adam a jeho potomstvo, když požil ze zakázaného ovoce. Vzhledem k tomu, že všichni byli v jámě, nikdo se nemohl dostat na povrch a pomoci druhým. Tato jáma představovala vyloučení z přítomnosti Páně a časnou smrt – rozložení těla. A vzhledem k tomu, že všichni jsou podrobeni smrti, nikdo nemohl poskytnout prostředek k úniku.¹³

Přichází Spasitel, který v oné jámě není, a spouští do ní žebřík. Sestupuje do jámy a umožňuje nám, abychom pomocí žebříku unikli.¹⁴

Otec, ve svém nekonečném milosrdenství, vyslyšel volání svých dětí a seslal svého Jednorozeného Syna, který nebyl podroben smrti, ani hříchu, aby nám poskytl prostředek k úniku. A toto učinil skrze své nekonečné Usmíření a skrze věčné evangelium.¹⁵

Srdce by nám mělo přetékat vděčností a láskou a poslušností vůči [Spasitelově] velkému a láskyplnému milosrdenství. Za to, co udělal, bychom Ho nikdy neměli zklamat. Vykoupil nás a zaplatil přitom cenu, cenu v podobě svého velikého utrpení a prolití krve při přinesení oběti na kříži.¹⁶

Náš Spasitel Ježíš Kristus je ústřední postavou v tomto velikém plánu pokroku a spasení.¹⁷

Plán spasení je postaven na základech Usmíření a spočívá v těchto věcech:

Zaprvé – musíme mít víru v Pána Ježíše Krista; musíme Ho přijmout jako Syna Božího; musíme v Něj vložit důvěru, spoléhat se na Jeho slovo a přát si získat požehnání, která přicházejí skrze poslušnost Jeho zákonů.

Zadruhé – musíme činit pokání z hříchů; musíme se zříci světa; musíme se v srdci bezvýhradně rozhodnout, že budeme vést zbožný a spravedlivý život.

Zatřetí – musíme být pokřtěni vodou, rukama právoplatného vykonavatele, který má moc svazovat na zemi a pečetit v nebi; skrze tento posvátný obřad musíme uzavřít smlouvu, že budeme sloužit Pánu a dodržovat Jeho přikázání.

Začtvrté – musíme přijmout dar Ducha Svatého; musíme se znovuzrodit; z naší duše musí být hřích a nepravost vypáleny jakoby ohněm; musíme být mocí Ducha Svatého znovustvořeni.

Zapáté – musíme vytrvat do konce; po křtu musíme dodržovat přikázání; musíme pracovat na svém spasení s bázní a třesením před Pánem; musíme žít tak, abychom si osvojili božské vlastnosti a stali se takovými lidmi, kteří se mohou těšit ze slávy a divů celestiálního království.¹⁸

Svědčím o tom, že tyto zákony, kterých musí být lidé poslušni, aby získali spasení, a z kterých se skládá evangelium Ježíše Krista, byly zjeveny v této době prorokům a apoštolům, a svědčím o tom, že jsou nyní spravovány Jeho Církví, která byla znovu založena na zemi.¹⁹

My všichni jsme na tomto smrtelném světě ve zkušební době. Byli jsme sem posláni v prvé řadě proto, abychom získali tělesnou schránku pro svého věčného ducha; v druhé řadě proto, abychom byli zkoušeni, abychom zažili soužení i hojnost radosti a štěstí, které lze získat skrze posvátnou smlouvu poslušnosti věčných zásad evangelia. Smrtelnost, jak řekl Lehi svým dětem, je „stavem zkoušky“. (2. Nefi 2:21.) Právě zde máme být zkoušeni a prověřováni, aby se vidělo, zda budeme našeho Věčného Otce – i když jsme vyloučeni z Jeho přítomnosti, ačkoli jsme poučováni ohledně způsobů věčného života – milovat a ctít a zda budeme věrni Jeho Milovanému Synu Ježíši Kristu.²⁰

Přišli jsme sem, abychom byli zkoušeni a prověřováni tím, že přijdeme do kontaktu se zlem i s dobrem. … Otec dopustil, aby nás Satan a jeho následovníci pokoušeli, ale díky vedení Ducha Páně a přikázáním, která jsou nám dána skrze zjevení, jsme připraveni rozhodovat se podle sebe. Budeme-li činit zlo, bylo nám slíbeno, že budeme potrestáni; budeme-li činit dobro, obdržíme věčnou odměnu v podobě spravedlivosti.²¹

Tato zkušební doba ve smrtelnosti [je] krátkým obdobím, pouhým nedlouhým okamžikem spojujícím minulou věčnost s věčností budoucí. [Je] to však období nesmírně důležité. … Tento život je tím nejdůležitějším obdobím naší věčné existence.²²

Přišli jsme na tento svět, abychom zemřeli. Tomu jsme rozuměli ještě předtím, než jsme sem přišli. Je to součástí plánu, který byl zeširoka prodiskutován a připravován dlouho před tím, než byli lidé umístěni na zem. … Byli jsme připraveni a ochotni vydat se na onu cestu z přítomnosti Boží v duchovním světě, abychom zde vytrpěli vše, co se týká tohoto života, jeho radosti i zármutky, a abychom zemřeli; a smrt je právě tak nezbytná jako narození.²³

Fyzická smrt, neboli smrt smrtelného člověka, není trvalým rozdělením ducha a tělesné schránky – nehledě na skutečnost, že se tělo opět navrací ke svým základním prvkům –, ale je to pouhé dočasné rozdělení, které zanikne v den vzkříšení, kdy tělo bude vyzvednuto z prachu, aby bylo opět oživeno duchem. Toto požehnání přichází ke všem lidem skrze Usmíření Krista, bez ohledu na to, zda byli ve smrtelnosti dobří, nebo zlovolní. Pavel řekl, že nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých (Skutkové 24:15), a Spasitel řekl, že všichni ti, kteří byli v hrobě, uslyší Jeho hlas a „ti, kteříž dobré věci činili, [půjdou] na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu“. (Jan 5:29.)²⁴

Každá základní část každého těla bude při vzkříšení znovuzřízena na své náležité místo, nehledě na to, co se mohlo s tímto tělem stát při smrti. Ať již bylo spáleno ohněm, sežráno žraloky, na tom nezáleží. Každá základní část každého těla bude znovuzřízena na své náležité místo.²⁵

Duchové nemohou být učiněni dokonalými bez těla z masa a kostí. Toto tělo a jeho duch jsou přivedeni k nesmrtelnosti a k požehnáním spasení skrze vzkříšení. Po vzkříšení nemůže znovu dojít k žádnému rozdělení, tělo a duch se neoddělitelně spojí, aby člověk mohl získat plnost radosti. Žádným jiným způsobem než narozením do tohoto života a vzkříšením se duchové nemohou stát takovými, jako je náš věčný Otec.²⁶

Někteří lidé dědí bohatství díky pracovitosti svých otců. Někteří lidé jsou díky dědictví vyzdviženi ke světským trůnům, k moci a k význačnému postavení mezi svými bližními. Někteří usilují o to, aby zdědili světské poznání a proslulost uplatňováním vlastní píle a vytrvalosti; ale existuje jedno dědictví, které má větší hodnotu než cokoli jiného – je to dědictví věčného oslavení.

V písmech se píše, že věčný život – což je život, který vedou náš Věčný Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus – je největší dar Boží. [Viz NaS 14:7.] Obdrží ho pouze ti, kteří jsou očištěni od všech hříchů. Je slíben těm, kteří „přemáhají vírou a jsou zpečetěni Svatým Duchem zaslíbení, kterého Otec vylévá na všechny ty, kdož jsou spravedlní a pravdiví. To jsou ti, kdož jsou církví Prvorozeného. To jsou ti, do jejichž rukou dal Otec všechny věci.“ [NaS 76:53–55; viz také verš 52.]²⁷

Tento plán spasení je zaměřen na rodinu. … Jeho záměrem je umožnit nám vlastní věčnou rodinnou jednotku.²⁸

Ti, kteří obdrží oslavení v celestiálním království, budou mít „pokračování semene na věky věků“. Budou žít v rodinném vztahu.²⁹

Evangelium Ježíše Krista nás učí, že rodinná organizace bude, ve vztahu k celestiálnímu oslavení, organizací úplnou, organizací propojenou od otce a matky a dětí jednoho pokolení k otci a matce a dětem dalšího pokolení, a takto se bude rozvíjet a rozprostírat až do konce času.³⁰

Tato vznešená požehnání plynoucí z věčného dědictví … nepřicházejí jinak než skrze ochotu dodržovat přikázání, ba i trpět společně s Kristem, je-li to nutné. Jinak řečeno, od kandidátů na věčný život – což je největší dar Boží – se očekává, že na oltář položí vše, co mají, je-li to vyžadováno, neboť ani poté, a bude-li požadováno, aby za Jeho věc položili vlastní život, Mu nebudou nikdy moci splatit ona hojná požehnání, která jsou získávána a zaslíbena na základě poslušnosti Jeho zákonů a přikázání.³¹

Když jsme vyšli ze světa a přijali jsme evangelium v jeho plnosti, stáváme se kandidáty na celestiální slávu; ne, jsme-li věrní, jsme více než kandidáty, neboť Pán nám poskytl ujištění, že skrze svou věrnost vstoupíme do celestiálního království. …

… Žijme tak, abychom si byli jisti svým místem a abychom věděli, že díky životu, který vedeme, vstoupíme do Jeho přítomnosti, budeme dlít s Ním a obdržíme plnost požehnání, která byla slíbena. Který Svatý posledních dnů by byl spokojený s něčím menším než s plností spasení, která je nám slíbena? … Je nutné, abychom se v pokoře a v duchu pokání tlačili kupředu dál a dál; abychom dodržovali přikázání až do konce, neboť naší nadějí a naším cílem je věčný život, to jest život v přítomnosti Otce a Syna. „Totoť jest pak věčný život,“ pravil Pán, „aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ [Jan 17:3.]³²

Nyní se nacházím ve věku, který bych mohl nazvat soumrakem života, a uvědomuji si, že v nepříliš vzdáleném dni budu vyzván, abych složil účty ze svého správcovství ve smrtelnosti. …

Jsem si jist, že my všichni Pána milujeme. Vím, že žije, a těším se na ten den, kdy uzřím Jeho tvář, a doufám, že uslyším Jeho hlas, který mi řekne: „Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.“ (Matouš 25:34.)

A modlím se o to, aby toto bylo v naší vlastní příslušné době šťastným údělem každého z nás.³³

• Při čtení zápisů z deníku v oddíle „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“ si vzpomeňte na situaci, kdy jste získali útěchu díky svému svědectví o plánu spasení. Jak byste mohli pomoci členovi rodiny nebo příteli získat podobnou útěchu?

• Jak nám mohou pomoci slova presidenta Smitha o Radě v nebi, když se potýkáme se zkouškami? (Viz 1. oddíl.)

• President Smith učil, že „nesmíme ztrácet ze zřetele to, že [Pád Adama a Evy] přinesl také požehnání“. (2. oddíl.) Proč je podle vás důležité, abychom pamatovali na tuto pravdu? Jaká požehnání jste obdrželi v důsledku Pádu?

• Jak se příklad, uvedený presidentem Smithem ve 3. oddíle, o člověku, který spadl do jámy, vztahuje na náš život? Zamyslete se nad tím, jak vás Spasitel svým Usmířením vysvobodil.

• Čemu nás slova presidenta Smitha ve 4. oddíle učí o smyslu našeho života na zemi? Co nám Pán poskytl, aby nám pomohl bezpečně projít tímto zkušebním obdobím?

• Jak byste mohli někomu pomoci porozumět slovům presidenta Smitha uvedeným v 5. oddíle, že „smrt je právě tak nezbytná jako narození“? Jaký vliv má na váš život nauka o vzkříšení?

• V čem se světské bohatství liší od „věčného dědictví“, které můžeme získat díky plánu spasení? (Viz 6. oddíl.) Jak nám může pochopení těchto rozdílů pomoci připravit se na věčný život?

Job 38:4–7; 2. Nefi 2:15–29; 9:5–27; Alma 12:20–35; NaS 19:16–19; Mojžíš 5:10–12

„Církev, aby nám pomohla učit z písem a ze slov proroků posledních dnů, vydala příručky k lekcím a další materiály. Je zapotřebí jen málo dalších výkladů nebo jiných vysvětlujících materiálů.“ (Učení – není většího povolání: Příručka s náměty pro výuku evangelia [2000], 52.)