Milujme všechny děti našeho Otce a mějme o ně zájem

Myslím si, že kdyby všichni lidé věděli a chápali, kdo jsou, a kdyby si uvědomovali onen božský zdroj, z kterého pocházejí, a onen nekonečný potenciál, který je součástí jejich dědictví, pociťovali by vůči druhým laskavost a spřízněnost, což by změnilo celý způsob jejich života a přineslo by to na zem mír.

Věříme v důstojnost a v božský původ člověka. Naše víra je založena na skutečnosti, že Bůh je náš Otec a že jsme Jeho děti a že všichni lidé jsou bratři a sestry v téže věčné rodině.

Jako členové Jeho rodiny jsme s Ním žili před tím, než byly položeny základy této země, a On ustanovil a zavedl plán spásy, díky němuž se nám dostalo výsady růst a rozvíjet se, o což usilujeme.

Bůh, kterého uctíváme, je oslavená bytost, jež se těší veškeré moci a dokonalosti, a On stvořil člověka podle svého vlastního obrazu a podoby, s charakteristikami a vlastnostmi, které sám má.

A tak naše víra v důstojnost a v konečné určení člověka je neodmyslitelnou součástí naší teologie i našeho způsobu života. Je samou podstatou učení našeho Pána, že ono „přední a veliké přikázaní“ zní: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své“; a druhé největší přikázání zní: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Viz Matouš 22:37–39.)

Protože Bůh je náš Otec, máme přirozenou touhu milovat Ho a sloužit Mu a být způsobilými členy Jeho rodiny. Cítíme se zavázáni dělat to, co si od nás přeje, dodržovat Jeho přikázání a žít v souladu s měřítky Jeho evangelia – což je všechno nezbytnou součástí pravého uctívání.

A protože všichni lidé jsou naši bratři, máme touhu mít je rádi a žehnat jim a přátelit se s nimi – a i toto přijímáme jako nezbytnou součást pravého uctívání.

A tak se vše, co v Církvi děláme, odvíjí od onoho božského zákona, že máme milovat Boha a uctívat Ho a že máme sloužit svým bližním.

Není tedy divu, že jako Církev i jako členové máme hluboký a trvalý zájem o blaho všech dětí našeho Otce. Usilujeme o časné a duchovní blaho jejich i své. Modlíme se za ně, tak jako za sebe, a snažíme se žít tak, aby až uvidí naše dobré skutky, byli vedeni k tomu, aby oslavovali našeho Otce, který je v nebi. [Viz Matouš 5:16.]³

Obrázek

One oil on canvas painting of Peter healing the lame man. Done predominantly in shades of brown and gold. Shows a crippled beggar at right being lifted by Peter. Others look on. Scene is in front of a large building.

„Milujete-li mne, přikázaní [má dodržujte].“ [Jan 14:15.]

Tato slova pronesl Mistr ke svým učedníkům jen několik hodin před svou smrtí, když se spolu s nimi shromáždil o přesnicích k večeři a předával jim poslední pokyny předtím, než měl trpět za hříchy světa. Při téže příležitosti, krátce předtím, než pronesl tato slova, ke stejnému tématu řekl toto:

„Synáčkové, ještě maličko s vámi jsem. Hledati mne budete, ale jakož jsem řekl Židům: Kam já jdu, vy nemůžete přijíti, i vám pravím nyní. Přikázaní nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ [Jan 13:33–34.] …

… Nejsme jen přátelé; jsme bratři a sestry, děti Boží, které vyšly, jak jsem řekl, ze světa, aby uzavřely smlouvy, aby dodržovaly Jeho zákony a řídily se vším, co je nám dáno inspirací. Je nám přikázáno, abychom měli rádi jeden druhého. „Přikázání nové,“ řekl Pán, a přesto, stejně jako mnoho dalších přikázání, je staré jako věčnost. Nebylo doby, kdy by toto přikázání neexistovalo nebo kdy by nemělo zásadní význam pro spasní, a přesto je stále nové. Nikdy nezestárne, protože je pravdivé.⁴

Věřím, že naší posvátnou povinností je mít se vzájemně rádi, věřit jeden druhému, mít jeden v druhého víru – že naší povinností je vzájemně přehlížet chyby a nedostatky druhých a ne je zveličovat v očích svých či v očích světa. V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů nemá být žádné vyhledávání chyb, pomlouvání ani zlé řeči o druhých. Máme být věrni sobě navzájem a také všem zásadám našeho náboženství, a ne být na sebe vzájemně nevraživí. Nemáme na sebe žárlit, ani se na sebe zlobit, ani v našem srdci nemá vzklíčit pocit, že si vzájemně neodpustíme své přestupky. V srdci dětí Božích nemá být pocit neodpuštění vůči komukoli, ať již jde o kohokoli. …

… Nemáme v sobě chovat pocity vzájemné nevraživosti, ale máme pociťovat odpuštění a vzájemnou bratrskou a sesterskou lásku. Nechť každý z nás pamatuje na svá vlastní osobní selhání a slabosti a snaží se je napravit. Ještě jsme nedosáhli stavu dokonalosti, a těžko můžeme očekávat, že bychom ho dosáhli v tomto životě, ale přesto je možné, skrze pomoc Ducha Svatého, abychom byli spolu v jednotě a sdíleli stejný pohled a abychom překonávali své hříchy a nedostatky. Budeme-li toto činit a mít při tom na zřeteli všechna Pánova přikázání, budeme ve světě silou ve věci dobra; přemůžeme a překonáme veškeré zlo, vše, co odporuje pravdě, a budeme na tváři země uskutečňovat spravedlivost. Neboť evangelium se bude šířit a lidé ve světě budou pociťovat jeho vliv, který bude vyzařovat z lidu Sionu, a budou více nakloněni tomu, aby činili pokání z hříchů a přijali pravdu.⁵

Náš Spasitel přišel na svět, aby nás učil vzájemné lásce, a podobně, jako se tato vznešená nauka projevila prostřednictvím Jeho velkého utrpení a smrti, abychom my mohli žít, nemáme snad i my svým bližním projevovat lásku službou, kterou pro ně vykonáme? …

Služba musí být poskytována v zájmu druhých. Musíme podat pomocnou ruku těm, které potkalo neštěstí, kteří neslyšeli pravdu a jsou v duchovní temnotě, potřebným i utiskovaným. Nedaří se vám to? Zamysleme se nad slovy básníka Willa L. Thompsona. … Jeho báseň začíná takto:

Obrázek

A young adult woman helping an older woman in an electric cart do grocery shopping.

Naše poslání se týká celého světa – je určeno k zajištění míru, naděje, štěstí a časné i věčné spásy pro všechny děti našeho Otce. … S veškerou naléhavostí, jíž jsem schopen, vybízím tento lid, aby i nadále podával pomocnou ruku všem dětem našeho Otce a byl požehnáním pro jejich život, ať jsou kdekoli.⁷

Když jsem byl malý, měli jsme klisnu jménem Junie. Bylo to jedno z nejchytřejších zvířat, jaké jsem kdy viděl. Skoro to vypadalo, jako kdyby měla lidské schopnosti. Nedokázal jsem ji udržet zavřenou ve stáji, protože neustále rozvazovala řemínek u vrátek svého stání. Řemínek, který byl připevněný k vrátkům stání, jsem přehazoval kolem sloupku, ale ona ho nosem a zuby dokázala zvednout. A pak si vyšla na dvůr.

Na dvoře byl vodovodní kohoutek, ze kterého jsme pro zvířata napouštěli do žlabu vodu. Junie ho zuby otevřela a pak nechala vodu téct. Otec mi vždy vyhuboval, že nedokážu toho koně udržet ve stáji. Junie nikdy neutekla; jen pustila vodu a pak chodila po dvoře, po trávníku nebo po zahradě. Stávalo se uprostřed noci, že jsem zaslechl, jak teče voda, a tak jsem musel vstát a jít vypnout vodu a Junie zase zavřít.

Otec říkal, že ten kůň je nejspíše chytřejší než já. Jednou se rozhodl, že ji zavře tak, aby nemohla utéct. Vzal řemínek, který se obvykle omotával kolem sloupku, zapnul ho na přezku kolem sloupku a pod příčný trám a pak řekl: „Tak, a teď uvidíme, milá dámo, jestli se odsud dostaneš!“ Odešli jsme s otcem ze stáje a zamířili jsme zpátky k domu; a než jsme tam došli, Junie nás dostihla. Pak přeběhla dvůr a znovu pustila vodu.

Podotkl jsem, že je asi stejně chytrá jako my dva. Prostě jsme Junie nedokázali zabránit v tom, aby ze svého stání neutekla. Ale to neznamená, že byla zlá, protože nebyla. Otec ji nechtěl prodat nebo vyměnit, protože měla mnoho dobrých vlastností, které tuto malou vadu vynahradily.

Ta klisna uměla táhnout naši bryčku stejně spolehlivě a bezpečně, jako dokázala utéct ze stáje. A to bylo důležité, protože matka byla certifikovaná porodní asistentka. Když ji zavolali, aby jela někam v údolí k porodu, obvykle uprostřed noci, musel jsem vstát, vzít ze stáje lucernu a zapřáhnout Junie do bryčky.

V té době mi bylo teprve deset nebo jedenáct let a kůň musel být mírný, a přitom dost silný, aby mě a mou matku dokázal dovézt kamkoli a v jakémkoli počasí přes celé údolí. Jednu věc jsem však nedokázal pochopit, a to, proč se většina dětí musela narodit o půlnoci a tolik z nich v zimě.

Často jsem na matku čekal v bryčce a tehdy mi společnost staré dobré Junie byla milá. Zkušenost s tímto koněm pro mě byla dobrá v tom, že jsem se již v mládí musel naučit vidět její hodnotu a mít ji rád takovou, jaká byla. Byl to skvělý kůň, který měl jen několik málo zlozvyků. S lidmi je to hodně podobné. Nikdo z nás není dokonalý; a přesto se každý z nás snaží dokonalým stát, dokonce jako je náš Otec v nebi. Je třeba, abychom si druhých vážili a měli je rádi takové, jací jsou.

Možná je třeba, abyste na to pamatovali, když hodnotíte své rodiče nebo učitele nebo vedoucí ve sboru či kůlu nebo přátele – nebo bratry a sestry. Na toto poučení jsem nikdy nezapomněl – vidět v lidech dobro, i když se jim snažíme pomoci překonat jeden či dva zlozvyky. …

Již v mládí jsem se naučil mít druhé rád a nesoudit je, a přitom se snažit překonávat vlastní chyby.⁸

„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

To jest přední a veliké přikázaní.

Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.

Na těch dvou přikázáních všecken zákon záleží i proroci.“ (Matouš 22:37–40.)

Jinak řečeno, vše, co bylo zjeveno ke spáse člověka, od počátku do dnešní doby, je zahrnuto, začleněno a obsaženo v těchto dvou velkých zákonech. Jestliže Pána milujeme z celého srdce, ze vší duše a ze vší mysli a jestliže své bližní milujeme jako sebe samé, pak si již nemusíme přát nic víc. Pak budeme v souladu s celým posvátným zákonem. Kdybychom byli ochotni žít v souladu s těmito dvěma velkými přikázáními – a nakonec podle nich budeme muset žít, chceme-li být způsobilí žít v přítomnosti Boží – byla by tím ze země odstraněna zlovolnost, řevnivost, přehnaná ctižádost, chamtivost, krveprolévání a hříchy všeho druhu. Pak by nastal den věčného míru a štěstí. Jak velkolepý den by to byl! Byli jsme obdařeni dostatečným porozuměním, abychom věděli, že takový stav je nanejvýš žádoucí a že by mezi lidmi nastolil Otcovství Boha a dokonalé bratrství člověka.

… Můžeme říci, že Pána milujeme celou svou duší? Můžeme říci, že o blaho svého bližního máme stejný zájem jako o to své?⁹

Milujme Pána, protože to je základ všeho. To je první přikázání a to druhé, miluj bližního svého jako sebe samého, je mu podobné, a když toto činíme, naplnili jsme zákon, protože již nezbývá nic, co bychom neudělali.¹⁰

• Přemýšlejte o „ohleduplných malých skutcích“, které president Joseph Fielding Smith dělal pro druhé. (Viz „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“.) Co můžeme dělat, abychom se naučili být podobně laskaví?

• Jak nám mohou nauky v 1. oddíle pomoci být laskaví k těm, kteří jsou kolem nás, a mít je rádi?

• Která slova presidenta Smitha ve 2. oddíle vás zaujala? Proč podle vás budeme „ve světě silou ve věci dobra“, když se budeme řídit těmito radami?

• Co Ježíš Kristus udělal, aby nás učil vzájemné lásce? (Viz 3. oddíl.) Jak se můžeme řídit Jeho příkladem?

• Připomeňte příběh o klisně Junie. (Viz 4. oddíl.) Proč je podle vás důležité, „abychom si druhých vážili a měli je rádi takové, jací jsou“? Co můžeme dělat, abychom v lidech viděli dobro, i když se jim snažíme pomoci překonat zlozvyky?

• Co podle vás znamená dodržovat přikázání z Matouše 22:37–40? (Některé příklady jsou uvedeny v 5. oddíle.) Proč jsme „v souladu s celým posvátným zákonem“, když tato přikázání dodržujeme?

Skutkové 17:28–29; Římanům 8:16–17; 1. Janova 4:18–21; Mosiáš 2:17; 18:8–10; Moroni 7:45–48

Můžete vyzvat studenty, aby si přečetli podtitulky v této kapitole a vybrali si oddíl, který se nějak vztahuje k nim osobně nebo k jejich rodině. Vyzvěte je, aby si prostudovali, čemu president Smith v daném oddílu učí, včetně příslušných otázek na konci kapitoly. Poté požádejte členy třídy, aby se podělili o to, čemu se naučili.