Kapitola 4

Posilování a ochraňování rodiny

„Je vůlí Páně posilovat a ochraňovat rodinnou jednotku.“

Ze života Josepha Fieldinga Smitha

President Joseph Fielding Smith prohlásil: „Rodina je nejdůležitější organizací v čase i ve věčnosti.“¹ Nikde jinde tomuto neučil působivěji než ve vlastní rodině a byl příkladem milujícího manžela, otce a dědečka. Navzdory svému vytížení v apoštolském povolání si vždy udělal čas na rodinu „a vynahradil jí dny, kdy byl pryč, tím, že když byl doma, věnoval rodině dvojnásobnou dávku náklonnosti“.²

Ethel, druhé manželce presidenta Smitha, byla jednou položena otázka: „Mohla byste nám říci něco o tomto muži, kterého tak dobře znáte?“ Vědoma si toho, že mnozí členové Církve považovali jejího manžela za až příliš strohého a vážného, odpověděla:

„Žádáte mě, abych vám něco řekla o muži, kterého znám já. Často jsem přemýšlela o tom, že až odejde, lidé řeknou: ‚Je to velmi dobrý muž, upřímný, pravověrný atd.‘ Budou o něm mluvit tak, jak ho zná veřejnost; ale muž, kterého mají na mysli, se velmi liší od muže, kterého znám já. Muž, kterého znám já, je laskavý a milující manžel a otec, jehož nejvyšším životním cílem je učinit svou rodinu šťastnou, a ve snaze toho dosáhnout vůbec nemyslí na sebe. Je to muž, který uspává rozmrzelé dítě, který dětem vypráví pohádky na dobrou noc, který není nikdy příliš unavený ani příliš zaneprázdněný, aby zůstal vzhůru do noci nebo aby brzo ráno vstal a pomohl starším dětem vyřešit složité školní úkoly. Když někdo onemocní, muž, kterého znám, něžně bdí nad nemocným a pečuje o něj. Je to jejich otec, kterého volají, a jeho přítomnost je pro ně všelékem na jejich nemoci. Jeho ruce obvazují rány, jeho rámě dodává trpícímu odvahu, jeho hlas jemně protestuje, když chybují – až se nakonec jejich štěstím stává snaha dělat to, co učiní šťastným jeho. …

Muž, kterého znám já, je nesobecký, nestěžuje si, je ohleduplný, pozorný, soucitný a snaží se ze všech sil vnášet do života svých blízkých tu největší možnou radost. Takový je muž, kterého znám já.“³

Děti presidenta Smitha vyprávěly o příkladech jeho snahy posilovat a ochraňovat jeho rodinu a vnášet do jejich života tu největší možnou radost. Spoluautoři životopisu Josepha Fieldinga Smitha – Joseph Fielding Smith ml. a John J. Stewart – uvedli ve své knize tyto vzpomínky: „Když děti uviděly, jak si tatínek oblékl zástěru a začal péct velkou dávku koláčů, byl to pro ně radostný den. Jednou z jeho oblíbených náplní byla směs různého ovoce. Sám si ji připravoval. Troufl si ale i na jiné druhy koláčů: jablečný, třešňový, broskvový a dýňový. Z pečení koláčů se stala akce pro celou rodinu – děti byly vyslány, aby shromáždily potřebné náčiní a ingredience. Celá rodina si pak hodinu s očekáváním vychutnávala příjemnou vůni koláčů, které se pekly ve velké troubě. Pečlivě je kontrolovali, aby je nevytáhli příliš brzy, nebo naopak příliš pozdě. Ethel mezitím rozmíchala várku domácí zmrzliny a děti se střídaly v točení klikou u domácího zmrzlinovače.“⁴

Douglas A. Smith řekl, že měl se svým otcem „vynikající vztah“. Vyprávěl o tom, co spolu dělávali: „Občas jsme spolu boxovali, nebo přinejmenším jsme boxování vzdáleně předstírali. Až příliš jsem si ho vážil, než abych ho udeřil, a on mě měl až příliš rád, než aby udeřil mě. … Bylo to spíše takové předstírané boxování. Také jsme hrávali šachy a já jsem se radoval, když jsem ho dokázal porazit. Když na to nyní vzpomínám, mám pocit, že to nejspíš bylo předem naplánované.“⁵

Amelia Smith McConkieová vzpomínala: „Onemocnět bylo téměř zábavné, protože nám věnoval zvlášť velkou pozornost. … Bavil nás tím, že nám na starém Edisonově fonografu pouštěl hezkou hudbu. K našemu potěšení k hudbě tancoval nebo pochodoval po pokoji, a dokonce se snažil i zpívat. … Přinesl nám ohromné sladké pomeranče, posadil se na postel, loupal je a po kouscích nám je dával. Vyprávěl nám příběhy ze svého dětství nebo o tom, jak se o něj tatínek staral, když byl nemocný. Když k tomu byl důvod, dal nám požehnání.“⁶ Amelia také prozradila, jakým způsobem její otec své děti ukázňoval: „Když někdo z nás potřeboval nápravu kvůli špatnému chování, položil nám jen ruce na ramena, podíval se nám se zarmouceným výrazem do očí a řekl: ‚Chtěl bych, aby moje děti byly hodné.‘ Žádné naplácání ani jiný trest nemohl být efektivnější.“⁷

President Smith věnoval lásku a pozornost, kterou choval ke svým dětem, i svým vnoučatům. Jeho vnuk, Hoyt W. Brewster ml., vyprávěl o tom, jak měl jako misionář sloužící v Nizozemí příležitost zúčastnit se v roce 1958 zasvěcení chrámu Londýn v Anglii. Když společně s ostatními misionáři vcházeli do shromažďovací místnosti, všiml si ho jeho dědeček. Hoyt později vzpomínal: „Bez váhání vyskočil ze židle, rozpřáhl ruce a pokynul mi, abych k němu přišel. V onom okamžiku jsem neviděl Josepha Fieldinga Smitha, presidenta Rady Dvanácti apoštolů, … ale dědečka, který viděl jedno ze svých vnoučat, které měl tak rád. Bez zaváhání jsem opustil svou skupinu a vyběhl jsem na stupínek, kde mě objal a políbil před celým posvátným shromážděním. To byl pro mě jeden z nejposvátnějších a nejpamátnějších zážitků v životě.“⁸

Učení Josepha Fieldinga Smitha

Rodina je nejdůležitější organizací v čase i ve věčnosti.

Dovolte mi připomenout vám, jak důležitá je rodinná jednotka v celkovém plánu našeho Otce v nebi. Církevní organizace ve skutečnosti existuje proto, aby rodině a jejím členům pomáhala dosáhnout oslavení.

Jednota v rodinně a oddanost rodiny k evangeliu jsou natolik důležité, že protivník věnuje většinu své pozornosti tomu, aby v naší společnosti rodiny ničil. Na každé straně se útočí na základní celistvost rodiny jakožto na základ toho, co je v životě dobré a vznešené. … Liberalizace zákonů o potratu po celém světě je známkou stávajícího pohrdání posvátností života. Rodiny se rozpadají kvůli rostoucímu užívání drog a zneužívání legálních léků. Pohrdání autoritou u čím dál většího počtu mladých lidí obvykle začíná neúctou a neposlušností v rodině. …

Vzhledem k tomu, že síly zla útočí na jednotlivce tím, že ho odtrhávají od rodinných kořenů, je pro rodiče Svatých posledních dnů nesmírně důležité, aby rodinu ochraňovali a posilovali. Možná existuje několik málo silných jedinců, kteří dokáží přežít bez rodinné podpory, ale většina z nás potřebuje lásku, výuku a přijetí od těch, kteří o nás s velkým zájmem pečují.⁹

Existují určité staré pravdy, které budou pravdami tak dlouho, dokud bude svět světem, a které nemůže zničit žádná míra pokroku. Jednou z těchto pravd je to, že rodina (organizace sestávající z otce, matky a dětí) je základem všech věcí v Církvi; další pravdou je to, že hříchy vůči čistému a zdravému rodinnému životu patří ze všech ostatních hříchů k takovým, které budou mít nakonec na národy, v nichž k těmto hříchům dochází, dalekosáhlý dopad. …

Mnohem důležitější než otázka zaměstnání či bohatství lidí je otázka týkající se toho, jak vedou rodinný život. Vše ostatní je méně důležité, dokud budou existovat opravdové rodiny a dokud ti, z nichž tyto rodiny sestávají, budou dělat to, co mají.¹⁰

„Evangelium je zaměřeno na rodinu; musí se podle něj žít v rodině.“

Neexistuje žádná náhrada za spravedlivý domov. Svět si to možná nemyslí, ale myslí si to a má si to myslet Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Rodina je jednotkou v království Božím.¹¹

Rodina je nejdůležitější organizací v čase i ve věčnosti. … Je vůlí Páně posilovat a ochraňovat rodinnou jednotku. Naléhavě žádáme otce, aby zaujali své právoplatné místo v čele rodiny. Žádáme matky, aby podporovaly svého manžela a aby byly světlem pro své děti.¹²

Evangelium je zaměřeno na rodinu; musí se podle něj žít v rodině. Právě v rodině získáváme ty nejpodstatnější a nejdůležitější zkušenosti, když se snažíme sami si vytvořit jednotku věčné rodiny podle vzoru rodiny Boha, našeho Otce.¹³

Pán zřídil rodinu, aby trvala věčně.

Manželství, jak se učíme, je věčná zásada, která byla ustanovena před založením světa a která byla zřízena na této zemi předtím, než na ni vstoupila smrt. Našim prvním rodičům bylo přikázáno, aby se množili a naplnili zemi. Z toho přirozeně vyplývá, že bylo záměrem i to, aby rodinné uspořádání bylo věčné. Základem plánu připraveného pro tuto zemi se staly zákony řídící celestiální svět. Velikým dílem a slávou Páně je „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“. [Mojžíš 1:39.] Jediný způsob, jak toho lze dosáhnout, je skrze manželství a rodinu – ve skutečnosti je toto věčný řád mezi oslavenými bytostmi a je tomu tak na věky věků.¹⁴

Plán obsažený v evangeliu týkající se uspořádání lidstva na této zemi se podobá zákonu, který vládne v království Božím. Lze si snad představit větší zármutek než být ponechán ve věčném světě bez nároku na otce, matku nebo děti? Představa národa bez rodinné jednotky jakožto jeho stěžejního základu, v němž jsou si všichni občané navzájem cizinci a kde nevidíte projevy přirozené náklonnosti, kde skupinky lidí nespojují rodinné svazky, je strašná. Takový stav by mohl vést jen k jednomu konci – k anarchii a k rozkladu. Není snad rozumné domnívat se, že totéž platí i ve vztahu ke království Božímu? Pokud by v tomto království neexistovaly žádné rodinné svazky a všichni muži a ženy by byli „andělé“ bez příbuzenské spřízněnosti, jak se mnozí lidé domnívají, mohlo by to být místo naplněné štěstím? Mohlo by to být nebe?¹⁵

Do chrámu Páně přichází manželský pár, aby byl zpečetěn neboli oddán na čas a celou věčnost. Děti narozené v tomto svazku budou dětmi onoho otce a matky nejen ve smrtelném životě, ale i po celou věčnost, a stanou se členy rodiny Boží v nebi a na zemi, jak o tom mluvil Pavel [viz Efezským 3:14–15], a tento rodinný řád nebude nikdy přerušen. …

… Děti, které se jim narodí, budou mít právo na společenství otce a matky, a otec a matka mají před svým Věčným Otcem zodpovědnost být si vzájemně věrni a vychovávat tyto děti ve světle a v pravdě, aby ve věčnostech, které přijdou, mohli být sjednoceni – aby mohli být rodinou uvnitř veliké rodiny Boží.¹⁶

Jako Svatí posledních dnů máme pamatovat na to, že mimo celestiálního království neexistuje [po smrti] žádné rodinné uspořádání. Toto uspořádání je vyhrazené pro ty, kteří jsou ochotni držet se každé smlouvy a každého závazku, který jsme vyzváni přijmout během svého putování zde, v tomto smrtelném životě.¹⁷

Království Boží bude jedna velká rodina. Nazýváme se bratry a sestrami. Skrze evangelium Ježíše Krista se vskutku stáváme spoludědici s Ježíšem Kristem [viz Římanům 8:16–17], syny a dcerami Božími, oprávněni obdržet plnost požehnání v Jeho království, budeme-li činit pokání a dodržovat přikázání.¹⁸

Naděje na věčný život, včetně opětného shledání členů rodiny, až nastane vzkříšení, vnáší do srdce větší lásku a náklonnost vůči každému členovi rodiny. Díky této naději mají manželé sklon milovat manželku silnější a svatější láskou; a manželky mají sklon tímtéž způsobem milovat manžela. Láskyplné pocity a starostlivost ze strany rodičů k jejich dětem se prohlubují, neboť děti jsou k nim připoutány svazkem lásky a štěstí, který nelze zlomit.¹⁹

Rodinu posilujeme a ochraňujeme tím, že spolu trávíme čas, máme se navzájem rádi a společně žijeme podle evangelia.

Prvořadým posláním rodiny Svatých posledních dnů je dbát na to, aby skutky každého člena rodiny vytvářely atmosféru a podmínky, v nichž mohou všichni růst k dokonalosti. Od rodičů se vyžaduje, aby tomuto úsilí zasvětili mnohem více času a energie, než aby jen zaopatřovali fyzické potřeby dětí. U dětí to znamená, že budou ovládat svůj přirozený sklon k sobeckosti.

Trávíte tolik času snahou o to, aby se vám dařilo v rodině a doma, kolik ho trávíte snahou o to, aby se vám dařilo v oblasti společenské a profesní? Věnujete svou nejlepší tvořivou energii té nejdůležitější jednotce ve společnosti – rodině? Nebo je váš vztah k rodině pouhou rutinní součástí života, která vám nepřináší žádné uspokojení? Rodič a dítě musí být ochotni dát rodinné zodpovědnosti na první místo, mají-li dosáhnout oslavení rodiny.²⁰

„Církevní organizace ve skutečnosti existuje proto, aby rodině a jejím členům pomáhala dosáhnout oslavení.“

Domov … je dílnou, v níž se budují lidské charaktery, a to, jak se vytvářejí, závisí na tom, jaký vztah existuje mezi rodiči a dětmi. Domov nemůže být tím, čím být má, dokud tyto vztahy nemají ten správný charakter. Je pravdou, že to, zda správný charakter mají, či nikoli, závisí jak na rodičích, tak na dětech, ale mnohem více na rodičích. Rodiče se musí snažit, jak nejlépe dovedou.²¹

„Jdi pryč a nech mě, nemám čas se s tebou obtěžovat,“ řekla uspěchaná, netrpělivá matka své tříleté dceři, která se snažila pomoci s určitou domácí prací. … Touha pomáhat je vlastní každému normálnímu dítěti a rodiče nemají žádné právo si stěžovat. Když s pracovními úkoly pomáhají všichni, nemůže existovat nic takového jako domácí lopota – díky spolupráci při vykonávání těchto povinností vzniká to nejkrásnější společenství, které lze zažívat.

Pokud bych měl navrhnout jednu věc, o níž se domnívám, že ji rodiče nejvíce postrádají, bylo by to chápavé porozumění našim dětem. Žijte s dětmi; jděte jejich cestou. … Poznejte vše, co vaše děti zajímá, a chovejte se k nim kamarádsky.²²

Snažíme se vštípit rodičům, že je potřeba, aby věnovali svým dětem více pozornosti, aby ve svém domově měli trochu více ducha evangelia, trochu více jednoty a trochu více víry; aby otcové, a také matky, pociťovali trochu více náboženské a duchovní zodpovědnosti; aby doma více učili evangeliu.²³

Rodičům v Církvi říkáme – mějte z celého srdce rádi jeden druhého. Dodržujte mravní zákon a žijte podle evangelia. Vychovávejte své děti ve světle a v pravdě; učte je spásným pravdám evangelia a vytvořte ze svého domova nebe na zemi, místo, kde může přebývat Duch Páně a kde může být do srdce každého člena rodiny vštěpována spravedlivost.²⁴

Modlím se o to, aby Nebeský Otec dal každému z nás sílu dosáhnout svých skutečných možností a schopností. Svolávám Jeho Ducha na rodiny v Církvi, aby v nich mohla přebývat láska a soulad. Kéž náš Otec ochraňuje a zvelebuje naše rodiny.²⁵

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Poté, co si přečtěte příběhy uvedené v oddíle „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“, se zamyslete nad tím, v čem může být příklad presidenta Smitha vodítkem pro váš život. Přemýšlejte o tom, v čem se můžete osobně zlepšit, abyste dokázali posilovat vztahy v rodině.
Zamyslete se nad významem rodiny, jak je popisován v 1. oddíle. Jak opevňujete svou rodinu před negativními světskými vlivy?
President Smith mluvil o naději „na věčný život, včetně opětného shledání členů rodiny, až nastane vzkříšení“. (2. oddíl.) Jaký vliv má tato naděje na váš vztah s ostatními členy rodiny?
Ve 3. oddíle president Smith pokládá sebezpytující otázky. V duchu si na tyto otázky odpovězte. Při čtení tohoto oddílu se zamyslete nad tím, co můžete ve svém životě změnit, aby se tím zlepšila celková atmosféra ve vašem domově.

Související verše z písem

Přísloví 22:6; 1. Nefi 8:37; NaS 88:119; 93:40–50; viz také „Rodina – prohlášení světu“

Pomůcka k výuce

„Požádejte členy třídy, aby si vybrali jeden oddíl [z kapitoly] a aby si ho v duchu přečetli. Vyzvěte je, aby vytvořili skupinky po dvou nebo třech členech, kteří si vybrali tentýž oddíl, a aby diskutovali o tom, co se dozvěděli.“ (Ze strany vii v této knize.)