Pečeticí moc a chrámová požehnání

Malachiáš, poslední prorok Starého zákona, na závěr svého proroctví napsal:

„Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný,

Aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím.“ (Malachiáš 4:5–6.)

Zdá se nanejvýš příznačné, že poslední z dávných proroků svá slova zakončil zaslíbením určeným budoucím pokolením a že v tomto zaslíbení předpovídá budoucí dobu, kdy dojde k propojení minulých dispensací s dispensacemi pozdějšími. …

Mnohem jasnější výklad Malachiášových slov máme díky nefitskému proroku Moronim, který se 21. září 1823 zjevil Josephu Smithovi. Tento anděl je citoval takto:

„Vizte, zjevím vám Kněžství rukou Eliáše, proroka, před příchodem velikého a hrozného dne Páně.

A on zasadí do srdce dětí zaslíbení učiněná otcům a srdce dětí se obrátí k jejich otcům.

Kdyby tomu tak nebylo, celá země by byla zcela zpustošena při jeho příchodu.“ (NaS 2:1–3.)

Moroni Josephu Smithovi oznámil, že tato předpověď se brzy naplní. K tomuto naplnění došlo o přibližně 12 let později – 3. dubna 1836. Toho dne se Josephu Smithovi a Oliveru Cowderymu zjevil v chrámu Kirtland Eliáš a předal jim … moc svazovat neboli pečetit na zemi a v nebi. Klíče tohoto kněžství vlastnil Eliáš, kterému dal Pán moc nad přírodními živly i nad lidmi a pravomoc pečetit, na čas a věčnost, na spravedlivé všechny obřady, které se týkají plnosti spasení.⁴

Někteří členové Církve se mylně domnívají, že Eliáš přinesl klíče křtu za mrtvé nebo spasení mrtvých. Eliášovy klíče byly větší než toto. Byly to klíče pečetění a tyto klíče pečetění se týkají živých a zahrnují i mrtvé, kteří jsou ochotni činit pokání.⁵

Eliáš přišel znovuzřídit na zem plnost moci kněžství tím, že ji předal smrtelným prorokům náležitě pověřeným Pánem. Toto kněžství drží klíče svazování a pečetění, na zemi i v nebi, všech obřadů a zásad, které se týkají spasení člověka, aby se tak mohly stát platnými v celestiálním království Božím. …

Právě působností této pravomoci jsou v chrámu prováděny obřady za živé i mrtvé. Je to moc, která sjednocuje manžela a manželku na věčnost, když uzavírají sňatek podle věčného plánu. Je to pravomoc, díky níž rodiče získávají nárok na rodičovství ve vztahu ke svým dětem na celou věčnost a nikoli jen na čas, čímž se rodina v království Božím stává věčnou.⁶

Kdyby Eliáš nepřišel, domníváme se, že veškerá práce uplynulých věků by byla málo platná, neboť Pán řekl, že za těchto podmínek by celá země byla při jeho příchodu zcela zpustošena. Jeho poslání mělo tudíž pro svět ohromný význam. Není to pouze otázka křtu za mrtvé, ale také pečetění rodičů a dětí k rodičům, aby tak nastalo „úplné a naprosté a dokonalé spojení a stmelení dispensací a klíčů a mocí a sláv“ od počátku až do konce času. [Viz NaS 128:18.] Kdyby na zemi nebyla tato pečeticí moc, pak by v den, kdy přijde Pán, zavládl zmatek a místo řádu by nastoupil nepořádek, avšak k tomuto by samozřejmě nemohlo dojít, neboť všechny věci v království Božím jsou ovládány a řízeny dokonalým zákonem.⁷

Proč by byla země zpustošena? Jednoduše proto, že pokud neexistuje stmelující článek mezi otci a dětmi – což je práce za mrtvé –, tak budeme všichni zavrženi; celé Boží dílo se zhroutí a bude zcela zpustošeno. Takový stav samozřejmě nenastane.⁸

Znovuzřízení této [pečeticí] pravomoci je oním kvasem, který chrání zem před naprostým zpustošením při příchodu Ježíše Krista. Když si tuto pravdu pevně a jasně vštípíme do mysli, je snadné pochopit, že kdyby Kristus přišel a pečeticí moc by zde nebyla, byl by zde jen zmatek a pohroma.⁹

Pán nám dal výsady a požehnání a příležitost uzavřít smlouvy, přijmout obřady, které se týkají našeho spasení a které přesahují to, co se hlásá ve světě, které přesahují zásady víry v Pána Ježíše Krista, pokání z hříchu a křtu na odpuštění hříchů a vkládání rukou pro dar Ducha Svatého; a tyto zásady a smlouvy není možné obdržet nikde jinde než v chrámu Božím.¹⁰

Chrámová práce je tak vzájemně protkána s plánem spasení, že jedno bez druhého nemůže existovat. Jinak řečeno, neexistují-li chrámové obřady, které výhradně náleží chrámu, neexistuje ani spasení.¹¹

Tisíce Svatých posledních dnů … jsou ochotni chodit na shromáždění, jsou ochotni platit desátek a vykonávat běžné církevní povinnosti, ale jakoby nevnímali či nechápali, jak důležité je obdržet požehnání v chrámu Páně, která jim přinesou oslavení. Je to zvláštní. Zdá se, jako by byli spokojeni s tím, že budou jen tak proplouvat životem, aniž by využili příležitostí, které se jim nabízejí, a aniž by přijali tyto nezbytné smlouvy, které je přivedou zpět do přítomnosti Boží jako syny a dcery.¹²

Chcete-li plnost spasení, což je oslavení v království Božím, … musíte jít do chrámu Páně a obdržet tyto posvátné obřady, které k tomuto domu patří a které jinde získat nelze. Žádný muž neobdrží plnost věčnosti a oslavení sám; žádná žena neobdrží toto požehnání sama; pokud ale muž a manželka obdrží pečeticí moc v chrámu Páně, projdou dál k oslavení a budou kráčet dál a stanou se takovými, jako je Pán. A takový je konečný osud lidí – toto si Pán přeje pro své děti.¹³

Poznámka: Slova presidenta Smitha naplněná nadějí a zaslíbeními určenými věrným, kteří během svého života nejsou schopni přijmout všechny obřady chrámu, najdete v 18. kapitole této knihy.

Kdo jsou oni otcové, o nichž hovoří Malachiáš, a kdo jsou ony děti? Otcové jsou naši mrtví předkové, kteří zemřeli bez výsady přijmout evangelium, ale kteří obdrželi zaslíbení, že přijde doba, kdy jim tato výsada bude dána. Děti jsou lidé, kteří nyní žijí a kteří připravují genealogické údaje a provádějí zástupné obřady v chrámech.¹⁴

Obrázek

A family at a computer.

Přišel Eliáš, který vlastní klíče pečetění, a my jsme obdrželi moc, díky níž můžeme nabídnout pomocnou ruku mrtvým. Tato pečeticí moc zahrnuje ty, kteří již zemřeli a jsou ochotni činit pokání a přijmout evangelium a kteří zemřeli bez této znalosti, stejně jako se týká těch, kteří činí pokání a kteří nyní žijí.¹⁵

Pán prohlásil, že všechny Jeho duchovní děti, každá duše, která kdy žila nebo bude žít na zemi, obdrží poctivou a spravedlivou příležitost uvěřit zákonům Jeho věčného evangelia a podrobit se jim. Ti, kteří evangelium přijmou a budou žít v souladu s jeho zákony, včetně křtu a celestiálního manželství, budou mít věčný život.

Je zřejmé, že jen malá část lidstva dosud uslyšela slovo zjevené pravdy díky hlasu některého z pravých služebníků Páně. Podle moudrosti a spravedlnosti Páně ho ale musí uslyšet všichni. Petr prohlásil:

„Proto jest zajisté i mrtvým kázáno evangelium, aby souzeni byli podlé lidí z strany těla, ale živi byli podlé Boha duchem.“ (1. Petrova 4:6.)

Ti, kteří neměli příležitost slyšet poselství evangelia v tomto životě, ale kteří by ho celým srdcem přijali, kdyby se jim taková příležitost naskytla – právě oni ho přijmou v duchovním světě; právě za ně provedeme obřady v chrámu; a právě oni se takto spolu s námi stanou dědici spasení a věčného života.¹⁶

V obrácení srdce otců k dětem a dětí k otcům spočívá moc spasení pro mrtvé prostřednictvím zástupné práce, kterou děti mohou vykonat za své otce, což je v každém ohledu rozumné a logické. Mnohokrát jsem slyšel ty, kteří se stavějí proti této práci, že není možné, aby jeden člověk zastoupil někoho druhého. Ti, kteří se vyjadřují v tomto smyslu, přehlížejí skutečnost, že veškerá práce spasení je zástupná práce, neboť Ježíš Kristus působí jako smírce, který nás vykoupil ze smrti, za kterou neneseme zodpovědnost, a také nás vykoupil ze zodpovědnosti za své hříchy, pokud činíme pokání a přijmeme evangelium. Toto učinil ve velkolepém nekonečném měřítku a na základě téže zásady předal členům své Církve pravomoc jednat v zastoupení mrtvých, kteří za sebe nemohou spásné obřady vykonat.¹⁷

Myslím, že někdy pohlížíme na tuto práci na spasení mrtvých příliš úzkoprse. Není správné uvažovat o lidech, za které provádíme práci v chrámu Páně, jako o mrtvých. Máme o nich uvažovat jako o živých; a žijící zástupce je jen zastupuje, aby mohli přijmout požehnání, která měli přijmout a která by přijali v tomto životě, kdyby žili v dispensaci evangelia. Proto každý mrtvý člověk, za kterého vykonáváme práci v chrámu, je v okamžiku, kdy se dotyčný obřad provádí, považován za živého.¹⁸

Tato nauka spasení pro mrtvé je jednou z nejvelkolepějších zásad, které byly kdy člověku zjeveny. Díky ní bude evangelium nabídnuto všem lidem. Potvrzuje skutečnost, že Bůh nikomu nestraní [viz Skutkové 10:34]; že každá duše je v Jeho očích vzácná a že všichni lidé budou, skutečně a opravdu, souzeni podle svých skutků.

Děkuji Pánu, že nám v dnešní době znovuzřídil své věčné evangelium. Děkuji Mu za pečeticí moc, kterou na zem vrátil prorok Eliáš. Děkuji Mu za věčnou rodinnou jednotku, za to, že máme výsadu být zpečetěni v Jeho svatých chrámech, a za to, že umožnil, aby tato pečeticí požehnání byla dána našim předkům, kteří zemřeli bez znalosti evangelia.¹⁹

Existuje mnoho dobrých, pokorných duší, které obětovaly pohodlí a někdy i životně důležité potřeby, aby mohly připravit záznamy a vykonat práci za své mrtvé, aby i jim mohl být dán dar spasení. Toto dílo lásky nepřijde nazmar, neboť všichni ti, kteří pracují na této dobré věci, naleznou svůj poklad a bohatství v celestiálním království Božím. Veliká bude jejich odměna, ano, dokonce větší, než mohou smrtelníci pochopit.²⁰

Žádná jiná práce spojená s evangeliem není ve své podstatě tak nesobecká jako práce za naše mrtvé v domě Páně. Ti, kteří pracují za mrtvé, neočekávají, že za to dostanou jakoukoli pozemskou odplatu nebo odměnu. Je to především práce lásky, která klíčí v lidském srdci díky věrnému a vytrvalému úsilí na těchto spásných obřadech. Nepřináší žádné finanční zisky, ale v nebi pocítíme velikou radost s dušemi, kterým jsme pomohli dosáhnout spasení. Je to práce, která rozpíná duši člověka, rozšiřuje jeho pohled na blaho jeho bližních a vštěpuje mu do srdce lásku ke všem dětem našeho Nebeského Otce. Žádná jiná práce neučí člověka milovat své bližní jako sebe sama tolik jako práce v chrámu za mrtvé. Ježíš tak miloval svět, že byl ochoten přinést sám sebe jako oběť za hřích, aby svět mohl být spasen. I my máme výsadu, alespoň do určité malé míry, projevit Jemu a svým bližním svou velkou lásku tím, že jim pomůžeme získat požehnání evangelia, která nyní bez naší pomoci obdržet nemohou.²¹

Nauka o spasení mrtvých a chrámová práce nám nabízí velkolepé vyhlídky na pokračování rodinného vztahu. Díky ni se dozvídáme, že rodinná pouta nemají být přerušena, že manžel a manželka budou mít na věky právo patřit k sobě a ke svým dětem až do posledního pokolení. Abychom však tyto výsady získali, musíme v chrámu našeho Boha obdržet pečeticí obřady. Všechny smlouvy, dohody, závazky a sliby učiněné lidmi skončí, avšak závazky a sliby učiněné v domě Páně, budou-li věrně dodržovány, potrvají na věky. [Viz D&C 132:7.] Tato nauka nám umožňuje jasněji pochopit Pánovy záměry ve vztahu k Jeho dětem. Ukazuje nám Jeho hojná a neomezená milosrdenství a lásku vůči všem těm, kteří jsou Ho poslušni, ano, i k těm, kteří se proti Němu bouří, neboť ve své dobrotivosti udělí velká požehnání i jim.²²

Evangelium Ježíše Krista nás učí, že co se týče celestiálního oslavení, rodinná organizace bude organizací úplnou, organizací propojenou od otce a matky a dětí jednoho pokolení k otci a matce a dětem dalšího pokolení, a takto se bude rozvíjet a rozprostírat až do konce času.²³

Obrázek

A father and son looking through a photo album at the Joseph Smith Memorial Building.

Musí dojít ke stmelení, spojení pokolení od dob Adamových až do konce času. Rodiny budou vzájemně spojeny a propojeny, rodiče s dětmi, děti s rodiči, jedno pokolení s druhým, až budeme spojeni do jedné velké vznešené rodiny v čele se svým otcem Adamem, kterého na toto místo dosadil Pán. A tak nemůžeme být spaseni a oslaveni v království Božím, nemáme-li v srdci touhu dělat tuto práci a vykonávat ji, nakolik je to v našich silách, v zájmu našich mrtvých. Je to vznešená nauka, jedna z velkých zásad pravdy, které byly zjeveny prostřednictvím Proroka Josepha Smitha. Máme využít příležitostí, které máme, a dokázat, že jsme způsobilí a přijatelní v očích Páně, abychom mohli pro sebe obdržet toto oslavení a radovat se v království Božím se svými příbuznými a přáteli při tomto velkém shledání a shromáždění se Svatými Církve Prvorozeného, kteří se uchovali čistými a neposkvrněnými od hříchů světa.

Modlím se o to, aby nám Pán žehnal a umožnil nám, abychom měli v srdci touhu zvelebovat své povolání a věrně Mu sloužit ve všech těchto věcech.²⁴

• V oddíle „Ze života Josepha Fieldinga Smitha“ si přečtěte, co podle slov presidenta Smitha při zasvěcení chrámu „ve skutečnosti zasvěcujeme“. Jak se můžeme řídit touto radou?

• Jak se nauky uvedené v 1. oddíle týkají našeho úsilí pomáhat předkům, kteří zemřeli? Jak se mohou tyto nauky týkat i vztahů, které máme s žijícími členy rodiny?

• Při četbě 2. oddílu si všimněte, jak president Smith vysvětluje, proč pečeticí moc „chrání zem před naprostým zpustošení při příchodu Ježíše Krista“. Jaké místo v plánu spasení mají podle tohoto učení rodiny?

• V jakém smyslu je chrámová práce „vzájemně protkána s plánem spasení“? (Viz 3. oddíl.) Jak může tato zásada ovlivnit náš postoj k chrámové práci?

• President Smith radil, abychom při vykonávání chrámové práce za mrtvé uvažovali o těchto lidech jako o živých. (Viz 4. oddíl.) Co to pro vás znamená? Jak může tento postoj ovlivnit to, jak sloužíte v chrámu?

• Až si budete procházet 5. oddíl, všimněte si toho, jaká požehnání podle presidenta Smitha obdrží ti, kteří vykonávají práci na rodinné historii. Jak jste se ve svém životě přesvědčili o tom, že tomu tak skutečně je?

• Prostudujte si 6. oddíl a představte si, jak se budete radovat při onom „velkém shledání“ se svými předky. Zamyslete se nad tím, co můžete dělat, abyste se vy a vaše rodina na tuto událost připravili.

1. Korintským 15:29; NaS 95:8; 97:15–16; 128:16–19

„Když někdo položí otázku, zvažte možnost vyzvat ostatní, aby na ni odpověděli, namísto toho, abyste na ni odpověděli sami. Mohli byste například říci: ‚To je zajímavá otázka. Co si vy ostatní o tom myslíte?’ nebo ‚Může mi někdo pomoci s odpovědí na tuto otázku?‘“ (Učení – není většího povolání [2000], 64.)