Buďte dobré mysli

Drazí bratři a sestry, vyjadřuji vám svou lásku. Zaplavuje mě pocit pokory, když k vám mám mluvit, a přesto jsem za tuto příležitost vděčný.

Od našeho posledního setkání na generální konferenci před šesti měsíci se i nadále objevují známky toho, že situace ve světě není úplně taková, jak bychom si přáli. Vypadá to, že globální ekonomika, která měla před šesti měsíci klesající tendenci, nyní padá strmě dolů a již mnoho týdnů jsou vyhlídky finančního sektoru poněkud pochmurné. Kromě toho se i nadále propadají mravní základy společnosti, přičemž těm, kteří se tyto základy snaží chránit, se ostatní často vysmívají a občas proti nim i demonstrují a pronásledují je. I nadále dochází k válkám a přírodním katastrofám a jednotlivce postihují rány osudu.

Pokud bychom dopustili, abychom lpěli jen na tom, co je ve světě nebo v našem životě špatné, bylo by snadné ztratit odvahu a mít na budoucnost cynický náhled – nebo mít dokonce strach z toho, co ještě může přijít. Dnes bych ale rád odvrátil naše myšlenky a pozornost od problémů kolem nás a místo toho bych se zaměřil na požehnání, která máme jako členové Církve. Apoštol Pavel prohlásil: „Nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.“¹

Nikdo z nás neprochází životem bez problémů a obtíží – a někdy i neštěstí a tragédií. Koneckonců do značné míry jsme zde proto, abychom se díky těmto událostem učili a rostli. Víme, že přijdou chvíle, kdy budeme trpět, kdy budeme zarmouceni a kdy budeme smutní. Je nám však řečeno, že „Adam padl, aby lidé mohli býti; a lidé jsou, aby mohli míti radost“.²

Jak můžeme v životě pociťovat radost, navzdory všemu, s čím se můžeme setkat? Cituji opět z písem: „Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“³

Historie Církve v této dispensaci plnosti časů je plná příběhů těch, kteří měli problémy, a přesto zůstali neochvějní a dobré mysli, když z evangelia Ježíše Krista vytvořili ústřední bod svého života. A právě tento postoj nám pomůže vytrvat, ať nám do cesty vstoupí cokoli. Neodejme nám naše trápení, ale spíše nás uschopní problémům čelit, přistupovat k nim zpříma a nakonec zvítězit.

Příkladů lidí, kteří byli v obtížné situaci, a přesto vytrvali a zvítězili díky tomu, že jejich víra v evangelium a ve Spasitele jim dodala potřebnou sílu, je příliš mnoho a nelze se o všech zmínit. Dnes dopoledne bych se s vámi ale rád podělil o tři takové příklady.

Nejprve zmíním jeden dojemný příběh z mé vlastní rodiny, který byl pro mne vždy inspirací.

Moji praprarodiče z matčiny strany, Gibson a Cecelia Sharp Condieovi, žili v Clackmannanu ve Skotsku. Jejich rodiny pracovaly v dolech na uhlí. Žili pokojně s okolním světem, měli kolem sebe příbuzné a přátele a bydleli v poměrně pohodlném příbytku, v zemi, kterou milovali. Pak se stalo, že si vyslechli poselství misionářů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a byli celým svým srdcem obráceni. Dozvěděli se o výzvě shromáždit se do Sionu a věděli, že této výzvy musejí uposlechnout.

Někdy kolem roku 1848 prodali svůj majetek a připravili se na nebezpečnou cestu přes ohromný Atlantský oceán. S pěti malými dětmi nastoupili na loď a všechen svůj světský majetek nesli v jednom malém kufru. Urazili po vodě téměř 5000 kilometrů – osm dlouhých a únavných týdnů na zrádném moři, kdy vyhlíželi cíl a čekali, kdy měli jídlo a vodu špatné kvality a kdy neměli k dispozici jinou pomoc než tu, která byla na oné malé lodi dostupná.

Uprostřed této strastiplné situace jeden jejich malý syn onemocněl. Nebyli tam žádní lékaři, ani obchody, kde by bylo možné koupit léky, které by zmírnily jeho utrpení. A tak nad ním bděli a modlili se, čekali a plakali, zatímco se jeho stav den ode dne zhoršoval. Když se mu nakonec zavřely oči naposled, zlomilo jim to srdce. Jejich zármutek se ještě prohloubil, protože zákony moře se musely dodržet. Malé tělíčko zabalené do plátna a zatížené kusem železa bylo odevzdáno vodnímu hrobu. A zatímco pluli dál, jen oni věděli, jak zdrcující byla bolest, kterou si nesli ve zlomeném srdci.⁴ Nicméně díky víře, zrozené z hlubokého přesvědčení o pravdě a z lásky k Pánu, Gibson a Cecelia vytrvali. Dostalo se jim útěchy díky těmto slovům Páně: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“⁵

Jsem velmi vděčný za předky, kteří měli víru opustit rodinný krb a domov a putovat do Sionu, kteří přinesli oběti, které si jen stěží dokáži představit. Děkuji Nebeskému Otci za tento příklad víry, odvahy a odhodlání, který Gibson a Cecelia Sharp Condieovi zanechali mně a všem svým potomkům.

Dále vám představím jednoho ušlechtilého a vírou naplněného muže, který byl příkladem toho, jaký pokoj a radost může evangelium Ježíše Krista vnést do života člověka.

Jednou pozdě večer na jednom tichomořském ostrově tiše přirazil ke svému místu na prostém přístavišti malý člun. Dvě Polynésanky pomáhaly Melimu Mulipolaovi ze člunu a vedly ho na vyšlapanou stezku směřující k cestě do vesnice. Ženy obdivovaly jasné hvězdy, které se třpytily na noční obloze. Po cestě je vedlo měsíční světlo. Avšak Meli Mulipola nemohl ocenit tyto krásy přírody – měsíc, hvězdy, oblohu – neboť byl slepý.

Viděl normálně až do onoho osudného dne, kdy se mu při práci na ananasové plantáži světlo náhle změnilo v temnotu a den se stal věčnou nocí. Byl deprimovaný a sklíčený až do okamžiku, kdy se dozvěděl o dobrých zprávách evangelia Ježíše Krista. Uvedl svůj život do souladu s učením Církve a znovu pociťoval naději a radost.

Bratr Mulipola a jeho blízcí podstoupili dlouhou cestu, protože se dozvěděli, že někdo, kdo je nositelem kněžství Božího, tyto tichomořské ostrovy navštíví. Přál si dostat požehnání, a bylo mou výsadou, abychom mu společně s dalším bratrem, který byl nositelem Melchisedechova kněžství, toto požehnání udělili. Když jsme skončili, všiml jsem si, že se mu z nevidomých očí řinuly slzy, stékaly po hnědých tvářích, až nakonec dopadly na jeho domorodý oděv. Padl na kolena a modlil se: „Ó, Bože, Ty víš, že jsem slepý. Tví služebníci mi požehnali, aby se mi mohl zrak vrátit. Ať již podle Tvé moudrosti uzřím světlo, nebo ať již budu vidět po všechny dny svého života temnotu, budu navěky vděčný za pravdu Tvého evangelia, kterou nyní vidím a která mi dává světlo do života.“

Postavil se a s úsměvem nám poděkoval za požehnání. Pak zmizel do tiché noci. V tichosti přišel; v tichosti odešel. Ale na jeho přítomnost nikdy nezapomenu. Vzpomněl jsem si na Mistrova slova: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“⁶

Bratři a sestry, každý z nás má toto světlo ve svém životě. Nejsme ponecháni, abychom kráčeli sami, nehledě na to, jak temná je naše cesta.

Moc se mi líbí slova, která napsala M. Louise Haskinsová:

Můj poslední příklad toho, kdo vytrval a nakonec zvítězil navzdory nesmírně obtížné situaci, začíná ve východním Prusku po druhé světové válce.

Asi v březnu roku 1946, necelý rok po skončení války, byl Ezra Taft Benson, tehdy člen Kvora Dvanácti, pověřen, aby se, doprovázen Frederickem W. Babbelem, vydal na mimořádnou poválečnou cestu po Evropě s konkrétním cílem setkat se se Svatými, určit jejich potřeby a poskytnout jim pomoc. Starší Benson a bratr Babbel později vyprávěli, na základě svědectví, které slyšeli, o tom, co prožila jedna členka Církve, která se ocitla na území, které nebylo pod správou vlády země, v níž vyrůstala.

Ona a její manžel žili idylickým životem ve východním Prusku. Pak do jejich života vstoupila druhá světová válka. Její milovaný mladý manžel zahynul během posledních dnů strašlivých bitev v jejich rodné zemi a ona zůstala sama s jejich čtyřmi dětmi.

Okupující vojska rozhodla, že Němci z východního Pruska si musejí hledat nový domov v západním Německu. Tato žena byla Němka, a tak musela odejít. Cesta byla dlouhá více než 1600 kilometrů, a neměla jinou možnost než jít pěšky. Bylo jí dovoleno vzít si jen tolik nezbytných věcí, kolik jich mohla naložit na malý vozík s dřevěnými koly. Kromě svých dětí a skrovného majetku si s sebou vzala silnou víru v Boha a v evangelium, které bylo zjeveno proroku posledních dnů, Josephu Smithovi.

Společně s dětmi se vydala na cestu na konci léta. Protože jejich skrovný majetek nezahrnoval žádné peníze ani potraviny, musela si cestou opatřovat denní obživu na polích a v lese. Neustále jí hrozilo nebezpečí od vyděšených uprchlíků a rabujících vojáků.

Dny přešly v týdny a týdny v měsíce a teplota klesla pod bod mrazu. Každý den klopýtala po zmrzlé půdě a své nejmenší dítě – ještě miminko – nesla v náručí. Její tři další děti šly s námahou za ní a nejstarší dítě – sedmiletý syn – táhl malý dřevěný vozík s jejich věcmi. Nohy měly zabaleny v roztrhané pytlovině, a to bylo vše, co na nohou měly, protože boty se jim rozpadly již dávno předtím. Pod rozedranými tenkými kabátky měly rozedrané tenké oblečení, a to byla jejich jediná ochrana před zimou.

Zanedlouho začal padat sníh a dny a noci se změnily v noční můru. Večer se vždy s dětmi snažila najít nějaký přístřešek – stodolu nebo kůlnu – a tam se k sobě přitiskli, aby se zahřáli, přičemž na sobě měli jen několik tenkých pokrývek z vozíku.

Neustále se snažila z mysli vypudit nesmírný strach z toho, že předtím, než dojdou do cíle, zahynou.

A pak se jednou ráno stalo něco nemyslitelného. Když se probudila, zamrazilo ji u srdce. Tělíčko její tříleté dcerky bylo chladné a nehybné, a ona si uvědomila, že její dítě jí vzala smrt. Ačkoli byla přemožena zármutkem, věděla, že musí vzít ostatní děti a jít dál. Nejprve ale pomocí jediného nástroje, který měla – pomocí polévkové lžíce – vyhloubila ve zmrzlé půdě hrob pro své maličké a drahocenné dítě.

Smrt jí však během jejího putování navštívila znovu a znovu. Pak zemřel její sedmiletý syn – buď následkem vyhladovění, nebo zimy, nebo z obou důvodů. A ona znovu použila jako lopatu polévkovou lžíci a znovu celé hodiny hloubila hrob, do kterého pak jemně uložila jeho ostatky. Pak zemřel její pětiletý syn a ona znovu použila polévkovou lžíci jako lopatu.

Její zoufalství bylo nesmírné. Zůstala jí jen její malá dceruška, ale i toto nebožátko sláblo. Nakonec, když se blížila k cíli svého putování, jí dcera zemřela v náručí. Polévkovou lžíci již neměla, a tak celé hodiny hloubila ve zmrzlé zemi hrob holýma rukama. Její zármutek byl již nesnesitelný. Jak vůbec dokázala klečet ve sněhu u hrobu svého posledního dítěte? Přišla o manžela i o všechny své děti. Vzdala se všech svých pozemských statků, svého domova, a dokonce i své rodné země.

V této chvíli nesmírného zármutku a naprostého zmatku měla pocit, že se jí srdce doslova rozlomí. V zoufalství přemýšlela, jak by mohla skoncovat se životem, jako to dělali mnozí její krajané. Napadalo ji, jak snadné by bylo skočit z nedalekého mostu nebo skočit pod jedoucí vlak.

A pak, zatímco ji přepadaly tyto myšlenky, jí něco v nitru řeklo: „Poklekni a modli se.“ Nedbala na toto nabádání až do chvíle, kdy mu již nemohla odolat. Poklekla a modlila se vroucněji než kdy jindy v celém svém životě:

„Drahý Nebeský Otče, nevím, jak to mohu dál vydržet. Nic už mi nezbylo – kromě víry v Tebe. Otče, uprostřed beznadějnosti své duše pociťuji nesmírnou vděčnost za smírnou oběť Tvého Syna Ježíše Krista. Nedokáži dostatečně vyjádřit svou lásku k Němu. Vím, že díky tomu, že trpěl a zemřel, budu znovu žít se svou rodinou; že díky tomu, že zlomil pouta smrti, znovu uvidím své děti a poznám radost plynoucí z toho, že je budu moci vychovat. Ačkoli si v tomto okamžiku nepřeji žít, budu žít, abychom se mohli znovu sejít jako rodina a abychom se mohli – společně – vrátit k Tobě.“

Když konečně dorazila do svého cíle v německém Karlsruhe, byla na kost vyzáblá. Bratr Babbel řekl, že měla šedofialový obličej, červené napuchlé oči a vystouplé kosti. Byla doslova v pokročilém stádiu vyhladovění. Zanedlouho poté na církevním shromáždění vydávala nádherné svědectví a řekla, že ze všech sužovaných lidí v její zarmoucené zemi je ona jednou z těch nejšťastnějších, protože ví, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus a že zemřel a byl vzkříšen, abychom my mohli opět žít. Svědčila o tom, že ví, že pokud bude věrná až do konce, znovu se setká s těmi, o které přišla, a budou spaseni v celestiálním království Božím.⁸

Ve svatých písmech čteme: „Vizte, spravedliví, svatí Svatého Izraelského, ti, kteří věří [v Něho], ti, kteří vytrpěli kříž světa,… ti zdědí království Boží… a radost jejich bude plná na věky.“⁹

Vydávám vám svědedctví, že požehnání, která jsou nám slíbena, jsou nepředstavitelná.

I když se mohou sbíhat temná mračna, i když na nás může padat déšť, naše poznání evangelia a naše láska k Nebeskému Otci a k našemu Spasiteli nám bude dodávat útěchu a podpírat nás a bude nám vnášet do srdce radost, budeme-li kráčet zpříma a budeme-li dodržovat přikázání.

Nic na tomto světě nás nebude moci porazit.

Milovaní bratři a sestry, nemějte obavy. Buďte dobré mysli. Budoucnost je tak jasná jako vaše víra.

Prohlašuji, že Bůh žije a že slyší a zodpovídá naše modlitby. Jeho Syn Ježíš Kristus je náš Spasitel a náš Vykupitel. Čekají nás nebeská požehnání. Ve jménu Ježíše Krista, amen.