Kněžské zodpovědnosti

Starší Andersene, jménem Sedmdesáti bych vám chtěl říci, že vás máme rádi a že vás z celého srdce a s vírou podporujeme.

Drazí bratří, být součástí královského vojska Páně je posvátná výsada.¹ Pociťuji pokoru, když před vámi stojím a představuji si, jak jste shromážděni po celém světě.

Při celosvětovém školení vedoucích, které se konalo 21. června 2003, nás president Gordon B. Hinckley učil, že se zodpovědnost nás – nositelů kněžství – skládá ze čtyř částí. Řekl: „Každý z nás má zodpovědnost skládající se ze čtyř částí. Zaprvé máme zodpovědnost vůči své rodině. Zadruhé máme zodpovědnost vůči svému zaměstnavateli. Zatřetí máme zodpovědnost vůči Pánovu dílu. Začtvrté máme zodpovědnost vůči sobě samým.“²

Tyto čtyři oblasti naší zodpovědnosti jsou nesmírně důležité.

President Hinckley řekl: „Je bezpodmínečně nutné, abyste nezanedbávali svou rodinu. Nic z toho, co máte, není drahocennější.“³

Je naší zodpovědností jakožto otců vést rodinu při každodenní rodinné modlitbě, každodenním studiu písem a při rodinném domácím večeru. Musíme si určit priority a chránit tyto příležitosti pro budování a posilování duchovních opor své rodiny. President Hinckley řekl: „Snažte se nedopustit, aby do toho něco zasahovalo. Považujte to za posvátné.“⁴

A ohledně rodinného domácího večera řekl: „Pondělní večer udržujte v posvátnosti pro rodinný domácí večer.“⁵

Na naše děti i na jejich rodiče jsou ve všech oblastech jejich života kladeny nároky na čas. Účastní se církevních a školních aktivit a činností s přáteli. Mnohé naše děti chodí do škol, kde jsou v menšině. A školy často plánují na pondělní večer různé akce – například sportovní akce, zkoušky nebo nácviky, zkoušky pěveckých sborů a jiné aktivity. Je třeba, abychom v pondělí večer neměli jiné povinnosti, abychom mohli mít rodinný domácí večer. Pro naši rodinu není žádná jiná aktivita důležitější.

Právě během rodinného domácího večera i při jiných rodinných příležitostech připravujeme své děti na přijetí požehnání Páně. Starší Russell M. Nelson z Kvora Dvanácti řekl: „Naší zodpovědností je zajistit, abychom se společně modlili, studovali písma a pořádali rodinné domácí večery. Naší zodpovědností je připravit děti na to, aby mohly obdržet obřady spasení a oslavení.“⁶

Rodinný domácí večer je velmi výjimečná příležitost k tomu, abychom posilovali sebe i každého člena rodiny. Je důležité zapojit do přípravy rodinného domácího večera celou rodinu. Dítě se může podělit o to, čemu se uplynulou neděli naučilo v Primárkách. Rodinný domácí večer posiloval víru a svědectví i mé rodiny.

Každodenní studium písem je další důležitou rodinnou aktivitou. Vzpomínám si na dobu, kdy mému synovi bylo sedm let. Když se jednou večer sprchoval, byla bouřka a v domě vypnuli elektřinu. Manželka na něj zavolala, aby se rychle dosprchoval a aby si pak zapálil svíčku a sešel pomalu dolů k rodinné modlitbě. Upozornila ho, aby byl opatrný a aby svíčku neupustil na koberec, protože by mohlo dojít k požáru a mohli bychom vyhořet. Za několik minut sestupoval po schodišti dolů a v jedné ruce se snažil držet svíčku a v druhé ruce nesl písma. Maminka se ho zeptala, proč nese s sebou ta písma. A on odpověděl: „Mami, pokud vyhoříme, musím přece písma zachránit!“ Uvědomili jsme si, že naše snaha pomoci mu pociťovat lásku k písmům se mu navždy vštípila do srdce.

Pokud jde o naši zodpovědnost vůči našemu zaměstnavateli, president Hinckley řekl: „Máte závazek. Buďte vůči svému zaměstnavateli čestní. V době, která mu náleží, nedělejte církevní práci.“⁷

Také nám připomínal, že naše zaměstnání nám umožňuje starat se o rodinu a že díky němu můžeme být užitečnými služebníky v Církvi.

Nositelé kněžství mají mnoho zodpovědností a úkolů. Máme příležitosti navštěvovat druhé, mít s nimi pohovory, učit je a sloužit jim. Naší posvátnou zodpovědností je vzdělávat členy Církve a pomáhat posilovat jejich víru a svědectví o našem Spasiteli Ježíši Kristu. Máme příležitosti starat se o rodiny, kterým sloužíme jako domácí učitelé, a učit členy, aby se Pánovým způsobem dokázali postarat sami o sebe, o svou rodinu a o chudé a potřebné. Nositelé kněžství mají zodpovědnost motivovat mladé, aby se připravili a se ctí sloužili na misii na plný úvazek a aby byli oddáni v chrámu.⁸

President Ezra Taft Benson učil: „Je třeba, aby nositelé kněžství pečovali o členy kvora a jejich rodiny prostřednictvím organizovaného domácího učení.“⁹

Je třeba, abychom se zajímali o každého člena Církve, za kterého máme zodpovědnost. Domácí učení je jednou z našich největších zodpovědností.

Jakožto otcové máme také posvátnou zodpovědnost být dobrým příkladem pro své děti a pomáhat jim stát se lepšími rodiči a vedoucími v jejich vlastní rodině. Cituji staršího Russella M. Nelsona z Kvora Dvanácti: „Rádi bychom požádali všechny vedoucí kněžství, a zejména vás, otce, abyste pomáhali své syny připravit. Připravujte je duchovně i časně, aby vypadali a jednali jako služebníci Páně.“¹⁰

Když přijímáme kněžství, uzavíráme věčnou smlouvu, že budeme sloužit druhým.¹¹ Jakožto nositelé kněžství můžeme být mocným vlivem v životě druhých.

President Thomas S. Monson nám připomněl: „Máme velké štěstí a jsme požehnáni, že můžeme být nositeli kněžství Božího …

,… Vždy pamatujte na to, že lidé k vám vzhlížejí, abyste je vedli, a vy tak ovlivňujete život jednotlivců buď k dobrému, nebo ke špatnému, a tento vliv bude patrný po celé generace, které přijdou.‘ “¹²

Náš příklad bude vždy mluvit sám za sebe. Během let svého členství v Církvi na mě působily a působí příklady mnoha vedoucích a členů Církve. Vzpomínám si na jeden úžasný manželský pár, který byl velkým příkladem pro mou rodinu i pro celý sbor. Byli pokřtěni v roce 1982. Byl jsem jejich biskupem.

Celso a Irene bydleli dost daleko od kaple. Chodili na shromáždění pěšky, přičemž jedna cesta trvala 40 minut, a nikdy shromáždění nevynechali. Vždy přišli s širokým úsměvem na tváři. V jejich povaze bylo sloužit druhým. Celso a Irene mají syna Marcose, který se narodil mentálně a fyzicky postižený. Dobře si vzpomínám, s jakou láskou pečovali o svého syna. V roce 1999 prodělal Celso krvácení do mozku, následkem čehož mu ochrnula dolní polovina těla. Celso se i nadále věrně účastnil shromáždění se svou rodinou. Věrně platili desátek a štědré postní oběti. Náš syn Moroni je nyní jejich biskupem a vyprávěl mi, že Celso a Irene věrně slouží i nadále. Slouží nejen ve svém povolání ve sboru, ale také věrně slouží jako pracovníci pro obřady v brazilském chrámu São Paulo. Slouží tam každý pátek od časného rána až do večera. Vždy velmi ochotně věnují svůj čas a prostředky, aby mohli věrně plnit své církevní zodpovědnosti.

President Monson nám dal tuto radu: „Služba nositelů kněžství je z velké části vykonávána v tichosti, bez fanfár. Přátelský úsměv, vřelé podání ruky, upřímné svědectví o pravdě může doslova pozvednout životy, změnit lidskou povahu a spasit drahocenné duše.“¹³

Takto v tichosti slouží i Celso a Irene.

Když přemýšlíme o moudrém využívání času a prostředků pro zajištění potřeb své rodiny, svého zaměstnání a církevních povolání, je důležité pamatovat na to, že každý nositel kněžství potřebuje duchovně růst. Toto je zodpovědnost, kterou máme vůči sobě. A je důležité pamatovat na to, že my všichni máme pomocníky.¹⁴ Rady našich proroků, vidoucích a zjevovatelů jsou tou nejvzácnější pomocí, kterou získáváme.

Náš Spasitel adresoval každému z nás osobně tuto výzvu:

„Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“¹⁵

Když konáme Jeho dílo a Jeho vůli, namísto vůle své, poznáme, že toto jho je rozkošné a břímě lehké. A On s námi bude vždy. Zjeví nám přesně to, co je potřeba k tomu, aby se nám dařilo v rodině, v profesním životě i v každé zodpovědnosti, kterou v Jeho Církvi máme. Pomůže nám, abychom rostli osobně i jako bratří v kněžství.

Vím, že Církev je pravdivá. Vím, že Joseph Smith je prorok Boží. Vím, že Thomas S. Monson je žijící prorok na zemi v dnešní době. Vím, že Ježíš je Kristus, náš Spasitel a Vykupitel, ve jménu Ježíše Krista, amen.