Nesobecká služba

Svatí posledních dnů, z kolektivního hlediska, toto učení následují jedinečným způsobem – jedinečným v rozsahu jejich nesobecké služby.

Každoročně posílají desítky tisíc Svatých posledních dnů své žádosti o misionářskou službu na plný úvazek. Senioři odkládají kratochvíle spojené s penzí, pohodlí domova a láskyplné společenství dětí a vnoučat a odcházejí sloužit neznámým lidem na neznámých místech. Mladí muži a ženy přerušují práci a vzdělávání a nabízejí se ke službě kdekoli, kam jsou povoláni. Stovky tisíc věrných členů se účastní nesobecké služby, které říkáme „chrámová práce“, která není motivována ničím jiným než láskou k našim bližním – žijícím i mrtvým – a tím, že jim chceme sloužit. Tutéž nesobeckou službu poskytují zástupy úředníků a učitelů v našich kůlech, sborech a odbočkách. Nikdo z nich není placen podle světských měřítek, ale jsou oddáni křesťanské službě svým bližním.

Není snadné vzdát se svých osobních zájmů a přání. Před mnoha lety měl jeden nový misionář v Anglii pocit zbytečnosti a prožíval zklamání. Napsal domů, že si myslí, že jen marní svůj čas. Jeho moudrý otec odpověděl: „Zapomeň na sebe a pusť se do práce.“¹ Mladý misionář Gordon B. Hinckley poklekl a uzavřel s Pánem smlouvu, že se bude snažit zapomenout na sebe a ztratit sám sebe ve službě Pánu.² O mnoho let později starší Hinckley, již jako zkušený služebník Páně, řekl: „[Ten], kdo žije jen pro sebe, uvadá a usychá, ale ten, kdo zapomíná na sebe ve službě druhým, roste a vzkvétá v tomto životě i na věčnosti.“³

Letos v lednu president Thomas S. Monson učil studenty University Brighama Younga, že dny jejich studia mají zahrnovat i „duchovní přípravu“, včetně služby druhým. Mistrovo poslání charakterizoval „postoj naplněný láskou“, řekl president Monson. „Navracel zrak slepým, nohy chromým a život mrtvým. Možná, že až budeme stát před svým Stvořitelem, nezeptá se nás: ,Kolik významných postavení jsi zastával?‘, ale spíše: ,Kolika lidem jsi pomohl?‘ Na závěr president Monson řekl: „Ve skutečnosti nikdy nemůžete milovat Pána, dokud Mu nesloužíte tím, že sloužíte Jeho lidu.“⁴

Známým příkladem toho, jak ztratit sám sebe ve službě druhým – a toto se netýká jen Svatých posledních dnů – je oběť, kterou rodiče přinášejí pro své děti. Matky snášejí bolest a ztrácejí pohodlí a možnost věnovat se osobním zájmům, aby mohly rodit a vychovávat děti. Otcové přizpůsobují svůj život a zájmy tomu, aby se starali o rodinu. Propast mezi těmi, kteří jsou ochotni toto dělat, a těmi, kteří ochotni nejsou, se v dnešním světě rozevírá. Jeden náš příbuzný nedávno v letadle zaslechl, jak jeden mladý pár vysvětloval, že se rozhodli mít psa místo dětí. „Se psy je méně starostí,“ prohlásili. „Psi neodmlouvají, a nikdy je za trest nemusíme nechávat doma.“

Máme radost z toho, že tolik manželských párů Svatých posledních dnů patří mezi onu nesobeckou skupinu lidí, kteří jsou ochotni vzdát se osobních zájmů a sloužit Pánu tím, že přivádějí na svět děti našeho Nebeského Otce, které jim sesílá do péče, a tyto děti vychovávají. Také máme radost z těch, kteří pečují o postižené rodinné příslušníky a zestárlé rodiče. Nikdo, kdo takto slouží, se neptá: „Co z toho budu mít já?“ Toto vše vyžaduje dát stranou osobní pohodlí ve prospěch nesobecké služby. Toto vše stojí v protikladu ke slávě, bohatství a jinému okamžitému uspokojení, které naplňují světský styl života mnoha dnešních lidí.

Svatí posledních dnů mají jedinečný závazek přinášet oběti. Každý týden při přijímání svátosti dosvědčujeme svůj závazek sloužit Pánu a svým bližním. Při posvátných chrámových obřadech uzavíráme smlouvu, že budeme obětovat a zasvěcovat svůj čas a talenty blahu druhých.

Svatí posledních dnů jsou také známi svou schopností sjednotit se ve společném úsilí. Mormonští pionýři, kteří osídlili tuto oblast amerického Západu, založili naši respektovanou tradici nesobecké spolupráce pro společné blaho. V této tradici pokračují i novodobé projekty „Pomáhajících rukou“ v mnoha zemích.⁵ V nedávném referendu se Svatí posledních dnů spojili s ostatními obdobně smýšlejícími lidmi ve snaze bránit instituci manželství. Pro některé tato služba vyžadovala velké oběti a pokračující osobní nepříjemnosti.

Náboženská víra a církevní služba učí naše členy, jak společně pracovat ve prospěch většího společenství. Díky tomu je o dobrovolníky z řad Svatých posledních dnů velký zájem v oblasti vzdělávání, místní samosprávy, charitativních akcích a v mnoha dalších oblastech, kde se vyžaduje vysoká míra schopnosti spolupráce a nesobeckého obětování času a prostředků.

Někteří přisuzují ochotu našich členů obětovat se a jejich schopnost pracovat společně naší efektivní církevní organizaci nebo tomu, co skeptici mylně nazývají „slepou poslušností“. Ani jedno z těchto vysvětlení není správné. Žádné vnější kopírování naší organizace ani žádná slepá poslušnost by nemohla věrně napodobit skutky této Církve ani to, co její členové dělají. Naše ochota obětovat se a naše schopnost zapojit se do společného úsilí vyplývají z naší víry v Pána Ježíše Krista, z inspirovaného učení našich vedoucích a ze závazků a smluv, které vědomě uzavíráme.

Naneštěstí se zdá, že někteří Svatí posledních dnů se zříkají nesobecké služby druhým a místo toho si jako priority stanovují světská měřítka a hodnoty. Ježíš upozorňoval na to, že Satan si nás přeje prosívat jako pšenici (viz Lukáš 22:31; 3. Nefi 18:18), což znamená, že chce, abychom byli obyčejní jako všichni ostatní kolem nás. Ježíš ale učil, že my, kteří Ho následujeme, máme být vzácní a jedineční, máme být „solí země“ (viz Matouš 5:13) a „světlem světa“, abychom svítili všem lidem (viz Matouš 5:14, 16; viz také 3. Nefi 18:24).

Bojíme-li se člověka více než Boha, nesloužíme Spasiteli dobře. Ježíš pokáral některé vedoucí ve své znovuzřízené Církvi, neboť usilovali o chválu světa a jejich mysl byla zaměstnávána věcmi pozemskými více než věcmi od Pána (viz NaS 30:2; 58:39). Toto pokárání nám připomíná, že jsme povoláni prosazovat Pánova měřítka, nikoli následovat měřítka světská. Starší John A. Widtsoe prohlásil: „Nemůžeme kráčet životem jako ostatní lidé nebo mluvit jako ostatní nebo dělat to, co dělají ostatní, neboť je na nás vloženo jiné poslání, závazek a zodpovědnost, a my se [mu] musíme přizpůsobit.“⁶ Tato skutečnost se aktuálně týká každé módní vlny, včetně neslušného oblékání. Jak jeden moudrý přítel poznamenal: „Nemůžete být záchranářem, pokud vypadáte stejně jako všichni ostatní koupající se lidé na pláži.“⁷

Ti, kteří se snaží zachovat svůj život tím, že usilují o chválu světa, ve skutečnosti zavrhují Spasitelovo učení, že jedinou cestou, jak si zachovat věčný život, je mít rád jeden druhého a ztratit svůj život ve službě.

Toto Spasitelovo učení vysvětlil C. S. Lewis: „Ve chvíli, kdy máte jakékoli já, existuje možnost stavět na první místo sebe sama – chtít být středobodem – ba vlastně Bohem. To byl hřích Satanův: a to byl hřích, jemuž naučil lidské pokolení. Někteří lidé se domnívají, že pád člověka má co do činění se sexem, to je však omyl… Satan vštípil našim vzdáleným předkům myšlenku, že mohou ,být jako bohové‘ – že mohou žít na vlastní pěst, jako by sami sebe stvořili – být vlastními pány – vynalézt pro sebe jakési štěstí vně Boha, mimo něj. A z tohoto beznadějného pokusu vzešlo… celé to dlouhé hrůzné vyprávění o člověku, který se pokoušel najít štěstí v něčem jiném než v Bohu.“⁸

Sobecký člověk se více zajímá o to, aby potěšil člověka – zejména sebe – než aby potěšil Boha. Hledí jen na své vlastní potřeby a touhy. „Kráčí po své vlastní cestě a podle obrazu svého vlastního boha, jehož obraz má podobu světa.“ (NaS 1:16.) Takový člověk ztrácí spojení s tím, co nám Bůh ve smlouvě slibuje (viz NaS 1:15), a s přátelstvím a pomocí smrtelníků, které v této neklidné době my všichni potřebujeme. A naopak, když máme rádi jeden druhého a vzájemně si sloužíme tak, jak učil Spasitel, zůstáváme ve spojení se svými smlouvami i s přáteli.

Žijeme v době, kdy obětování se zcela vyšlo z módy a kdy vnější vlivy, které naše předky učily nutnosti nesobecké a společné služby, se vytrácejí. Kdosi nazval tuto generaci generací zaměřenou na sebe – sobeckou dobou, kdy každý jakoby se ptal: „Co z toho budu mít já?“ Zdá se, že i ti, kteří by měli být moudřejší, se snaží získat chválu těch, kteří se posmívají a vysmívají z oné „veliké a prostorné stavby“, která ve vidění představuje pýchu světa. (Viz 1. Nefi 8:26–28; 11:35–36.)

Světská touha dnešní doby si přeje získat něco za nic. Prastaré zlo chamtivosti ukazuje svou tvář pod rouškou nároků: mám nárok na to či ono, kvůli tomu, kdo jsem – ať již jsem syn nebo dcera, občan, oběť nebo člen nějaké jiné skupiny. Nárokování si je všeobecně řečeno sobecké. Požaduje toho hodně, a dává jen málo nebo nic. Samotná tato myšlenka v nás vyvolává snahu vyvyšovat se nad ty kolem nás. To nás vzdaluje od božského, nestranného měřítka odměny, které zní, že když kdokoli od Boha obdrží jakékoli požehnání, je to skrze poslušnost zákona, na němž je ono požehnání založeno. (Viz NaS 130:21.)

Důsledky chamtivosti a nárokování si jsou patrné v mnohamilionových bonusech některých ředitelů korporací. Příklady tohoto jednání jsou však mnohem rozšířenější. Chamtivost a představy, že mám na něco nárok, také podporovaly neprozřetelné a široce rozšířené půjčky a enormní spotřebu, což je příčinou finančních krizí, jež ohrožují celý svět.

Hazardní hry jsou dalším příkladem chamtivosti a sobeckosti. Hazardní hráč sází minimální částku v naději, že se mu vrátí velká suma pocházející od ostatních. Snaha získat něco za nic, nehledě na to, čím je zamaskována, je v rozporu se zákonem žně, který je součástí evangelia: „Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.“ (Galatským 6:7; viz také 2. Korintským 9:6.)

Světské hodnoty nesprávně učí tomu, že „všechno se točí jen kolem mne“. Tento zkázonosný postoj nevyvolává žádnou změnu a žádný růst. Je opakem věčného pokroku směrem k cíli, který Bůh stanovil ve svém velikém plánu pro své děti. Plán evangelia Ježíše Krista nás pozvedá nad naše sobecké zájmy a učí nás tomu, že v tomto životě se všechno točí kolem toho, čím se můžeme stát.

Velkým příkladem nesobecké služby je i zesnulá Matka Tereza z Kalkaty, jejíž řeholní slib ji i její spolupracovnice zavázal k „oddané a bezplatné službě těm nejchudším z chudých“.⁹ Učila, že „jedna věc nám nebe vždy zajistí – skutky pravé lásky a laskavosti, jimiž naplňujeme svůj život“.¹⁰ Matka Tereza také zastávala názor, že „nemůžeme dělat velké věci, pouze malé věci s velkou láskou“.¹¹ Když tato úžasná katolická služebnice zemřela, První předsednictvo v kondolenci napsalo: „Její život naplněný nesobeckou službou je inspirací pro celý svět, a její skutky křesťanské dobrotivosti se stanou památníkem pro budoucí generace.“¹² Právě to měl Spasitel na mysli, když pravil, že máme ztratit svou duši ve službě druhým.

Každý z nás by měl tuto zásadu používat i ve svém přístupu k chození na shromáždění. Někteří říkají: „Nic jsem se tam dnes nenaučil“ nebo „Nikdo se tam ke mě nechoval přátelsky“ nebo „Urazili mě“ nebo „Církev nenaplňuje mé potřeby“. Všechny tyto reakce se týkají sebestřednosti, a všechny brzdí duchovní růst.

Na rozdíl od toho jeden moudrý přítel napsal:

„Před lety jsem změnil svůj postoj k chození na shromáždění. Už nechodím na shromáždění kvůli sobě, ale myslím na druhé. Předsevzal jsem si, že budu zdravit ty, kteří sedí sami, že budu vítat návštěvníky,… že budu dobrovolně přijímat úkoly. …

Zkrátka chodím každý týden na shromáždění s úmyslem být aktivní, nikoli pasivní, a snažím se mít na druhé pozitivní vliv. A díky tomu mně účast na církevních shromáždění přináší mnohem větší potěšení a uspokojení.“¹³

Toto vše ilustruje věčnou zásadu, že když jednáme a sloužíme kvůli tomu, co můžeme dát, nikoli kvůli tomu, co můžeme získat, pociťujeme větší štěstí a uspokojení.

Spasitel nás učí, že Ho máme následovat tím, že budeme přinášet oběti nutné k tomu, abychom mohli ztratit sami sebe v nesobecké službě druhým. Budeme-li tak činit, slibuje nám věčný život, „největší ze všech darů Božích“ (NaS 14:7), slávu a radost z života v přítomnosti Boha Otce a Jeho Syna Ježíše Krista. Vydávám svědectví o Nich a o Jejich velikém plánu pro spasení Jejich dětí, ve jménu Ježíše Krista, amen.