Přivádějte duše ke mně

Před mnoha lety jsem jel Universitní ulicí poblíž ústí do kaňonu Provo, když jsem si všiml, že vozidla přede mnou zpomalují. Vpředu napříč ulicí stála policejní auta se zapnutými majáky, hasičské auto a několik pátracích a záchranných vozidel a blokovala cestu do kaňonu. Nejprve jsem byl roztrpčen, protože se zdálo, že tam budeme stát dlouho. Ale byl jsem také zvědavý – co způsobovalo všechen ten rozruch?

Když jsem se podíval na skalní stěnu podél východní strany vjezdu do kaňonu, spatřil jsem několik šplhajících mužů. Usoudil jsem, že se jedná o pátrače a záchranáře. K čemu šplhali? Posléze jsem to uviděl. Ztracená ovce si z nějakého důvodu razila cestu po skalní stěně ve výšce asi 8 metrů, a uvízla tam. Nebyla to horská koza, ani horská ovce, jen bílá ovce, která se oddělila od pastýřova stáda.

Protože jsem neměl co dělat, prohlížel jsem si skalní stěnu a hledal cestu k této ovci. Za žádnou cenu jsem nemohl přijít na to, jak se tam dostala. Nicméně byla tam, a všechen ten rozruch přede mnou se soustředil na její záchranu. Dodnes nevím, jak tato příhoda skončila, jelikož policie našla způsob, jak dopravní zácpu uvolnit.

Když jsem odjížděl, jedna věc mě znepokojovala. Ačkoli měli pátrači i záchranáři zcela jistě dobré úmysly, jak na ně bude tato ovce reagovat? Jsem si jist, že měli plán, jak ji uklidní – možná by jí zblízka vstřelili uspávací střelu, aby ji pak mohli chytit předtím, než by spadla. O jejich plánu jsem nevěděl nic, protože ale vím něco málo o tom, jak zvířata reagují, když jsou vystrašena cizími lidmi, měl jsem obavy, že jejich záchranné úsilí nedopadne dobře. A pak mě napadlo: „Kde je pastýř?“ Ten by měl rozhodně tu největší šanci přiblížit se k oné ovci, aniž by ji vyplašil. Pastýřův utěšující hlas a jeho pomocná ruka bylo to, co tato situace vyžadovala, ale zdálo se, že pastýř v akci chyběl.

Zdá se, že jako členové Církve také občas chybíme v akci, stejně jako onen pastýř. Přemýšlejte chvíli nad tím, co řekl president Monson nově povolaným misijním presidentům během loňského semináře pro nové misijní presidenty. Řekl: „Neexistuje… žádná náhrada za misionářský program postavený na členech. Klepání na dveře ho nenahradí. Zlaté otázky ho nenahradí. Program postavený na členech je klíčem k úspěchu a funguje všude, kdekoli ho vyzkoušíme.“ („Motivating Missionaries“, June 22, 2008, 8.)

Díváme-li se na to v tomto světle, jsou členové-misionáři – vy i já – oněmi pastýři, a misionáři na plný úvazek se snaží, podobně jako onen pátrací a záchranný tým, dělat něco, co je pro ně samotné téměř nemožné. Samozřejmě, že misionáři na plný úvazek budou i nadále dělat to nejlepší, co mohou, ale nebylo by lepší, kdybychom vykročili, vy i já, a dělali to, co oprávněně náleží nám a k čemu se hodíme lépe, neboť osobně známe ty, kteří jsou ztraceni a které je třeba zachránit?

Rád bych se zaměřil na tři úkoly, které jsou určeny členům Církve a které se nacházejí v Nauce a smlouvách. Každý z nich nás vyzývá, abychom nechyběli v akci, když přátelé, sousedé a členové rodiny potřebují naši pomoc. To má zahrnovat i ty, kteří se ztratili a kteří jsou méně aktivní. Každý z nás má být lepším členem- -misionářem.

V Nauce a smlouvách v oddíle 88 ve verši 81 čteme: „A přísluší každému člověku, který byl varován, aby varoval bližního svého.“ Mám tu výsadu navštěvovat mnoho kůlů Církve, abych podpořil růst a rozvoj misionářské práce sborů. Získávám tím velice hodnotné a duchovní zkušenosti. Při těchto cestách jsem zjistil – a nedávný průzkum tuto skutečnost potvrdil – že více než polovina obyvatel Spojených států a Kanady má velmi malé nebo žádné povědomí o našich praktikách a o naší víře. Jsem přesvědčen, že v jiných oblastech světa by toto procento bylo ještě mnohem vyšší. Stejný průzkum také ukázal, že když se nečlenové delší dobu stýkají s věrnými členy Církve nebo dostávají-li jasné a přesné informace týkající se učení a nauky Církve, mění se positivně jejich postoj a stávají se přístupnějšími.

Církev má po celém světě přes 50 tisíc misionářů sloužících na plný úvazek. Kažte evangelium mé napomáhá tomu, že se z nich stávají ti nejlepší učitelé evangelia Ježíše Krista, které jsme kdy v historii Církve měli. Naneštěstí většina našich misionářů na plný úvazek tráví více svého času tím, že se snaží lidi nacházet, než tím, aby je učili. Vidím naše misionáře na plný úvazek jako nedostatečně využitý zdroj výuky. Kdybychom se my, vy i já, věnovali více hledání pro misionáře na plný úvazek a uvolnili tak jejich ruce, aby mohli trávit více času učením těch, které jsme nalezli, začaly by se dít veliké věci. Očekáváme-li, že misionáři na plný úvazek budou varovat naše bližní, namísto abychom je varovali my sami, připravujeme se tím o velikou příležitost přispět k růstu Církve.

„S velikou horlivostí“ (NaS 123:14) máme přinášet světlo evangelia těm, kteří hledají odpovědi, jež plán spasení musí poskytnout. Mnohým záleží na jejich rodině. Někteří hledají jistotu ve světě měnících se hodnot. My máme možnost dát jim naději a odvahu a vyzvat je, aby šli s námi a přidali se k těm, již přijímají evangelium Ježíše Krista. Pánovo evangelium je na zemi a požehná jejich životu zde i ve věčnostech, které přijdou.

Ústředním bodem evangelia je Usmíření našeho Pána a Spasitele. Usmíření poskytuje moc ke smytí hříchů, k uzdravení a k získání věčného života. Všechna nedocenitelná požehnání plynoucí z Usmíření mohou být udělena pouze těm, kteří žijí podle zásad evangelia a přijímají jeho obřady – jsou to víra v Ježíše Krista, pokání, křest, přijetí Ducha Svatého a vytrvání do konce. Naše velkolepé misionářské poselství sděluje světu, že veškeré lidstvo může být zachráněno a může vstoupit do stáda Dobrého Pastýře, a to Ježíše Krista.

Naše misionářské poselství je umocněno znalostí týkající se Znovuzřízení. Víme, že Bůh promlouvá ke svým prorokům dnes, stejně jako to činil v dávných dobách. Víme také, že Jeho evangelium je spravováno mocí a pravomocí znovuzřízeného kněžství. Žádné jiné poselství nemá tak obrovský a věčný význam pro každého, kdo dnes žije na zemi. Je třeba, aby každý z nás učil tomuto poselství s mocí a s přesvědčením ostatní. Je to onen tichý a jemný hlas Ducha Svatého, který skrze nás svědčí o zázraku Znovuzřízení, ale nejprve musíme otevírat ústa a vydávat svědectví. Musíme varovat své bližní.

Toto mě vede ke druhému verši z Nauky a smluv, o nějž bych se s vámi rád podělil. Zatímco verš 81 v 88. oddílu nás učí, že se misionářská práce stává zodpovědností každého z nás, jakmile jsme byli varováni, verše 7–10 v 33. oddílu nás učí, že máme otevírat ústa.

Verš 7 nezanechává v mysli nikoho, kdo se zpaměti naučil 4. oddíl Nauky a smluv, pochyby o tom, že Pán k nám promlouvá o misionářské práci: „Ano, vpravdě, vpravdě, pravím vám, že pole je již bílé ke žni; pročež, rozmachujte se srpem svým a žněte se vší svou mocí, myslí a silou.“

Potom – třikrát – přichází onen příkaz otevírat ústa.

„Otevírejte ústa svá, a ona budou naplněna a vy se stanete takovými jako Nefi za stara, který putoval z Jeruzaléma v pustině.

Ano, otevírejte ústa svá a nešetřte, a budete obtíženi snopy na zádech svých, neboť hle, já jsem s vámi.

Ano, otevírejte ústa svá, a ona budou naplněna, řkouce: Čiňte pokání, čiňte pokání a připravujte cestu Páně a přímé čiňte stezky jeho; neboť království nebeské je na dosah.“ (Verše 8–10.)

Co by každý z nás řekl, kdyby musel otevřít ústa třikrát? Dovolíte-li, rád bych něco navrhl. Zaprvé a především máme ukázat jasně svou víru v Ježíše Krista a v Jeho Usmíření. Jeho vykupující skutek žehná celému lidstvu darem nesmrtelnosti a možností těšit se z největšího Božího daru člověku, daru věčného života.

Když otevřeme ústa podruhé, máme vlastními slovy vyprávět příběh o Prvním vidění – tedy vyjádřit svou znalost týkající se chlapce, ani ne patnáctiletého, jenž šel do lesíku a jemuž se po upřímné a pokorné modlitbě otevřela nebesa. Po staletích zmatku byla světu zjevena pravá podstata Božstva a Boží pravé učení.

Když otevřeme ústa potřetí, vydejme svědectví o Knize Mormonově – dalším svědectví o Ježíši Kristu. Kniha Mormonova doplňuje Bibli tím, že nám poskytuje hlubší porozumění naukám Spasitelova evangelia. Kniha Mormonova je přesvědčivým důkazem o tom, že Joseph Smith je skutečně prorokem Božím. Je-li Kniha Mormonova pravdivá, došlo ke znovuzřízení kněžství. Je-li Kniha Mormonova pravdivá, pak Joseph Smith mocí tohoto kněžství znovuzřídil Církev Ježíše Krista.

V rámci své současné četby Knihy Mormonovy jsem právě dočetl knihu Almovu. Alma, téměř na konci svého velkolepého poselství Církvi v Zarahemle, řekl:

„Neboť je mezi vámi nějaký pastýř, mající mnoho ovcí, a nehlídá je, aby nepřišli vlci a nepožrali stádo jeho? A hle, když se do stáda dostane vlk, cožpak ho nevyžene ven? Ano, a nakonec, může-li, ho zničí.

A nyní, pravím vám, že vás volá dobrý pastýř; a budete-li hlas jeho poslouchati, přivede vás do stáda svého a budete ovcemi jeho; a přikazuje vám, abyste nestrpěli, aby se mezi vás dostal dravý vlk, abyste nebyli zničeni.“ (Alma 5:59–60.)

Spasitel je oním Dobrým Pastýřem, a my všichni jsme povoláni, abychom Mu sloužili. Ovce na skalní stěně lemující vjezd do kaňonu Provo a tato Almova slova mi připomínají otázku, kterou položil Spasitel v 15. kapitole Lukáše: „Kdyby někdo z vás měl sto ovec, a ztratil by jednu z nich, zdaliž by nenechal devadesáti devíti a nešel by na poušť k té, kteráž zahynula, až by i nalezl ji?“ (V. 4.)

Když myslím na pasení ovcí, myslím většinou na povinnosti neboli správcovství pastýře – činit vše, co může, pro všechny své ovce. Tento zážitek mi nicméně připomněl, že se jedná o podobenství o ztracené ovci, a moje myšlenky se obrátily k nebezpečné situaci, v níž se ona ztracená ovce nacházela, zcela sama a neschopna udělat na skalní stěně další krok vzhůru, a stejně tak neschopna otočit se a najít cestu dolů. Jak zoufale a beznadějně se musela cítit, naprosto bezmocná se zachránit, na krok od zaručeného neštěstí.

Pro každého z nás je důležité, abychom přemítali o tom, jaké to je být ztraceným, a co to znamená být „duchovním“ pastýřem, který opustí 99 ovcí, aby nalezl tu, která se ztratila. Takoví pastýři mohou potřebovat odborné znalosti a asistenci pátracího a záchranného týmu, ale jsou přítomni, připraveni pomoci, a lezou těsně vedle nich, aby zachránili ty, již mají v očích Božích nekonečnou hodnotu, neboť jsou Jeho dětmi. Takoví pastýři reagují i na poslední příkaz být členem-misionářem, o který se chci s vámi podělit a který se nachází v Nauce a smlouvách:

„A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!

A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, kterou jste přivedli ke mně do království mého Otce, jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“ (NaS 18:15–16.)

Jak písma rovněž učí, takoví pastýři zažívají nevýslovnou radost. O tom vydávám svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen.