Nikdo nebyl s Ním

Děkuji vám, sestro Thompsonová, a děkuji všem úžasným ženám v této Církvi. Bratři a sestry, mé dnešní velikonoční poselství je určeno každému, ale zvláště je adresováno těm, kteří jsou osamělí nebo se cítí osaměle nebo, což je ještě horší, se cítí opuštěni. Mohou mezi ně patřit ti, kteří touží po manželství, ti, kteří přišli o manželského partnera a ti, kteří buď o děti přišli, nebo jimi nebyli požehnáni. V srdci soucítíme s manželkami, které opustil manžel, s manželi, kterým odešla manželka, a s dětmi, které ztratily jednoho nebo druhého rodiče – nebo oba. Do této skupiny s širokým záběrem může patřit i voják, který je daleko od domova, misionář během oněch prvních týdnů, kdy se mu stýská po domově, nebo otec bez práce, který má strach, že si obav v jeho očích všimne i jeho rodina. Zkrátka v různých obdobích života tam můžeme patřit všichni.

Všem těm byl chtěl říci něco o oné nejosamělejší cestě, na kterou se kdy kdo vydal, a o nekonečných požehnáních, jež to přineslo celé lidské rodině. Mluvím o Spasitelově osamělém úkolu vzít na svá bedra břímě našeho spasení. Právem řekl: „[Vinný lis] jsem tlačil sám, aniž kdo z lidí byl se mnou… Viděl [jsem], že není žádného spomocníka, až jsem se užasl, že žádného nebylo, kdo by [mne] podpíral.“¹

Jak již krásně zmínil president Uchtdorf, z písem víme, že Ježíšův mesiášský příjezd do Jeruzaléma v neděli před přesnicemi, v den, který se přímo vztahuje k dnešnímu dopoledni, byl významným veřejným okamžikem. Dychtivost kráčet i nadále s Ním se však počala rychle vytrácet.

Krátce poté byl obviněn tehdejšími izraelskými představiteli – nejprve Annášem, bývalým vysokým knězem, a poté Kaifášem, stávajícím vysokým knězem. V rámci spěšného soudu tito muži a jejich rady vynesli verdikt rychle a rozhořčeně. „Což ještě potřebujeme svědků?“ zvolali. „Hodenť jest smrti.“²

S tímto rozsudkem byl předveden před pohanské vládce v zemi. Heródes Antipas, tetrarcha galilejský, Ho vyslýchal jednou, a Pilát Pontský, římský místodržitel v Judeji, ho vyslýchal dvakrát, a podruhé před davem prohlásil: „Já před vámi vyptávaje se ho, žádné viny jsem nenalezl na tom člověku.“³ Poté však Pilát, nespravedlivě a nelogicky, „Ježíše zbičovav, vydal [ho], aby byl ukřižován“.⁴ Pilátovy čerstvě umyté ruce nemohly být více poskvrněny ani více znečištěny.

Toto zavržení ze strany náboženských i politických vůdců nabylo osobnějšího rozměru, když se proti Ježíšovi obrátili i občané v ulicích. Je historickou ironií, že s Ježíšem seděl ve vězení skutečný rouhač, vrah a rozvraceč známý jako Barabáš, jehož jméno nebo označení znamená v aramejštině „syn otce“.⁵ Pilát mohl v duchu tradice o přesnicích propustit jednoho vězně, a tak se lidu zeptal: „Kterého chcete z těch dvou, ať vám propustím?“ A oni řekli: „Barabáše.“⁶ A tak byl jeden bezbožný „syn otce“ osvobozen, zatímco opravdový božský Syn svého Nebeského Otce byl odveden k ukřižování.

Byla to i chvíle zkoušky pro ty, kteří znali Ježíše osobně. Z této skupiny je nejtěžší porozumět Jidáši Iškariotskému. Víme, že božský plán vyžadoval, aby Ježíš byl ukřižován, ale je těžké si představit, že jeden z Jeho zvláštních svědků, který sedával u Jeho nohou, slýchával Ho se modlit, vídal Ho uzdravovat a pocítil Jeho dotek, by mohl zradit Ježíše i vše, čím byl, za 30 kusů stříbra. Nikdy v historii tohoto světa nebylo za tak málo peněz koupeno tolik potupy. Nenáleží nám posuzovat Jidášův úděl, ale Ježíš o svém zrádci pravil: „Dobré by bylo jemu, by se byl nenarodil člověk ten.“⁷

Samozřejmě, že i ostatní z řad věřících měli své těžké chvilky. Po Poslední večeři Ježíš na chvíli opustil Petra, Jakuba a Jana a vydal se sám do zahrady getsemanské. V modlitbě padl na tvář, „[smutný] až k smrti“,⁸ jak se praví v písmech, a Jeho pot byl jako velké krůpěje krve,⁹ zatímco prosil Otce, aby od Něj tento zdrcující, krutý pohár odešel. Ale pochopitelně odejít nemohl. Když se vrátil z této modlitby naplněné bolestí, našel své tři vedoucí apoštoly spící, což Ho přimělo k otázce: „Tak-liž jste nemohli jediné hodiny bdíti se mnou?“¹⁰ Totéž se stalo ještě dvakrát, až při svém třetím návratu soucitně říká: „Spětež již a odpočívejte“,¹¹ ačkoli On sám nebude mít odpočinek žádný.

Později, po Ježíšově zatčení a předvedení před soud, Petr, který byl označen, že Ježíše zná a že je jedním z Jeho důvěrných přátel, toto označení neodmítá jen jednou, ale dokonce třikrát. Nevíme, k čemu všemu zde došlo, ani nic nevíme o pokynech skýtajících ochranu, kterou Spasitel mohl dát svým apoštolům v soukromí,¹² ale víme, že Ježíš věděl, že dokonce ani tito drazí přátelé s ním nezůstanou až do konce, a podle toho také Petra varoval.¹³ Pak, když zakokrhal kohout, „obrátiv se Pán, pohleděl na Petra. I rozpomenul se Petr na slovo Páně… I vyšed ven… plakal hořce“.¹⁴

A tak je z Boží nutnosti Ježíšův okruh podpory menší a menší a menší a přidává na významu Matoušových slov: „Učedlníci všickni opustivše ho, utekli.“¹⁵ Petr stál dostatečně blízko, aby byl rozpoznán a dotazován. Jan stál u kříže s Ježíšovou matkou. Zejména tyto požehnané ženy stály vždy Spasitelovi v Jeho životě co nejblíže. Ale Jeho v podstatě osamělá cesta zpět k Jeho Otci pokračovala bez útěchy i společenství druhých.

Nyní mluvím velmi opatrně a uctivě o tom, co mohlo být tím nejtěžším momentem na celém onom osamělém putování k Usmíření. Mluvím o posledních okamžicích, pro které musel být Ježíš připraven duševně i fyzicky, ale které možná plně nepředvídal citově a duchovně – ono závěrečné sestoupení do ochromující beznaděje božského stáhnutí se, kdy v naprosté osamělosti volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“¹⁶

Ztrátu podpory od smrtelníků očekával, ale tomuto zřejmě nerozuměl. Což neřekl svým učedníkům: „Aj,… hodina… již přišla, že se rozprchnete jeden každý k svému, a mne samého necháte. Ale nejsemť sám, nebo Otec se mnou jest“ a „neopustilť mne samého Otec; nebo což jest jemu libého, to já činím vždycky“?¹⁷

Z hloubi celé své duše svědčím o tom, že On skutečně a dokonale udělal to, co se Jeho Otci líbilo, a že dokonalý Otec neopustil svého Syna v oné hodině. Osobně věřím, že během celého Kristova působení ve smrtelnosti možná Otec nebyl blíže svému Synovi než v těchto mučivých posledních okamžicích utrpení. Nicméně aby tato svrchovaná oběť Jeho Syna mohla být tak úplná, jako byla dobrovolná a osamělá, Otec Ježíšovi na okamžik odebral útěchu svého Ducha a podporu své osobní přítomnosti. To bylo nutné; vskutku to bylo zásadní pro význam Usmíření – aby tento dokonalý Syn, který nikdy nepromluvil křivého slova, ani neudělal nic špatného, ani se nedotkl ničeho nečistého, musel poznat, jak se cítí zbytek lidstva – my, každý z nás – když tyto hříchy pácháme. Aby mohlo být Jeho Usmíření nekonečné a věčné, musel pocítit, jaké to je zemřít nejen fyzicky, ale i duchovně, musel pocítit, jaké to je, když se božský Duch vzdálí a ponechá člověka s pocitem naprosté, hluboké a zoufalé osamělosti.

Ježíš ale vytrval. Usiloval dál. Ona dobrotivost v Něm umožnila víře, aby zvítězila i ve stavu naprosté úzkosti. Důvěra, s kterou žil, Ho navzdory Jeho pocitům přesvědčila, že božský soucit nikdy nechybí, že Bůh je vždy věrný, že od nás nikdy neodchází ani nás neopouští. Když pak bylo vše do posledního haléře splaceno, když Kristovo odhodlání být věrný bylo očividné i naprosto nezlomné, bylo konečně a milosrdně „dokonáno“.¹⁸ Navzdory vší pravděpodobnosti, a aniž by Mu kdo pomáhal či Ho podporoval, Ježíš Nazaretský, žijící Syn živého Boha, nastolil fyzický život tam, kde vládla smrt, a přinesl radostné, duchovní vykoupení z hříchu, pekelné temnoty a zoufalství. S vírou v Boha věděl, že Bůh je nablízku, a mohl vítězně prohlásit: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“¹⁹

Bratři a sestry, velikou útěchou tohoto velikonočního období je skutečnost, že díky tomu, že Ježíš kráčel po oné dlouhé a osamělé cestě naprosto sám, nemusíme po ní kráčet my. Jeho osamělé putování nám dalo pro naši malou verzi oné cesty významnou společnost – milosrdnou péči našeho Otce v nebi, spolehlivé společenství tohoto Milovaného Syna, svrchovaný dar Ducha Svatého, anděle v nebi, rodinné příslušníky na obou stranách závoje, proroky a apoštoly, učitele, vedoucí a přátele. Tito všichni a ještě další nám byli dáni jako společníci pro naše putování ve smrtelnosti díky Usmíření Ježíše Krista a znovuzřízení Jeho evangelia. Z vrcholku Kalvárie zní hlasitě pravda, že nebudeme nikdy opuštěni ani ponecháni bez pomoci, dokonce i když si někdy můžeme myslet, že tomu tak je. Pravdivě pronesl Vykupitel nás všech: „Neopustímť vás [bez útěchy]… Otec můj [a já] k [vám] přijdeme, a [budeme s vámi přebývat].“²⁰

Má další prosba v tomto velikonočním čase se týká toho, že v těchto výjevech z Kristovy osamělé oběti prokládané okamžiky zapření a opuštění a, přinejmenším při jedné příležitosti, otevřené zrady, nesmíme nikdy účinkovat my. Kdysi kráčel sám. Rád bych vás požádal, aby již nikdy nemusel čelit hříchu bez naší pomoci, aby již nikdy nenašel pouze netečné přihlížející, když dnes pohlíží na vás i na mne při své Via Dolorosa. Zatímco se blížíme k tomuto svatému týdnu – k velikonočnímu čtvrtku s beránkem, k pátečnímu usmíření s křížem, k nedělnímu vzkříšení s prázdným hrobem – kéž se prohlásíme za oddanější učedníky Pána Ježíše Krista, nejen slovem a nejen v přílivu příjemných chvil, ale i skutkem a odvahou a vírou, i tehdy, když putujeme sami a když je pro nás těžké nést svůj kříž. Kéž v tomto velikonočním týdnu, a vždy, stojíme při Ježíši Kristu „za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde [můžeme] býti, až do smrti“,²¹ neboť takto On vskutku stál při nás, když se jednalo o vytrvání až do smrti, a když musel stát zcela a naprosto sám. Ve jménu Ježíše Krista, amen.