Dílo veliké děláme, proto nemůžeme odejít

Jedné temné prosincové noci před šestatřiceti lety se do floridských mokřin Everglades zřítilo proudové letadlo Lockheed 1011 a o život přišlo přes 100 lidí. Tato strašlivá havárie se stala jednou z nejtragičtějších nehod v historii Spojených států.

Zvláštní na této nehodě je to, že všechny důležité součásti a systémy letadla fungovaly bezchybně – letadlo mohlo snadno a bezpečně přistát v cílovém Miami vzdáleném pouhých 30 kilometrů.

Během závěrečného klesání si však posádka všimla, že přestala svítit jedna zelená kontrolka – kontrolka, která ukazuje, zda se správně vysunul přední podvozek. Piloti přestali klesat, nastavili automatického pilota na kruhový let nad temnými mokřinami Everglades a věnovali se hledání problému.

Do svého pátrání se tak ponořili, že si neuvědomili, že letadlo postupně klesá níž a níž směrem k temným močálům pod nimi. Ve chvíli, kdy si někdo všiml, co se děje, bylo již na odvrácení katastrofy příliš pozdě.

Po nehodě se vyšetřovatelé snažili najít příčinu. Podvozek se vysunul správně. Letadlo bylo v perfektním mechanickém stavu. Vše fungovalo správně – kromě jedné věci: jedné spálené žárovičky. Tato žárovička – v ceně asi 20 centů – spustila sled událostí, které nakonec vedly k tragické smrti více než 100 lidí.

Samozřejmě, že nehodu nezpůsobila rozbitá žárovička; stalo se to kvůli tomu, že posádka zaměřila svou pozornost na něco, co v té chvíli považovala za důležité – a přitom ztratila ze zřetele to, na čem záleželo nejvíce.

Sklon zaměřovat se na nevýznamné věci na úkor těch podstatných nemají jen piloti, ale každý z nás. Ohrožuje nás to všechny. Řidič, který se soustředí na cestu, má mnohem větší naději dorazit do cíle bez nehody než řidič, který se soustředí na posílání zpráv z mobilního telefonu.

Víme, na čem v životě záleží nejvíce – Světlo Kristovo to učí každého. My, věrní Svatí posledních dnů, máme Ducha Svatého jako „stálého společníka“, který nás učí tomu, co má věčnou hodnotu. Dokáži si představit, že kdyby byl jakýkoli nositel kněžství, který mě dnes poslouchá, požádán, aby si na téma „na čem záleží nejvíce“ připravil proslov, dokázal by to, a udělal by to skvěle. Naše slabost spočívá v neschopnosti sladit své jednání se svým svědomím.

Zastavte se na chvíli a zkontrolujte si, kde je vaše srdce a kde jsou vaše myšlenky. Soustřeďujete se na to, na čem záleží nejvíce? To, jak trávíte svůj čas, kdy vás nic neruší, vám může poskytnout cenné vodítko. Kam se ubírají vaše myšlenky, když napětí z urgentních pracovních termínů povolí? Zaměřují se vaše myšlenky a srdce na ony krátkodobé, prchavé věci, na kterých záleží jen v dané chvíli, nebo na to, na čem záleží nejvíce?

Jaké pocity ukřivděnosti si v sobě nesete? Jakých výmluv se chytáte, abyste zdůvodnili, proč nejste takovým manželem, otcem, synem a nositelem kněžství, jakým víte, že máte být? Co vás odvádí od vašich povinností nebo vám brání svědomitěji zvelebovat své povolání?

To, co odvádí naši pozornost, někdy není špatné samo o sobě; často se díky tomu dokonce cítíme dobře.

I v tom, co je dobré, lze ale zacházet do krajnosti. Příkladem může být otec nebo dědeček, který tráví hodiny a hodiny vyhledáváním svých předků nebo vytvářením blogu, a přitom nedbá na to, aby užitečně nebo smysluplně trávil čas se svými dětmi a vnoučaty, nebo na to nemyslí vůbec. Jiným příkladem může být zahradník, který tráví dny vytrháváním plevele ze země, a přitom nedbá na duchovní plevel, který hrozí zadusit jeho duši.

Dokonce i některé programy v Církvi mohou odvracet naši pozornost, pokud v nich zacházíme do krajnosti a dopouštíme, aby ovládly náš čas a pozornost na úkor toho, na čem záleží nejvíce. V životě potřebujeme rovnováhu.

Když skutečně milujeme Nebeského Otce a Jeho děti, projevujeme tuto lásku svými skutky. Odpouštíme si navzájem a snažíme se konat dobro, neboť naše staré já „spolu [s Kristem ukřižováno] jest“.¹ Navštěvujeme „sirotky a vdovy v soužení jejich“ a uchováváme se „neposkvrněnými od neřestí světa“.²

Drazí bratří v kněžství, žijeme v posledních dnech. Evangelium Ježíše Krista je znovuzřízeno na zemi. Klíče kněžství Božího jsou znovu předány člověku. Žijeme v éře očekávání a příprav a Bůh nás pověřil, abychom připravili sebe, svou rodinu a náš svět na blížící se úsvit – na den, kdy Syn Boží „s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe“³ a zahájí svou mileniální vládu.

Bylo nám svěřeno svaté kněžství a byla na nás vložena zodpovědnost, moc a právo jednat jako zmocněnci našeho Nebeského Krále.

Právě na tomto záleží nejvíce. Právě to má věčnou hodnotu a právě to si zasluhuje naši pozornost.

Nemůžeme, a nesmíme, dopustit, abychom odvrátili pozornost od svých posvátných povinností. Nemůžeme, a nesmíme, ztratit ze zřetele to, na čem záleží nejvíce.

Nehemiáš ze Starého zákona je velkým příkladem toho, jak neztratit ze zřetele důležitý úkol a jak mu být oddaný. Nehemiáš byl Izraelita, který žil ve vyhnanství v Babylóně a sloužil králi jako šenkýř. Jednoho dne se král zeptal Nehemiáše, proč je tak smutný. Nehemiáš odvětil: „Kterak nemá býti smutný oblíčej můj, když město to, kdež jsou hrobové otců mých, zpuštěno jest, a brány jeho ohněm zkaženy?“⁴

Když to král uslyšel, obměkčilo mu to srdce a dal Nehemiášovi pravomoc vrátit se do Jeruzaléma a město znovu postavit. Všem se ale tento plán nezamlouval. Někteří vladaři, kteří žili poblíž Jeruzaléma, byli nesmírně zarmouceni, „že přišel člověk, kterýž by [usiloval o blaho dětí] Izraelských“.⁵ Tito muži „[rozzlobivše] se velmi, [posmívali] se Židům“.⁶

Nebojácný Nehemiáš nedopustil, aby tento odpor odvedl jeho pozornost. Namísto toho uspořádal své prostředky, zorganizoval pracovní síly a pustil se do obnovy města, neboť „měl lid srdce k tomu dílu“.⁷

Když se ale začaly zvedat městské hradby, odpor zesílil. Nehemiášovi nepřátele mu vyhrožovali, strojili úklady a posmívali se mu. Jejich výhrůžky byly velmi vážné, a začaly být tak zastrašující, že Nehemiáš přiznal, že „všickni ti nás ustrašiti se snažovali“.⁸ Navzdory nebezpečí a všudypřítomné hrozbě napadení práce postupovala. Byly to stresující chvíle, kdy každý stavitel „měl… meč svůj připásaný na bedrách svých, a tak stavěli“.⁹

Zatímco dílo postupovalo dál, Nehemiášovi nepřátelé byli čím dál zoufalejší. Čtyřikrát ho pod záminkou vyřešení konfliktu žádali, aby opustil bezpečí města a setkal se s nimi, ale Nehemiáš věděl, že mají v úmyslu mu ublížit. Pokaždé, když se na něj obrátili, odpověděl stejně: „Dílo veliké dělám, protož nemohu odjíti.“¹⁰

Jak pozoruhodná odpověď! Díky tomuto jasnému a neměnnému záměru srdce a mysli, díky tomuto velkému odhodlání hradby Jeruzaléma rostly a byly dostavěny za obdivuhodných 52 dnů.¹¹

Nehemiáš nedopustil, aby mu tato vyrušení znemožnila vykonat to, co po něm Pán požadoval.

Mnozí dnešní věrní nositelé kněžství, kteří mají podobného ducha, mi dodávají nadšení a inspirují mě. Podobně jako Nehemiáš i vy milujete Pána a snažíte se zvelebovat kněžství, jehož jste nositeli. A Pán miluje vás a je si vědom čistoty vašeho srdce a neochvějnosti vašeho odhodlání. Žehná vám za vaši věrnost, vede vás na vaší cestě a používá vaše dary a talenty při budování svého království na této zemi.

Nicméně ne všichni jsou jako Nehemiáš. Je možné leccos zlepšit.

Přemýšlím, drazí bratří v kněžství, čeho by bylo možné dosáhnout, kdybychom my všichni, podobně jako Nehemiášův lid, měli srdce zaměřené na toto dílo. Přemýšlím, čeho bychom mohli dosáhnout, kdybychom „[opustili] dětinské věci“¹² a odevzdali sebe, své srdce i duši, abychom se stali způsobilými nositeli kněžství a opravdovými zástupci Pána Ježíše Krista.

Zamyslete se na okamžik nad tím, čeho by bylo možné dosáhnout v našem osobním životě, v našem profesním životě, v naší rodině, v našem sboru a odbočce. Zamyslete se nad tím, jak by se království Boží rozrůstalo po celé zemi. Představte si, jak by se samotný svět změnil k lepšímu, kdyby každý muž, který má kněžství Boží, opásal své ledví a žil podle svých skutečných možností, a kdyby se obrátil celou svou duší – upřímný a věrný nositel kněžství, oddaný budování království Božího.

Je snadné ztratit pozornost – zaměřit se na jedinou spálenou žárovičku nebo na nezdvořilé jednání nelaskavých lidí, ať již k němu mají jakýkoli motiv. Pomyslete ale na to, jakou moc bychom měli jako jednotlivci i společně jako nositelé kněžství, kdybychom v reakci na každé pokušení odvrátit svou pozornost nebo snížit svá měřítka – Boží měřítka, odpověděli: „Dílo veliké dělám, proto nemohu odejít.“

Žijeme v době velkých problémů i velkých příležitostí. Pán hledá muže jako byl Nehemiáš – věrné bratry, kteří naplňují přísahu a smlouvu kněžství. Snaží se získat neochvějné duše, které se pilně zapojují do budování království Božího – ty, kteří, když čelí odporu a pokušení, si v srdci řeknou: „Dílo veliké dělám, proto nemohu odejít.“

Když čelí zkoušce a utrpení, odpovídají: „Dílo veliké konám, proto nemohu odejít.“

Když čelí posměchu a potupě, prohlašují: „Dílo veliké konám, proto nemohu odejít.“

Nebeský Otec hledá ty, kteří nedopouštějí, aby to, co je nedůležité, bránilo jejich úsilí dosáhnout toho, co je věčné. Hledá ty, kteří nedopustí, aby lákadla snadné cesty nebo pasti protivníka odvedly jejich pozornost od díla, které jim Bůh dává vykonat. Hledá ty, jejichž skutky jsou v souladu s jejich slovy – ty, kteří prohlašují s přesvědčením: „Dílo veliké konám, proto nemohu odejít.“

Vydávám slavnostní svědectví o tom, že Bůh žije a že pamatuje na každého z nás. Vztáhne svou ruku a podpoří ty, kteří povstávají a nesou kněžství se ctí, neboť v těchto posledních dnech od nás očekává veliké dílo.

Toto evangelium nepochází od člověka. Nauka Církve nejsou něčí nejlepší domněnky týkající se významu dávných písem. Je to nebeská pravda, kterou zjevil sám Bůh. Svědčím o tom, že Joseph Smith viděl to, co řekl, že viděl. Vskutku pohlížel do nebes a promlouval s Bohem Otcem a se Synem a s anděly.

Vydávám svědectví, že Nebeský Otec promlouvá k těm, kteří Ho hledají v duchu a v pravdě. Byl jsem na vlastní oči svědkem toho, a svědčím o tom s radostí, že v dnešní době Bůh promlouvá skrze svého proroka, vidoucího a zjevovatele, a to Thomase S. Monsona.

Drazí bratří, podobně jako Nehemiáš, musíme i my vykonat veliké dílo. Stojíme zde a díváme se na horizont své doby. Modlím se upřímně o to, abychom navzdory pokušením nikdy nesnižovali svá měřítka; abychom navzdory vyrušením, ať již přicházejí odkudkoli, neztratili ze zřetele to, na čem záleží nejvíce; abychom stáli odhodlaně a společně, bok po boku, zatímco statečně neseme korouhev Pána Ježíše Krista.

Modlím se o to, abychom byli hodni svatého kněžství Všemohoucího Boha a abychom před člověkem pozvedli hlavu a neochvějně prohlásili světu: „Dílo veliké konáme, proto nemůžeme odejít.“ V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.