Povoláni a vyvoleni

Drazí bratří, nositelé kněžství, přijměte prosím naše díky za vše, co děláte pro to, aby Pánovo dílo po celém světě spělo kupředu. Rád bych mluvil o posvátném úřadu těch vedoucích kněžství, kteří byli „povoláni a vyvoleni“¹, aby vedli Církev v této době. Toto je výjimečný rok přinejmenším ze dvou důvodů: zaprvé letos v prosinci oslavíme 200. výročí narození proroka Josepha Smitha a zadruhé president Gordon B. Hinckley oslavil letos v červnu své 95. narozeniny. Svědčím o tom, že prorok Joseph Smith byly povolán a vyvolen, aby byl prvním prorokem této dispensace, a že president Gordon B. Hinckley je současným prorokem, vidoucím a zjevovatelem této Církve.

Když měl Mike Wallace před několika lety v rámci televizního pořadu 60 Minutes interview s presidentem Hinckleym, řekl: „[Lidé namítnou], že toto je církev, kterou vedou staří muži.“ Na to president Hinckley odvětil: „Není to úžasné, mít v čele zralého muže? Muže, který je soudný a který se nezmítá kolem každým větrem nauky?“² Takže pokud si někdo z vás myslí, že současní vedoucí jsou příliš staří na to, aby vedli Církev, president Hinckley vám možná bude muset dát několik dalších rad ohledně moudrosti, která přichází s věkem!

Ze 102 apoštolů, kteří byli povoláni v této dispensaci, jich pouze 13 sloužilo déle než president Hinckley. Jako apoštol slouží déle než Brigham Young, president Hunter, president Lee, president Kimball a mnozí další. Je úžasné přijímat jeho inspirované vedení. Odpusťte mi prosím, když řeknu, že já sám mám občas pocit, že stojím na hraně věčnosti. Je mi 85 let a jsem třetí nejstarší ze všech žijících generálních autorit. Neusiloval jsem o tuto poctu. Prostě jsem se jí dožil.

Myslím, že nikdy v historii Církve nepanovala větší jednota než jaká nyní panuje mezi mými Bratřími v Prvním předsednictvu, Kvoru Dvanácti a ostatními generálními autoritami Církve, které byly povolány a vyvoleny a které nyní Církev vedou. Myslím, že pro to existuje dostatečný důkaz. Současné vedení Božího pozemského království se těší Spasitelovu inspirovanému vedení déle než jakákoli jiná skupina. Jsme tou nejstarší skupinou, která kdy Církev vedla.

Znám se s některými těmito muži již téměř půl století, a tak si myslím, že jsem oprávněn s jistotou prohlásit, že mí Bratří jsou bez výjimky dobří, čestní a důvěryhodní muži. Znám jejich srdce. Jsou to služebníci Páně. Jejich jediným přáním je pracovat ve svém vznešeném povolání a budovat království Boží na zemi. Naši Bratří, kteří slouží v této době a v tomto čase, jsou prověření, vyzkoušení a spolehliví. Někteří z nich již nejsou tak fyzicky zdatní, jak kdysi bývali, ale jejich srdce je tak čisté a jejich zkušenosti tak velké, jejich mysl tak bystrá a jejich duchovní moudrost tak hluboká, že je útěchou už jen být v jejich přítomnosti.

Cítil jsem se pokořen a ohromen, když jsem byl před 33 lety povolán asistentem Dvanácti apoštolů. O několik dnů později mi president Hugh B. Brown radil, že to nejdůležitější, co mám dělat, je být vždy v souladu s Bratřími. President Brown byl stručný. Prostě řekl: „Drž se Bratří.“ Vyložil jsem si to tak, že mám následovat rady a vedení presidenta Církve, Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti. Což bylo v souladu s tím, co jsem si z celého srdce přál dělat.

Jiní možná nesouhlasí s touto radou, avšak ona opravňuje k určitému zamyšlení. Usoudil jsem, že duchovní vedení do značné míry závisí na schopnosti být v souladu s presidentem Církve, s Prvním předsednictvem a s Kvorem Dvanácti – jimž všem se vyjadřuje podpora, stejně jako dnes, jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům. Nevím, jak bychom mohli očekávat, že budeme v úplném souladu s Duchem Páně, pokud bychom nebyli v souladu s presidentem Církve a s ostatními proroky, vidoucími a zjevovateli.

Když jsem byl jáhnem, vzal otec mě a mého staršího bratra na generální kněžské shromáždění v Tabernaclu. Pamatuji si, jak jsem byl nadšený, že jsem poprvé mohl být v přítomnosti proroka Božího, presidenta Hebera J. Granta, a ostatních proroků a apoštolů. Naslouchal jsem pozorně jejich poselstvím a vzal jsem si to, co řekli, k srdci. V průběhu let se témata jejich proslovů mnohokrát opakovala. Předpokládám, že některá z nich budou znovu zopakována i na této konferenci. Jsou nezbytná pro naše spasení, a my toto opakování potřebujeme.

Již od počátku světa se v historii objevuje mnoho příkladů těch, kteří nebyli v souladu s proroky. V prvních dnech naší dispensace několik členů Dvanácti nezůstalo, k jejich lítosti, věrných proroku Josephu Smithovi. Jedním z nich byl i Lyman E. Johnson, člen prvního Kvora Dvanácti, který byl exkomunikován pro nespravedlivé jednání. Později bědoval nad svým duchovním úpadkem. Řekl: „Nechal bych si useknout pravou ruku, jen abych tomu mohl znovu věřit. Tehdy jsem byl naplněn radostí a blažeností. Měl jsem příjemné sny. Když jsem se ráno probouzel, můj duch byl veselý. Byl jsem šťastný ve dne i v noci, naplněn pokojem a radostí a díkůvzdáním. Nyní však pociťuji temnotu, bolest, žal, trápení v nejvyšší míře. Od oné doby jsem již nikdy neprožil šťastný okamžik.“³ Zemřel při nehodě na saních v roce 1856 ve věku 45 let.

Luke S. Johnson byl také povolán do prvního Kvora Dvanácti v roce 1835. Jeho duchovní odhodlání polevilo kvůli určitým finančním spekulacím v roce 1837. Když na to později vzpomínal, řekl: „Mysl se mi zatemnila, a já jsem byl ponechán, abych šel svou cestou. Ztratil jsem Ducha Božího a zanedbával své povinnosti; v důsledku toho jsem byl na konferenci konané 3. září 1837 v Kirtlandu… odříznut od Církve.“ Do prosince roku 1837 se připojil k odpadlíkům a veřejně osočoval Církev a v roce 1838 byl kvůli odpadlictví exkomunikován. Osm let provozoval lékařskou praxi v Kirtlandu. Pak se v roce 1846 se svou rodinou vrátil do společenství Svatých. Řekl: „Zastavil jsem se na okraji cesty a zůstal jsem stát stranou od díla Páně. Mé srdce však patří tomuto lidu. Chci se sjednotit se svatými; chci s nimi jít do pustiny a zůstat s nimi až do konce.“ V březnu roku 1846 byl znovu pokřtěn a v roce 1847 putoval na západ s první skupinou pionýrů. V roce 1861 zemřel v Salt Lake City ve věku 54 let jako aktivní člen Církve.⁴

Má rada členům Církve zní – podporujme presidenta Církve, První předsednictvo, Kvorum Dvanácti a další generální autority celým srdcem a duší. Budeme-li tak činit, budeme v bezpečném přístavu.

President Brigham Young poznamenal, že si vybavuje mnoho příležitostí, při kterých prorok Joseph Smith řekl, že „se musí neustále modlit, používat víru, žít podle svého náboženství a zvelebovat své povolání, aby získával projevy Páně a aby se udržel pevným ve víře“.⁵ Každý z nás může očekávat, že jeho víra projde určitými těžkostmi. Tyto těžkosti mohou přicházet různými způsoby. Možná, že se vám nebudou vždy líbit rady, které vám vedoucí Církve dají. Nesnaží se být oblíbení. Snaží se nám pomoci vyvarovat se pohrom a zklamání, která plynou z neposlušnosti Božích zákonů.

Také je třeba, abychom podporovali a posilovali své místní vedoucí, neboť i oni jsou povoláni a vyvoleni. Každý člen této Církve může obdržet radu od biskupa nebo od presidenta odbočky, od presidenta kůlu nebo misie a od presidenta Církve a jeho spolupracovníků. Žádný z těchto bratří nežádal o své povolání. Žádný z nich není dokonalý. Přesto to jsou služebníci Páně, které Pán povolal prostřednictvím těch, kteří jsou oprávněni získávat inspiraci. Ti, kteří byli povoláni, kterým byla vyjádřena podpora a kteří byli ustanoveni, mají nárok na naši podporu.

Chovám obdiv a úctu ke každému biskupovi, kterého jsem kdy měl. Snažil jsem se nezpochybňovat jejich vedení a pociťoval jsem, že když jsem je podporoval a následoval jsem jejich rady, byl jsem ochraňován před „[chytrostí lidí] k oklamávání lstivému“.⁶ Bylo tomu tak proto, že každý z těchto povolaných a vyvolených vedoucích měl právo na božské zjevení, které jeho povolání doprovází. Kvůli neúctě k církevním vedoucím již mnozí duchovně zeslábli a upadli. Měli bychom přecházet jakékoli domnělé nedokonalosti, vady či nedostatky mužů, kteří jsou povoláni, aby nám předsedali, a měli bychom podporovat úřad, který zastávají.

Před mnoha lety jsme v našich sborech pořádali peněžní sbírky na zaplacení provozních nákladů budov a jiných místních výdajů a činností, které se nyní platí z všeobecných církevních fondů a z přídělů do rozpočtu místní jednotky. Pořádali jsme prodeje vlastních výrobků, trhy, večírky a další akce pro získání financí. V té době jsme ve sboru měli úžasného, obětavého a oddaného biskupa.

Jeden člen ze sousedního sboru přišel na to, že úspěšným prostředkem pro získání financí je jistá atrakce, při které se lidé nechají ponořit do bazénku s vodou. Lidé si zaplatí za hod míčkem na mechanický terč. Když strefí střed terče, spustí se mechanismus, který osobu sedící na atrakci ponoří do bazénu se studenou vodou. Náš sbor se rozhodl tuto atrakci použít a kdosi navrhl, že pokud by byl biskup ochoten posadit se na sedátko nad bazénem, více lidí by zaplatilo za možnost hodit si míčkem. Náš biskup měl rád zábavu, a protože byl také zodpovědný za peněžní sbírky, ochotně souhlasil, že si sedne na sedátko, které se spouštělo do vody. Zanedlouho si někteří začali kupovat míčky a házet je na terč. Několik z nich se strefilo a biskupa pěkně vymáchali. Po půlhodině této zábavy se již začal třást zimou.

Ačkoli to byla pro některé lidi velká zábava, mého otce se velmi dotklo, že úřad biskupa byl tak znevažován a vystavován zesměšnění či dokonce projevům neúcty. Přestože byly peníze, které se vybraly, určeny na dobrou věc, dosud si pamatuji, jak jsem se styděl za to, že někteří naši členové neprojevili více úcty k tomuto úřadu i k muži, který nám dnem i nocí tak oddaně sloužil jako náš dobrý pastýř. Jako nositelé kněžství Božího máme být příkladem pro svou rodinu, své přátele i své spolupracovníky v podporování vedoucích Církve.

Svatá písma, jakož i místní a generální autority Církve, poskytují členům Církve jakousi bezpečnostní síť tvořenou radami a vedením. Během celého mého života Bratří u tohoto i jiných řečnických pultů například naléhavě žádali naše členy, aby žili v rámci svých možností, aby se vyvarovali dluhů a šetřili si trochu na nepříznivý den, neboť nepříznivé dny vždy přijdou. Prožil jsem období velkých ekonomických nesnází, jako byla Velká hospodářská krize nebo 2. světová válka. Díky těmto zkušenostem se neodvažuji nedělat to, co mám, abych sebe a svou rodinu ochránil před následky podobných katastrof. Jsem vděčný Bratřím za jejich moudré rady.

President Církve nikdy nesvede členy Církve na scestí. To se nikdy nestane. Presidenta Hinckleyho zcela podporují jeho rádci, stejně jako Kvorum Dvanácti, kvora Sedmdesáti a Předsedající biskupstvo. Díky tomu, jak jsem již uvedl, převládá v předsedajících radách Církve mimořádná láska a soulad ve vztahu k presidentovi i mezi sebou navzájem.

Kněžství Boží je štít. Je to štít před zlými vlivy světa. Je třeba, abychom tento štít uchovávali v čistotě; jinak bude naše schopnost uvědomovat si své poslání a nebezpečí kolem nás omezena. Čisticím prostředkem je osobní spravedlivost, avšak ne všichni budou chtít zaplatit cenu za to, aby uchovali svůj štít v čistotě. Pán řekl: „Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“⁷ K našemu povolání dochází, když jsou nám na hlavu vloženy ruce a je nám uděleno kněžství, k našemu vyvolení však dojde až poté, co jsme Bohu dokázali svou spravedlivost, svou věrnost a svou oddanost.

Bratří, toto dílo je pravdivé. Joseph Smith viděl Otce a Syna, naslouchal Jejich pokynům a následoval je. Toto byl počátek tohoto velikého díla, a zodpovědnost za něj nyní spočívá na nás. Vydávám slavnostní svědectví o jeho božskosti, ve jménu Ježíše Krista, amen.