Odpuštění

Drazí bratři a sestry, děkuji Otci v nebi, že prodloužil můj život, abych byl součástí těchto náročných časů. Děkuji Mu za příležitost sloužit. Netoužím po ničem, pouze dělat vše, co mohu, abych podporoval dílo Páně, abych sloužil Jeho věrnému lidu a abych žil v pokoji se svými bližními.

Nedávno jsem cestoval kolem světa, více než 25 000 mil, a navštívil jsem Aljašku, Rusko, Koreu, Tchaj-wan, Hongkong, Indii, Keňu a Nigérii, na tomto posledním místě jsme zasvětili nový chrám. Potom jsme zasvětili chrám Newport Beach v Kalifornii. Právě jsem se vrátil ze Samoy, kde jsme zasvětili další chrám, což představuje dalších 10 000 mil. Nemám rád cestování, ale přeji si dostat se mezi naše lidi, abych oceňoval a povzbuzoval a abych vydával svědectví o božskosti Pánova díla.

Často přemýšlím o básni, kterou jsem četl před dlouhou dobou. Zní asi takto:

Tak skutečně smýšlím.

Věk s člověkem něco dělá. Zdá se, že ho činí vnímavějším k potřebě laskavosti, dobroty a shovívavosti. Přeje si a modlí se, aby lidé spolu mohli žít v pokoji bez válek a svárů, hádek a konfliktů. Stále více si uvědomuje význam velkého usmíření Vykupitele, hloubku Jeho oběti a vděčnost Synu Božímu, který dal svůj život, abychom my mohli žít.

Dnes si přeji hovořit o odpuštění. Myslím, že to může být největší ctnost na zemi, a určitě ta nejpotřebnější. Je tolik sprostoty a týrání, netolerance a zášti. Je tolik zapotřebí pokání a odpuštění. Je to velká zásada zdůrazňovaná ve všech písmech, dávných i současných.

V celých našich posvátných písmech není krásnějšího příběhu o odpuštění, než je ten o marnotratném synovi, nacházející se v patnácté kapitole Lukáše. Každý by si ho měl občas přečíst a přemýšlet o něm.

„A když [marnotratník] všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.

I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře.

I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu.

Přišed pak sám k sobě, řekl: Jak mnozí nájemníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru!

Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou,

Aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých.

I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.

I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.“ (Lukáš 15:14–21.)

A otec dal vystrojit velkou slavnost, a když jeho druhý syn reptal, řekl mu: „Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.“ (V. 32.)

Když došlo ke špatným skutkům a potom k pokání a po něm k odpuštění, tehdy doslovně přestupník, který byl ztracen, je nalezen a ten, který byl mrtev, je oživen.

Jak úžasná jsou požehnání milosrdenství a odpuštění!

Marshallův plán po druhé světové válce s darem milionů dolarů pomohl postavit Evropu na nohy.

V Japonsku jsem po téže válce viděl velké ocelárny, a bylo mi řečeno, že peníze na ně přišly z Ameriky, od bývalého nepřítele. O kolik lepší je tento svět díky odpuštění štědrého národa vůči bývalým nepřátelům.

V Kázání na hoře Pán učil:

„Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub.

Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého.

A tomu, kdož se s tebou chce souditi a sukni tvou vzíti, nech mu i pláště.

A nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě.

A prosícímu tebe dej, a od toho, kdo by chtěl vypůjčiti od tebe, neodvracuj se.

Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého.

Ale jáť vám pravím: Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.“ (Matouš 5:38–44.)

To jsou velmi silná slova.

Myslíte, že byste se opravdu mohli tímto příkazem řídit? Jsou to slova samotného Pána, a myslím si, že platí pro každého z nás.

Zákoníci a farizeové přivedli před Ježíše ženu přistiženou při cizoložství, aby Ho mohli polapit do pasti.

„Ježíš pak skloniv se dolů, prstem psal na zemi [jako kdyby je neslyšel].

A když se nepřestávali otazovati jeho, zdvihl se a řekl jim: Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.

A opět schýliv se, psal na zemi.

A oni uslyševše to, a v svědomích svých obvinění byvše, jeden po druhém odcházeli, počavše od starších až do posledních. I zůstal tu Ježíš sám, a ta žena u prostřed stojeci.

A pozdvih se Ježíš, a žádného neviděv, než tu ženu, řekl jí: Ženo, kde jsou ti, kteříž na tebe žalovali? Žádný-li tě neodsoudil?

Kteráž řekla: Žádný, Pane. I řekl jí Ježíš: Aniž já tebe odsuzuji. Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8:6–11.)

Spasitel učil kvůli nalezení ztracené ovce opuštění devadesáti a devíti, aby mohlo dojít k odpuštění a nápravě.

Izaiáš prohlásil:

„Umejte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti.

Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy.

Poďtež nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ (Izaiáš 1:16–18.)

Velká koruna Spasitelovy lásky byla vyjádřena, když během bolestného umírání zvolal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.)

V naší době Pán řekl ve zjevení:

„Pročež, pravím vám, že si máte navzájem odpouštěti; neboť ten, kdo neodpouští bratru svému přestupky jeho, stojí před Pánem odsouzen; neboť v něm zůstává větší hřích.

Já, Pán, odpustím tomu, komu odpustím, ale od vás je požadováno, abyste odpouštěli všem lidem.“ (NaS 64:9–10.)

Pán poskytl úžasný slib. Řekl: „Ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“ (NaS 58:42.)

V naší době je tolik lidí, kteří nejsou ochotni odpustit a zapomenout. Děti a manželky pláčou, protože otcové a manželé jim neustále připomínají drobné nedostatky, které ve skutečnosti nemají žádný význam. A je také mnoho žen, které by z každé malé krtiny pohoršujícího slova či skutku učinily horu.

Před nějakým časem jsem si vystřihl sloupek z Deseret Morning News, který napsal Jay Evensen. S jeho svolením z něj část ocituji. Napsal:

„Co byste pociťovali vůči náctiletému, který se rozhodl hodit desetikilového zmrzlého krocana z uhánějícího auta přímo do předního skla vozu, který řídíte? Jak byste se cítili po šestihodinové operaci za použití kovových destiček a dalších kovových předmětů, aby vám dali dohromady obličej, a poté, co byste se dozvěděli, že jsou před vámi roky léčby, než se vrátíte do normálu – a že můžete být šťastní, že jste nezemřeli nebo neutrpěli trvalé poškození mozku?

A jak byste se cítili, když byste se dozvěděli, že útočník a jeho kamarádi měli krocana jen proto, že ukradli kreditní kartu a jen tak pro zábavu se vydali na nesmyslné nákupní řádění? …

Toto je ten druh ohavného zločinu, který dostává politiky do úřadu, když slibují, že se zločinem zatočí. Právě takové věci pobízejí zákonodárce k tomu, aby soutěžili v tom, kdo první zavede zákon zpřísňující tresty za použití zmrzlé drůbeže k spáchání zločinu.

The New York Times citovaly okresního státního žalobce, který řekl, že toto je druh zločinu, u kterého si oběti myslí, že žádný trest není dostatečně tvrdý. ,Neuspokojí je ani smrt,‘ řekl.

A právě toto činí událost, která se skutečně stala, tak neobvyklou. Oběť, Victoria Ruvolová, čtyřiačtyřicetiletá bývalá ředitelka inkasní agentury, měla větší zájem o záchranu života devatenáctiletého útočníka Ryana Cushinga, než o domáhání se nějakého druhu pomsty. Od žalobců si vynutila informace o něm, o jeho životě, jeho výchově atd. Potom trvala na tom, aby mu navrhli dohodu. Cushing si mohl odsedět šest měsíců v krajské věznici a být pět let na podmínce, pokud přizná vinu na napadení druhého stupně.

Kdyby byl usvědčen z napadení prvního stupně – což bylo obvinění, které zločinu nejlépe odpovídalo – mohl strávit ve vězení dvacet pět let a nakonec se vrátit do společnosti jako muž středního věku bez jakýchkoli dovedností nebo vyhlídek.

To je ale pouze polovina příběhu. Jeho zbytek, to vše, co se toho dne odehrálo u soudu, je skutečně pozoruhodný.

Podle zprávy v New York Post, Cushing opatrně a váhavě přišel k místu, kde v soudní síni seděla paní Ruvolová, a se slzami v očích se jí tiše omluvil. ,Je mi velice líto to, co jsem vám udělal.‘

Paní Ruvolová se potom postavila a oběť a útočník se s pláčem objali. Jak plakal, pohladila ho po hlavě a poplácala ho po zádech a svědkové, včetně reportéra Timesů, slyšeli, jak říká: ,To je v pořádku. Chci jenom, abys měl šanci na tak dobrý život, jaký si dokážeš zařídit.‘ Podle zpráv otrlí žalobci, a dokonce i reportéři, museli zadržovat slzy.“ („Forgiveness Has Power to Change Future“, Deseret Morning News, Aug. 21, 2005, p. AA3.)

Jak velký je to příběh, o to větší, že se skutečně stal a že se stal v drsném starém New Yorku. Kdo může pociťovat něco jiného než obdiv k této ženě, která odpustila mladíkovi, který ji málem zabil?

Vím, že to, o čem hovořím, je ožehavé a citlivé, Existují otrlí zločinci, kteří asi musí být pod zámkem. Existují nevyslovitelné zločiny, jako promyšlená vražda a znásilnění, které ospravedlňují tvrdé tresty. Existují ale takoví, kteří by mohli být zachráněni před dlouhými zmařenými léty ve vězení kvůli nepromyšlenému, pošetilému činu. Odpuštění, spolu s láskou a tolerancí, nějak způsobuje zázraky, které se jinak stát nemohou.

Velké usmíření bylo nejvyšším skutkem odpuštění. Velikost tohoto usmíření přesahuje naši schopnost plně mu porozumět. Vím pouze to, že se to stalo a že to bylo pro mne i pro vás. Když Spasitel přinesl sám sebe jako výkupné za hříchy celého lidstva, utrpení bylo tak velké a muka tak intenzivní, že to nikdo z nás nemůže pochopit.

Právě skrze Něho získáváme odpuštění. Právě skrze Něho přichází jistý slib, že veškerému lidstvu bude uděleno požehnání spasení s vykoupením z mrtvých. Právě skrze Něho a Jeho velkou překlenující oběť je nám nabídnuta příležitost získat skrze poslušnost oslavení a věčný život.

Kéž nám Bůh pomůže být trochu laskavějšími, projevovat větší shovívavost, více odpouštět, být ochotnějšími kráčet druhou míli, sehnout se a pozvednout ty, kteří možná zhřešili, ale kteří přinesli ovoce pokání, odložit staré křivdy a více je neživit. O to se pokorně modlím v posvátném jménu našeho Vykupitele, a sice Pána Ježíše Krista, amen.