Abychom mohly všechny společně zasednout v nebi

Sestry, dnes večer jsme se shromáždily na generálním shromáždění Pomocného sdružení. Vypadáte úžasně. Když se takto setkáváme, nemohu nevzpomenout na ono první shromáždění Pomocného sdružení. Představuji si v duchu, jak prorok Joseph promlouvá k sestrám a připravuje je na jejich úlohu při budování království Božího. Slyším, jak se tyto ženy v srdci modlí: „Uzavřela jsem smlouvy, že budu konat dílo Tvé, pomoz mi však nyní, Pane, abych se stala nástrojem v rukou Tvých.“ Jejich modlitba je i naší modlitbou.

Smrtelnost je pro každou z nás obdobím, kdy se máme stát tímto nástrojem.

Mám ráda slova sestry Lucy Mack Smithové, která slabá a sehnutá věkem povstala, aby promluvila k sestrám na jednom z prvních shromáždění Pomocného sdružení v Nauvoo. Chci, abyste měly na paměti, že to byla žena, která měla velkou moc – byla významnou vedoucí. Byla to žena velmi podobná těm, které dnes vídám v Pomocném sdružení. Onoho dne však řekla: „Musíme se o sebe vzájemně starat, vzájemně nad sebou bdít, vzájemně se utěšovat a získávat ponaučení, abychom mohly všechny společně zasednout v nebi.“¹

Tato slova mluví o tom, jak se sestry stávají „nástrojem v rukou Božích“.² Která z nás netouží po tom, aby se o ni někdo staral, aby nad ní bděl, aby ji utěšoval a poučoval ve věcech Božích? Jak se to stane? Někdy jedna laskavost, někdy jedno vyjádření lásky, někdy jedno ohleduplné gesto, někdy jedna ochotná ruka. Mé poselství však není určeno těm, které přijímají tyto skutky pravé lásky, ale nám všem, které se musíme cvičit v této svatosti každý den. Prorok Joseph učil, co musíme dělat, abychom se staly takovými, jako je Ježíš Kristus – „musíte otevřít svou duši vůči ostatním“.³

Každá z nás dychtí po tom, aby vlastnila čistou lásku Kristovu, nazývanou pravou láskou, avšak naše lidství – ona „přirozená žena“ v nás – nám v tom brání. Hněváme se, ztrácíme chuť něco dělat, zlobíme se na sebe i na druhé – a když se toto děje, nemůžeme být oním vodičem lásky, kterým musíme být, máme-li se stát nástrojem v rukou Nebeského Otce. Ochota odpustit sobě i druhým se stává nedílnou součástí naší schopnosti pociťovat ve svém životě Pánovu lásku a konat Jeho dílo.

Když jsem si začala připravovat tento proslov, dělala jsem vše, o čem jsem věděla, že dělat mám – šla jsem do chrámu, postila jsem se, četla jsem písma, modlila jsem se. A napsala jsem proslov. Sestry, když se ale rozhodnete psát o pravé lásce, musíte mít pocit, že jste touto láskou naplněny. A já jsem ten pocit neměla. A tak po mnohých modlitbách a slzách jsem si v duchu uvědomila, že musím požádat o odpuštění ty, kteří, aniž by o tom věděli, byli příčinou mých nelaskavých myšlenek. Bylo to těžké. Ale uzdravující. A já vám svědčím o tom, že Pánův Duch se vrátil.

Stát se člověkem, který je neustále naplněn láskou, představuje celoživotní úsilí, ale každý skutek lásky mění nás i ty, kteří jej konají. Dovolte, abych vám vyprávěla příběh o jedné mladé ženě, kterou jsem nedávno potkala. Alicia se jako dospívající dívka velmi odcizila Církvi, ale později pocítila nutkání, aby se vrátila. O nedělích často navštěvovala svého dědečka v domově důchodců. Jednoho dne se rozhodla navštívit tamní shromáždění Svatých posledních dnů. Otevřela dveře a zjistila, že je na shromáždění Pomocného sdružení, ale nebylo tam žádné volné místo. Když se již chystala odejít, jedna žena na ni kývla a ihned ji uvolnila místo na své židli. Alicia řekla: „Přemýšlela jsem, co si ta žena o mně asi myslí. Měla jsem všude piercing a byla jsem cítit kouřem. Ale zdálo se, že jí to nevadí; prostě mi uvolnila místo vedle sebe.“

Alicia, která byla povzbuzena pravou láskou této ženy, se stala opět aktivní. Sloužila na misii a nyní sdílí tutéž lásku s jinými ženami. Ona starší sestra, která se podělila o své místo na židli, věděla, že v Pomocném sdružení je místo pro každou ženu. Sestry, shromažďujeme se, abychom byly posíleny, ale přinášíme si s sebou všechny své slabosti a nedokonalosti.

Alicia mi sdělila něco, na co nikdy nezapomenu. Řekla: „Když jdu na shromáždění, sama pro sebe dělám pouze jediné – přijímám pro sebe svátost. Ve zbývajícím čase hledám ty, kteří mě potřebují, a těm se snažím pomáhat a snažím se je podporovat.“

Když se stáváme nástrojem v rukou Božích, On nás používá k tomu, abychom vykonávaly Jeho dílo. Podobně jako Alicia i my se musíme obrátit k těm, kteří jsou kolem nás, a hledat způsob, jak o ně pečovat a jak jim pomáhat. Musíme myslet na ty, které jsou u dveří a nakukují dovnitř, a musíme je k sobě přitáhnout – abychom mohly všechny společně zasednout v nebi. Možná, že ne každá z nás si myslí, že na její židli je místo ještě pro někoho, ale máme-li v srdci lásku, židle se vždy najdou.

V roce 1856 si Julia a Emily Hillovy, sestry, které jako dospívající vstoupily do Církve v Anglii a byly zavrženy svou rodinou, konečně vydělaly na svou cestu do Ameriky a téměř dosáhly svého vytouženého Sionu. Putovaly přes americké pláně s Willieho výpravou ručních vozíků, když jim v říjnu, stejně jako mnohým dalším, cestu zarazila předčasná bouře. Sestře Deborah Christensenové, pravnučce Julie Hillové, se zdál o těchto sestrách tento dojímavý sen. Řekla:

„Viděla jsem Julii a Emily uvízlé ve sněhu na návětrné straně hřebenu Rocky Ridge se zbylými členy Willieho výpravy ručních vozíků. Neměly žádné teplé oblečení, které by je mohlo zahřát. Julia seděla na sněhu a třásla se. Nemohla jít dál. Emily, která také mrzla, věděla, že pokud nepomůže Julii postavit se, Julia zemře. Když Emily objala svou sestru, aby jí pomohla vstát, Julia se rozplakala – žádné slzy se však neobjevily, jen tichý nářek. Společně pomalu kráčely ke svému vozíku. Oné strašlivé noci zahynulo třináct lidí. Julia a Emily přežily.“⁴

Sestry, kdyby tyto ženy neměly jedna druhou, pravděpodobně by nepřežily. Kromě toho pomohly i dalším přežít tento zničující úsek cesty, včetně jedné mladé matky a jejích dětí. A byla to právě Emily Hill Woodmanseeová, která později napsala nádherná slova k písni „Jak sestry v Sionu“. Slova „slabým a znaveným pomoc dáváme“⁵ dostávají nový význam, když si představíme, co na zasněžených pláních prožila.

Stejně jako v případě sester Hillových nepřežijí mnohé z nás svou zkoušku ve smrtelnosti bez pomoci druhých. A stejně tak platí: pomáháme-li druhým, udržujeme tím naživu svého ducha.

Lucy Mack Smithová a sestry ze začínajícího Pomocného sdružení pociťovaly čistou lásku Kristovu – pravou lásku, která nezná hranic. V jejich životě je vedly pravdy evangelia; měly žijícího proroka; měly Otce v nebi, který naslouchal jejich modlitbám a odpovídal na ně. Sestry, pro nás platí totéž. Při křtu na sebe bereme jméno Ježíše Krista. Toto jméno s sebou neseme každý den a Duch nás inspiruje, abychom žily v souladu se Spasitelovým učením. Když tak činíme, stáváme se nástrojem v rukou Božích. A Duch nás povznáší na vyšší úrovně dobra.

Tím největším projevem pravé lásky je usmíření Ježíše Krista, které je nám dáno jako dar. Naše pilné usilování o tento dar vyžaduje, abychom byly nejen ochotné jej přijmout, ale také ochotné jej sdílet. Když sdílíme tuto lásku s druhými, stáváme se „nástrojem v rukou Božích, abychom [uskutečnily] toto veliké dílo“.⁶ Budeme připraveny na to, abychom zasedly se svými sestrami v nebi – společně.

Vydávám svědectví o Spasiteli, že On žije a že nás miluje. On ví, kým se můžeme stát – navzdory našim nynějším nedokonalostem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.