Oběť je radostí a požehnáním

Dobré odpoledne bratři a sestry! Prorok Joseph Smith učil, že „náboženství, které nevyžaduje oběť všech věcí, nikdy nemá moc dostatečnou k tomu, aby vytvořilo víru nutnou pro život a spasení“ (Lectures on Faith [1985], 69). Když shrneme historii obsaženou v písmech, můžeme říci, že je to historie oběti.

V písmech můžeme najít nádherné příklady těch, kteří obětovali svůj život, aby si zachovali svou víru a svědectví. Jeden příklad je z příběhu Almy a Amuleka, kdy museli s bolestí sledovat, jak byli lidé v Ammonii uvrhováni do ohně a jak umírali, ale svou víru si zachovali (viz Alma 14:7–13).

Pomýšlíme také na Ježíše Krista, který blahosklonně sestoupil na tuto zemi z přítomnosti svého Otce a obětoval se, aby spasil svět krutější bolestí, než jakou kdo kdy zažil.

V této poslední dispensaci evangelia přišlo o život mnoho pionýrů, kteří přinesli tuto nejvyšší oběť a zachovali si víru.

V této době nejspíš nebudeme požádáni o to, abychom přinesli tak velkou oběť, jakou je obětování svého života, ale vidíme mnoho příkladů Svatých, kteří přinášejí bolestivé oběti a uchovávají si živou víru i svědectví. Možná je těžší přinášet malé oběti v našem každodenním životě. Za malou oběť by mohlo být například považováno svěcení dne sabatu, denní četba písem nebo placení desátku. Ale tyto oběti se nepřinášejí snadno, pokud nejsme rozhodnuti a odhodláni přinášet oběti potřebné pro dodržování těchto přikázání.

Když budeme tyto malé oběti přinášet, Pán nás bude odměňovat dalšími požehnáními. Král Beniamin řekl: „A stále jste jeho dlužníky, a jste a budete na věky věků.“ (Mosiáš 2:24.) A i nás, stejně jako svůj lid, král Beniamin povzbuzuje, abychom přijali více požehnání díky nepřetržité poslušnosti slova Páně.

Myslím, že prvním požehnáním pocházejícím z oběti je radost, kterou pociťujeme, když oběť přineseme. Požehnáním se stává snad už ona myšlenka, že oběť sama by mohla být požehnáním. Když máme tyto myšlenky a pociťujeme radost, možná jsme už požehnání obdrželi.

Nedávno jsem si takového požehnání všiml u korejských Svatých, kteří se zúčastnili oslav 50. výročí zasvěcení Církve v Koreji a 200. výročí narození Josepha Smitha. Rád bych vám v krátkosti pověděl o jejich obětech a o radosti a požehnáních, která obdrželi.

K oslavám evangelia, které dalo lidu v Koreji naději a odvahu poté, co byli tolik zraněni korejskou válkou, se členové začali připravovat již více než před rokem. V Koreji se scházelo mnoho členů – Primárky, mladí muži, mladé ženy, mladí svobodní dospělí, sestry z Pomocného sdružení a další – aby spolu nacvičovali na oslavy. Připravili mnoho tradičních lidových tanců, včetně tance květinového, v kroužku, s vějíři a farmářského tance. Hráli na bubny; předvedli tae kwon do, divadelní představení, společenské tance a hudební vystoupení; ukázali kreslený film a měli vystoupení pěveckého sboru.

Mladí muži museli přestat nacvičovat hru na bubny, protože hráli tak hlasitě, že si sousedé stěžovali. Nebylo lehké dlouhé hodiny nacvičovat, ale oni to dělali s radostí. Nedokázal jsem najít nikoho, kdo by si stěžoval na námahu a oběť, když museli vstát ve 4:00 hodiny ráno, aby jeli autobusem na společné nacvičování. Pociťovali velikou radost z požehnání Páně a vděčnost za tato požehnání, i za příležitost ukázat, že si jich váží.

Na tyto oslavy se také do Koreje vrátilo mnoho bývalých misionářů ze zámoří se svými manželkami a dětmi. Přinesli oběť, když už kdysi dávno přijeli do Koreje sloužit na misii. Tentokrát přinesli další oběť, čas a peníze, aby sem přivezli svou rodinu a zúčastnili se oslav za horkého léta. Oni se však radovali a byli vděčni za všechny oslavy, kterých se zúčastnili.

Pán poslal do Koreje svého proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho, aby korejské Svaté i další povzbudil. Sám president Hinckley přinesl pro tuto návštěvu velkou oběť, když si naplánoval 13denní cestu po celém světě a přijel do Koreje, aby se setkal se Svatými, které má již mnoho let tak rád, a aby jim osobně tlumočil jedinečnou lásku Páně. Nikdo nepociťoval, že to byla oběť. Místo toho nám tekly slzy radosti a vděčnosti. To je to požehnání, o kterém se bavíme, že ano.

Bratři a sestry, nebojte se oběti. Těšte se prosím ze štěstí a z požehnání plynoucích z oběti samé.

Někdy je mezi obětí a požehnáním časový odstup. Oběť můžeme přinést podle svého rozvrhu, ale požehnání nemusí přijít podle našeho plánu, nýbrž přichází podle plánu Pána. Proto nás Pán utěšuje slovy: „Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla.“ (NaS 64:33.)

Požehnání k nám rozhodně přicházejí. Pamatujte prosím, že oběť sama může být formou požehnání. Přinášejme za oběť malé věci.

Když čteme Knihu Mormonovu, zatímco si mneme ospalé oči, pamatujme, že následujeme radu svého proroka, a přijměme radost plynoucí z této znalosti. Musíme zaplatit mnoho účtů, ale když platíme desátky, pociťujme radost, že máme příležitost darovat něco Pánu.

A pak na nás budou vylita větší požehnání. Naše překvapení a radost budou stejné, jako když obdržíme nečekaný dar.

President Spencer W. Kimball o tom řekl: „Když dáváme, zjišťujeme, že oběť přináší požehnání z nebe! [Viz „Praise to the Man“, Hymns, no. 27.] A nakonec poznáváme, že to ani žádná oběť nebyla.“ („Becoming the Pure in Heart”, Ensign, Mar. 1985, 5.) Modlím se, abychom se všichni stali Svatými ochotnými obětovat a abychom byli hodni jedinečných požehnání Páně. Pán bude nad námi bdít, aby pro nás nebylo příliš těžké vytrvat v žádné oběti. Ve jménu Ježíše Krista, amen.