Prorok Joseph Smith – učitel příkladem

Bratři a sestry, rád bych v tomto roce, kdy oslavujeme 200. výročí narození Josepha Smitha, mluvil o tomto našem milovaném prorokovi.

Joseph Smith ml. se narodil 23. prosince 1805 v Sharonu, ve státě Vermont, Josephu Smithovi st. a Lucy Mack Smithové. Když hrdí rodiče v den jeho narození pohlédli na toto maličké miminko, nemohli tušit, jak významně ovlivní svět. Vyvolený duch sestoupil, aby přebýval ve své pozemské schránce; ovlivnil náš život a dal nám – svým vlastním příkladem – důležitá ponaučení. Dnes bych se chtěl o některá z nich s vámi podělit.

Když bylo Josephovi asi šest nebo sedm let, on a jeho bratři a sestry dostali skvrnitý tyfus. Ačkoli se všichni snadno uzdravili, Josephovi se na noze vytvořil bolestivý zánět. Lékaři ho léčili těmi nejlepšími léky, které měli k dispozici, ale zánět přetrvával. Řekli, že Joseph bude muset přijít o nohu, aby mu zachránili život. Naštěstí se však lékaři zanedlouho po této diagnóze vrátili ke Smithovým a oznámili jim, že existuje určitá nová metoda, která by Josephovi mohla nohu zachránit. Chtěli ho okamžitě operovat, a tak přinesli provaz, kterým chtěli malého Josepha přivázat k posteli, aby sebou neházel, neboť neměli nic na utišení bolesti. Malý Joseph jim však řekl: „Není třeba, abyste mě přivazovali.“

Lékaři mu doporučili, aby se napil trochu brandy nebo vína, aby bolest nebyla tak silná. „Ne,“ odvětil mladý Joseph, „když si tatínek sedne na postel a bude mě držet v náručí, pak udělám vše, co bude potřeba.“ Joseph Smith st. vzal své malé dítě do náruče a lékaři odstranili nemocnou část kosti. I když pak malý Joseph po nějakou dobu kulhal, uzdravil se.¹ Joseph Smith nás již v tak raném věku, a mnohokrát později ve svém životě, učil odvaze – svým příkladem.

Josephovi nebylo ještě 15 let, když se jeho rodina přestěhovala do Manchesteru ve státě New York. Později popsal velké náboženské obrození, které, jak se zdálo, bylo v té době všudypřítomné a které se stalo hlavním zájmem téměř každého člověka. Sám Joseph toužil po tom, aby poznal, do které církve má vstoupit. Ve svém životopise píše:

„Často [jsem si] říkal:… Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu? Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?

Zatímco jsem se potýkal s nesmírnými nesnázemi způsobenými… [těmito společnostmi] církevníků, jednoho dne jsem četl epištolu Jakubovu, první kapitolu a pátý verš… Jestliže se komukoli z vás nedostává moudrosti, nechť prosí Boha, kterýž dává všem lidem štědře a nekárá; a bude dána jemu.“²

Joseph řekl, že si uvědomoval, že buď musí Pána vyzkoušet a zeptat se Ho, nebo jinak se snad bude muset rozhodnout zůstat navždy v temnotě. Jednou brzy ráno vstoupil do blízkého háje, který se nyní nazývá posvátný, poklekl a modlil se s vírou, že Bůh mu dá osvícení, po kterém tak upřímně toužil. Josephovi se zjevily dvě bytosti – Otec a Syn – a v odpověď na jeho otázku mu sdělily, že nemá vstupovat do žádné církve, neboť žádná z nich není pravá. Prorok Joseph Smith nás učil zásadě víry – svým příkladem. Jeho prostá modlitba víry onoho rána na jaře roku 1820 vedla ke vzniku tohoto podivuhodného díla, které se dnes šíří po celém světě.

Několik dnů po této modlitbě v Posvátném háji Joseph Smith vyprávěl o svém vidění kazateli, se kterým se znal. K jeho překvapení se jeho zpráva setkala s „pohrdáním“ a byla „příčinou velikého pronásledování, které nadále vzrůstalo“. Joseph však nezapochyboval. Později napsal: „Skutečně jsem viděl světlo a uprostřed onoho světla jsem viděl dvě Bytosti a ony opravdu mluvily ke mně; a i když jsem byl nenáviděn a pronásledován kvůli tomu, že jsem řekl, že jsem viděl vidění, přesto bylo pravdivé;… Neboť jsem viděl vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti.“³ Navzdory tomu, že prorok Joseph Smith byl po celý zbytek života vystaven špatnému fyzickému i psychickému zacházení ze strany svých odpůrců, on nezakolísal. Učil nás čestnosti – svým příkladem.

Po tomto významném Prvním vidění prorok Joseph neobdržel po tři roky žádný další projev. Přesto se nepodivoval; neptal se; nepochyboval o Pánu. Trpělivě čekal. Učil nás nebeské ctnosti trpělivosti – svým příkladem.

Poté, co mladého Josepha navštívil anděl Moroni, a poté, co získal desky, začal pracovat na obtížném překladatelském úkolu. Sotva si lze představit, jaké oddanosti, horlivosti a úsilí bylo zapotřebí k tomu, aby byl během necelých 90 dní přeložen tento záznam čítající více než 500 stran a pokrývající období 2600 let. Mám rád slova Olivera Cowderyho, kterými popsal dobu, kterou strávil jako Josephův pomocník při překládání Knihy Mormonovy: „Toto byly dny, na které nelze nikdy zapomenouti – seděti za zvuku hlasu diktujícího skrze inspiraci nebe, to probudilo nejvyšší vděčnost tohoto nitra!“⁴ Prorok Joseph Smith nás učil píli – svým příkladem.

Jak je nám známo, prorok Joseph vysílal misionáře, aby kázali znovuzřízené evangelium. On sám sloužil na misii v severní části státu New York a v Kanadě se Sidneym Rigdonem. Nejenže inspiroval druhé, aby se dobrovolně vydali na misii, ale také sám učil důležitosti misionářské práce – svým příkladem.

Myslím, že jedna z nejdojemnějších věcí, které nás prorok Joseph učil, která však patří k těm nejsmutnějším, se stala v době nepříliš vzdálené jeho smrti. Ve vidění spatřil Svaté, jak opouštějí Nauvoo a odcházejí do Skalistých hor. Usiloval o to, aby jeho lidé byli odvedeni od svých trýznitelů do této zaslíbené země, kterou mu Pán ukázal. Bezpochyby toužil být s nimi. Leč byl na něj vydán zatykač na základě smyšlených obvinění. Navzdory mnoha odvoláním ke guvernérovi Fordovi nebyla obvinění stažena. Joseph opustil domov, ženu, rodinu a svůj lid a vzdal se občanským úřadům s vědomím, že se pravděpodobně již nikdy nevrátí.

Toto jsou slova, která pronesl na své cestě do Carthage: „Jdu jako beránek k zabití; ale jsem klidný jako letní jitro; mám svědomí bez provinění vůči Bohu a vůči všem lidem.“⁵

V žaláři v Carthage byl uvězněn se svým bratrem Hyrumem a s dalšími. 27. června 1844 do žaláře vtrhla rozzuřená lůza, vyběhla po schodech nahoru a začala pálit skrz dveře do místnosti, kde byli společně Joseph, Hyrum, John Taylor a Willard Richards. Hyrum byl zabit a John Taylor byl zraněn. Poslední velký skutek Josepha Smitha zde na zemi byl naplněn nesobectvím. Přešel místnost, „domnívaje se [nejspíše], že pokud by se dokázal dostat ven, zachránil by tím život svým bratřím v místnosti… a vrhl se do okna, když v tu chvíli do něj vnikly dvě kulky vypálené ode dveří a další kulka, vypálená zvenčí, ho zasáhla do pravé části hrudi“.⁶ Obětoval svůj život; Willard Richards a John Taylor byli zachráněni. „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“⁷ Prorok Joseph Smith nás učil lásce – svým příkladem.

Ohlédneme-li se po více než 160 letech na tyto tragické události z 27. června 1844, jsme naplněni útěchou, neboť víme, že mučednická smrt Josepha Smitha nebyla poslední kapitolou tohoto příběhu. Ačkoli se ti, kteří mu usilovali o život, domnívali, že Církev se bez něho zhroutí, jeho mocné svědectví o pravdě, nauky, které přeložil, a jeho hlásání Spasitelova poselství dnes žije v srdcích více než 12 milionů členů po celém světě, kteří dosvědčují, že je prorok Boží.

Svědectví proroka Josepha Smitha nepřestává měnit život lidí. Před několika lety jsem sloužil jako president Kanadské misie. Jednou odpoledne, když byla zima a sněžilo, chodili dva misionáři v kanadském Ontariu dům od domu a hlásali evangelium. Neměli žádný úspěch. Jeden z nich byl zkušený; ten druhý byl nový.

Tito dva starší zaklepali na dveře pana Elmera Pollarda, který ze soucitu pozval tyto téměř zmrzlé misionáře dál. Přednesli mu své poselství a zeptali se ho, zda by se s nimi pomodlil. Souhlasil s podmínkou, že modlitbu pronese on.

Modlitba, kterou pronesl, misionáře uvedla v úžas. Řekl: „Nebeský Otče, požehnej těmto dvěma nešťastným, svedeným misionářům, aby se mohli vrátit domů a aby nemarnili svůj čas tím, že vyprávějí lidem v Kanadě o poselství, které je tak neskutečné a o kterém tak málo vědí.“

Když po modlitbě vstali, pan Pollard požádal misionáře, aby se k němu již nikdy nevraceli. Když odcházeli, posměšně zvolal: „Stejně mi nemůžete říct, že skutečně věříte, že Joseph Smith byl prorok Boží!“ A zabouchl dveře.

Misionáři nedošli daleko, když mladší společník nesměle pronesl: „Bratře, my jsme neodpověděli panu Pollardovi.“

Starší společník odvětil: „Vždyť nás vyhnal. Jdeme jinam.“

Mladý misionář však trval na svém, a tak se oba vrátili k panu Pollardovi. Zaklepali na dveře, a když pan Pollard otevřel, zlostně vyštěkl: „Mládenci, myslím, že jsem vám řekl, abyste se už nikdy nevraceli!“

Mladší společník sebral veškerou odvahu a řekl: „Pane Pollarde, když jsme od vás odcházeli, řekl jste, že ve skutečnosti nevěříme, že Joseph Smith je prorok Boží. Chci vám vydat svědectví, pane Pollarde, že já vím, že Joseph Smith byl prorok Boží; že skrze inspiraci přeložil posvátný záznam, který nyní známe jako Knihu Mormonovu, a že skutečně viděl Boha Otce a Jeho Syna Ježíše.“ Pak misionáři odešli.

Slyšel jsem téhož pana Pollarda, jak na svědeckém shromáždění vypráví o událostech onoho pozoruhodného dne. Řekl: „Toho večera jsem nemohl usnout. Převaloval jsem se z boku na bok. Znovu a znovu jsem v duchu slyšel slova: ,Joseph Smith byl prorok Boží. Vím to… vím to… vím to.‘ Nemohl jsem se dočkat rána. Zavolal jsem misionářům, jejichž číslo bylo vytištěno na malé kartičce s Články víry. Vrátili se, a tentokrát jsme se s mou ženou a s rodinou zapojili do diskuse jako ti, kteří upřímně hledají pravdu. Výsledkem bylo, že jsme všichni přijali evangelium Ježíše Krista. Budeme navždy vděčni za svědectví o pravdě, které nám přinesli tito dva odvážní a pokorní misionáři.“

Ve 135. oddílu Nauky a smluv čteme tato slova Johna Taylora, která se týkají proroka Josepha: „Joseph Smith, Prorok a Vidoucí Páně, učinil, kromě Ježíše samotného, pro spasení lidí na tomto světě více, než kterýkoli jiný člověk, jenž na něm kdy žil.“⁸

Mám rád slova presidenta Brighama Younga, který řekl: „Vždy, když pomyslím na to, že jsem vůbec kdy poznal Josepha Smitha, Proroka, kterého Pán vzbudil a vysvětil a jemuž dal klíče a moc vybudovat království Boží na zemi,… chce [se mi] volat aleluja.“⁹

K tomuto přiléhavému vyjádření úcty našemu milovanému Josephovi připojuji i své vlastní svědectví, že vím, že byl Božím prorokem vyvoleným znovuzřídit evangelium Ježíše Krista v těchto posledních dnech. Zatímco oslavujeme 200. výročí jeho narození, modlím se o to, abychom se mohli učit z jeho života. Kéž do svého života začleníme božské zásady, kterým tak obdivuhodně učil – svým příkladem – abychom i my mohli plněji žít podle evangelia Ježíše Krista. Kéž náš život odráží naše poznání, že Bůh žije, že Ježíš Kristus je Jeho Syn, že Joseph Smith byl prorok a že nás dnes vede další prorok Boží – a sice president Gordon B. Hinckley.

Na této konferenci je tomu 42 let od doby, kdy jsem byl povolán do Kvora dvanácti apoštolů. Během mého prvního setkání s Prvním předsednictvem a s Kvorem Dvanácti v chrámu jsme zpívali píseň, která vzdává čest proroku Josephu Smithovi a která byla, a dosud je, mou oblíbenou. Rád bych zakončil jednou slokou z této písně:

O této posvátné pravdě svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.